Na běžkách ve Studnicích

Nápad vyjet si s jihlavskými turisty na třídenní zájezd na běžky do Studnic vznikl před týdnem na akci Z Křemešníku na Čeřínek, kde vyšlo najevo, že mají ještě volné místo.

 

Studnice se nacházejí v nadmořské výšce 784 m a jsou nejvýše položenou obcí ve Žďárských vrších. První zpráva z roku 1348 v tehdy založených zemských deskách uvádí ves Čtyři Studně, což znamená, že název souvisí s výskytem studní a je množného čísla. Na Studnicích najdeme chalupy horáckého typu, roubené s lomenicí a žudry, klenutými přístavky před vchodem. V prvním statku v obci s letopočtem 1827 ve štítě se odehrává děj románu Jana Karníka (1870-1958) Soumrak rodu Jamborova. Náměty ke svým obrazům zde často čerpal Oldřich Blažíček (1887-1953), který pocházel ze Slavkovic ležících jihozápadně od Nového Města na Moravě.

V pátek je značně mlhavo, což ovšem neznamená, že necháme běžky zahálet. Absolvujeme okruh přes Chobot, Kadov a Medlov zpátky do Studnic, přičmž jedna zastávka patří známé hospůdce v Kadově, kde si neodepřeme štamprličku místního bylinného likéru vtipně zvaného Kadovánek, a druhá osadě Yukon, kde stojí Sova, další z pozoruhodných betonových soch žďárského výtvaníka Michala Olšiaka.

V sobotu se vydáváme na trasu v deset hodin. Zdá se mi to pozdě, ale faktem je, že nám nic neuteklo, kilometrů jsme najezdili dost a zážitků nasbírali přehršli. Až k rozcestníku v Odranci šlo vše hladce, ovšem pokračovat po žluté značce, jak se později ukázalo, nebyl dobrý nápad, zvláště když jen o pár desítek metrů souběžně vedla strojně upravená stopa. Od posledního domku nejedeme ale postupujeme hlubokým sněhem, poté sjíždíme z kopce do Koníkova a uchlácholeni oranžovou šipkou s nápisem Lyžařské stopy přecházíme na druhou stranu silnice. Škoda, že je mezi námi několik cvičitelů a někteří máme zimní mapy Novoměstska, které nám včera Marie rozdala... Nikdo se do ní nepodíváme a tvrdošíjně se držíme žluté značky. Ta vede po lesní silničce, ale záhy odbočuje do lesa na úzkou cestu rozježděnou lesním traktorem a vystlanou spadanými i pořezanými vršky stromů. Od směrovníku k vyhlídce na vrchu Kamenice značka v pravém úhlu odbočuje prudce dolů, nezbývá než sundat běžky a doufat, že vrstva sněhu bude natolik umrzlá, že se nebudeme bořit po kolena či ještě více. Dole na lesní cestě zastavujeme a hromadně obědváme, každý z vlastních zásob. Pokračujeme po silničce a potom dál po žluté, ale plno ulámaných vršků nás nutí žlutou značku opustit a jet po silničce. Jede se po ní krásně, protože stále klesá, což se nám zákonitě muselo vymstít. U hlavní silnice odbočujeme doprava a přijíždíme k samotě, v mapě označené jako kolonie Marie. Z názvu usuzujeme, že jde o sídlo nějaké sekty, ale jak později zjistila Míša, je to budova, kterou na konci 19. století dala postavit hraběnka Marie Mitrowská pro rodiny lesních dělníků, které do té doby žily ve velmi chudičkých chatrčích. Každá rodina dostala tehdy v nové budově  jednu místnost o velikosti 4 x 5 metrů, komoru a sklep „Zdá se mi, že kouzlo dobrého skutku je doposud cítit z vlídnosti místa, napsala Míša na svém blogu,  „tak jsme to tam oslavili hltem poctivé slivovičky...“

Motáme se dál, nikoli po slivovici, ale po lese a až po pár kilometrech vyjíždíme z lesa nad obcí Lísek. Je to sice trochu dál, než jsme původně plánovali, ale je tu strojem čerstvě vyjetá stopa – a tak si to užíváme... Odbočujeme k hotelu Skalský dvůr, přestože ráno někdo říkal, že dnes je zavřeno. Je to pravda, ale recepční se nad námi slitovala, uvařila nám čaj a prodala láhvové pivo, takže můžeme asi půl hodinky posedět.

Pilsen Urquell je silné pivo...

V neděli svítí od rána sluníčko, nebe je modré a tak jdu – mezi snídaní a odchodem na túru – udělat pár fotek. Moje první kroky míří k nedalekému penzionu Cyrila Musila, na němž je umístěna pamětní deska.

V početné rodině zdejšího sedláka Musila se 26. listopadu 1907 narodil syn Cyril. Od mládí jej to táhlo k lyžování a v něm také později dosáhl významných úspěchů. Byl šestinásobným mistrem ČSR a šestinásobným mistrem Polska a účastníkem mezinárodních závodů FIS, na mistrovství světa v Innsbrucku v roce 1933 se stal držitelem stříbrné medaile ze závodů štafet na 4 x 10 km a na zimních olympijských hrách 1936 v Garmisch-Partenkirchenu skončil v závodě na 50 km na 9. místě. Ve své době byl špičkovým lyžařem a velkým propagátorem tohoto sportu na Vysočině. Když ve 30. letech zdědil po rodičích statek, přeměnil jej postupně na lyžařský penzion a po vzoru alpských zimních středisek, která měl jako závodník možnost navštívit, nabízel lyžařům nejen ubytování a stravování, ale také obstarání lyží a servis. Za okupace ve svém penzionu ukrýval špičkové pracovníky protifašistického odboje včetně generála Vojtěcha Luži či ing. Rudolfa Pernického, plnil povinnosti spojky a s manželkou Růženou se aktivně podílel na dalších úkolech odboje (Studnice byly místem působení Rady tří a několika paraskupin, např. Calcium, Platium-Pewter a Tungsten). Po válce odmítl spolupráci s komunisty, takže jeho odbojová činnost byla zamlčena, lyžařské úspěchy vymazány z historie sportu a jeho osoba určena k likvidaci. V roce 1949 si pro něj přišlo osm estébáků přímo na pastvu pod Pohledeckou skálu, byl vyslýchán, mučen a mlácen tak dlouho, až podepsal obvinění a v jednom z mnoha zinscenovaných politických procesů odsouzen na 20 let vězení. S trochou štěstí, ale hlavně díky velkým zkušenostem z odboje, se mu podařilo uprchnout z věznice ve slovenské Ilavě a dostat se na Západ. Cestou se ještě zastavil doma a tehdy se naposled viděl s matkou, manželkou a dvěma malými dcerami. Jeho žena byla v únoru 1955 zatčena a po čtyřech měsících odsouzena k 17 letům vězení za velezradu (napomáhání k útěku). V roce 1961 byla propuštěna na amnestii, ale s manželem se už nikdy neviděla. Musil se ale bál zůstat v Evropě, neboť věděl, že československá rozvědka jej chce vypátrat a odvléct zpět do Československa, a tak odejel do Kanady. Tyto skutečnosti a další zážitky, které následovaly po útěku z vězení, republiky a Evropy, jsou známy z dopisů, které po osmašedesátém roce psal své sestře do Studnic. Bohužel už se nedostal k návštěvě rodné vesnice, protože přišla „normalizace“ a bůhví, možná se zájem o jeho umlčení obnovil (třikrát během emigrace o vlásek unikl smrti). V Kanadě si po krušných začátcích opět zřídil penzion s prodejnou lyžařského náčiní a lyžařskou školu, kde snil o návratu do vlasti. Zemřel 17. dubna 1977 za nevyjasněných okolností, respektive byl pět dní poté nalezen mrtev ve svém podniku Cyril Musil Ski Shop and Motel v městečku Collingwood na břehu Huronského jezera, asi sto kilometrů severozápadně od Toronta. Jeho smrt nebyla nikdy objasněna... Na náhrobku je na jeho přání nápis „kulak studnický“.

Lyžařské úspěchy Cyrila Musila nakonec nebyly vymazány z dějin lyžování a jeho jméno neupadlo v zapomnění – před několika lety mu Nové Město na Moravě nejenže odhalilo pamětní desku na rodném domě, ale ocenilo jeho statečnost a odvahu udělením čestného občanství in memoriam. Příběh Cyrila Musila, jeho manželky a některých spolupracovníků zpracoval PhDr. Zdeněk Jelínek, CSc. v brožuře Cyril Musil – kapitoly z historie odboje na Českomoravské vysočině, kterou v roce 1992 vydaly Nové Město na Moravě, MO Svazu bojovníků za svobodu a OkÚ ve Žďáře n. S. Doporučuji přečíst – a nejen proto, že autor byl mým profesorem dějepisu… Více jsem o něm psal zde.

  Nedělní trasa vede zvlněnou krajinou s lesy i otevřenými pláněmi a zasněženými cestami mezi samotami a vesničkami. Blatiny a Samotín jsou dvě z nejmalebnějších. Dělí je od sebe sotva půl druhého kilometru. Obě jsou ze sídel, která v okolí Nového Města na Moravě vznikla až v poslední fázi kolonizace, tedy na počátku 18. století. V oblasti pracovalo několik železářských hutí, které měly stále vyšší spotřebu dřevěného uhlí, tudíž stoupaly i požadavky na těžbu dřeva. V případě Blatin rozhodla v roce 1707 novoměstská vrchnost neosázet znovu les a dovolila dělníkům pracujícím v lesích a v panských podnicích, aby si zde postavili svá obydlí. Osada dostala německý název Neustift, později počeštěný na Novosady. Mezi lidmi se však ujal název Blatiny, a tak v roce 1924 se toto pojmenovaní začalo používat oficiálně. Roztroušené chalupy, často ještě se zachovalou lidovou architekturou, leží ve výšce kolem 670 m a ve všech čtyřech ročních obdobích poskytují spolu s okolními loukami a mohutnými stromy pastvu pro oko turistovo. Největší pozornost ovšem poutají zdejší pražírna kávy HOFR a protější stejnojmenná kavárna.

Majiteli soukromé pražírny jsou František a Jarmila Kašparovi. Dříve pracovali v rekreačním středisku Kovolit, dnes se jmenuje jako světelský smíšený pěvecký sbor – Gaudeamus. Počítali, že tam vydrží do důchodu, ale situace se změnila. Do pronájmu si středisko vzít nechtěli (po otevření hranic tuzemská rekreace upadala), a tak se brzy po listopadu 1989 pustili do podnikání. O pražení kávy je poučil odborník z jihlavského podniku, který se touto činností zabýval několik desetiletí. Ještě nějakou dobu po listopadové revoluci nebyla nabídka kávy v obchodech bůhvíjak bohatá, ale postupně se začali i na našem trhu prosazovat světoví výrobci kávy, a tak pražírna HOFR, která na počátku své existence pražila někdy až 8 tun zelené kávy měsíčně, praží dnes už jen jedenkrát za měsíc 500 až 600 kg. Kromě protější kavárny zásobuje už jen několik maloobchodů a hospod. Směs připravují z pěti druhů, z velké části jsou to kávy jihoamerické, ale používají i indické a africké druhy, záleží na nabídce dovozců zelené kávy. Pražení probíhá podle vlhkosti zelené kávy asi 20 minut do teploty 180 až 200 ^oC. Po odpaření vody z kávy se začínají kávová zrna pražit, poté se chladí a před mletím zůstávají ještě dva až tři dny ve zracích silech. A proč se zdejší káva jmenuje HOFR? Když Kašparovi s pražením kávy začínali, měli ještě společníka, který se jmenoval Honza, a tak ve spojení s Františkem vznikl HOFR. V roce 1994 otevřeli v protějším domě kavárnu, společník Honza si nad ní vybudoval byt a když v roce 1997 vypršela společná smlouva, nechal si Honza kavárnu a Kašparovi pražírnu.

V kavárně si mohou hosté objednat několik druhů lahodné kávy, s alkoholem i bez, se šlehačkou, čokoládou, se zázvorem a medem apod. A k tomu něco sladkého, specializují se tu na buchty z plundrového těsta, a sice makové, tvarohové, povidlové nebo třeba pudinkové, a také štrúdly. Balenou kávu, mletou i zrnkovou, si lze koupit s sebou, nebo dodatečně objednat.

Samotín je hned za kopcem, leží ve výšce 730 m n. m. a má asi dvacítku stálých obyvatel. Stejně jako v Blatinách došlo na začátku 18. století i zde k vykácení lesa a následnému vzniku osady. Obytná stavení, z nichž některá jsou ještě dnes roubená, byla situována přímo do obdělávaných pozemků, nyní spíše pastvin a luk oddělených mezemi a kamenicemi. Na  západním okraji obce obdivujeme zdařilé repliky klátových úlů. Jedná se vlastně o velké vydlabané špalky (ten největší je lipový, menší jsou smrkové), jsou plně funkční a patří místnímu včelaři, lesníkovi a hospodáři ing. Rudolfu Vaškovi.

V 15 hodin se krátce zastavujeme v hospůdce U Martina, abychom si dali pivko nebo čaj s rumem, „červenou marmeládou“ si přimáznu lyže a vyrážíme na poslední stoupání ke třem z dálky viditelným a zdánlivě nesmyslně postaveným stožárům vysokého napětí. Jejich výška je 50 metrů, jsou od sebe vzdáleny 25 metrů a slouží pro sledování a výzkum námrazy, které se v této lokalitě nepřetržitě provádí, byť v jiné podobě, již od roku 1940, což je nejdelší řada těchto měření na světě. Výzkumný ústav energetický v Brně (dnes EGÚ – Energetický ústav Brno, a. s.) zde koncem 70. let minulého století vybudoval zmíněné speciální stožáry a měření provádí v různých výškách nad zemí, a to na holých a izolovaných vodičích, lanech a horizontálních i vertikálních měřicích tyčích. Měření potvrzují, že tvorba a usazování námrazy nezávisí na druhu materiálu, ale především na jeho tloušťce (na menších průměrech se námraza tvoří více než na větších) a jeho poloze směrem k větru. Množství námrazy se měří jako hmotnost na jeden délkový metr. Měří se tenzometricky na horizontálních i vertikálních tyčích o délce 1 metr, a to ve výškách 10, 20, 30, 40 a 50 metrů. Rekord z prosince 1995: dole 25 kg/m, nahoře 70 kg/m. Výsledky měření jsou využívány nejen v energetice, ale také ve stavebnictví, v lesním hospodářství i jinde.

Po louce přijíždíme k prvním domkům ve Studnici, mineme kapličku a jsme před chatou. Třídenní lyžování je u konce, rychle balíme a o půl páté odjíždíme. Řidič, jinak předseda odboru KČT v Polné, kvůli nám dvěma ochotně zajíždí až před žďárské nádraží a za půl hodiny už sedíme v rychlíku.