sobota 22. dubna 2006

Hrobka Auerspergů v Markovicích

Už delší dobu mi při prohlížení starší mapy vrtala v hlavě značka označující hrobku Auerspergů v Markovicích nedaleko zámku Žleby

A tak jsme se dnes s dcerou vydali zjistit, co a jak. Jedeme vlakem do Golčova Jeníkova, odkud pokračujeme pěšky po žluté turistické značce přes Tisí skálu, Bratčice do Horky u Čáslavi. Odtud směřujeme po silnice ke Žlebům, ale po necelých dvou kilometrech nudného asfaltu odbočujeme doleva. Podél Bažantnice u sv. Anny se dostáváme do lipové aleje, která kdysi spojovala Žleby s areálem hrobky Auerspergů. Na jejím konci už máme jasno: hrobka „díky“ lomu již spoustu let neexistuje!
Letecký snímek markovického lomu
Auerspergové přišli na žlebský zámek a panství k němu náležejícímu v roce 1746. Jejich původní rodinná hrobka byla postavena v roce 1822 za kostelem na břehu řeky Doubravy, avšak po povodni v roce 1908, kdy se hladina řeky zvedla téměř o osm metrů, byla hrobka značně poničena. Tento fakt a chybějící místo v rodinné hrobce zřejmě daly podnět k tomu, že František Josef Auersperg požádal městské zastupitelstvo o svolení k postavení nové rodinné hrobky v Markovicích, na místě stávajícího kostelíka sv. Anny. Žádosti bylo vyhověno, kostelík sv. Anny byl zbořen a částečně na jeho základech byla stavitelem Emilem Šelem podle plánů Humberta Walchera z Moltheimu postavena honosná hrobka s hrobkovým kostelem sv. Anny. Kamenické práce tehdy prováděla firma Josefa Podpěry ze Světlé nad Sázavou. Kdy přesně byla hrobka dostavěna, není z dobových listin patrné, údaje se rozcházejí. Dá se říci, že to bylo v rozmezí let 1912-1915.
Lom zde tehdy v podstatě neexistoval, kámen se lámal jen z odkrytých výchozů. Ve větším množství se zde začalo těžit až při stavbě hrobky, kdy zdejší materiál byl používán na stavbu zdi okolo rajského dvora.
Vzorem pro stavbu byl dóm sv. Jakuba v Šibeniku v Chorvatsku. Krytinu střech tvořily prejzy, na rozdíl od katedrály v Šibeniku, jejíž střechy jsou z kamenných desek:
Objekt v Markovicích se skládal z trojlodního kostela ukončeného na východní straně věží se zvonem, na kterou navazovaly arkády obíhající kolem rajského dvora:
Pod celým ochozem byla umístněna krypta s jednotlivými výklenky, v nichž byli uloženi příslušníci rodu Auerspergů. Celkem zde bylo 27 výklenků pro dvě rakve či sarkofágy a  dva výklenky pro jednu rakev. Po dostavbě a vysvěcení sem byly z původní hrobky ze Žlebů přeneseny ostatky dříve zemřelých. Hrobka přitom sloužila nejen příslušníkům žlebské větve rodu, ale byli zde pohřbeni i příslušníci větve zelenohorské. Celkem zde bylo provedeno dvanáct pohřbů, poslední v roce 1948.
Stavba v dobách své slávy tvořila výraznou dominantu kraje. Po poválečném odsunu Trautmannsdorfů, posledních majitelů panství, začala zvolna zarůstat a chátrat. Svým způsobem se na tom podepsal i lom, který se ke stavbě přibližoval. Když v roce 1973 vydala vláda usnesení č. 79/73 o zabezpečení rozvoje národního hospodářství v drceném kamenivu do roku 1980, vznikl v souladu s tímto dokumentem zlepšovací návrh „Rozšíření těžby v lomu Markovice“. Ministerstvo kultury zahájilo v roce 1975 řízení o upuštění od památkové ochrany Auersperské hrobky, s čímž však nesouhlasili středočeští památkáři, kteří stavbu charakterizovali jako unikátní projev opožděného romantismu, s prvky neorenesančními, neoromantickými a byzantskými.
Z geologického průzkumu vyplynulo, že zbouráním hrobky se uvolní blok zásob o objemu cca 900 000 m³, což představuje cca 2 700 000 tun suroviny a umožní těžbu ve zdejším lomu po dobu dalších 60 let. Ministerstvo kultury v roce 1984 upustilo od památkové ochrany Auersperské hrobky s tím, že „... hodnotné architektonické prvky budou zachovány a přemístěny do areálu zámku, bude rekonstruován kostelík sv. Marka a v jeho kryptě uloženy ostatky z hrobky a lipová alej zůstane nedotčena.“
Víka kamenných sarkofágů, která přežila návštěvy nezvaných návštěvníků původní hrobky, byla rozestavena vevnitř podél zdi opraveného kostelíka sv. Marka, který je vlastně presbytářem původního gotického kostela sv. Jiří, založeného ve 2. polovině 13. století, jehož loď byla roku 1829 stržena a tato část byla v letech 1892 a 1960 rekonstruována.

Uvnitř jsou cenné fragmenty gotických nástěnných maleb z počátku 15. století a podél zdi jsou rozestavěny náhrobky a víka kamenných sarkofágů příslušníků rodu Auerspergů.
Původní hrobka byla postupně zdemolována, nakonec byla 11. 12. 1986 odstřelena věž. Podrobnosti p rodu Auerspergů a jejich hrobce v Markovicích nalezne případný zájemce ve sborníku vlastivědných prací Světelsko II.
*  *  *
Hrobku jsme tedy nenašli. Obcházíme proto lom a vstupujeme na hřbitov. Hned za vchodem se nachází hrob generála a předsedy protektorátní vlády Aloise Eliáše:
Na tom by nebylo nic divného, kdyby 7. května letošního roku neproběhla tiskem, rozhlasem i televizí zpráva, že nacisty popravený předseda protektorátní vlády Alois Eliáš měl po 64 letech státní pohřeb s vojenskými poctami a že ostatky generála i jeho manželky byly uloženy v prostorách Národního památníku v Praze na Vítkově. 
Jak to tedy bylo s Aloisem Eliášem, jeho smrtí, ostatky a hrobem?
Armádní generál, ing. Alois Eliáš (1890–1942) prošel za svého života mnoha důležitými, náročnými a vysokými funkcemi. Byl činný v ruských, a později ve francouzských československých legiích, byl také zastáncem aktivní obrany v době mnichovské kapitulace. Když byla Beranova česko-slovenská vláda změněna na vládu Protektorátu Čechy a Morava, byl dne 27. dubna 1939 jmenován jejím předsedou (a do července současně řídil ministerstvo vnitra). Funkci přijal s vědomím, že se neobejde bez předstírané loajality a že si pošpiní své dobré jméno. Podílel se na vzniku vojenské odbojové organizace Obrana národa a podporoval ÚVOD neboli Ústřední vedení odboje domácího i další odbojáře. Po příjezdu zastupujícího protektora Reinharda Heydricha byl 27. 9. 1941 Eliáš v Černínském paláci zatčen a 1. října odsouzen za účast v odboji k trestu smrti. V době heydrichiády, 19. června 1942, byl na vojenské střelnici v Kobylisích popraven zastřelením. 
***
Když čekal ve věznici gestapa na popravu, poslal své ženě Jaroslavě moták: „Nevím, dostaneš-li mé ostatky. Možná nikoliv. Kdyby ano, pohřbi mne u rodičů a nedělej žádné zbytečné náklady s novým hrobem.“ Jak bylo již řečeno v úvodu, rodinný hrob je v Markovicích nedaleko Žlebů, odkud pocházela Jaroslava Kosáková, se kterou se seznámil a v roce 1920 oženil, když velel 21. pěšímu pluku v Čáslavi. Ostatky generála Eliáše ani jeho manželky v tomto hrobě však nikdy uloženy nebyly!
Pracovníci krematoria neuposlechli nařízení gestapa, aby urnu s Eliášovými ostatky zlikvidovali, a tajně ji zazdili v budově krematoria. Rok po skončení války ji generálova manželka na Staroměstské radnici převzala z rukou generála Heliodora Píky, muže, který byl za války aktivní v zahraničním odboji a který později stejně jako Eliáš skončil na popravišti – tentokrát komunistického režimu. Po „Vítězném“ únoru 1948 si komunisté přivlastnili veškeré zásluhy za odboj a za osvobození, generála Eliáše obvinili ze zrady a prohlásili za kolaboranta. Z obav před komunisty Jaroslava urnu ukryla a pro jistotu ji ani neoznačila jmenovkou. Bála se, že popel jejího muže by v případě, že by se dostal do rukou komunistického režimu, byl zlikvidován.
Ze svých zápisků, které si pořizovala přímo v oněch temných dnech, kdy byl její muž zatčen, a v nichž průběžně zachycovala co prožívala a cítila, když se setkávala se svým už na smrt odsouzeným „Leškem“. Začala spolupracovat s tehdy mladým historikem, odborným asistentem na katedře československých dějin a archivního studia Tomášem Pasákem (*1933), který její paměti připomínkoval, opatřil doslovem a doporučil k vydání nakladatelství Mladá fronta. V době husákovské normalizace samozřejmě kniha vyjít nesměla, takže světlo světa spatřila až v roce 2002. Jmenuje se Heydrich do Prahy, Eliáš do vězení a vydalo ji nakladatelství Práh.
Ale vraťme se k osobě Tomáše Pasáka. Jaroslava Eliášová mu urnu krátce před svou smrtí v roce 1981 předala a požádala ho, kdyby se nevrátila z nemocnice, aby ostatky ukryl a – až to bude jednou možné – důstojně je pohřbil. Pasák urnu schovával až do pádu komunismu. Najednou mohl znovu publikovat a přednášet, doslova byl zavalen prací – a v roce 1995 náhle zemřel, aniž stačil poslední vůli Jaroslavy Eliášové splnit. Manželku Janu jeho smrt natolik ranila, že se urnami premiéra Eliáše a jeho choti po dlouhá léta nezabývala. Později podnikla několik pokusů nalézt důstojné místo pro poslední odpočinek manželů Eliášových, ale marných. Předala je až loni, když Vojenský historický ústav sháněl podklady pro velkou výstavu o atentátu na Reinharda Heydricha. 
Na závěr ještě dvě poznámky. 28. října 1996 byl Alois Eliáš vyznamenán in memoriam Řádem bílého lva. O tom, že obavy ze znesvěcení ostatků v Markovicích byly oprávněné, svědčí i to, že původně honosný náhrobek s bronzovou bystou byl v 90. letech vandaly hrubě poničen a zcizen, byť pravděpodobně nikoli z důvodů politických.
Opouštíme hřbitov. Přímo naproti, u křižovatky Žleby – Čáslav – Skovice, stojí symetricky řešený barokní dvůr z druhé poloviny 13. století. Ve středu průčelí je brána spojená zdmi s přízemním stavením na západě a budovou chlévů na východě. Zadní průčelí je obdobné.



Žádné komentáře:

Okomentovat