Maroko – vedle Egypta můj dávný sen. Jeho návštěvu jsem si nadělil k nastávajícím abrahámovinám. Posledním mocným impulsem byl článek Oty Brandose, šéfredaktora časopisu Turistika a hory (později Treking). Přihlásil jsem se k účasti na expedici ostravské cestovní kanceláře Turistika a hory. Slovo expedice je namístě, jede se sice autobusem jako na zájezd, ale čeká nás nějakých 15 000 kilometrů a spaní ve stanech či pod širákem! Takový jsem já dobrodruh.
Přípravy na expedici byly a zároveň nebyly. V dopise, který přišel z cestovky, se totiž psalo, že je nás – přihlášených – na velký autobus málo a na malý mnoho takže je třeba sehnat další zájemce i za cenu slevy „last minut“. Na poslední chvíli, 10. května, se nechávám v Jihlavě očkovat proti hepatitidě a tyfu, i když stále ještě není jisté, že se pojede. Beru si s sebou 17 kinofilmů, protože rozhodně bude co fotit! V blogu jsou tudíž nikoliv digitální snímky, ale naskenované papírové fotografie.
* * *
Odjíždíme z Brna v pátek 24. května asi hodinu po poledni, část účastníků přistupuje v Praze. Při výjezdu z Jižního Města má starší ze dvou řidičů značné problémy trefit se zpátky na dálnici, což mě poněkud překvapuje a nechci ani domýšlet, jak to bude s jeho orientačními schopnostmi vypadat v Maroku…
Jedeme přes České Budějovice, Salzburg a Innsbruck, kolem půlnoci projíždíme Brennerským průsmykem. Před polednem projíždíme Janovem a pokračujeme podél pobřeží k italsko-francouzské hranici. V Monaku začínají řidiči zmatkovat. Tedy ti naši, nikoli místní. Projíždějí městem, aniž by odbočili či alespoň zastavili, takže se samozřejmě znovu dostáváme na dálnici a teprve po mnoha kilometrech se můžeme otočit a vrátit.
Zastavujeme na malém parkovišti před botanickou zahradou, vystupujeme a autobus odjíždí na parkoviště. Řidiči budou mít osmihodinovou bezpečnostní přestávku, takže do půlnoci máme volno. Hrneme se jeden přes druhého na terasu blízké restaurace, protože z dálky pod námi je slyšet burácení motorů vozů formule 1. V ulicích Monte Carla se totiž právě jede trénink Velké ceny Monaka. Pikolíci z restaurace nás ovšem obratem expedují pryč, protože je jim jasné, že naše útrata bude nulová. Chvíli se tedy díváme z části terasy, která k restauraci nepatří, a pak se rozcházíme. Moc toho stejně vidět nebylo, nanejvýš tak na velké obrazovce umístěné vysoko nad okruhem.
Někteří míříme do Jardin de Exotique Monaco, nádherné botanické zahrady situované do strmých svahů a útesů. Pěstují se tu různé druhy palem, magnólií, oleandrů, ale i kávovníky, olivovníky a mnoho jižních květin. Především však sukulenty a kaktusy, jichž má ve sbírce přes sedm tisíc. Vstupné činí 6,40 eura, vstupenka platí zároveň do jeskyně, která je přístupná každou celou hodinu. Po prohlídce jeskyně se vydávám na toulky po městě.
* * *
Monako je knížectví o rozloze pouhých 1,95 km2, je druhým nejmenším a zároveň nehustěji osídleným státem na světě. Tvoří je čtyři městské čtvrtě. Na severovýchodě leží mondénní Monte Carlo se svžmi výškovými budovami, hotely a vilami, které šplhají vysoko do svahu. Obchodní středisko La Condamine se přes moderní přístav dívá na vlastní historické hlavní město Monaco-Ville rozložné na skalnatém mysu. Proti strému přístavu (nyní kotvišti luxusních jachet) se rozkládá novější průmyslová čtvrť Fontvieille, jejíž část byla nedávno postavena na místě zasypaného mořského zálivu.
Žije zde asi pětatřicet tisíc obyvatel, přičemž původní obyvatelé Monegaskové tvoří již méně než 20 % populace, více než polovina připadá na Francouze. Žije tu také mnoho Italů a významná mezinárodní komunita, využívající nízkých daní.
* * *
Monaku vévodí Knížecí palác, na rozlehlém Palácovém náměstí stojí mimo jiné i děla darovaná francouzským králem Ludvíkem XIV. Od koulí vyrovnaných podél zdi do jehlanů shlížíme dolů na malý přístav, který slouží především pro jachty zahraničních návštěvníků. Odtud mířím ke katedrále z konce 19. století. Další dominantou monacké skály je světoznámé Oceánografické muzeum. Mnozí si myslí, že je založil oceánograf, cestovatel, fotograf a filmař Jacques-Yves Cousteau (1940–1997), ale to je omyl, muzeum vzniklo už v roce 1910 z popudu knížete Alberta I. a Cousteau byl jeho nejslavnějším správcem.
Sestupuji z náměstí dolů a prodírám se mezi stánky s všemožnými suvenýry jednotlivých stájí formule 1. Trička, čepice, kombinézy, vlajky, slunečníky, samolepky, odznaky, automobilové modely, prostě všechno, co připomíná svět F1. Jdu se také podívat ke kasinu, kam se sjíždějí prominenti v úžasných autech, pak se loudám zpátky a znovu stoupám do Monaka. Toulám se a toulám, času je více než dost!
Nakonec využívám výtahu spojujícího horní ulice s dolními a přicházím na parkoviště, kde spolu s ostatními čekám na příjezd autobusu. Na kraťasy a tričko je už poměrně chladno... O půlnoci odjíždíme vstříc dalším tisícům kilometrů....
Třetího dne ráno zastavujeme na parkovišti u benzínového čerpadla, abychom se nasnídali. Průvodce Ota oznamuje, že máme za sebou 2200 kilometrů. V pozdním odpoledni, od 16 do 18 hodin máme čas na individuální prohlídku Valencie, a pak pokračujeme dál. Noc trávíme na nepříliš luxusním dálničním odpočívadle, v osm ráno vyrážíme na další cestu a v 17 hodin přijíždíme do Gibraltaru. Příjezdovou silnici kříží dráha mezinárodního letiště, přičemž je tato unikátní křižovatka řízena běžnými semafory!
Gibraltar je úzký skalnatý mys dlouhý 4,8 kilometru a široký pouze 1,2 km, vybíhající z jižního cípu Pyrenejského poloostrova, spojuje se Španělskem nízká písčutá šíje. Náleží Velké Británii, ale má vlastní ústavu a vládu, v jejímž čele je guvernér zastupující britského panovníka. Zaujímá pouhých 6,5 km2 a má asi 32 000 obyvatel. Skála se vypíná nad neklidnou mořskou hladinou do výše 426 m, je příkrá a nepřístupná, tvořená šedobílým jurským vápencem a ještě staršími silurskými břidlicemi. Uvnitř je proděravělá tunely a mnoha přírodními jeskyněmi, z nichž mnohé mají i krápníkovou výzdobu.
Vojensko-strategickou polohu Gibraltaru ocenili už Arabové, jejichž flotila zde zakotvila roku 711. Vedl ji Tárik ibn Sijád a pevnost, kterou zde Arabové postavili, dostala jeho jméno Džebel-al-Tarik, z čehož pochází zkomolený název Gibraltar (Džibraltar).
Po vyhnání muslimů, kteří Gibraltar vlastnili od zmíněného roku 711, území padlo do španělských rukou, jenže kvůli vymření tamější větve Habsburků vypukla roku 1701 válka o španělské dědictví. Francie Ludvíka XIV., který na španělský trůn dosadil svého vnuka Filipa V., zápolila s rakouskými Habsburky a jejich anglickými spojenci čtrnáct let. Boje s britskou armádou ukončil utrechtský mír, který roku 1713 uznal Gibraltar za majetek Velké Británie. Vízězové výběžek uhájili i proti dalším španělským snahám o jeho znovudobytí a v letech 1769 až 1779 území opevňovalo, což se ulázalo jako velmi prozíravé opatření.
* * *
Taxíkem se necháváme za 18 eur vyvézt na vrchol Uppers Rock. Samozřejmě se tu setkáváme s místní a zároveň evropskou raritou – bezocasými opicemi druhu makak magot. Dovezli je sem patrně Maurové před mnoha staletími, takže dnes už jsou považovány za původní gibraltarské obyvatele.
Ve 20 hodin přijíždíme do kempu Chullera, říkáme mu Cholera. Samozřejmě, že nechybím mezi pár nadšenci, kteří se vyrazili koupat. Voda je však řádně ostrá, takže následná studená sprcha ani moc studená není... Vaříme večeři a spíme pod širákem, vlastně pod jakousi stříškou chránící před přímým sluncem (což nám ovšem přes noc nehrozí).
Následující článek Ceuta, vstup na africký kontinent
Žádné komentáře:
Okomentovat