úterý 28. května 2002

Ceuta, vstup na africký kontinent

Popsat překročení (samozřejmě legální) hranice mezi Evropu a Afrikou není jednoduché, přesto se o to pokusím...

Z kempu odjíždíme v 7 hod., v 9.15 odplouváme z Algecíras a po 50 minutách plavby přistáváme v Ceutě. Těch 14 200 metrů Gibraltarského průlivu není pro mnohé Afričany jen bránou k vysněnému evropskému Eldorádu. Je to také největší hromadný hrob světa. Každý rok se v něm utopí asi tisíc lidí, kteří se snaží ilegálně dostat do Evropy. Za tmavých, bezměsíčných nocí se uprchlíci namačkají do pašeráckých člunů a snaží se proklouznout přes moře do Španělska. Úřady odhadují, že za jedinou noc jich mohou být na moři najednou i stovky. Ale průliv je zrádné místo: jednu chvíli je hladina jako rybník, o pár vteřin později je z ní vířící maelström. A pak jsou tu ještě lodě. Průlivem, jenž je jednou z nejrušnějších vodních cest světa, plují velké tankery, výletní lodi a obrovské trajekty. Neosvětlený člun v noci snadno přejedou nebo převrátí a moře pak vyplavuje jen mrtvá těla. Za minulý rok moře vyvrhlo na oba břehy průlivu celkem 710 utopených Afričanů – byli mezi nimi nejen Maročané a Alžířané, ale také černoši až ze zemí Guinejského zálivu.

Vlevo vzadu Gibraltar, vpravo Ceuta, 3 x svislé přehánění ke zvýšení topografické výrazu. 


Ceuta, arabsky Sebta, představuje podivnou politickou anomálii. Španělé si ji ponechali v držení i po vyhlášení marocké nezávislosti v roce 1956. Dnes slouží především jako vojenská základna a její ekonomická prosperita je udržována omezeným bezcelním statutem. Ceuta je svobodným přístavem a administrativně je přičleněna ke španělské provincii Cádiz. Rozkládá se na 19 km2 a má 68 000 obyvatel, převážně španělského a arabského původu. Jsou zde malé závody potravinářského průmyslu a loděnice. 
Za sebou má dlouhou a bohatou historii. Byla v držení Féničanů, Římanů, Vizigótů i Byzantinců, po nichž ji ovládli Maurové, kteří město od 8. století používali jako základny k výpadům do Andalusie. V roce 1415 si Ceutu podrobili Portugalci, na čemž má zásluhu Jindřich Mořeplavec (1394–1460), čtvrtý syn krále Jana I. a jeho manželky, anglické princezny Filipy Lancasterské, sestry anglického krále Jindřicha IV. Koncem roku 1414 začal Jindřich horovat pro tažení proti Ceutě ovládané arabskými piráty, kteří brázdili moře podél portugalského pobřeží a unášeli tamější obyvatele, aby je pak prodávali na africkém trhu otroků. Svůj plán prosazoval Jindřich tak dlouho, dokud král výpravu neposvětil, a co víc, Jindřichovi nesvěřil vrchní velení nad celou útočnou flotilou čítající přes dvě stě lodí. Boj o město, který se rozhořel dvacátý srpnový den roku 1415, skončil pro Portugalsko jednoznačným úspěchem a Jindřichovi kromě prvních válečných vavřínů vynesl i pasování na rytíře a titul vévody z Viseu. V roce 1580 Portugalci předali Ceutu Španělsku. V roce 1936 – na počátku vzpoury proti Španělské republice – využil ceutský přístav i startovací leteckou dráhu generál Franco, jenž byl v té době velitelem španělské armádní posádky v Tetuánu, a zahájil tak španělskou občanskou válku. 
Nehledě na všechna tato historická fakta však brzy zjistíte, že v Ceutě toho k vidění moc není. Město je moderní, fungující a svým typicky španělským mdlým způsobem působí značně provinčně. Jeho nejzajímavější část se rozkládá na pouhých dvou stovkách metrů od trajektového přístaviště – je to náměstí Plaza de Africa. Stojí zde dva kostely a Foso de San Felipe, vodní příkop obehnaný hradbami, jediný pozůstatek městské pevnosti. Nedaleko je ještě muzeum španělské Cizinecké legie a to je zhruba vše, co se dá v Ceutě objevit.
Bezcelní statut přístavu láká k jednodenním návštěvám spoustu cizinců žijících v Tangeru, kteří si tu nakupují levný alkohol. Také my bereme útokem supermarket SuperSol stojící naproti benzínové čerpací stanici. Ceny whisky (Johnnie Walker, J&B, Four Roses aj.) jsou neuvěřitelné – od 6 do 9 eur, nejdražší je Jack Daniels, který stojí něco málo přes deset. S batůžkem na zádech mě nechtějí mezi regály pustit, musím se vrátit a zamknout si jej do úschovní skříňky.
Španělská enkláva Ceuta představuje lehce frustrující vstup do země. Byť se již nacházíte v Africe, nejste stále ještě v Maroku a musíte se dostat nejprve k hranici ve Fnidequ a pak dál až do Tetuánu, prvního marockého města. V průvodcích vyhrožují, že to může být dosti časově náročná záležitost, a tak si myslím, že jsem duševně připraven.
V 11.30 hod. odjíždíme ke hranici mezi Španělském a Marokem, vyplňujeme dotazník a jdeme si vyměnit peníze. 100 eur = 1.012 dirhamů, to znamená, že jeden dirham se rovná třem korunám (1 euro = 30,915 CZK). 
Jen kousek od španělské strany hranice stojí řada skladových budov, kolem nichž se povalují desítky krabic a roztrhaných igelitů. Marocké ženy si do rance ze sešitých pruhů látek dávají těžký náklad a další obrovskou krabici táhnou na dvoukolovém vozíku. Zdá se to překvapivé, že levnější zboží se pašuje z Evropy do Maroka, a ne opačným směrem, ale je to tím, že Ceuta má mnohem nižší daně, než je v Evropě běžné. Stačí tedy nakoupit, propašovat přes hranice a pak už se na trzích v Tetuánu či Tangeru dirhamy jen hrnou. Přes hranice se pronáší snad úplně všechno kromě potravin: cigarety, elektronika, oblečení i alkohol. Je to taková podivná hra na kontraband. Každý Maročan vracející se z Ceuty něco pašuje, každý španělský i marocký celník o tom ví, ale nic proti tomu nedělá. Proč také? Jeho lhostejnost je zjevně podpořena balíčkem eur. Sem tam, aby vykázali činnost, si vyberou oběť, kterou nechají složitě zapakovaný balík rozložit a pak jí ho zabaví.
Španělsko-marocký hraniční přechod leží těsně za hranicemi Ceuty. Jakoby se tu člověk rázem propadl do jiného světa. Úpravná evropská architektura přímořského města se totiž mžikem oka změní v typickou severoafrickou zástavbu. A s tím se samozřejmě mění i vše ostatní...
Samotná hranice nabízí neuvěřitelné divadlo, při němž uvidíte věci, na něž se jen tak nezapomíná.
Své pochybné služby zde nabízejí (samozřejmě za patřičný bakšiš) desítky státem trpěných pomahačů, slibujících přimhouření celníkova oka. Všude kolem vládne nepředstavitelný chaos. Prostor je zaplněný pestře oblečenými pašeráky – ženami, muži i dětmi. Všichni jsou obtíženi kontrabandem a na jakýsi neviditelný povel berou náhle hranici nečekaně prudkou ztečí. Právě teď do hry vstupují maročtí policisté. Vyhrnou se z baráků, v rukou pryžové obušky, a vybírají si z houfu náhodně své cíle. Honička se dostává do tempa, následuje nekonečné kličkování, vzduchem se nese supění, varovné výkřiky i oblaka zvířeného okrového prachu. Po slabé čtvrthodince podivná hra náhle končí stejně rychle, jako začala. Dopadení pašeráci putují s napomenutím zpátky na startovní čáru, zatímco nelegální zboží končí na hromadách ve skladišti. Pro tentokrát je dobojováno! Šťastnější část přenašečů (ti rychlejší, obratnější či zkušenější, kterým se podařilo včas vtisknout policistům nějaký ten úplateček) zatím odevzdává své těžce vybojované poklady příbuzným, netrpělivě čekajícím jen pár set metrů odsud, ve vnitrozemí. Většina pašeráků se hned vzápětí vrací na horkou hraniční půdu, aby znovu pokoušela vrtkavý osud. Jen Bůh – pardon Alláh – ví, kolikrát za den se tu hraje tahle povedená hra na četníky a na zloděje...
Následuje ze všech stran zamřížovaný koridor, připomínající chodbičku, kterou se vpouštějí tygři do šapitó. Taxikáři se starými modrými mercedesy, které nahrazují hromadnou dopravu do Tetuánu a dalších blízkých měst, lákají k nasednutí ty, kteří právě vstoupili na marockou půdu. Jiní Maročané přímo před tři metry vysokým plotem, který vymezuje teritorium Ceuty, rozjeli byznys se zbožím, které si přinesli z Evropské unie. Další se svým levným nákupem postávají, popocházejí či pobíhají a nad vším tím mumrajem dohlížejí hladce oholení maročtí policisté v čistých uniformách. Fungují jako první síto před tím, než vůbec nechají Maročany projít k pasové kontrole. Úzký vchod hlídá trojice policistů, která na čtyřicítku lidí, jež se na ně hrne, hledí jako na obtížný hmyz. Trochu se tam všichni mačkají a překřikují jeden druhého.
A my čekáme a čekáme. Ve 13.45 konečně odjíždíme a současně si posunujeme hodinky o dvě hodiny dozadu, to znamená na třičtvrtě na dvanáct. Proč odtud nemám ani jeden snímek snad vysvětlovat nemusím...

Zdroje obrázků:
By NASA / JPL / NIMA - http://photojournal.jpl.nasa.gov/catalog/PIA03397, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=422648

Ceuta.png: Aotearoaderivative work: Omar-Toons (talk) – Ceuta.png, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=10945620

Jim Gordon; cropped by Beyond My Ken (diskuse) 03:23, 30 November 2014 (UTC) – originally posted to Flickr as Cebta (Ceuta) Spain, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=37055615

Žádné komentáře:

Okomentovat