Co jsem také přečetl_____________Fízl

Kniha prozaika, historika a publicisty Petra Placáka, jedné z klíčových postav českého literárního undergroundu, je dílo na pomezí dokumentu, vzpomínek a beletrie o životě v komunistickém Československu

Kniha vyšla v roce 2007 v pražském nakladatelství Torst a autor za ni dostal o rok později cenu Magnesia Litera. Částečně jde o text autobiografický, který zachycuje proces dospívání nonkonformního opozičně naladěného mladého muže za normalizace.

Zároveň chce autor na základě spisu s krycím jménem „Fagot“, který na něj vedla Státní bezpečnost v letech 1982–1985, „předvést základní činnosti a fungování operativy komunistické tajné policie“ a toto „konfrontovat s osobními zkušenostmi a se znalostí pozadí věcí“. Vzhledem k tomu, že pokračování spisu z druhé poloviny 80. let bylo skartováno, mění se kniha zhruba od půli spíše ve vzpomínky na akce disidentské skupiny České děti, kterou Placák založil a se kterou prožil mnoho dobrodružných akcí. 
„Fízl byl v našem klukovském světě něco, co byl jinde zlý duch. V našich představách nebyl přítomen jen jako určitá reálná hrozba klučičích výprav do cizích zahrad či všelijakých jiných nezbedností, ale znamenal i zosobnění jakési tajemné, hrůzostrašné moci, která nás děti a později školáky obklopovala v zemi plné strašidel, jež si říkala Československá socialistická republika. Husák, jehož nestvůrná tvář na nás shlížela den co den ze stěn školních učeben, byl nadreálný, a tím pádem všemocný zloduch a fízlové byli hrozní v tom, že byli služebníci těchto démonů – stála za nimi neviditelná, všeobjímající a všepostihující moc,“ uvádí autor v úvodu knihy. O jeden odstavec dál pokračuje:
„Husák byl pro nás vrchní místní démon a zároveň jsme věděli, že nad ním stojí sám kníže pekel, lucifer Brežněv, jehož zčernalá duše prosákla na povrch a znetvořila jeho zevnějšek. Jedním z nejstrašidelnějších zážitků oněch dětských let byl televizní přenos z letiště, kde se dvě monstra, Husák s Brežněvem, vzájemně objímala a líbala na ústa - doslova se k sobě přisála jako nějaké obrovské pářící se pijavice, jejichž ústa jsou zároveň vyměšovací i rozmnožovací orgán.“

*  *  *

Petr Placák (*1964), syn mluvčího Charty 77 Bedřicha Placáka, patřil k nejmladší generaci antikomunistické opozice. Po vyučení mechanikem vystudoval střední školu pro pracující, s vysokou školou už měl problémy, a to politického rázu. Posléze byl ze studií vyloučen. V letech 1982–1986 hrál na klarinet ve skupině The Plastic People of the Universe. Za soustavné šikany Státní bezpečnosti pracoval jako uklízeč, topič, čerpač a lesní dělník, publikoval texty v samizdatových a exilových časopisech. V samizdatu vyšla jeho novela Medorek, která přinesla problémy do jeho vztahů s otcem. Na konci 80. let byl jedním z organizátorů protirežimních veřejných akcí. V květnu 1988 stál u zrodu nezávislé iniciativy České děti a sepsal její monarchistický manifest. Požadavek na obnovení monarchie v době „perestrojky“ náležitě šokoval tehdejší mocenské struktury i disidentské kruhy. Po listopadu 1989 působil v Nezávislém tiskovém středisku, později v týdeníku Respekt, Necenzurovaných novinách, Českém deníku, Českém týdeníku a Lidových novinách. V letech 1992–2000 vystudoval historii na Filozofické fakultě UK, vydal několik knih. Řídí kulturně-společenský studentský měsíčník Babylon a od roku 2001 se šéfredaltorem stejnojmenného nakladatelství.