neděle 2. června 2002

Jak jsem dupkal na Džebel Toubkal

Pohoří Vysoký Atlas, nejvyšší horský masiv severní Afriky, v sobě ukrývá jedny z nejkrásnějších a nejpůsobivějších oblastí Maroka. Je to historická a zeměpisná hranice mezi severními pláněmi a oblastí přední Sahary, v údolích obydlená Berbery. Známá je především jako oblast vysokohorské turistiky, která uspokojí návštěvníky všech stupňů výkonnosti a fyzických možností – od jednodenních výletů až po několikatýdenní expedice. 

Jedním z hlavních důvodů, proč je Vysoký Atlas tolik přitažlivý ve srovnání s Alpami nebo Pyrenejemi, je nerozvinutost turistické infrastruktury. Síť pist a stezek je tu především proto, že slouží každodenním potřebám domorodců, a tak vstoupíte do světa svérázné kultury a tradic, do světa, kde se horský život po staletí téměř nezměnil. Nejvyšším vrcholem Vysokého Atlasu, Maroka a severní Afriky vůbec je svými 4167 metry Jbel Toubkal. Nedosahuje sice výšky Mont Blancu, ale výstup na něj má něco nejen z Alp, ale i Himalájí – jen místo jaků zde potkáte muly.
Autobus, s kterým cestujeme po Maroku, zanecháváme i s oběma řidiči v berberské vesnici Asni. Na další cestu máme objednané taxíky. Ale abyste si nemysleli, že jde o velké modré obstarožní osobní mercedesy, jako všude jinde v Maroku! Tady to jsou dodávky s lavicemi na korbě a ty nás odvezou do vesničky Imlil, kde začne náš dvoudenní trek. Je to nejschůdnější způsob, jak se dostat na začátek trekové cesty.
Chystáme si nepromokavé bundy, věci na převlečení a na spaní, nějaké potraviny a také stany, karimatky a spacáky. Poslední tři položky sice zabírají dost místa, ale během našeho noclehu v nadmořské výšce přes tři tisíce metrů se budou hodit.
Do Imlilu je to asi sedmnáct kilometrů a jízda trvá necelou hodinu. Asfalt končí hned za Asni, dál je cesta značně rozbitá, prašná a kamenitá. Začíná stoupat do hor, zatímco pod ní se rozprostírá údolí řeky Rhirhaia. Její koryto je plné balvanů, nanesených sem v průběhu velkých záplav v roce 1995, podle záznamů nejmohutnějších v historii. Na skalnatých svazích okolních kopců se tísní malé vesničky a za nimi se už zvedají čím dál vyšší vrcholky Vysokého Atlasu. Silnice je poznamenaná sesuvy půdy a zároveň její úroveň zhoršují potůčky tekoucí přes její povrch.
Imlil leží v 1740 metrech a je v něm několik hotelů a kaváren a také pár obchodů vhodných k nákupu zásob. Sotva vystoupíme z taxíků, už mají kolem nás prodejci rojení. Od nich nekupujeme nic, zato v obchodě chleba (1,5 dirhamu) a balenou vodu (5 dh). Náš průvodce Ota je v Maroku už podeváté, takže se vyzná. Najímá muly, které nám na dnešním úseku cesty pomohou s bágly. Někteří tvrďáci ovšem na nic nečekají a rovnou vyrážejí s batohy na zádech. Mula unese náklad až pro tři osoby. Po očku sleduji, jestli ten můj je přivázán dostatečně pečlivě…
Před polednem se vydáváme na cestu. Po úvodním příkrém stoupání se dostáváme na širší cestu, která je pozvolnější a místy dokonce zase klesá. Jsme v údolí řeky Mizane, jehož stěny jsou lemovány terasovými políčky kukuřice, ječmene, brambor, cibule, různých druhů ovoce a také několika pastvinami. Po levé ruce máme vesnici Around, pozoruhodné místo, postavené na obrovském morénovitém výběžku nad údolím. Domky jsou nejenom jeden jako druhý, ale také jeden na druhém, vystavěné z materiálu, kterého je všude kolem plno. Mají plochou střechu a téměř splývají s okolím. Ulice ve vesnici bývají často zablokovány kozami nebo dobytkem a ustavičně pokryty zvířecím trusem a mouchami. Místní ženy chodí většinou s nezahaleným obličejem a nosí krásné barevné šaty, dokonce i při práci na poli. Berberské ženy totiž zastávají rozhodující část náročné práce – obdělávají pole, pečují o dobytek a kozy, nosí obrovské množství zásob a dřeva na topení. Muži mají na starosti nákup a prodej zboží, večerní a noční zalévání úrody, orání, stavbu domů a řemeslné práce.
Napadá mě, že bych tam mohl odbočit a pořídit pár pěkných záběrů, ale zdravý rozum velí jít dál s ostatními. Jsme na samém počátku túry a je docela možné, že bych ostatní už nedohnal.
Nejprve jdeme širokým vyschlým korytem řeky a pozvolna přecházíme na pravý břeh. Teprve poté začínáme pomalu nabírat výšku. Míjíme „občerstvovací stanici“ spočívající v osobě domorodého podnikavce s několika lahvemi coca-coly, které i s přepravkou chladí v potoce. Stezka kličkuje a šplhá po hrubých šedých skalách vysoko nad řekou. Asi po hodině chůze znovu překračujeme řeku, a to těsně před příchodem do druhého – a na této cestě už posledního – sídla, kterým je Sidi Chamharouch. Pár domků je přilepených ke skalám nedaleko malého vodopádu. V sezóně zde žije deset až dvanáct obyvatel, kteří se živí prodejem nápojů, potravin a jako mnohde jinde v Maroku také minerálů a zkamenělin turistům i marockým poutníkům, kteří přicházejí ke svatyni místního marabouta. Hrobka je umístěna na druhé straně soutěsky a přístupná přes moderní betonový most, na který ovšem smějí vstoupit pouze muslimové. Při vstupu do osady si také můžete povšimnout stromu zasvěcenému místním tradicím, na který Berberové věší kousky látek a kolem skládají hromádky kamenů.
Za Sidi Chamharouchem stezka stoupá serpentinami po úbočí, výstup začíná být namáhavější. Po čase zastavujeme ke krátkému odpočinku. Je 32 oC a jsme ve výšce 2400 metrů, to znamená výš než tatranské Rysy a za chvíli trumfneme i Gerlach.
Úzký vyšlapaný chodník pomalu, ale vytrvale stoupá bez kličkování vzhůru poměrně hlubokým údolím nad potokem formujícím jeho dno. Výhledy jsou po celou dobu nádherné, není kam spěchat, tu a tam udělám fotku. V 16.30 hod. přicházím k chatě Neltner. Leží ve výšce 3207 m n. m. a patří francouzskému alpinistickému klubu v Casablance. Po příkrém schodišti stoupám na terasu, kde už sedí někteří z těch, co vyráželi z Imlilu s bágly na zádech. Jsou tu i naše batohy. Máme za sebou necelých 1500 metrů převýšení, zítra nás čeká ještě dalších téměř 1000 metrů. Tak mě napadá: „Do čítanek jsem se sice nedostal, ale do Atlasu už ano!“
Ještě chvilku sedíme a relaxujeme a pak jdeme stavět stany. Fouká docela silný vítr, a tak šňůry uvazuji na velké kameny a vařím ve stanu. Před skupinou stanů francouzských turistů parta místních výrostků zběsile bubnuje a – dá-li se to tak říci – prozpěvuje. Jdeme do chaty na mátový čaj (5 dh) a ve 20 hodin máme u stanů „brífink“ k zítřejšímu výstupu.
Celou noc byl šílený vítr. Špatně jsem spal, několikrát jsem vyběhl ze stanu podívat se, jestli mi vítr neurval tropiko nebo šňůry. Naštěstí je stan poctivě vyrobený a dobře jsem jej zabezpečil.
Vyrážíme v šest hodin. Obloha je blankytná, vypadá to na krásný den. Většinu věcí necháváme ve stanech, v batohu má každý pouze bundu, rukavice, trochu jídla, vodu, případně fotoaparát. Stezka začíná přímo nad chatou a hned v úvodu je třeba zdolat první překážku. Divoká horská bystřina se musí překonat dost ošklivým přeskokem mezi dvěma obrovskými balvany. Cestička poté šplhá přes kousek travnaté plochy a kolem skal k prvnímu z četných kamenných a štěrkových polí. Nohy se boří a člověk musí často udělat tři kroky, aby se posunul o jeden. Je to velmi namáhavé a říkám si, že ten výstup asi nebude nic jednoduchého. Snažím se vyhledávat větší a pokud možno stabilní kameny, od kterých bych se odrazil dál, a postupem času to přece jen jde o něco lépe. Suťoviska jsou nejúnavnější (a nejnezapomenutelnější) částí celého výstupu a také hrozbou nezkušených turistů. Následuje sněhové pole a další suťovisko, což se několikrát opakuje. Při jednom náhodném ohlédnutí zjišťuji, jak nádherné panorama mám pod sebou. Slunce již zalilo vrcholky okolních štítů do zlatavého třpytu. Výhled skoro jako z letadla. Další dva nebo tři človíčci, jinak nikdo další vidět není.
Překonáváme mohutný práh a následuje znovu suťovisko. Cesta dál vede mírnějším žlebem do sedla. Ještě před ním ale mnozí odbočujeme doleva do svahu. Nástup na traverz je ostrý, co chvíli je třeba se zastavit a vydýchat. Jinak ale, jak říkal už včera Ota, Toubkal je jako hromada šrotu.
Najednou jsme zcela nečekaně na vrcholu. Na kamenné plošině nás vítá asi tři metry vysoká kovová pyramida s mnoha nápisy. Pohled na ni je moc příjemné překvapení! Aniž bych se s Otou domlouval, působíme dojmem bezchybné synchronizace: dolujeme z batohů plechovkové pivo a připíjíme si. Někdo další nechává kolovat becherovku. Stojíme na nejvyšším hoře severní Afriky! Pro většinu je to osobní výškový rekord – 4167 metrů! Všechny okolní vrcholky jsou pod námi, nad hlavou máme jen blankytně modrou oblohu. Rozhlížím se kolem sebe, abych si naplno vychutnal tu nádheru. Je tu docela chladno, fouká vítr, navlékám si rukavice. Pomalu se trousí další a další, takže bude možné pořídit společné vrcholové foto.
Tak ještě jednou obhlédnout fantastické kruhové panoráma a je načase myslet na návrat. Jednotlivě i po skupinkách sestupujeme dolů. Protože toho ještě nemám dost, ze sedla Tizi-n-Toubkal (4010 m) vystupuji na sousední čtyřtisícovku Westgipfel (4088 m). Pochvaluji si nádherný rozhled, zase trochu jiný než z Toubkalu, a dělám pár fotek. Z protějšího svahu vidím sestupovat pár postaviček „našich“ a mně nezbývá, než se dát také na sestup. Je to vlastně film puštěný pozpátku – suť se střídá se sněhovými poli, která teď však sjíždím na „goráčích“ sedě na bobku, čímž se cesta dolů stává samozřejmě mnohem rychlejší.
Ze skupinky skal nedaleko cesty je krásná vyhlídka hluboko do údolí, na jehož dně se chata Neltner jeví jako malá krabička a naše stany jako malé tečky. Přeskok přes potok je ještě horší, než když jsme šli nahoru, protože máme mokré podrážky. V poledne vcházím do chaty a přijímám pozvání na mátový čaj. V Maroku mu říkají berberská whisky, bývá silně aromatický a notně přeslazený. Nalévám si z konvičky do nerezového plecháčku a když usrknu – brrrr! Zapomněli ho osladit, takže je trpký, až se mi chodidla zatínají do pěstí. Chvíli vyčkávám, ale když nikdo nepřichází, jdu do kuchyně požádat o cukr. Obsluhující vezme do jedné ruky homoli, do druhé sekeru a usekne kus o velikosti slepičího vejce. Požaduji rozčtvrcení, později alespoň rozpůlení, ale je mi kategoricky vysvětleno, že useknutý kus je akorát!
Bouráme stany a ve 13.30 hod. odcházíme dolů. S  báglem na zádech to není moc velká legrace, ale vzhledem k tomu, že se jde s kopce, dá se to vydržet. Jen zastávky kvůli focení nedělám tak často...
Po třech hodinách přicházíme k travnatému plácku ohrazenému kamennou zdí. Povalují se tu ti, kteří na „kopec“ nešli. Shazujeme bágly ze zad, prostíráme si karimatky a s chutí se na ně natahujeme. Postupně přicházejí další členové výpravy a také majitel pozemku. Ota mu platí po třech dirhamech za osobu, ale za chvíli se tu začínají rojit další „majitelé“. Naštěstí Ota ví, jak si s nimi poradit. Navečer část výpravy staví stany, ale většina nás spí pod širákem. Štíry, spící pod kameny, objevujeme naštěstí až ráno…
O půl osmé se vydáváme na cestu a když po půl hodině přicházíme do Imlilu, z nitra jedné hospůdky na mě pokřikují dva z kamarádů, kteří opouštěli tábořiště přede mnou. Spokojeně snídají za deset dirhamů vaječnou omeletu s chlebem a mátový čaj, takže se k nim rád přidávám.
Když jsme po čase kompletní, nasedáme opět do taxíků a vracíme se k autobusu do Asni.

2 komentáře:

  1. Bezvadná reportáž z míst, kam se nikdy nedostanu, takže díky za ni! Tohle je způsob poznávání, kterého si velice cením.

    OdpovědětVymazat
  2. Už tomu bude dvanáct let, ale bylo to nezapomenutelné! Vyfotil jsem 17 barevných kinofilmů a k fotkám se čas od času rád vrátím.

    OdpovědětVymazat