Rhodos (II)

(předchozí článek Rhodos I)
Autem až na jih ostrova

Zástupce autopůjčovny přijíždí se zpožděním, takže než sepíšeme smlouvu a usedneme do Fiatu Panda, je téměř 11 hodin. Trochu pozdě na dlouhý výlet, ale co se dá dělat, co stihneme, to stihneme...
Od hotelu jedeme do Afandou, kde sjíždíme na čtyřproudou výpadovku směrem na jih. Projíždíme okrajem letoviska Kolymbia, míjíme i Archangelos a zhruba po třiceti kilometrech přijíždíme do Lindosu. Zaparkovat zde není vůbec jednoduché, parkoviště u hlavní silnice nad městem je plné, navíc je poměrně daleko, a tak se pouštím po úzké silničce dolů, směrem k městečku. Doprava je komplikovaná, kolona aut popojíždí krokem a s místem je to také špatné. Nakonec parkujeme na samém konci cesty, která končí u taverny v těsné blízkosti pláže. Po prohlídce města a pevnosti chceme jít na pláž – a tak to z ní budeme mít blízko k autu.

Lindos založili Dórové vedeni králem Tlepolemem, kteří se na Rhodosu vylodili někdy v 10. století př. n. l. Lindos byl jedním ze šesti dórských měst známých jako dórská hexapolis. Kolem 8. století př. n. l. se stal významným obchodním střediskem, avšak po založení města Rhodos v 5. stol. př. n. l. jeho význam upadl. Tato přirozená bašta byla postupně opevňována starověkými Řeky, Římany, Byzantinci, johanity a osmanskými Turky. Proto jsou archeologické práce na zdejším nalezišti velmi náročné a nálezy se obtížně interpretují. V helénském období a během římské nadvlády se posvátný okrsek rozrostl o další stavby, jež v době raného středověku pozbyly významu. Ve 14. století je pak částečně překryla mohutná pevnost, kterou na obranu proti Osmanské říši vybudovali johanité.

*  *  *

Slunce pálí, a tak jsme rádi, když se vnoříme do úzkých křivolakých uliček. Ovšem takových návštěvníků jako my jsou zde stovky... A uličky jsou opravdu úzké a křivolaké, navíc snad v každém oslnivě bílém domku je taverna, bar či krámek se suvenýry, keramikou, tričky či kšiltovkami a bůhvíčím ještě. Do uliček ústí působivé vchody, jež vedou do květinami obsypaných dvorků jedinečných lindoských domů. Tato tradiční sídla zvaná archontiká postavili převážně zámožní námořní kapitáni v 15. až 18. století. Pyšní se charakteristickými kamennými dekorativními motivy, například lodními lany či řetězy a nádvořími s oblázkovými mozaikami choklákia z malých mořských oblázků, obvykle černých a bílých. Donedávna byly tyto domy opuštěné, ale s pomocí přílivu kapitálu z cestovního ruchu je místní obyvatelé mohli renovovat pod dohledem archeologické společnosti tak, aby byl dodržen tradiční sloh.
Zastavujeme se u byzantského kostela Panny Marie s kopulemi s prejzovou krytinou a s pětipatrovou vedle stojící zvonicí. Kostel v roce 1489 renovoval a zvonici postavil velmistr řádu Pierre d´Aubusson, jehož erb je na zvonici. Stěny i strop chrámu bezezbytku pokrývají úžasně zachovalé fresky s biblickými výjevy a podlahou vyloženou mozaikou z černých a bílých oblázků. Tedy prý, protože nám je zabráněno ve vstupu, neboť nejsme patřičně oblečeni...

Odbočujeme k jižnímu okraji městečka, kde se nachází antický amfiteátr, který pojal až 1800 diváků. Některé řady sedadel jsou vytesány přímo do skály.

Postupně se blížíme k pevnosti vybudované na strmém útesu 125 metrů nad městečkem. Stoupáme nejprve uličkami, v nichž nám s orientací pomáhají ukazatele směru, dál pak poměrně úzkým stupňovitým chodníkem. 

K cestě na vrchol je také možnost využít oslí taxi:

Vstup do pevnosti stojí 12 eur, po oznámení věku „sixtyfive“ a předložení pasu platím polovic. Na ceníku to napsané nemají, je třeba se nestydět a o slevu se přihlásit – to platí i na jiných místech ostrova. Procházíme bránou opevnění a dostáváme se na terasu exedry, půlkruhové prostory se sedadly pro siestu.

Skalní stěnu po levé straně zdobí velký reliéf triéry. Zobrazuje záď antické válečné lodi a byl zhotoven na počest lindoského admirála Hagesandra významným sochařem Pythokritem ve 2. stol. př. n. l. Admirál se vyznamenal v boji proti pirátům a jeho socha, která stávala na podstavci na pokraji reliéfu, se ztratila.

Po strmém schodišti stoupáme vzhůru k horní části pevnosti Byzantinců a johanitů. Vlevo je patrné původní antické schodiště, které je spojené chodbou s domem komandanta. Na něj navazuje byzantský kostel Agios Ioannis ze 13. století, z něhož se dochovala pouze východní část. Johanité z něj později udělali hradní kapli. Na východě je možno rozeznat na první velké terase zbytky malého římského chrámu.
Nádherné, 21 m široké otevřené schodiště tvoří vstup k velkolepému architektonickému dílu, které bylo chloubou antického města. Na mohutné opěrné zdi z kvádrů stála kdysi monumentální stoa, jedna z nejvelkolepějších helénských staveb. Tato dórská sloupová síň měřila 87 metrů a byla zdobena dvaačtyřiceti sloupy, z nichž dodnes dvacet stojí.

Bezprostředně za velkou sloupovou síní stoupaly schody k horní terase, která nebyla zastřešena, takže byla vzdušná a prosvětlená, zatímco vpravo i vlevo se tyčily sloupy na temném pozadí. U poutníků musel vznikat dojem, jako by vstupovali zářící branou mezi bohy. Podobné světelné efekty pokračovaly na následujícím otevřeném schodišti a v propylajích – průchozí hale zbudované 300 let př. n. l. a vedoucí k chrámu bohyně Athény Lindia, jehož zdi a sloupy jsou zčásti znovu postaveny. Chrám není velký, na délku má 22 metrů a na šířku 8 metrů, ovšem zcela zapadá do přírodního prostředí a uspořádání ostatních staveb akropole. V této stavbě, kterou 550 let př. n. l. obnovil tyran Kleobúlos, stála kdysi socha bohyně v nadživotní velikosti, zhotovená ze dřeva, zlata a slonoviny. Císař Theodosius II. ji převezl společně s ostatními poklady chrámu do Istanbulu, kde byla později zničena.

Trochu škoda, že část akropole nyní hyzdí jeřáb, s jehož pomocí se stavby staré bezmála tři tisíce let rekonstruují. Na druhé straně však přítomnost tohoto monstra nutí člověka pomyslně hluboce smeknout před uměním antických stavitelů a řemeslníků.

Symbolickým vyvrcholením pobytu na akropoli je úžasný pohled na zátoku, pojmenovanou podle apoštola Pavla, který se zde vylodil během šíření křesťanství v této oblasti:

Dolů sestupujeme jinou cestou a už se těšíme, jak se u auta převlékneme do plavek a půjdeme si zaplavat do moře. Návštěva Lindosu, městečka a zejména akropole, je nezapomenutelným zážitkem, za kterým sem denně proudí turisté z celého světa, ale i Řekové.

Po značně složitém manévrování při výjezdu z parkoviště pokračujeme v cestě na jih, vlastně téměř až na nejjižnější cíp Rhodosu. Vybíhá z něho skalnatý poloostrov Prasonísi, jeden a půl kilometru dlouhý. V létě je spojen s pevninou úzkou písčitou šíjí, která je od podzimu v důsledku vysokého přílivu potopena do moře. 

Vjíždíme na kraj šíje, kde je třeba auto odstavit. Šlapeme namáhavě pískem jako po poušti, pláž po levé ruce omývá klidnější Středozemní moře, na pláž po pravé ruce, vzdálenou asi sto metrů, dorážejí vlny bouřlivějšího Egejského moře. Pozorujeme windsurfaře a kitesurfaře, pro které je zde učiněný ráj,...
... a stoupáme na skalnaté návrší, z něhož je krásný výhled nazpět. Poté se vracíme k autu a stejnou cestou jedeme do Afandou. Jenom se krátce zastavujeme u kostela San Marco, stojícího vlevo u silnice,...

... a pak u malého kostelíka vzdáleného jen tři čtvrtě kilometru, který stojí naopak vpravo od silnice. V  blízkosti něho je ukryta keška.

Ujeli jsme téměř 150 kilometrů.

Následující článek Rodos (III)