Autem k moři do Chorvatska a Černé Hory

28. července – 12. srpna

  Dilema, zda jet opět do Chorvatska nebo se po mnoha letech vydat do Černé Hory, řešíme vpravdě šalamounsky: týden strávíme v Chorvatsku, nejraději někde v okolí Dubrovníku, a týden v Černé Hoře. 

 

  Sobotní cesta probíhá až na rakousko-slovinskou hranici hladce. Za hranicemi pár kilometrů dálnice, za který platíme tři čtvrtě eura, končí na kruhovém objezdu a začíná kalvárie. Nejen do nedalekého Mariboru, ale i přes všechny vesnice za ním popojíždíme v koloně krokem nebo vždy jen po pár desítkách metrů. Od hraničního přechodu Trakoščan, kde vjíždíme na nový úsek dálnice, rychlá a pohodlná jízda však končí 6,5 kilometru před tunelem Sveti rok. Čeká nás další dlouhodobé popojíždění, ale všechno má svůj konec, tunelem se projíždí plynule a za ním už se zase pokračuje plnou rychlostí.

Přes Maslenický most se dostáváme do vnitrozemské úrodné pahorkatiny Ravni kotari, která už přiléhá k severodalmatským letoviskům. Začínám toho mít od rána dost, a tak na křižovatce Benkovac sjíždím z dálnice a po 16 kilometrech přijíždíme do Biogradu. Je 22 hodin, když se v recepci kempu Mia ptám, zda nás nechají přespat pod nebom, četiri odrasli, jedan auto a žáden šator. Recepční říká, že za sto kun, což je rozumná cena, a tak mu dávám pasy a za chvíli už si u plotu na okraji kempu rozkládáme spacáky. Ujeli jsme 878 km.

V osm hodin vyrážíme na další cestu. Najíždíme na dálnici A1, která se vyhýbá Šibeniku i Splitu a právě před měsícem bylo slavnostně otevřeno její pokračování od Splitu v úseku Dugopolje – Šestanovac. Na úseku Dugopolje – Bisko (11,8 km) bylo v obtížném krasovém terénu vybudováno 14 objektů, jako tunelů, viaduktů, uzlů, nadjezdů a podjezdů, na úseku Bisko – Šestanovac (25,2 km) je 38 stavebních objektů a mezi nimi most přes řeku Cetinu o délce 140 m, jehož oblouk se klene 100 m nad hladinou řeky. Za nový úsek se platí 14 kun, za celou trasu Záhřeb – Šestanovac 171 kun. Další úsek dlouhý 59,2 km má být dokončen do června roku 2008 a bude také vypsáno výběrové řízení na stavbu druhých tubusů tunelů Sveti Rok a Mala Kapela na dálnici Záhřeb – Split.

Po výjezdu z dálnice projíždíme zrekonstruovanou silnicí přes sedlo Dupci na Jadranskou magistrálu, po které pokračujeme přes Brelu, Makarskou do Dubrovníku. V jižně ležící oblasti Župa dubrovačka bývala velmi oblíbená a navštěvovaná přímořská letoviska, avšak válka v letech 1991 a 1992 příznivý vývoj přervala a vnesla do těchto míst zkázu. Dnes je již většina škod zacelena a letoviska po obnově slouží opět turistům. Zastavujeme proto v Kupari. Zdejší kemp je skutečně obrovský – v materiálech se uvádí, že je pro 2900 lidí – a místa pro stany pod rozložitými listnáči habaděj. Záhy ale zjišťujeme proč – k moři je to daleko: nejdříve ven z kempu, podchodem pod silnici a pak ještě deset minut k pláži, kde je hlava na hlavě.

A tak jedeme dál. Odbočuji do městečka Cavtat a zastavuji na parkovišti. Není zde informační středisko jako takové, spíše cestovní kancelář a na dotaz, zda je tu nějaký kemp, mě pracovnice ujišťuje, že nikoliv a doporučuje kemp Monika v Molunatu. My jsme jeho poutače viděli u silnice, takže ho zkusíme. Bereme na vědomí, že to bude skutečně na konci světa, neboť Molunat je poslední chorvatskou obývanou obcí na jižním pobřeží Jadranu.

Míjíme dubrovnické letiště Čilipi, odbočujeme z Jadranské magistrály a po devíti kilometrech sjíždíme do obce Molunat. Na jakési „návsi“ tvořené křižovatkou místních silniček je po levé straně poutač nabízející ubytování v kempech Adriatic I, Adriatic II, Marinero a Monika. Na tarasu a židličkách sedí několik místních dědíků, jeden z nich vstává a vytahuje ceduli s nápisem Apartmani. Gestem mu naznačuji, že naším cílem je kemp Monika a sjíždím uzoučkou asdfaltkou z prudkého kopce dolů. Malá, k opěrnému tarasu přilepená recepce je zavřená, a tak zatím zkoumám pracovní dobu a hlavně ceny. Vzápětí přichází chlapík a říká, že manželka je někde nedaleko a jestli máme zájem se ubytovat. Provází nás po kempu za občasného zvolání „Monika“, což znamená, že kemp se jmenuje po ní. Líbí se nám místo na terase pod starou olivou a s výhledem na moře, takže se hned pouštíme do stavění stanu. Ještě předtím ovšem dojde na hlt dobrodošlice a po ukotvení stanu jdeme k moři. Pláž je písečná, okolo jsou skály, ve vodě je písek a větší oblázky.

Večer se jdeme podívat podél pobřeží do vsi. Někdejší rybářská osada je dnes malebným letoviskem s dvěma sty obyvatel. V mnoha domech nabízejí ubytování, jsou tu další tři malé kempy a dvě restaurace. Obec má pravidelné autobusové spojení s Dubrovníkem vzdáleným 39 km a s Cavtatem a je vhodná pro ty, kteří hledají klid a krásnou přírodu s bohatou vegetací.

Ujeli jsme 404 km.

V pátek po snídani vyrážíme na výlet do Parku Prevlaka, o němž jsme si přečetli slova chvály ještě doma na internetu. Park se rozkládá na stejnojmenném poloostrově, který je nejjižnějším cípem chorvatského jadranského pobřeží a vyniká krásnou, téměř neporušenou přírodou, s velmi bohatým středomořským rostlinstvem (cypřiše, rohovníky, duby cesmínové, olivovníky, makchie aj.). Poloostrov má rozlohu 93,33 ha, je dlouhý 2,8 km a v nejširším místě 480 m široký. Jeho jihovýchodní konec tvoří mys Oštro, na němž byla po roce 1813 vybudována vojenská základna s mohutnou pevností. Po vytvoření Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v roce 1918 (později Království Jugoslávie) byla Prevlaka postupně budována jako významná námořní základna jugoslávské armády, s obrovským podzemním labyrintem chodeb a místností – ubytovacích zařízení, skladišť a dalších zařízení pro potřeby armády, o nichž chorvatské obyvatelstvo z okolí nemělo ani zdání. Civilisté, a tím méně turisté sem neměli přístup. V 90. letech minulého století se tato vojenská základna stala hlavním centrem, odkud byla řízena srbsko-černohorská agrese proti právě vzniklému chorvatskému nezávislému státu. Srbové, kteří armádu ovládali a pokládali se za jejího dědice, se snažili získat Prevlaku, a tím i vytoužený přístup k moři. V září 1992 byla jugoslávská armáda pod mezinárodním tlakem nucena Prevlaku vyklidit a opustit zdejší chorvatské území. Složitá a úporná jednání se táhla řadu let, k velkému zklamání místní posádky oznámil 8. října 2002 generální tajemník OSN, že bude v prosinci 2002 stažena. Prevlaka byla pak předána jako demilitarizovaná zóna Chorvatské republice.

Koncepce a plány, jak tohoto ekologicky i turisticky velmi cenného území využít, prošly mnoha změnami, než byl schválen plán vytvořit z Prevlaky výletní místo, přitažlivé pro velké i malé návštěvníky. Projekt uvádí do života organizace Park Prevlaka, jejímž úkolem je vytvořit z Prevlaky jedinečný prostor pro rekreaci a relaxaci, při zachování všech jejích přírodních hodnot. Aby tedy nedošlo k mýlce – nejde o park ve smyslu chráněné krajinné oblasti, nýbrž o prostor, budovaný jako cíl výletů s četnými turistickými, sportovními a jinými možnostmi pro aktivní odpočinek sportovně založených návštěvníků se zvláštním důrazem na adrenalinové sporty. Na internetu se píše: „Většinou devastované vojenské objekty se od založení Parku Prevlaka postupně úplně rekonstruují v luxusní hotel se třemi hvězdičkami a v apartmánový komplex s restaurací, café barem, obchody, víceúčelovou sportovní halou, krytým i otevřenými bazény, kongresovým sálem. Bude tu též marina Oštro s příslušným doprovodným vybavením. Stará rakouská pevnost na mysu Oštro se rekonstruuje v objekt s exkluzívní restaurací, s muzeem a uměleckou galerií, s nočním klubem, kasinem atd.“

Ve skutečnosti to však vypadá docela jinak. Dosud nebyla vybudována žádná ubytovací zařízení, pouze vojenská pozorovatelna vysoká 12 m se změnila v umělou lezeckou stěnu a vznikl zde přírodní labyrint pro jízdy na čtyřkolkách. Ale to jsme zjistili až poté, kdy jsme auto nechali na parkovišti a zaplatili vstupné 15 kun. Na mysu Oštro prolézáme pevností, která se zachovala v poměrně dobrém stavu, jenom nápisy po vojácích hyzdí uvnitř její zdi.
 

  Zato nádherný výhled se nám naskýtá na boku Kotorskou s jejím majestátním horským věncem a na letoviska Igalo a Herceg Novi, které leží již na území Černé Hory. V moři směrem k poloostrovu Luštica, který také patří Černé Hoře, vidíme ostrůvek Mamula se stejnojmennou mohutnou rakouskou pevností, která rovněž chránila přístup do Boky Kotorské. Za druhé světové války byl v pevnosti obávaný italský koncentrační tábor.

 Touláme se po poloostrově, ale příliš zajímavého tu moc není: přistávací plocha pro helikoptéry, odkud je také pěkný výhled, zmíněná lezecká stěna a – to je vlastně všechno. Rád bych se podíval do podzemí, ale to lze jen s průvodcem a organizovanou skupinou, což není náš případ, a tak se vracíme k recepci a trávíme čas koupáním a opalováním, voda je průzračná a krásně teplá.

Ujeli jsme 30 km.

8. den – sobota 4. srpna

V pátek večer balíme většinu věcí, takže v sobotu ráno jen složíme stan a vyrážíme po Jadranské magistrále dál na jih. Přejíždíme chorvatsko-černohorskou hranici, projíždíme Herceg Novi a v devět hodin přijíždíme k trajektu, který zajišťuje přepravu v nejužším místě boky Kotorské, mezi obcemi Kamenari a Lepetane, a zkracuje tak cestu přibližně o 40 km. Úžině, která je v těchto místech jen 350 široká, se říká Verige neboli Řetězy, a tento název nese už od středověku, kdy uherský král Ludvík, dal přes úžinu natáhnout řetězy, aby zabránil nepřátelským lodím vjet do tří vnitřních částí boky.

***

Je na místě říci si něco o Černé Hoře. Černá Hora se rozkládá na ploše 13 812 km², hraničí s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem a Albánií, mořskou hranici má s Chorvatskem, Itálií a Albánií. Má 662 000 obyvatel, z toho Černohorců je 62 %, Srbů 10 %, Albánců 6,6 %, Muslimů (při posledním sčítání se takto deklarovali) 14,6 %, Chorvatů 1 %, ostatní národnosti tvoří zbytek. Průměrná hustota obyvatelstva je přes 42 obyvatel na 1 km². Přes 50 % obyvatelstva gravituje k pobřeží, jejich počet stále stoupá. Černohorci jsou převážně pravoslavného vyznání (65 %), katolíků je 9 %, islám vyznává 19 % a zbývající počet je buď bez vyznání nebo jiného vyznání. Úředním jazykem je srbština, která se píše buď cyrilicí nebo latinkou. Historickým a kulturním centrem Černé Hory je Cetinje, ale hlavním a největším městem, správním a ekonomickým střediskem republiky je Podgorica. Za socialistické Jugoslávie se jmenovala Titograd, předtím rovněž Podgorica. Má 120 000 obyvatel. Na základě rozhodnutí černohorských státních orgánů je od 1. 1. 2002 jednotkou černohorské měny euro.

***

Projíždíme Tivatem a míjíme Sveti Stefan, nejluxusnější a nejzajímavější hotelové městečko na východním pobřeží Jadranu. Leží pod Jadranskou magistrálou, na malém skalnatém poloostrůvku, spojeném s pevninou úzkou písečnou šíjí. Celý poloostrov tvoří luxusní hotelové městečko Sveti Stefan určené pro prominentní klientelu a navštěvované společenskou, politickou a uměleckou smetánkou. Staré rybářské domky byly adaptovány podle požadavků moderní doby. Hotel má kapacitu 224 lůžek ve 101 pokojích a 16 apartmánech. Za vstup do tohoto hotelového městečka platí vstupné ti, kdo v něm nejsou ubytováni. Také za vstup na pláž se platí, přičemž jedna z pláží na písečné šíji je vyhrazena pouze hostům hotelového komplexu.

Projíždíme krátkým tunelem, míjíme po levé straně stojící benzínové čerpadlo společnosti INA a jsme na místě. Na první pohled se Buljarica za ta léta nezměnila. Odbočujeme doprava, sjíždíme úzkou uličkou dolů a poznáváme místo, kde jsme před 18 lety stanovali. Dům má novou fasádu, ale celá travnatá parcela je zcela prázdná. Zato doleva směřuje ukazatel s nápisem Kamp Maslina, takže tam hned odbočuji. V recepci se domlouvám na prohlídce a teprve v případě, že se nám tu bude líbit, na placení. I když už předem vidím, že nikam jinam nepojedeme...

Pláž z oblázků a hrubého písku je dlouhá 2250 m a nepředstavitelně zaplněná. Vyrostl zde nový hotel Savojo, vlastně díky pravděpodobně pomatenému grafikovi SaVojO, před ním a sousední restaurací je les slunečníků a pod nimi dřevěná lehátka, za která se samozřejmě platí. Obě skály na koncích zátoky zůstaly naštěstí takřka nedotčené – to takřka znamená, že na úpatí severní skály vyrostla pizzerie, ale nijak neruší. Moře je otevřené, jsou mírné vlny, na kterých se krásně pohupuje a nebo na okraji pláže dovádí.

  V pondělí odpoledne si bereme věci ke koupání a jdeme pěšky do Petrovace. Předpokládáme zastávku k vykoupání v zátoce, kde jsme byli před lety a zbytek odpoledne na městské pláži. Prvním překvapením je poměrně široký betonový chodník, který byl vybudován z Buljarice přes kopec. Podél chodníku jsou připraveny sloupy s elektrickým osvětlením, což nás mělo varovat, že také zátoka se mohla změnit k nepoznání. A první pohled na ni je doslova šokující: hned na okraji tobogan (byť primitivní, sestávající jen z trochu šikmého plastového koryta), tři restaurace, desítky slunečníků a stovky lidí! Usuzujeme, že v Petrovacu to bude ještě horší, takže zůstáváme. Písečná pláž je 220 m dlouhá a písek je i v moři, které je tu mělké.

 Navečer pokračujeme v cestě do městečka. Petrovac na moru je městečko a oblíbené letovisko s příjemným podnebím, obklopené olivovníkovými háji a borovými lesy. Kolem zálivu se v oblouku dlouhém 600 m táhne široká Petrovačka plaža z drobných oblázků a načervenalého písku. Dříve byl Petrovac malou rybářskou osadou, která se rozvíjela pod kaštelem Lastva, benátskou pevností na severozápadním výběžku pevniny. Z pevnosti se zachovala jen její část ze 16. století a lazaret, obojí nyní přeměněné na noční bar Castello. I to málo co z pevnosti zbylo, je však velmi malebné, stejně jako výhled z terasy na dva romantické skalnaté ostrůvky Katić a Sveta Nedelja. Na Svaté Neděli je malý kostelík, který tam postavili vděční námořníci za záchranu na nevyzpytatelném moři.

Ve čtvrtek vyrážíme autem na výlet. V Budvě odbočujeme doprava a závratně stoupáme a stoupáme. Projíždíme městem Cetinj, jehož prohlídku si necháme po návratu, a pokračujeme na Lovčen. U závory platíme vstupné do parku 1 euro za osobu a pokračujeme kvalitní silničkou s mnoha zatáčkami stále nahoru. Silnička končí ve výšce 1578 m n. m. kruhovým parkovištěm o průměru 22 metrů. Štěstí nám přeje, místo pro autíčko máme. Ujeli jsme 70 km, z toho asi dvacet z Cetinje.

Národní park Lovćen se rozkládá v centrální a nejvyšší části stejnojmenného horského masívu a zaujímá asi plochu 62 km². Část je pokryta bukovými lesy a makchií, vysokohorské pastviny se střídají s rozvinutým krasem, reprezentovaným hlubokými škrapy, závrty, jeskyněmi a propastmi. Přes tvrdé horské klimatické podmínky zde roste na 300 druhů rostlin, z toho mnohé jsou ledovcové relikty nebo endemity. Nejvyšší horou Lovćenu je Štirovnik (1749 m n. m.), na jehož vrcholu je televizní věž, druhý je Jezerski vrh (1657 m n. m.) s mauzoleem Petra II. Petroviće Njegoše. Pro Černohorce je Lovćen posvátným pohořím, symbolem národní černohorské identity a státnosti, návštěva mauzolea věcí cti a národního uvědomění. Každoročně je cílem desetitisíců Černohorců, starých i mladých.

Petr II. Petrović Njegoš (1813-1851, vládce Černé Hory v letech 1830-1851), byl nejen vynikající vzdělaný a energický státník a organizátor, ale i významný filozof a básník. Jeho hlavní básnické dílo Horský věnec, přeložené do řady jazyků, patří k základních hodnotám jihoslovanské literatury. Jako mladík do pravoslavného kláštera, ale dlouho v něm nepobyl. Když v roce 1830 zemřel jeho strýc, vladyka Petr I. Petrović, zvolil černohorský sněm téhož roku novým vladykou sedmnáctiletého mnicha Petra pod jménem Petr II. Petrović-Njegoš. Brzy se ukázalo, že to byla velmi šťastná volba. Petr II. vynikal mimořádnou inteligencí a vědychtivostí. Ač vlastně samouk, získal brzy široký rozhled v oblasti evropské politiky, kultury, filozofie, práva i v oblasti hospodářského dění v Evropě. Studoval cizí jazyky, několika plynně hovořil, cestoval, získával zkušenosti a poznatky. Měl jasný přehled o tom co bude nutné v Černé Hoře změnit, aby překonala svou zaostalost, své středověké kmenové zvyklosti, svou chudobu. Země byla nepředstavitelně chudá, protože Turci okupovali nejúrodnější části země. Černohorci se snažili zvrátit tento stav ve svůj prospěch, ale ani Njegoš nebyl ve válci s Turky moc úspěšný. Podařilo se mu sice získat větší finanční podporu Ruska, než byla sjednaná jeho předchůdcem Petrem I., ale ani on nedokázal pohnout ruského cara k vojenskému zásahu proti Turkům na Balkáně. Do doby Njegošova panování bylo obyvatelstvo Černé Hory úplně negramotné, až na jedince, kteří se učili čtení a psaní v několika místních pravoslavných klášterech. Njegoš založil první státní školu, a to v Cetinji v roce 1834. K rozšíření gramotnosti přispívala i jím ve stejném roce založená státní tiskárna, která vydávala i učebnice a čítanky.

Vědom si své smrtelné nemoci, jíž se marně pokoušel léčit, projevil již za svého života přání být pohřben na Lovćenu, odkud je jedinečný pohled na značnou část Černé Hory i na moře. Vybral si Jezerský vrch nikoliv nejvyšší Štirovnik, který by měl podle jeho slov být vyhrazen v budoucnosti pro významnější osobnosti než je on sám, a za tím účelem zde dal v roce 1845 postavit malou kapičku. Po smrti mu však nebylo dopřáno klidu. Rakušané kapičku za první světové války v roce 1916 zničili, Njegošovo tělo bylo přeneseno a pochováno v Cetinji. Po válce, v roce 1925 dal jugoslávský král Alexandr Karadjordjević kapli obnovit a ostatky Njegošovy byly do ní přeneseny. Až za socialistické Jugoslávie došlo k realizaci staršího projektu mauzolea, avšak stavba takového monumentálního díla na exponovaném místě nebyla jednoduchou záležitostí vzhledem k obrovským problémům při dopravě velkého množství materiálu do obtížně přístupného horského terénu.

Mauzoleum Petra II. Petroviće Njegoše se nachází ve výšce 1580 m n. m. a stoupá se k němu po 461 schodech 80 metrů dlouhým tunelem se stoupáním 35 %. Plató před mauzoleem má rozměry 15,4 x 15 m a je vydlážděno kamenem z ostrova Brač. Platíme vstupné 2 eura. U vchodu do hrobky, pro veřejnost otevřené 28. července 1974, stojí dvě stylizované černohorské karyatidy z jablanického mramoru, jsou vysoké 4,33 m,  každá váží 7,5 tuny a nesou překlad 0,8 m vysoký a 4,5 tuny těžký. Kaple o rozměrech 10 x 6,5 m je z tmavězeleného kamene, s klenbou ve výšce 9 m, šesti nikami a jednou centrální, v níž se nachází žulová socha Njegoše, nad nímž se tyčí jako symbol svobody orel s rozepjatými křídly. Postava Njegoše z jablanické žuly je vysoká tři a třičtvrtě metru a váží 28 tun. Podle návrhu Ivana Meštroviće ji vytvořil sochař Andrija Krstulović. Njegoš je pohřben v polokruhové kryptě pod mauzoleem v sarkofágu, na jehož víku se nacházejí černohorský znak a kříž – symboly pozemské a duchovní moci.

Po prohlídce mauzolea se vracíme do Cetinje, města, které bylo do roku 1918 hlavním městem samostatného černohorského království, nyní je duchovním a kulturním centrem Černé Hory. V roce 1482 tu vybudoval své nové sídlo černohorský vládce Ivan Crnojević, když byl pod stále se stupňujícím tlakem Turků nucen opustit svůj sídelní hrad Žabljak na Skadarském jezeře a vybudovat si nové sídlo ve vnitrozemí. To dostalo své jméno podle říčky Cetiny a po staletí pak bylo místem, kde se organizoval boj Černohorců za svobodu. Turci se je pokusili dobýt celkem třikrát, ale nikdy se jim to nepodařilo.

Začátkem 18. stol. byl vladykou Danilem postaven nový klášter zvaný Cetinjski manastir, který byl pro stálé turecké nebezpečí dlouho jedinou kamennou stavbou ve městě. Sloužil především jako rezidence černohorských vladařů a teprve za Petra II. Petroviće Njegoše v 1. polovině 19. stol. se začalo s budováním skromného jádra města. Mimo jiné bylo postaveno i Njegošovo sídlo, palác zvaný Biljarda, Kulečník. Njegoš byl totiž milovníkem kulečníku, v Černé Hoře úplně neznámého, který si dal dovézt z Vídně. Biljarda je jednopatrová budova v podobě opevněného zámku původně s olověnou střechou, která byla v době nejintenzivnější bojů s Turky sňata a spolu s olověnou sazbou ze zdejší Njegošovy tiskárny roztavena na zbraně. Dnes je v ní Njegošovo muzeum a ve zvláštním proskleném pavilonu umístěna obrovská reliéfní mapa Černé Hory v měřítku 1:100 000, kterou vytvořili za rakouské okupace v době 1. světové války rakouští odborníci. K intenzivnímu rozvoji města mohlo dojít až pro Berlínském kongresu v roce 1878, kdy byla i formálně přiznána nezávislost Černohorského státu a Turci museli opustil zemi.

Cetinjski manastir

Při návštěvě kláštera

Cetinjski manastir na okraji města je kultovní stavbou Černohorců. Typické pro tento komplex jsou dvoupatrové konaky neboli mnišské cely, vestavěné přímo do skalního masívu. Součástí kláštera je i jednoduchý mariánský kostel, dále dominantní zvonice, hradby a hřbitov. V části konaků je dnes klenotnice, v níž jsou umístěny mimořádně cenné umělecké předměty, mimo jiné jeden exemplář Oktoihu – Osmiglasniku z roku 1494, tj. první jihoslovanské knihy v cyrilici. I dnes je klášter sídlem metropolity, hlavy černohorské pravoslavné církve.

 Ve skromném paláci nazývaném Dvor kralja Nikole I. Petrovića, který si jako své sídlo postavil v letech 1863-1867 tehdejší vládnoucí kníže, je nyní Státní muzeum Černé Hory. Jednotlivé salóny byly rekonstruovány do původní podoby (originální zařízení bylo vyloupeno za druhé světové války). Po zaplacení vstupného ve výši pět eur si můžeme vybrat, zda se připojíme ke skupině s anglickým výkladem nebo s ruským. Volíme ruštinu, ale v praxi to vypadá tak, že jdeme společně a slyšíme výklad v obou jazycích, což má svou výhodu, protože z každého pochytíme něco a dáme si dohromady poměrně ucelený výklad. Jsou zde romantické expozice zbraní, třpytivých dekorací a praporů, včetně jednoho prostříleného kulkami po jednom zásadním střetu s Turky u Vučjiho Dolu. Zajímavostí jistě je, že až do roku 1910 neměli Černohorci vojenské uniformy a do bitev nastupovali jednoduše ve svém národním kroji. Staré fotografie sépiové barvy zobrazují královskou rodinu elegantně sešikovanou vedle takových postav, jako je třeba ruský car. Nikola Petrovič měl se svojí ženou Milenou tři syny a devět dcer. Všem devíti dívkám se dostalo dobrého vzdělání, byly sebevědomé, znaly nuance dvorního života a mohly se srovnávat s hvězdami evropské aristokracie. Pět z nich se provdalo do královských rodin. V roce 1883 si nejstarší dcera Zorka vzala následníka srbského trůnu Petara Karadžordževiče, kterému Nikola poskytl v Cetinji útočiště. Porodila mu pět dětí, ale ještě předtím, než její manžel usedl na trůn, zemřela v krvavém puči, který zinscenovala zákeřná špionážní organizace Černá ruka. Milica si v roce 1889 vzala ruského velkoknížete Petra Nikolajeviče Romanova a ještě téhož roku si další ruský Romanov, vévoda Dorde Maximilianovič z Leichtenbergu, odvezl princeznu Anastazii. Toto manželství ale netrvalo dlouho a v roce 1906 se Stane provdala podruhé, tentokráte za velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče. V roce 1896 se bývalá rebelka Jelena usadila s italským korunním princem Victorem Emmanuelem a Ana si vzala Franze Josepha von Battenburg, příbuzného britské rodiny Mountbattenů. Toto manželství a sňatek dědice černohorského trůnu Danila s princeznou Jutou Meklenburg-Sterlitz přispělo k navázání diplomatických vztahů mezi Cetinje a Berlínem. Není těžké pochopit, jak kníže Nikola přišel ke své přezdívce Tchán Evropy…

Dvor kralja Nikole I. Petroviča, dnes Státní muzeum Černé Hory



A věřte tomu nebo ne, existuje styčný bod mezi tímto muzeem a Světlou nad Sázavou! Malíř František Antonín Jelínek (1890-1977), který od roku 1928 žil nejprve občas a později trvale v Kochánově u Světlé, odjel po absolvování akademie v létě 1912 se Svatoplukem Konrádem, synem spisovatele Josefa Deokrata Konráda, jehož manželka, rozená Vojvodičová, byla Černohorka, na pozvání do Černé Hory. Mimo jiné zde portrétoval krále Nikolu a královnu Milenu a tyto obrazy zde právě obdivujeme!

Před 15. hodinou přijíždíme do Budvy, necháváme auto na velkém parkovišti nedaleko pošty a jdeme na zdejší proslulou pláž s příjemnými oblázky. Táhne se v širokém oblouku v délce 1600 m od městského přístavu východním směrem a jmenuje se Slovenska plaža, což ovšem neznamená Slovenská, jak by si leckdo mohl myslet, nýbrž Slovanská. Je to v současnosti nejreprezentativnější černohorská pláž s celým komplexem hotelů různých typů a s celou škálou zařízení pro sport a zábavu – a podle toho to zde také vypadá.  Doslova hlava na hlavě.

Budva byla původně ostrovem, který nánosy spojily pevninou, a nové město se postupně rozrůstalo za hradbami, mimo poloostrov. Původně ilyrskou osadu osídlili ve 4. stol. př. n. l. Řekové, ale již v roce 168 př.n..l. se stala kořistí Římanů. Postupně se na tomto území střídalo panství Byzantinců, Saracénů, Nemanjićů, Balšićů, až se jej v polovině 15. stol. zmocnili na 350 let Benátčané a vtiskli Budvě ráz středomořského města sevřeného hradbami, s kamennými jedno- až dvoupatrovými domy, s úzkými uličkami a průchody. V 16. stol. Budvu vypálili Turci, v 17. stol. ji těžce poškodilo zemětřesení, v 19. stol. se tu usadili na více než 100 let Rakušané a od roku 1918 sdílela osudy jugoslávského státu. V roce 1979 utrpěla velké škody při zemětřesení. Úplně bylo zničeno 120 budov, desítky dalších byly citelně poškozeny a léta se Budva vzpamatovávala.

Přestože nevyniká jednotlivými památkami první kategorie, stále si zachovala zvláštní atmosféru starobylého historického města. Zvláštní kouzlo jí dávají mohutné hradby, jejichž část pochází již z předbenátského období, a dvě impozantní městské brány. Pro vlastní město jsou typické dlážděné uličky s kamennými domy a dominanta biskupského kostela sv. Jana, původně z 8. až 9. stol., později mnohokrát přestavovaného. V jižním cípu staré Budvy stojí pevnost v podobě z doby panství Rakousko-Uherska a u hradeb v jihozápadním cípu města kostel Santa Maria in Punta, což znamená Panna Marie Na Mysu. Jak potvrzuje nápis vytesaný na vnitřní straně jeho severní zdi, byl založen v roce 840, což jej řadí mezi nejstarší předrománské kostely v Černé Hoře. Tvořil nedílnou součást zdejšího kláštera benediktinů, k němuž kromě obydlí mnichů patřila i křížová chodba s kryptou, kde byli pohřbíváni. Nyní kostel slouží jako galerie a umělecká síň.

Budvu opouštíme před 22. hodinou, za celý den jsme ujeli 152 km.

Následujícího dne ráno se vydáváme na cestu domů. Jedeme podél pobřeží, z Podgory do Makarské se táhne nekonečná kolona, takže osmnáct kilometrů jedeme téměř dvě hodiny. Při nájezdu na dálnici ukazuje tachometru rovných 300 km. Za tmy zastavujeme na velkém odpočívadle u dálnice a hledáme místečko pro nocleh pod širákem. Ujeli jsme 631 km. Líbí se nám travnatý plácek pod stromy, ukrytý za náspem, který nás bude trochu chránit před světlem i hlukem. V noci však začíná pršet, takže se stěhujeme na dlážděnou terasu pod střechou. Nejsme tu ovšem sami a když nás nad ránem budí hlasitý hovor, ve 4.45 hod. odjíždíme. Za chvíli se rozednívá, provoz je poměrně malý. O půl sedmé jsme na chorvatsko-slovinské hranici, o hodinu a půl později na slovinsko-rakouské a v poledne v Jihlavě.

Zbyly jen vzpomínky a fotky