4. ročník pochodu pořádaného odborem KČT Praha-Karlov, oddílem
TurBan, což je zkratka ze slov turistická banda.
Cesta na start, který je tentokrát v Modřanech, je oproti očekávání
úplně jednoduchá: metrem do stanice Staroměstská a odtud
tramvají č. 17 až na konečnou Sídliště Modřany.
Pak už jen podchodem pod silnicí a jsem u knihovny. Překvapením
jsou propozice – žádná mapka, ale podrobný popis cesty na tři
stránky A4! „To snad budeme víc číst, než šlapat,“ říkám
pořadatelům, „měl jsem si vzít brejle na čtení.“
Brzy
po startu trasa opouští paneláky a odbočuje k lesu, vede po hrázi Borského
rybníku a lesem s několika cestami a pěšinami. Opravdu je
třeba každou chvíli nahlížet do propozic. Potkávám dvě starší turistky, které nezávisle na sobě zabloudily a teď
se motají po lese jak vítr v bedně. Podél Lhoteckého
potoka přicházím do čtvrti rodinných domů na okraji
Modřan, jdu kolem zahrádkářské kolonie v Hodkovičkách
a lesem po úzké asfaltce údolím Zátišského potoka
k retenční nádrži Hodkovičky. Fotím si přeliv,
nově vybudovaný po povodni v roce 2008, která poničila nejen ten
původní, ale i hráz.
Ranní
mlha už začíná stoupat a konečně se objevuje sluníčko.
Procházím památným stromořadím dubů letních, které nechal
kolem roku 1880 vysadit továrník Hans Kropf, majitel nedaleké zdobné vily Lallota. Ostatně vil je tady více. Začali je stavět Pražané koncem 19. století, kdy se údolí stalo oblíbeným výletním místem. Vzniklo i několik restaurací, podle té V Zátiší se vžilo
pojmenování pro celou vilovou čtvrť.
Několik
soch v zahradě vily čp. 67/9 prozrazuje, že tu žil
a tvořil akademický sochař Jan Hána (1927–1994), profesor a
rektor Akademie výtvarných umění, autor angažovaných
monumentálních figurálních realizací, ale i lyrických plastik,
především ženských aktů. Od mládí miloval poezii Karla Hynka
Máchy, proto v roce 1958 vytvořil sochu Sedící dívka (Jarmila) v
parku na Kampě.
Míjím
někdejší restauraci U Zlatého bažanta a asi dvě stě metrů dál
odbočuji doprava podívat se k bývalým prvorepublikovým Slunečním
lázním se skleněnou kopulí, známým z televizního
seriálu Hříšní lidé města pražského. Od roku 1996 je zde
soukromé sanatorium Pronatal se zaměřením na diagnostiku a léčbu
všech typů poruch plodnosti včetně mimoděložního oplodnění.
Pokračuji
přes sídliště Novodvorská do Lhotky,
kde jsou mezi ulicemi plnými rodinných domku malé Alšovy
sady. Zastavuji se před pomníkem Mikoláše Alše
s bystou od Josefa Rady z roku 1914.
Na
křižovatce stojí bývalý zájezdní hostinec Daliborka, postavený
v secesním stylu Alšovým přítelem Josefem Vojtěchem v roce
1912. Po rekonstrukci a dostavbě se z něho v roce 1991 stal hotel s
poangličtěným názvem Villa Voyta. Není bez zajímavosti, že nějaký čas zde jako šéfkuchař pracoval Zdeněk Pohlreich, později proslavený televizním pořadem Ano, šéfe, který začala televize Prima vysílat v roce 2009.
Další
cesta vede do Krče.
Podchodem pod tratí se dostávám ke Krčskému
zámečku
stojícímu
na místě středověké tvrze doložené v záznamech vyšehradského
proboštství z
roku 1273.
V roce 1420
byla
tvrz dobyta
husity,
kteří tudy pod vedením Jana
Žižky
z Trocnova táhli
na pomoc Praze proti Zikmundovi. V následujícím období se její
majitelé často střídali a o tvrz nikdo řádně nepečoval.
Jako pustá byla roku 1628 prodána karmelitánům u sv. Havla na
Starém Městě pražském, kteří zde vybudovali letní sídlo. V
letech 1840–1860 patřil zdejší velkostatek baronu Schlosserovi,
vídeňskému
advokátovi,
který
nechal hlavní budovu přestavět na novogotický zámeček. V
nedávné době prodělal rozsáhlou rekonstrukci a nyní je zde
Hotel Chateau St. Havel.
Pokračuji
kolem nádraží Praha-Krč, pod most s Jižní
spojkou, kolem kapličky a několika ulicemi nahoru do parku na
pankrácké pláni. Původní Park Družby se dnes jmenuje, zřejmě
po vzoru newyorského Manhattanu, Centrální park.
Fotím
velký panelák s „oknem“ uprostřed...
... a zastavuji se v nedalekém
Café Na půl cesty. Patří občanskému sdružení Green Doors a
jmenuje se tak proto, že je výcvikovým pracovištěm Katedry
sociální práce FF UK, které se věnuje především pracovní
rehabilitaci mladých lidí s krátkodobou zkušeností s duševním
onemocněním.
Přicházím
na Pankrác, krátce se zastavím před pomníkem
Milady Horákové a pak pokračuji kolem budovy Vrchního
soudu a vazební věznice.
Následuje
cesta dolů a do brány s cimbuřím a nápisem Divadlo
Na Jezerce. Z
původní viniční usedlosti se časem stal zámeček, od 20.
století restaurace a výletní místo s kulturním centrem. Budova
sloužila jako experimentální televizní studio, starší televizní
diváci si možná
vzpomenou na pořad
ústředního ředitele Jana Zelenky Vysílá
Studio Jezerka.
Tehdy koloval vtip: Jaký je rozdíl mezi prasetem a Československou
televizí? Prase zajde na červenku, televize na Zelenku.
Divadlo
Na Jezerce patří v současné době k předním divadlům pražské
umělecké scény. Založil je v prosinci 2004 Jan Hrušínský a
navázal tak na rodinnou tradici. Předkové a příslušníci rodiny
Hrušínských totiž působí v českém divadle nepřetržitě od
poloviny 19. století. Prvním držitelem divadelní koncese v rodině
byl Ondřej Červíček, který povolení k provozování divadelního
spolku získal v roce 1883. Jeho syn Václav se roku 1899 oženil
s herečkou Annou Budínskou a přijal umělecké jméno
Budínský. Mladší z dcer, Hermína Červíčková, se na jaře
1920 provdala za herce Rudolfa Böhma-Hrušínského (1897–1956) a v
tradici pokračoval jejich syn Rudolf Hrušínský st. (1920–1994),
jeho synové Rudolf Hrušínský ml. (*1946) a Jan Hrušínský
(*1955), vnuk Rudolf Hrušínský nejmladší (*1970) a vnučka Kristýna
Hrušínská (*1985). V dnešní době divadlo Na Jezerce
spolupracuje s předními českými herci, výtvarníky i režiséry.
Vystupují zde například Jiřina Bohdalová, Jan Čenský, Jaroslav
Dušek, Petr Kostka, Jaroslav Satoranský, Barbora Hrzánová, Klára
Issová a další.
Procházím
parkem Jezerka, sestupuji po schodech
dolů do Michle a podél potoka Botiče
přicházím k židovské synagoze. Za druhé světové války byla
využita jako skladiště a to ji zachránilo před zbořením. Od
roku 1976 je v ní Husův sbor. Škoda, že zmizela původní
domkářská zástavba, která lemovala uličku od Michelského mlýna
k synagoze, a místo tak ztratilo svůj historický ráz.
Míjím
Michelské pekárny a po cyklostezce A 223 pokračuji
parkem a dál kolem depa Kačerov a pod most s Jižní
spojkou přicházím na Spořilov. Čtvrť vzniklá v
letech 1925–1929 je jedním z nejstarších urbanistických celků.
Architektura původních domů je většinou zachována, místy jsou
i původní jednotně navržené ploty z plošných betonových desek
se svislými průhledy. Založením stavebního družstva Spořilov v
roce 1924 Městská spořitelna na Vinohradech na návrh ředitele
Václava Skleničky oslavila 25 let své existence. Odtud pochází i
název celé čtvrti. Přirozeným centrem Starého Spořilova
je Roztylské náměstí s kostelem sv. Anežky
České z roku 1935, kolem něhož stoupám nahoru.
Že jsem
na Spořilově, je poznat z popisu trasy v propozicích:
„Ul. Jihozápadní V vlevo, za kruhovým objezdem rovně ul. Jihozápadní VI, přejdeme křižovatku s ul. Boční I a stále rovně až na křižovatku s ul. Jižní I, do které zahneme.“
„Ul. Jihozápadní V vlevo, za kruhovým objezdem rovně ul. Jihozápadní VI, přejdeme křižovatku s ul. Boční I a stále rovně až na křižovatku s ul. Jižní I, do které zahneme.“
V
původní části Spořilova byl totiž použit unikátní způsob
pojmenování ulic, inspirovaný americkými systémy. Východní
náměstí a Jižní náměstí (původně i ta byla číslovaná Náměstí I, Náměstí II), jsou doplněna řadou ulic Jižní
I–XVII, Severní I–XI, Severozápadní I–VI,
Severovýchodní I–VI, Jihozápadní I–VI, Jihovýchodní I–IX, Boční I–II a Hlavní. Dostavby ve 40. a 60. letech však
již na tento systém nenavázaly.
Přes
sídliště Spořilov II přicházím k retenční
nádrži na Chodoveckém potoce...
... a dál kolem TOP hotelu,
který je vlevo, a Archivu hlavního města Prahy (vpravo):
Na konci ulice sídlí společnost Agrofert Andreje Babiše:
Na
moderním dětském hřišti, které v rámci svých aktivit
vybudovala společnost Agrofert, stojí velký červený Klikající
autobus Davida Černého, který za devět milionů korun
koupil Andrej Babiš.
David
Černý (*1967) je znám především jako tvůrce různých
provokativních plastik. V letech 1988–1996 vystudoval Vysokou
školu uměleckoprůmyslovou v Praze a je laureátem Ceny Jindřicha
Chalupeckého. K londýnské olympiádě v červenci 2012 připravil
anglický patrový autobus v podobě atleta, který dělá kliky, s
názvem London Booster. Má připevněny obrovské paže, které se
pomocí motorů umístěných uvnitř autobusu ohýbají a
šestitunový double-decker se tak pohybuje nahoru a dolů hekaje
přitom, což někomu může připomínat něco zcela jiného než
dělání kliků... Zadní strana autobusu vypadá jako velké lidské
pozadí.
Trasa
pochodu vede dál kolem Chodovské tvrze (psal jsem o ní na tomto blogu zde) ke stanici metra Opatov a přes
sídliště Jižní Město ke stanici metra Háje. Nedaleko je restaurace Stodola a v ní cíl pochodu.
Zbývá krátké vysvětlení, proč se pochod jmenuje Od knihovny ke knihovně. Není to tak, že by start, kontroly a cíl byly uvnitř různých knihoven se sličnými knihovnicemi coby pořadatelkami. Kolem knihoven se pouze prochází, konkrétně na dnešním pochodu to byly pobočky Městské knihovny Praha Modřany, Novodvorská, Krč, Vikova, Pankrác, Michle, Spořilov a Opatov.
Zbývá krátké vysvětlení, proč se pochod jmenuje Od knihovny ke knihovně. Není to tak, že by start, kontroly a cíl byly uvnitř různých knihoven se sličnými knihovnicemi coby pořadatelkami. Kolem knihoven se pouze prochází, konkrétně na dnešním pochodu to byly pobočky Městské knihovny Praha Modřany, Novodvorská, Krč, Vikova, Pankrác, Michle, Spořilov a Opatov.
Žádné komentáře:
Okomentovat