DEP Brtnické ledopády

Po několikaletém zvažování účasti na dálkovém pochodu Brtnické ledopády letos došlo konečně  k tomu, že jsem se rozjel na „Daleký sever“. 

Odjíždím Rumburákem (to je vlak, neplést s čarodějem druhé kategorie Rumburakem) už ve čtvrtek odpoledne, v Rumurku přesedám a před 20. hod. jsem v kempu Valdek, kde je pro účastníky zajištěno ubytování v chatkách.

V pátek ráno se scházíme na křižovatce nad kempem, odkud máme odjet do Cvikova. Autobus tam už stojí, ale když nastoupí poslední zájemci, řidič nemůže nastartovat. Po několika marných pokusech volá dispečerovi a vrací se se zprávou, že přijede náhradní autobus. A opravdu, netrvá to ani půl hodinky a už jedeme směrem na Rumburk. Vystupujeme v Drnovci, vesničce vzdálené kousek od Cvikova, a po žlutém psaníčku šlapeme několika centimetrovým sněhem k jeskyni Waltro, nevelkému, asi osm metrů hlubokému a uměle upravenému skalnímu úkrytu, v němž za druhé světové války pobývali čeští, němečtí a sovětští uprchlíci ze Cvikova, členové odbojové skupiny Waltera Hofmanna. Zastavujeme se také u pískovcové skalní kaple. Má podobu antického chrámku, v jehož tympanonu je vytesán letopočet 1934. V tomto roce kapli zrenovovali dva místní umělci a členové Horského spolku pro nejsevernější Čechy učitel Karel Beckert a četnický strážmistr Karel Bundesmann. Při renovaci byly zčásti vytvořeny nové architektonické prvky, např. sloupy, a také byla do vedlejší skály vytesána lavice, na jejímž opěradle se zvěčnila kunratická sekce Horského spolku.

Šplháme na vyhlídku na nedaleké skále ateprve potom se vydáváme na další cestu. Přecházíme frekventovanou silnici z Nového Boru na Liberec a stoupáme lesem vzhůru až narazíme na zelenou významovou značku. Po ní pokračujeme lesní pěšinou na nevysoký hřbítek nazývaný Dutý kámen. Cestu převážně borovým lesem nám místy usnadňují ve skále vytesané schody, které jsou výsledkem činnosti členů již zmíněného Horského spolku v letech 1913-1914.

Míjíme plošinku s kamennou lavicí zvanou Karolinin odpočinek a přicházíme ke zdejšímu nejvýznamnějšímu skalnímu útvaru pojmenovanému podle svého tvaru Vějíř nebo Varhany. Dva a půl metru vysoký skalní suk se skládá ze čtyř- až šestibokých sloupků silných 2 až 5 cm a je geologickým unikátem díky sloupkovitému rozpadu pískovce, který je na rozdíl od sloupcovitého rozpadu čediče velice vzácný. Tuto zajímavost zde způsobila vyvřelá hornina, která sice nepronikla až na povrch, ale její průniky provázely horké plyny a páry, které zahřály okolní pískovec na vysokou teplotu. Ta pískovec neroztavila, ale zpevnila a po následném ochlazení se objem horniny zmenšoval, vznikaly trhliny a pískovec pukal, a tak vznikly zmíněné sloupce.

Při sestupu z následujících schodů vytesaných ve skále vidíme před sebou štíhlou skálu nazvanou Dutý kámen, podle níž se nazývá celá lokalita, a za čím dál většího sněžení přicházíme na prostranství mezi skalami, které vzniklo vylámáním skalních bloků. Na jedné ze skalních stěn vytvořili v roce 1913 nám již známí pánové  Beckert a Bundesmann reliéf německého básníka Theodora Körnera (1791-1813).

Petr Malý, jeden z pořadatelů pochodu, zde dělá kontrolu a pár největších odvážlivců vystupuje po zledovatělých a zasněžených schůdcích na vyhlídku, z níž beztak v této chumelenici nic moc neuvidí. Stejnou cestou se vracíme k silnici a po značené cestě vedoucí podél ní přicházíme do Cvikova. Z náměstí kráčíme ulicí Ústavní, a tak mě napadá, že kdyby měli místní radní trochu smyslu pro humor, jistě by kolmou ulici nazvali Protiústavní...

Stoupáme podél kapliček na Kalvárii a přes vesnici Trávník se dostáváme k penzionu Naděje, v jehož restauraci je samokontrola. Po krátkém posezení pokračujeme v cestě. Přestalo chumelit, přicházíme do osady Naděje, což znamená, že všechny turistky, které jsou dneska na pochodu, budou v naději... Míjíme kapličku se satelitní anténou na věžičce, což nám připadá hodně netradiční, ale pak zjišťujeme, že se z kapličky stala chata či víkendový domek. Na místě, kde se cesta zatáčí doprava, zatímco rovně vede zjevně méně důležitá odbočka k několika chatám, činíme chybné rozhodnutí – jdeme vpravo a se zájmem pozorujeme nešťastníka, který zapadl s avií až po nápravy do sněhu. Až po delší době, když přicházíme na žlutou značku, zjišťujeme, že jsme se měli dát po oné cestě vzhůru, která by nás dovedla na Milštejn. Takhle jsme si trochu zašli a zříceninu mineme, zato půjdeme podél potoka až k přehradě Naděje, což také nebude nezajímavé, a potom se napojíme na původní trasu.

Bloudíme však ještě jednou, když ze Stožeckého sedla scházíme k silnici a necháváme se svést vyšlapanými stopami k hotelu v Nové Huti místo abychom pokračovali po modré značce. Po krásně vyhrnuté cestě stále z kopce přicházíme k železničním kolejím a tam už je jasné, že se musíme vrátit. Hlubokým sněhem se drápeme do kopce, pak ještě dlouho lesem a do nádražní hospůdky přicházíme tak akorát, abychom si před příjezdem vlaku stihli dát čaj s rumem.

V sobotu ráno odjíždíme autobusem na start dálkového pochodu Brtnické ledopády. Včerejší obleva nabyla přes noc na síle, sněhová pokrývka valem mizí, na loukách se objevují celé plochy bez sněhu. Start je v restauraci v obci Brtníky. Dáváme si se Zdeňkem před cestou kafko a pak vyrážíme na trasu 23 km. Prudce stoupáme po červené značce na Křížový vrch s kaplí Nejsvětější Trojice a pokračujeme na Vlčí horu (580 m n. m.). Je tři čtvrtě na deset a rozhledna je zavřená, přestože pořadatelé slibovali, že tu od devíti hodin někdo bude... Sestupujeme do stejnojmenné vsi a po Köglerově stezce šlapeme do Kyjova. Krátce se posilníme v restauraci Na Fakultě a pokračujeme dál. U bývalého penzionu Petra, kde je již delší dobu cedule Na prodej, odbočujeme k lesnímu hřbitůvku a jdeme na Kyjovský hrádek. Cestu už důvěrně znám, neboť jsem tudy v minulých dvou letech dvakrát procházel. Zejména sestup Myší dírou je náročný, pro jistotu lezeme pozadu, abychom se mohli rukama přidržovat schůdků. Od rozcestí Pod praporkem už vede pohodlná cesta s červenou značkou.

Znalci nám kladli na srdce, že nesmíme zapomenout na odbočku k Jeskyni víl. Při troše pozornosti ji minout nemůžete, jedná se o jedinou odbočku vpravo a určitě o jediný mostek přes řeku Křinici od Kyjova až k Turistickému mostu. Za mostkem cesta stoupá vzhůru, rovně se jít nesmí, je tam zábrana, takže vpravo. Po dalších pár metrech začne cesta stoupat opravdu strmě, nebýt řetězu, tak se tam po uklouzaném sněhu zřejmě nedostaneme. Jeskyně působí na první pohled jako obyčejný pískovcový skalní převis, ale nenechte se zmást! Když si sednete na bobek, zjistíte, že jde o nízkou, ale poměrně rozlehlou jeskyni, v níž každoročně v zimě vzniká unikátní ledová výzdoba. Ze stropu a ze dna vyrůstají ledové, křišťálově průzračné rampouchy různých tvarů a velikostí, objevují se i ledové záclony a mnohé další útvary podněcující fantazii návštěvníků. Můžete zůstat ohromeni na jednom místě, ale spíše neodoláte a fascinováni neobvyklou podívanou se vkleče či po čtyřech vydáte do nitra jeskyně. Zejména pokud jste nezapomněli čelovku nebo alespoň kapesní baterku…

Někteří návštěvníci si zážitek z prohlídky „víl“ ještě umocní tím, že za některé rampouchy umístí zapálené čajové svíčky. Nic proti tomu, jenom je třeba mít na mysli, že příliš mnoho hořících svíček může ledovou výzdobu poničit.

Od Jeskyně víl se vracíme na cestu s červenou značkou, pokračujeme na rozcestí Turistický most , kde je kontrola. Dostáváme čerstvě grilovanou klobásu a krajíc chleba, přikupujeme si láhvové svijanské pivo a Zdeněk si ještě dopřává cigaretku s vědomím, že to může být hodně drahé pokouřeníčko, neboť v létě jej s cigaretou v ruce chytil strážce parku a platil pět stovek.

Dál pokračujeme po zelené značce. Ta však záhy odbočuje doleva a prudce vzhůru, zatímco my pokračujeme dále údolím proti proudu Vlčího potoka pohodlnou cestou označenou žlutou tabulkou jako cyklotrasa č. 3033. Mineme Betlém, menší ledovou výzdobu vpravo nad potůčkem, a pak postupně absolvujeme dvě odbočky doprava. První nás přivede pod ledopád Varhany, druhá k úžasnému osmimetrovému Velkému ledovému sloupu.

Když se dostatečně pokocháme neobvyklou nádherou, vracíme se zpátky nejprve na cestu a po ní na zelenou značku. Protože chceme vidět i další přírodní zajímavosti, budeme z ní muset ještě několikrát odbočit, poprvé k pozůstatkům skalního hrádku, jednoho z těch, které byly budovány koncem 13. století na ochranu obchodní stezky vedoucí z německé strany do Krásné Lípy. Písemné zmínky, ani jeho původní jméno se nedochovaly, říká se mu Brtnický hrádek nebo také Loupežnický zámek. Vede k němu pěšina překonávající čtyři skalní rozsedliny, z nichž poslední, uměle rozšířená, dosahuje hloubky osmi metrů. Jádro hrádku tvořila dřevěná věž, jejíž sklepení o rozměrech asi 4 x 5 metrů je vytesané do pískovce. Z dřevěných částí se samozřejmě nezachovalo zhola nic, jen přitesané skály a kapsy po trámech svědčí o tom, že nejsou dílem přírody, ale lidských rukou.

Jiná odbočka nás přivádí k mohutnému skalnímu převisu zvanému Velký pruský tábor, pod nímž se místní obyvatelstvo ukrývalo možná už za třicetileté války, později za sedmileté války a zcela určitě za války prusko-rakouské. Z rozcestí Písečná brána se vydáváme doprava neznačenou odbočkou dolů k ledopádům Malá kaskáda a Opona.

Po výstupu zpátky na zelenou značku se ještě krátce potěšíme pohledem ze Soví vyhlídky a pak už bez přerušení šlapeme do cíle do Brtníků. Chvíli posedíme u piva a jdeme na místní nádražíčko. Vlak nám jede v 17:50 hod.

V neděli jedeme vlakem z Valdeku do Lipové u Šluknova, kde je start pochodu 17 km Na saskou rozhlednu. To znamená, že jdeme přes hranice na rozhlednu Prinz Friedrich August. Stojí na kopci 469 m n. m., v chatě se zastavujeme na preso, k tomu pohlednici a razítko do vandrbuchu.

Stoupáme na kopec Bradbusch, kde se příliš stáčíme zpátky, takže pak musíme improvizovat, sejít dolů na louku, překonat potok a vyhledat modrou značku. V Rožanech v krásné restauraci plné debužírujících Němců obědváme vynikající jelení guláš a po dalších pár kilometrech přicházíme do Šluknova. Cíl je v restauraci Club na náměstí, dostáváme diplom a razítko, vypijeme pivko a vyzvedáváme si batohy, které nám sem pořadatelé převezli. Nakonec se na chodbě převlékáme „do civilu“ a jdeme na nádraží.