Zemřel Ivan Klíma

V 94 letech zemřel po dlouhé nemoci spisovatel, dramatik a někdejší disident

Narodil se v Praze 14. září 1931 jako Ivan Kauders do židovské rodiny. Jeho otcem byl vědec a odborník na silnoproudé motory Vilém Klíma. Ivan strávil za druhé světové války tři a půl roku v koncentračním táboře v Terezíně. Po vystudování Filozofické fakulty University Karlovy působil v několika redakcích a roku 1953 vstoupil do Komunistické strany Československa. Pracoval jako redaktor časopisu Květy a v letech 1959–1963 v nakladatelství Československý spisovatel. Poté psal do Literárních novin, Literárních listů (až do jejich zákazu), do časopisů Květen, Plamen a Orientace. Spolu s dalšími osobnostmi kultury byl po legendárním IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 vyloučen z KSČ. V roce 1968 bylo jeho vyloučení zrušeno, ale definitivně ho ze strany vyloučili v roce 1970. Mohl publikovat jen samizdatem nebo v exilu a živil se jako dělník. 

Napsal více než dvacet knih, jeho dílo bylo přeloženo do třicítky jazyků. Psal především o vztazích mezi muži a ženami, reflektoval však i svůj vlastní osud, třeba židovský původ a s ním spojená traumata. Po sametové revoluci získal řadu ocenění, vedle ceny Litery i cenu Franze Kafky či Peroutkovu cenu.

V roce 2009 vyšly v nakladatelství Academia jeho paměti pod názvem Moje šílené století. Šlo o první díl, druhý následoval o rok později a v roce Klímových 90. narozenin vyšly jeho paměti souborně v jednom svazku.

Už v dětství, mezi šancemi terezínského ghetta, vytušil, že by chtěl být spisovatelem. Asi to byla jediná cesta, jak se vypořádat s absurditou prožívaného. S absurditou toho, že dítě je označeno za Žida, aniž má ponětí, co to znamená, a je za své židovství perzekuováno. Když se po válce vrátil domů, začal svůj dětský záměr krok za krokem naplňovat: doháněl školní vzdělání, četl, pozoroval dění kolem sebe, ukončil univerzitní studia, dostal se do novinových i knižních redakcí. Osud mu přál, napsal a vydal mnoho povídek, románů i divadelních her, na stovky článků a esejů a stal se nejen u nás, ale i ve světě jedním z nejznámějších českých spisovatelů 20. století.

*  *  *

Hned v roce 1990, kdy po sametové revoluci mohly už jeho knihy u nás vycházet, jsem jich několik přečetl:

Moje zlatá řemesla (1990) je kniha povídek, v nichž autor vypráví příběhy své i příběhy lidí, které potkává. Jeho „zlatá řemesla“ jsou buď klukovské sny stát se malířem (Malířská povídka) nebo strojvůdcem (Řidičská povídka), či skutečná zaměstnání, ke kterým je autor přiveden nucenou ztrátou svého řemesla spisovatelského (Archeologická, Posílkářská a Zeměměřičská povídka). V Pašerácké povídce se pašují knihy a myšlenky. Všechno, co Klíma vypráví, ho inspiruje ke vzpomínkám na příběhy minulé, k úvahám o smyslu věcí i dějů a zejména o pošetilosti „člověka inženýrského věku“, který rve přírodě jedno tajemství za druhým, a spěje tak k svému zániku. 

Má veselá jitra (1979) – sedm povídek nazvaných podle dnů: pondělí = šmelinářská povídka; úterý = sentimentální povídka; středa = vánoční spiklenecká povídka; čtvrtek = erotická povídka; pátek = sanitářská povídka s vloženou povídkou do krabice; sobota = zlodějská povídka; neděle = bláznovská povídka.

Román Láska a smetí vznikal na konci 80. let, v době, kdy byl autor v Československu zakázaným autorem. Má několik dějových pásem, v ústředním z nich se hrdina, ženatý spisovatel, který pracuje jako metař, pokouší řešit svůj milostný vztah. Také ostatní dějová pásma se dotýkají citových vztahů, od neuskutečněné lásky Franze Kafky po lásku milostnou, manželskou i lásku syna k umírajícímu otci. Právě společné téma citových či milostných krizí spojuje jednotlivá dějová pásma natolik, že je mění v jednolitou a poutavou četbu. Láska a smetí se navíc pokouší najít odpověď na velká osobní dilemata, jimž se v životě nevyhne většina z nás. Tento román se stal autorovou nejúspěšnější knihou, byl kromě čtyř vydání v češtině, několika vydání v angličtině a v němčině přeložen s výjimkou Finska a Albánie i ve všech evropských zemích. Vyšel také v Číně, Japonsku, Íránu, Koreji, Izraeli a Turecku.

Soudce z milosti (1991, samizdatově 1976) patří mezi jeho nejvýznamnější díla. Příběh soudce, který řeší mučivé dilema, zda udělit trest smrti usvědčenému vrahovi, je symbolickým vyjádřením ducha totalitní společnosti, nasyceného strachem a deklasujícího základní životní hodnoty. Tento román označil autor za svůj „životní“ a západní kritika zase za „klíčový román z východní Evropy“ a rozhodně právem náleží do zlatého fondu moderní evropské literatury.

Později jsem ještě přečetl:

Ostrov mrtvých králů (1992) – Tato knížka povídek svým obsahem poněkud překvapí. Autor, jenž získal oblibu především svými prózami milostnými a povídkami, které se snažily zobrazit všední život v totalitní společnosti, shrnul v této sbírce povídky jiného druhu. On sám je nazývá malými horory a dodává, že ovšem jde nikoli o příběhy s tradičními hororovými rekvizitami, s upíry či strašidelnými zámky, spíše o jakési metafyzické horory, zachycující okamžiky úzkosti člověka, jenž vstupuje do situací, které považuje za normální, ale při nichž se náhle setkává s čímsi nečekaným, nevysvětlitelným a záhadným. Kdy namísto odpovědi na otázku, kterou klade, se mu dostává odpovědí na zcela jiné otázky.

Milenci na jeden den (2009) – Tři milostné příběhy formou přímé řeči, která dodává čtivost. Milenci, kteří se v povídkách náhodně setkávají se nacházejí v neřešitelné absurdní situaci. Příběhy o vyznávání lásky, těžkopádné, neútěšné, jak rychle vzplanuly tak rychle odezní. Ve všech příbězích jde o lásky starších mužů k mladým dívkám, což určitě ovlivňuje prožívání lásky...

Jak daleko je slunce (1995) – Knížka pro dospělé, aby ji mohli číst dětem. Poetická vyprávění pohádkovou formou odpovídají na zvědavé dětské otázky o světě jeho smyslu. Autor je výsostný vypravěč, který přístupným jazykem vysvětluje například původ světla, cenu vzduchu, ale i důležitost přátelství a úcty k druhému člověku a k přírodě kolem nás. Předškolákům je možné z knížky předčítat nebo společně s nimi prohlížet krásné obrázky a povídat si o nich. Pro školáky může být vhodnou četbou pro první seznámení se s tvorbou Ivana Klímy.

Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory (2007) – Povídková sbírka věnovaná většinou ženským hrdinkám. Některé z nich jsou bezelstné, nepůvabné a nesebevědomé bytosti, které v touze po lásce zapřou samy sebe, aby po cestě v bludném kruhu, kdy si urvaly něco štěstí s mužem, o kterého vlastně ani nestály, zůstaly stejně osamělé jako předtím – a navíc se strachem nebo hrůzou, které jim takový vztah přinesl. Jiné jsou naopak „dračice", naklonované ženy „barbíny", ženy podnikatelky, ženy dobyvatelky slasti, pro niž jsou schopny všeho, i zločinu. Označení horory v podtitulu této knihy znamená, že hrůza je nám v patách, jen ji nazvat pravým jménem. Ženy v těchto povídkách si většinou nevědí rady, jak naložit se svým životem – s tím dosavadním nejsou spokojené a nevědí, jak hledat ten správný směr, a tak podnikají různé nouzové kroky, takže na horor je pak zaděláno!

zemřel 4. 10. 2025