Benátky cestou na Gargano

Dovolená s vlastní dopravou z katalogu brněnské cestovní kanceláře Galatea, se kterou jsme byli už na Hvaru a před dvěma roky v Paestu. Termín v plné sezóně, kolem tzv. ferragosto (15. srpna), tedy centrálně nařízené dovolené, kdy je celá Itálie v pohybu a ceny jsou nejvyšší.

Vyjíždíme v neděli po šesté hodině, v pravé poledne zastavujeme na odpočívadle nad Wörther See, tankujeme a po obědě z vlastních zásob pokračujeme v cestě. V 15 hodin sjíždíme z dálnice a po hodinové jízdě přes S. Dona di Piave s nesčetnými kruhovými objezdy a přes Jesolo končíme před kempem Miramare v Punta Sabbioni, kde plánujeme dvojí přenocování. V recepci se celkem snadno domlouváme – una piazzola, una tenda, uno auto, quattro persone – a za pár minut už stavíme stan. Hned poté jdeme k moři – daleko, předaleko, ale nakonec přece jenom naše cesta končí koupáním. Večer jsou v kempu komárci, takže nespím pod širákem, jak jsem původně plánoval, ale ve stanu. Ujeli jsme 835 km

Druhého dne ráno v osm hodin odcházíme do přístavu, kupujeme si lístky a po půl hodině odplouváme do Benátek.

Město na moři, vybudované na 118 ostrůvcích a milionech dřevěných pilířů, zasazených do dna laguny; městský labyrint ulic a náměstí, protkaný 177 kanály; hlavní dopravní třída tvořená mořským kanálem; skvostné paláce rostoucí z moře... Je nemožné popsat Benátky běžnými pojmy, a jakákoliv taková snaha musí nutně selhat. Benátky jsou snem, zázrakem i tajemstvím zároveň.

Střízlivě vyjádřeno je to město s 310 000 obyvateli, hlavní město stejnojmenné provincie i oblasti Veneto. Pro turistu je to město snů, které je třeba navštívit dříve, než (údajně) zmizí v moři – a tato fáma jen přidává Benátkám na atraktivitě. Pro Benátčany jsou Benátky nade vše milovanou vlastí, kterou však čím dál více musejí přenechávat „přistěhovalcům“, protože každodenní život je zde neuvěřitelně časově a především finančně náročný. Mezinárodní multimilionářská smetánka toužící po benátských palácích vyhání nákupní ceny bytů a nájmy do závratných výšek, a tak stále více Benátčanů odchází do sousedství. Žijí na Lidu, Pellestrině, Muranu, Buranu, Torcellu a menších ostrůvcích v laguně, ale především v Mestre, průmyslovém a dělnickém „předměstí“.

Míjíme ostrov San Giorgio Maggiore, jemuž dominuje stejnojmenný kostel s klášterem z let 1559–1580, jedno nejvelkolepějších děl významného italského architekta Andrey Palladia. Vystupujeme na promenádě Riva degli Schiavoni a cestou z lodi míjíme vyvazovací sloupy s prvními gondolami.

Gondoly jsou symbolickým benátským dopravním prostředkem, k Benátkám neoddělitelně patří již od 11. století. Díky štíhlému trupu a plochému dnu jsou výborně přizpůsobené k plavbě úzkými a mělkými kanály. Jejich úzká zobákovitá příď je mírně zahnutá doleva, aby se při plavbě netočily dokola. Na přídi mají ferro, typický železný „zobák“ se šesti vpřed směřujícími hroty symbolizujícími šest benátských čtvrtí, a jedním hrotem otočeným dozadu, který reprezentuje velký ostrov La Giudecca. Dnešní typické černé gondoly mají svůj původ v roce 1562, kdy bylo vydáno nařízení, které mělo jednotnou barvou zamezit okázalým projevům bohatství. Při zvláštních příležitostech se však krášlí květinami. Gondoliér, na rozdíl od veslaře stojí vzpřímeně a vesluje ve směru pohledu. Jeho tradiční oděv tvoří slamák se stuhou, pruhované tričko a černé kalhoty. V současné době se po hlavních kanálech zboží i lidé dopravují motorovými čluny a relativně nízkému počtu gondol tak zůstávají k dispozici tiché postranní kanály, na kterých se mohou romanticky naladění turisté nechat unášet městem. Ovšem každá legrace něco stojí. Úředně regulované jízdné činilo v roce 2008 za prvních 40 minut 80 eur a 20 eur za dalších 20 minut (max. 6 osob).

Přímo před námi je kostel Santa Maria della Visitazione, lidově zvaný pouze Pietà nebo také Chiesa di Vivaldi a většina návštěvníků kolem něho prochází bez povšimnutí. Na tomto místě byl založen v roce 1346 první benátský sirotčinec, pozdější Ospedale della Pietà (Nemocnice u Milosrdných bratří). Po několika letech byl rozšířen i o dívčí sirotčinec, který byl pod zvláštní ochranou papeže a dóžete. Od mnoha jiných sirotčinců se však významně odlišoval, neboť nadaným chovankám se zde dostávalo vynikajícího hudebního vzdělání, které ústav proslavilo i mimo hranice Benátek a Itálie. Ospedale bylo spojeno s životem a dílem jednoho z nejslavnějších Benátčanů, hudebního skladatele, pedagoga a houslového virtuóza Antonia Vivaldiho (1678–1741). Současný kostel je dílem architekta Giorgia Massariho a byl postaven v letech 1745 až 1760, tedy až po Vivaldiho smrti, ale koncerty Vivaldiho hudby se v kostele konají dodnes.

Přes Rio dei Greci přecházíme první most – a že jich dnes ještě bude! – a díváme se na nakloněnou kampanilu řeckého kostela, k němuž máme namířeno. Míjíme jezdecký pomník Viktora Emanuela II., prvního krále sjednocené Itálie, a průchodem se dostáváme na tiché Campo San Zaccaria se stejnojmenným kostelem. Ten představuje směs vrcholné gotiky a renesance, ale nedá se říci, že by tím nějak utrpěl. Klenotem kostela je slavný oltářní obraz Giovanni Belliniho Madona a dítě se sv. Petrem, Kateřinou a Lucií z roku 1505, který se nalézá v levé postranní lodi. Přilehlý benediktinský klášter, který je s kostelem úzce spjat, proslul rozmařilým životem jeptišek a až do zrušení většiny benátských klášterů v roce 1810 patřil k nejvýznamnějším ženským klášterům ve městě. Většina novicek pocházela z benátských šlechtických rodin a mnoho jich sem rodiče poslali, aby neměli výdaje za věno. Existovalo také těsné spojení s benátskou vládou, mnohdy i díky tomu, že zde byly chovankami příbuzné vládnoucího dóžete. Po staletí tento klášter každý rok na Velikonoce navštívil dóže s doprovodem. Byl to jakýsi zvyk – projev vděčnosti za to, že se jeptišky zřekly části zahrady, aby se mohla zvětšit rozloha náměstí San Marco. Pravidelné dóžecí návštěvy kláštera pokračovaly a postupně se změnily v nádherné slavnosti, které řeholnice pro dóžata pořádaly. Pověst kláštera ovšem upadala a v 18. století platily zdejší řeholnice za nejpoživačnější v Benátkách – nijak se netajily svými milenci a zdejší klášterní plesy byly v celém městě proslulé.

Další návštěva patří kostelu San Giorgio dei Greci, na jehož naklánějící se kampanilu jsme se před chvílí dívali z nábřeží. Asi pět tisíc Řeků, především obchodníků, tvořících v kosmopolitních Benátkách 16. století nejpočetnější menšinu, dostalo po dlouhém dohadování s církevní vrchností povolení ke stavbě vlastního ortodoxního kostela. Stavba dokončená v roce 1561 je dodnes svými byzantskými malbami a ikonami na zlatém podkladu působivým jevištěm, na kterém se každou neděli odehrávají ortodoxní bohoslužby. Interiér kostela se vyznačuje matroneem – ochozem, kde podle zvyku řecké pravoslavné církve seděly ženy odloučeně od mužů. Za povšimnutí stojí také ikonostas oddělující apsidu od hlavní lodi.

Vracíme se na širokou promenádu Riva degli Schiavoni, pojmenovanou podle kupců z Dalmácie nazývaných Benátčany Schiavoni (= Slované), kteří zde přivazovali ke břehu lodě a čluny, na nichž přiváželi víno, ryby, sýry aj. Míjíme tmavorůžové průčelí hotelu Danieli, jednoho z nejslavnějších hotelů v Evropě, který nelze přehlédnout. Seznam slavných hostů by zaplnil celou knihu, a tak uvádím například Balzaka, Prousta, Dickense, Cocteaua, Debussyho a Wagnera. Natáčely se tady některé scény z mé oblíbené francouzsko-italské filmové veselohry Dárek (Le Cadeau) z roku 1982 o muži, kterému kamarádi dali k odchodu do důchodu dárek: zaplatili mu týden s luxusní prostitutkou. On samozřejmě vůbec netušil, že ji na něho „nalíčili“ a celou dobu žil v domnění, že ji díky své neodolatelnosti sám „sbalil“.

Nastupujeme do vaporetta, abychom se projeli po Velkém kanálu. Hlavní dopravní tepna Benátek je dlouhá necelé čtyři kilometry, hluboká asi čtyři a půl metru, v nejužším místě u mostu Rialto široká jen kolem 30 metrů, zatímco na obou svých koncích se rozšiřuje až do 70 metrů.

Vaporetta, jakési vodní autobusy městské hromadné dopravy, jezdí právě jen po Velkém kanálu a pak také kolem města po jeho obvodu. Vaporetto nabízí nejjednodušší a nejlevnější způsob, jak si stavby podél něj prohlédnout. Stejně jako u jiných kanálů, i tady směřují hlavní průčelí budov k vodě, protože po ní se k domům vždy přijíždělo. Ze souše, většinou z úzkých uliček, vedou do paláců pouze zadní vchody.

Míjíme Dóžecí palác a kampanilu na náměstí sv. Marka – nádherný pohled, který člověku navždy utkví v paměti. Podrobnosti později, při pěší procházce. Na levé straně kanálu je na samé špičce Dogana di Mare, budova námořní celnice, postavená v 15. století za účelem kontroly nákladů lodí připlouvajících do Benátek. Dnešní podoba pochází z let 1677–1682, nad hlavním vstupem je strážní věž s dvěma dva bronzovými Atlanty na vrcholu, kteří nesou velkou pozlacenou zeměkouli s postavou bohyně štěstí Fortuny. V sousedství vidíme asi nejimpozantnější architektonickou památku Benátek – monumentální barokní kostel Santa Maria della Salute, vybudovaný na památku konce morové epidemie v roce 1630, která si ve městě vyžádala na 60 000 obětí. Podle slibu byl kostel zasvěcen Matce Boží jako osvoboditelce z morové nákazy a ochránkyni Benátek na moři. Dokládá to také její dřevěná socha na špici chrámové kupole s velitelskou lodí benátské flotily. Do základů kostela bylo vloženo 1 100 000 dřevěných pilířů, stavba trvala půl století a byla dokončena až v roce 1687.

Sedíme na pravé straně vaporetta, takže před námi defilují v rychlém sledu jednotlivé paláce, jež nemá význam vyjmenovávat ani podrobněji popisovat. To je prostě nutné vidět.

Blížíme se k Mostu Akademie, Ponte dell´Accademia. Než inženýr A. E. Neville vytvořil projekt tohoto mostu, navrhl již desítky železných mostů v mnoha zemích Evropy, a tak byl i tento postaven v tehdy módním „průmyslovém“ stylu. V roce 1932 byl provizorně nahrazen dřevěným mostem, který byl nakonec pro velký zájem veřejnosti zachován a dnes je jednou z nejcharakterističtějších součástí Benátek.

Plujeme pod Ponte di Rialto, mostem Rialto, a vystupujeme na zastávce, která se podle sousedního kostela jmenuje San Stae. Vracíme se ke Kanálu, abychom si mohli prohlédnout Ca´d´Oro, jeden z nejpřepychovějších paláců na Velkém kanálu, stojící na protější straně. Ca´d´Oro neboli Zlatý dům je nejkrásnější ukázkou gotické architektury ve městě. Z průčelí s jemně zdobenými okny uzavřenými lomenými oblouky, orientálními věžičkami a exotickou mramorovou kružbou čiší duch Východu. V roce 1420 jej dal postavit bohatý šlechtic, prokurátor Marino Contarini, a byl přesvědčen, že bude nejhonosnější ve městě. Výzdobu svěřil do rukou skupině benátských a lombardských řemeslníků. Průčelí si nechal zkrášlit ultramarínem, zlatým nárožním listem a rumělkovou červení. Tašky na střeše byly pozlacené, palác byl zkrátka symbolem hýřivé nádhery a bohatství Benátek. Majitelé se časem střídali a mnozí prováděli jen nejnutnější opravy, takže po několika letech byl palác ve velmi špatném stavu. V roce 1846 jej zakoupil ruský kníže Alexander Trubeckoj pro slavnou balerínu Marii Taglioniovou (byla první, která začala tančit na špičkách) a pod jejím dohledem se chystala barbarská rekonstrukce. Architekt Giovanni Battista Meduna z Ravenny začal odstraněním všech balkónů i krásného venkovního schodiště a chystal se provést zásadní změny v interiérech, Trubeckoj však ztratil zájem o stárnoucí tanečnici, zamiloval se do její dcery Marie, přestal primabaleríně poskytovat finanční podporu a palác prodal a odjel z Benátek. Nový majitel přestavbu zastavil, po čase Ca´ d´Oro prodal baronu Giorgiovi Franchettimu, podporovatel umění, který ho uvedl do původní nádhery a v roce 1915 jej ve své poslední vůli odkázal Benátkám.  Od roku 1984 je v paláci umístěna Franchettiho sbírka obrazů a plastik.

Přicházíme k Ponte di Rialto, kde to kypí životem již celá staletí. V žádnou denní dobu se tu člověk nevyhne tísnícím se davům lidí, kteří by neprocházeli mezi stánky se suvenýry a občas postojí, aby se pokochali neutuchajícím ruchem na Velkém kanálu, případně si udělali pár snímků.

Když se v 16. století původní zdejší dřevěný most ocitl ve špatném stavu, dostal zakázku umělec s příhodným jménem Antonie da Ponte. Most se budoval v letech 1588–1591 a až do roku 1854, kdy byl postaven Ponte dell´ Accademia, se jako jediný klenul přes Velký kanál. Oblouk mostu má rozpětí 48 metrů, výška 7,5 m umožňovala galérám pod ním proplout. Centrální průchod lemují po obou stranách řady obchůdků, vnější průchody jsou opatřeny balustrádou.

Naše další kroky míří k františkánskému kostelu Santa Maria Gloriosa dei Frari. S jeho budováním začali v roce 1340 a stavba se protáhla na více než sto let. Strohý vzhled kostela a nedostatek výzdoby interiéru si vysloužil u současníků posměšné označení „stodola pro kázání“. Frari splňuje požadavek řádových bratří, že dům Boží má být co nejprostší. Svou rezavohnědou barvou připomíná hnědé mnišské roucho františkánů, vyznačuje se jednoduchostí, ale v labyrintu benátských uliček působí majestátním dojmem. Kampanila je svými 70 metry po zvonici sv. Marka druhou nejvyšší věží v Benátkách.

Kupujeme si vstupenky, na jejichž rubu je malý plánek kostela, podle něhož postupujeme. Interiér ohromuje velikostí a hodnotnými uměleckými díly, mezi jinými také mistrovskými kousky Tiziana a Giovanni Belliniho, sochou od Donatella a několika impozantními pomníky vznešených Benátčanů. V pravé postranní lodi, v blízkosti hlavního portálu, se nachází Tizianův hrob. Velký malíř, který zemřel 27. srpna 1576, byl zřejmě jednou z mnoha obětí moru, a měl být proto uložen ve společném hrobě mimo hranice města. V případě geniálního tvůrce však byla povolena výjimka, a tak byl pohřben v chrámu, pro který vytvořil svá nesmrtelná díla. Památník v podobě vítězného oblouku však pochází až z roku 1853. Druhý nejnápadnější monument chrámu se nachází přímo naproti Tizianovu náhrobku. Je to hrobka Antonia Canovy, který ji původně navrhl jako místo posledního odpočinku ostatků Tiziana, projekt se však neuskutečnil a po mistrově smrti v roce 1822 jeho žáci použili podobný design pro hrobku svého mistra. V mohutné neoklasicistní pyramidě z carrarského mramoru ovšem spočívá v porfyrové nádobě pouze sochařovo srdce, jeho tělo bylo pohřbeno v rodném Possagnu. Obloukem obcházíme chór, který si necháváme na konec, a postupně procházíme kolem jednotlivých kaplí, v jedné z nich upomíná prostá deska v podlaze, že je zde hrob velkého komponisty Claudia Monteverdiho (1567–1643). Úplně nakonec si užasle prohlížíme chór tvořený třemi řadami křesel (1468) dekorovanými basreliéfy světců a městskými výjevy z Benátek.

Z kostela míříme do čtvrti Dorsoduro, procházíme rozlehlé Campo Santa Margherita, náměstí sv. Markéty, obklopené domy ze 14. a 15. století s obchody a kavárnami s předzahrádkami, míjíme karmelitánský kostel Santa Maria dei Carmini s nápadnou kampanilou a přicházíme na nábřeží Fondamenta Zaterre, oblíbené místo procházek. Před sebou máme krásný výhled na ostrov Giudecca, který je ve skutečnosti skupinou osmi malých ostrůvků spojených mosty. Ostrov patřil k okrajovým oblastem Benátek a žilo se zde buď za zdmi klášterů, nebo v úředním či dobrovolném vyhnanství. Když byl v roce 1529 vypovězen Michelangelo z Florencie, pobýval právě zde.

Jdeme se podívat ke Squero di San Trovaso, nejmalebnější ze tří dochovaných loděnic, či lépe řečeno dílen na opravu a výrobu gondol. Nových se staví nejvýše jen asi deset ročně, stojí asi 25 000 euro. Vyrábějí se ručně technikami pocházejícími z 80. let 19. století z devíti druhů dřeva – buku, třešně, jilmu, jedle, modřínu, lípy, mahagonu, dubu a ořechu.

Po můstku přecházíme na druhý břeh kanálu ke kostelu San Trovaso. Byl vybudován v roce 1590 a je na něm neobvyklé to, že má dvě stejné fasády, jednu obrácenou ke kanálu a druhou na tiché náměstí. Kostel se nacházel na neutrální půdě mezi farnostmi znepřátelených rodin Castellaniů a Nicolottiů. Zuřivá rivalita vládnoucí mezi nimi vedla často ke střetům a rvačkám, při nichž docházelo i k obětem na životech. San Trovaso byl jediný kostel, který mohli příslušníci obou skupin navštěvovat společně. Castellaniové vstupovali a opouštěli kostel jižním portálem, Nicolottiové západním. Interiér skrývá několik pozdních maleb Jacopa Tintoretta.

Přicházíme na Campo Santo Stefano, náměstí sv. Štěpána, jedno z nejrozlehlejších v celých Benátkách. Pořádaly se zde býčí zápasy, plesy a karnevalové slavnosti, dnes si tu hrají děti a u kavárenských stolků popíjejí turisté kávu stranou největšího ruchu. V severním rohu náměstí stojí kostel Santo Stefano, v minulosti již šestkrát odsvěcený kvůli vraždám a násilí, které se odehrály uvnitř jeho zdí. Pyšní se pozoruhodným, úžasně zdobeným portálem a charakteristicky nakloněnou zvonicí. V interiéru je strop ve tvaru lodního kýlu, vyřezávané vazné trámy a vysoké pilíře z veronského mramoru.

Procházíme kolem La Fenice, nejstaršího divadla v Benátkách. Při otevření v roce 1792 patřilo k soukromým divadlům, která uváděla hry a opery pro všechny vrstvy obyvatel. V lednu roku 1836 zničil interiér požár, ale již o rok později bylo vzkříšeno, podobně jako mytologický pták Fénix (italsky fenice), jenž vstal z popela. Při dalším požáru v roce 1996 budova opět téměř úplně shořela, ale od roku 2004 se znovu skví v plném lesku a v jeho útrobách se skrývá nejmodernější konstrukce a elektronické kontrolní systémy.

Po Mostu Akademie se znovu dostáváme na druhý břeh Velkého kanálu:

A blíží se závěr našeho toulání po Benátkách – přicházíme na piazza San Marco, náměstí sv. Marka. Usedáme do stínu podloubí a než se vydáme dál, kocháme se pohledem na štíhlou kampanilu, baziliku sv. Marka a budovy prokuratur, před nimiž jsou rozestavěny nekonečné řady stolků a křesílek okolních kaváren. Kromě zmíněných staveb vytváří neopakovatelnou atmosféru náměstí ještě jeden faktor – holubi. Benátky jsou těmito opeřenci proslavené, odhaduje se, že jich tu žije asi sto tisíc. I když prakticky všechny památky jsou proti holubům nějakým způsobem chráněné, počet holubů vzrostl natolik, že město v roce 1997 vyhlásilo zákaz jejich krmení, což byla do té chvíle oblíbená kratochvíle nejen turistů, ale také mnohých Benátčanů. Hlavní turistické oblasti kolem náměstí sv. Marka však byly z tohoto opatření vyjmuty, protože bez holubů si tato místa nikdo snad ani nedovede představit. A tak si tu i dnes můžete u stánků zakoupit zrní a na chvíli se stát holubím králem.

Náměstí má tvar protáhlého lichoběžníku dlouhého 175 metrů, což je velikost na benátské poměry nezvyklá. A opravdu – jeho plocha byla vytvořena uměle. Původní náměstí se rozprostíralo jen kousek před bazilikou. Ve své dlouhé historii se náměstí stalo svědkem slavností, procesí, politických událostí a bezpočtu karnevalů.

První, co návštěvníkovi padne do oka, je kampanila neboli zvonice. Původní věž, dokončená v roce 1173, sloužila jako maják, který pomáhal navigátorům v laguně. Dnešní podobu dal věži na počátku 16. století Bartolomeo Bon, kdy ji po zemětřesení zrestauroval. Věž přečkala až do 14. července 1902, kdy téměř bez varování povolily základy a náhle se zřítila. Za oběť padly pouze loggetta u paty věže a správcova kočka. Na obnovu začala přicházet záplava darů a v následujícím roce byl položen kámen zvonice v místě, kde stála původní. Novou věž si mohli návštěvníci poprvé prohlédnout 25. dubna (den sv. Marka) 1912. Věž je vysoká 98,5 metru, ve zvonici je umístěno pět zvonů, z nichž v období republiky každý hrál svou roli: marangona oznamoval začátek a konec pracovního dne, malefico ohlašoval popravu, nona zvonil v poledne, mezza terza svolával senátory do Dóžecího paláce a trottiera uváděl zasedání Velké rady.

V roce 1609 předvedl ve věži Galileo Galilei svůj dalekohled dóžeti Leonardu Donovi. Aby se dostal až nahoru, musel vyjít po vnitřním schodišti. Dnes je přístup mnohem snazší – od roku 1962 zde funguje vnitřní výtah. Pojme 14 lidí, ale fronta se zde tvoří stále. Postupuje však celkem rychle, a tak netrvá dlouho, platíme osm eur (sleva pro studenty není) a za chvíli už se kocháme nejúžasnější vyhlídkou na Benátky. 

Stejně jako všichni ostatní fotíme na všechny strany, také ostrůvek San Giorgio Maggiore.

Tisíce turistů přicházejí na náměstí sv. Marka za dvěma nejvýznamnějšími historickými památkami Benátek, Dóžecím palácem a bazilikou sv. Marka. Palazzo Ducale byl vytvořen v 9. století jako opevněný hrad, ale spolu s dalšími budovami jej zpustošilo několik požárů. Stávající palác pochází ze 14. a počátku 15. století. Jeho stavitelé porušili tradici v tom, že značnou část paláce z růžového veronského mramoru nechali spočinout na „krajkových“ arkádách z istrijského kamene a portiku neseném sloupy pod nimi. Výsledkem je lehce a vzdušně působící skvost gotické architektury. Od prvních dnů republiky sloužil Dóžecí palác jako sídlo vlády, justiční palác a rezidence dóžete. Po mnoho staletí byl jedinou budovou v Benátkách, jež měla právo být považována za palazzo, ostatní budovy měly označení pouze Casa, zkráceně Ca´. Přepychové místnosti svědčí o slávě benátské republiky a byly navrženy s cílem ohromit a zapůsobit na cizí vyslance a hodnostáře. Místnosti přístupné veřejnosti se rozkládají ve třech podlažích, přičemž reprezentační komnaty jsou přístupné pouze v době výstav. A bazilika? Třpytivé mozaiky, bohatství uloupených pokladů z dobyvačných tažení z východu, temné, tajemné osvětlení a samotná velikost baziliky představují ojedinělou směs východních a západních vlivů. Toto orientální výstřední dílo, vyzdobené v průběhu šesti staletí úchvatnými mozaikami, mramorem a reliéfy, skýtalo vhodné místo pro obřady benátské republiky. Právě tady se po zvolení představil městu dóže, zde byly přijímány hlavy států, papežové, princové a vyslanci, sem se přicházeli modlit mořeplavci, než se vydali na daleké plavby.

Ani Dóžecí palác, ani ohromující baziliku s pěti obrovskými kopulemi však není možné v klidu prohlédnout za jednu návštěvu. S tím jsme se již předem smířili, a tak s těžkým srdcem si obě stavby prohlížíme pouze zvenku.

Krátce se zastavujeme před Torre dell´Orologio, Hodinovou věží, postavenou v pozdním 15. století. Krásně zdobená renesanční věž s hodinami se tyčí na severní straně náměstí, nad průchodem vedoucím k Mercerii, hlavní obchodní tepně spojující San Marco s Rialtem a tvořené řetězcem úzkých rušných uliček, lemovaných obchody a butiky. Zlatomodré emailové hodiny zobrazující fáze Měsíce a zvěrokruh, byly původně navrženy pro mořeplavce. V době deseti dnů mezi Nanebevstoupením Páně a letnicemi se tu každou celou hodinu shromažďují davy lidí, aby sledovali postavičky tří králů, jež se vynořují z bočních dvířek a klaní se Panně Marii s dítětem ve výklenku nad hodinami. V horní části stojí okřídlený lev sv. Marka před modrým pozadím posetým hvězdami. Na samém vrcholku odbíjejí každou hodinu dvě obrovské bronzové sochy, známé díky tmavé patině jako mori, mouřenínové.

Na jižním konci Piazzetty, na nábřeží kanálu San Marco, byly vztyčeny – údajně v roce 1172 – dva nepřehlédnutelné triumfální žulové sloupy sv. Marka a sv. Teodora, které označovaly hlavní vstup do Benátek v době, kdy bylo město přístupné pouze z moře. Mezi dary z Konstantinopole byly i tyto dva obrovské žulové sloupy. Po mnoho staletí, až do poloviny 18. století, se zde konaly popravy zločinců, a ani v moderní době pověrčiví Benátčané mezi těmito sloupy neprocházejí. 

Na vrcholku západního sloupu stojí mramorová socha sv. Theodora, patrona Benátek před rokem 828, kdy byly do města propašovány ostatky sv. Marka z Alexandrie. Díváme se ovšem na kopii – originál se z bezpečnostních důvodů nachází v Dóžecím paláci. 

Druhý sloup zdobí obrovský bronzový okřídlený lev sv. Marka. Jeho původ je dodnes opředen tajemstvím. Říká se, že je to čínská chiméra, které někdo přidal křídla, aby vyhlížela jako benátský lev.

Takhle viděl Piazzettu Jan Zrzavý

Po krátkém posezení v malých královských zahradách Giardinetti Reali, které nechal vytvořit Napoleon, se jdeme ještě podívat k nedalekému kostelu s průčelím doslova přezdobeným sochami a ornamenty. Je to San Moisè, kostel, který Benátčané milují a zároveň nenávidí. Peníze na stavbu jeho přepychového barokního průčelí (kolem roku 1668) pocházely z pozůstalosti šlechtice Vincenza Finiho, jehož bysta se nachází nad bočním vchodem.

Je čas vrátit se k lodi. Přecházíme přes Ponte della Paglia, jehož název pravděpodobně pochází od lodí vyráběných ze slámy (paglia), jež zde kdysi kotvily. Most pochází z roku 1360, avšak současnou podobu však získal až v roce 1847. Je postaven z istrijského kamene a tísní se na něm davy lidí, aby si prohlédly zastřešený Ponte dei Sospiri, Most vzdechů, který od roku 1600 spojuje budovu benátského státního vězení Prigione a Dóžecí palác. Svůj název má prý podle vzdechů, jimiž se odsouzení při pohledu na Benátky nadlouho loučili se svobodou. Ani my se neubráníme vzdechu – ovšem ze zcela jiného důvodu. Most je z obou stran sevřen lešením obepínajícím obě zmíněné budovy, byť dovedně zakrytým obrovskými modrými plachtami.

Je 19 hodin a za pár minut nám odjíždí loď, tentokrát s krátkým mezipřistáním na ostrově Lido, dvanáct kilometrů dlouhé, úzké písčině, která odděluje Benátky od otevřeného moře. Pro Benátky bylo Lido vojenskou pevností mimořádného významu, v polovině 19. století se ovšem proměnilo na přímořské lázně, které se postupně staly jedním z nejmódnějších letovisek v Evropě, hojně navštěvované členy královských rodin, filmovými hvězdami a předními literáty. Život na Lidu v dobách jeho největší slávy skvěle zachytil Thomas Mann v knize Smrt v Benátkách. Lesk a sláva Lida v dnešní době poněkud pohasly, pláže jsou plné koupajících, trajekty praskají ve švech a ulice ucpané dopravou. Každý rok se na konci léta stahují na Lido filmoví fanoušci. První ročník benátského filmového festivalu byl slavnostně zahájen v roce 1932 a získal si takovou popularitu, že o čtyři roky později byl vystavěn Palazzo del Cinema. Dvoutýdenní festival se koná na konci srpna a začátkem září, promítá se ve dne v noci a sehnat vstupenky nebývá snadné.