Vždy když jsem jel přes Ružomberok, ať to bylo autem nebo vlakem, říkal jsem si při pohledu na Čebrať, že jednou na ten kopec musím vylézt. Tak tedy dnes...
Na výšlap se vydávám sám. Auto nechávám na okraji Likavky, v podstatě naproti ružomberskému nádraží. Výrazná stavba je postavená podle vzoru lázeňských domů s hrázděným zdivem. Pochází z roku 1871, kdy přes Liptov projel po nové trati první vlak. Později, v roce 1912, byla zvětšena a přestavěna, také byla upravena nástupiště a odbavovací hala.
Od auta vyrážím po červené turistické značce kopci naproti. Už předtím jsem při podrobnějším studiu mapy zjistil, že jeho pyramidový tvar je klam, protože to, co je vidět z města, je jen Predný Čebrať, na který navazuje o něco vyšší hlavní vrchol.
Ze silnice značka velice záhy prudce odbočí vpravo do takového svahu, že snad „pôjdem štvornožky“. Naštěstí to netrvá příliš dlouho a strmý úsek se trochu zmírní. Na okraji poměrně rozlehlé louky opouštím červenou značku a na opačném konci se napojuji na značení naučné stezky Čebrať – Skalky, která mě přivádí nejprve ke studánce a po dalších 350 metrech ke kapličce sv. Huberta.
Je odtud krásný výhled na Choč a hrad Likavu:
A taky na stavbu dálnice...
Vracím se na červenou značku pokračuji v cestě na Predný Čebrať (945 m). Stoupám velkými serpentinami, les postupně řídne a výhledy jsou častější. Nakonec stojím na skalnaté plošince a Ružomberok a hory za ním mám jako na dlani. Nádhera! Tmavé kopce Chočských vrchů a za nimi mohutná hradba Západních Tater, kterou zprava doplňuje zubatý profil Vysokých Tater. Na jihu se táhne dlouhé pásmo Nízkých Tater s rovnou linií hlavního hřebenu, pěkný výhled je i na masivní hřebeny Velké Fatry.
Cesta na hlavní vrchol (1054 m) je neznačená, ale zřetelná a nenáročná. Zato sestup dolů není žádná legrace. Nejen pro svoji značnou strmost a množství spadaného listí, pod nímž se skrývají zrádné kameny a kluzké kořeny, ale i pro špatnou orientaci. Buď je vyšlapaných cestiček několik. nebo žádná... Naštěstí mám GPSku a chytrý telefon s podrobnou mapou a občas je na stromě dřevěná šipka s nápisem Lúky. Když se přede mnou konečně otevře les a pod ním se zelenají ony „lúky“, jsem rád, že mám sestup za sebou.
Přicházím na červenou značku, s kterou už bez problémů postupně klesám do Ružomberku, respektive do jeho místní části Rybárpole, odkud mě čeká ještě dlouhá cesta po asfaltu než se dostanu k autu.
Následuje článek Po kopcích v okolí Ružomberku (III)
Žádné komentáře:
Okomentovat