DEP Jarním Šluknovskem

Až do loňského roku bylo pro mě Šluknovsko bílým místem na mapě a rozhodl jsem se to změnit. Zúčastnil jsem se dálkového etapového pochodu Jarním Šluknovskem, který se mi natolik zalíbil, že jsem se rozhodl jet letos znovu. Hlavně proto, že trasy slibovaly poznat další lokality. Pochod se koná vždy o Velikonocích a těší se značné oblibě (letošní ročník je už sedmnáctý), také u Němců, kteří to sem mají pár kilometrů. 

 

V pátek o půl šesté večer je start Večerního pochodu za výhledem na Dymník. Z Valdeku vede trasa po vlastním značení přes Staré Křečany k rozhledně Dymník. Byl to velkorysý dar rumburského městského radního Augusta Wenschuba, který se rozhodl, že ke svým šedesátinám a odchodu do důchodu vybuduje rozhlednu, kterou poté věnoval darem rumburské sekci Horského spolku pro nejsevernější Čechy. Slavnostní otevření rozhledny, jejíž výstavba trvala necelých deset měsíců, se konalo 27. září 1896 a po svém zakladateli nesla dlouho jméno Augustova věž. Kopec dostal své jméno po signálních ohních, které se zde zapalovaly ve středověku. Rozhledna, vysoká 15 metrů, stojí ve výšce 516 m n. m. na čedičovém vrchu, o čemž svědčí „varhany“ nacházející se nedaleko rozhledny. V roce 1995 byla rozhledna zrekonstruována.

Po zdolání 79 schodů máme nádherný výhled se zapadajícím sluncem, jsou vidět Dolní Křečany a Jiříkov, německý Kottmar, Rumburk, varnsdorfský Špičák, Lužické hory, Ještěd, Vlčí hora a další vrchy.

Po modré značce pokračuji do Rumburku. Poprvé se zastavuji na Strážném vrchu, kde je samokontrola v podobě barevné fixky, kterou si účastník zapíše čas průchodu do propozic, a podruhé na Zámečku, parádní rekonstruované restauraci. Mezitím se už zcela setmělo, další cesta vede naštěstí po cyklostezce vyznačené po lesní asfaltové silničce, tma je už jak v ranci, akorát nebe nade mnou je světlejší. Nakonec přicházím k samotě Harta, odkud pokračuji po zelené značce na silnici, přes železniční přejezd pod zastávkou Valdek a pak už jen kousek do kempu. Je 21.30 hod., trasa měla 19 km a převýšení 350 m.

V sobotu ráno odjíždíme vlakem do Šluknova, kde je ve vestibulu kina, hned naproti nádraží, start pochodu Šluknovskou pahorkatinou. Se Zdeňkem jsme se domluvili na trase 42 km s převýšením 850 m, ale jsem mezi prvními „odbaveným“, takže vyrážím sám s tím, že mě Zdeněk brzy dojde. Ze začátku je trasa vedena vlastním značením, respektive přes město bez značení, a tak není divu, že už z náměstí jdu špatným směrem, zvláště když jsem viděl před sebou jednu turistku, jak se ptá domorodce a pak vyráží vpřed... U posledních domků začínám mít pochybnosti, že jdeme správným směrem, silnice je poměrně široká a provoz na ní také neodpovídá bezvýznamné silničce, po které bychom měli podle mapy jít. Doháním Jiřku v okamžiku, kdy se opět ptá místních a ti ji ujišťují, že tudy se nedostane do Nového Hraběcí, ale do Starého, což je úplně jinde. Vytahuji mapu a po letmém nahlédnutí prohlašuji, že se vracet nebudu, ale naopak půjdu dál a pak po neznačené cestě se napojím na modrou značku.

S ochotnými radily se rozloučíme a pokračujeme společně až téměř pod Partyzánský vrch (543 m n. m.), který měl původně dva vrcholy, ale čedičový velkolom způsobil, že severní vrchol je dnes již odtěžený. Odbočujeme vpravo na cestu, překračujeme železniční vlečku a poté další koleje, jdeme lesní cestou kolem jakési chaty, v mapě označené jako Vébrova, až opravdu přicházíme na modrou značku. Chvíli jdeme po ní a pak strmě stoupáme na Špičák. Skály, celkem slušný rozhled, hlavně díky tomu, že stromy ještě nejsou olistěné, sestup po vlastním značení zase na modrou, krajem obce Lipová. První zmínky o této vesničce pocházejí z roku 1346, kdy ještě nesla jméno Heinspach. Až do konce druhé světové války patřila k nejvýznamnějším místům na Šluknovsku, dlouhá desetiletí byla sídlem několika šlechtických rodů (Berkové z Dubé, Schleinitzové, Salm-Reifferscheidtové). Městečko i okolí trpěly v minulosti průchody různých vojsk (kromě rakouského i švédského v roce 1630, saského, pruského a v roce 1813 francouzského), epidemiemi, hladem a požáry. Do roku 1938, kdy žilo v obci téměř tři tisíce obyvatel, byla Lipová soudním okresem. V současnosti zde žije 680 obyvatel a ze zámku, který byl po roce 1989 restituován, zbyly jen obvodové zdi a pár trosek. Procházíme kolem a stoupáme na vrch Jáchym (472 m n. m.), jehož jméno má připomínat údajného poustevníka Jáchyma. Původně se kopec samozřejmě jmenoval Joachimsberg. Na vrcholu stojí již dost zdevastovaná poutní kaple sv. Jáchyma, v její střeše jsou díry, věžička je poškozená, okna jsou rozbitá a zabedněná, uvnitř chybí podbití stropu. Kolem kaple vede křížová cesta z roku 1914 tvořená kamennými kapličkami, většinou povalenými a rozbitými.

Při návratu od kaple dolů k rozcestníku vidíme přicházet Zdeňka, čekáme nejen až dojde, ale až se také vrátí od kaple a jdeme pak společně. Až do večera. V restaurace Hraničář v Lobendavě (dříve Lobendau) je kontrola a čepuje se zde Bernard, takže chvilku posedíme. Přes Velký Šenov a Staré Hraběcí pokračujeme ke kontrole na Hrazený, díky svým 608 m n. m. nejvyšší bod Šluknovského výběžku, z něhož je však jen omezený výhled. Tvarově výrazný hřbet je lemován srázy tvořenými hradbovitě navrstveným čedičem, proto se nazývá Hrazený.

Další kontrola je v Brtníkách v hasičské hospodě, dáváme si pivko a dršťkovku, a pak po vlastním značení stoupáme po loukách na stráních Ptačího vrchu k pramenům Mandavy, jediné řeky šluknovského výběžku, která patří do povodí Odry a tudíž i Baltského moře. Ještě krátce po skončení druhé světové války zde stávala hospoda. Po násilném vysídlení původního německého obyvatelstva zůstala bez majitele, a tak byla obydlena dosídlenci pohraničí. Ale jen na krátkou dobu a nebyla udržována, postupně došlo k její devastaci a zůstaly po ní jen části základů a zasypaný sklep. Místo zarostlo plevelem a náletovými dřevinami. V roce 1995 se rozhodli dva členové rumburského Klubu českých turistů, Hugo Emingr a Zdeněk Škoda, že by stálo zato okolí pramenů Mandavy (jsou nejméně tři) upravit pro příchozí turisty. Místo vyhledali, provedli první základní úpravy a na členské schůzi turistů svůj nápad přednesli, ten byl schválen a rumburští turisté postupně místo brigádně upravovali až do dnešní podoby. Na naše poměry a na naše vztahy ke všemu minulému, vykonali neobvyklý a vděčný skutek. Vykáceli některé stromy, postavili lavičky, stoly a ohniště. Nad jedním z pramenů postavili altán a další pramen ještě upravují. Místo dnes slouží k občasným turistickým srazům.

Za hezkého počasí je odtud nádherný výhled na téměř celé Lužické hory a německou část Horní Lužice. Jdeme po zelené značce, pod sebou máme Staré Křečany, nad nimi Dymník, vlevo Rumburk a před sebou už jen kousek cesty do Vladeku. V 18 hod. jsme v cíli.

 Ráno o Velikonoční neděli se scházíme na zastávce Valdek a čekáme na příjezd vlaku v 7.50 hod. Vyrážíme na DP Na rozhledny do Němec, vybrali jsme si trasu 37 km s převýšením 700 m. Z Horní Poustevny se vydáváme po vlastním značení na česko-německou hranici. Tvoří ji malý potůček, za nímž naše zanedbaná polní cesta pokračuje v podobě úzké, ale  krásné  a hladké asfaltky s obrubníky do vesničky Rugiswalde. Rozdíl mezi Českem a Německem je nebetyčný, bohužel (chtělo by se mi říci „samozřejmě“) v náš neprospěch. V našem pohraničí nepořádek, černé skládky a vybydlené domy, jako by tu válka skončila teprve před pár lety, na německé straně všude pořádek, domy upravené, zahrádky načinčané, dnes navíc s velikonočně ozdobenými keříky.

Po zelené značce stoupáme na vrch Unger, 537 m n. m. Stojí zde 18 m vysoká kamenná rozhledna z roku 1885 a horská chata. Rozhledna je zavřená a restaurace také, ale když u okénka do kuchyně slušně požádám, razítko do vandrbuchu dostanu.

Červené značená stezka k městečku Neustadt sice klesá, ale nás ještě čeká odbočka po vlastním značení k nové ocelové rozhledně, která ještě není ani na mapách neboť byla otevřena loni. Stojí na vrchu Götzinger Höhe (425 m n. m.),  je 25 metrů vysoká a poskytuje krásný rozhled na saskou stranu Lužických hor.



Götzinger Höhe



Unger



Neustadt leží na kdysi důležité křižovatce solné cesty z Halle do Prahy a poutnické cesty z Budyšína do českého poutního místa Bohosudova (německy Mariaschein). V roce 1945 se měšťané rozhodli za pomoci bílých praporů bez boje předat město, v kterém nebylo žádné německé vojsko, blížící se Rudé armádě a polským svazům. Úmysl zmařil fanatický vůdce Hitlerjugend, který se s několika členy opevnil a zahájil na blížící se vojska palbu, což vedlo, pár dní před koncem války, ke zbytečným obětem na obou stranách. Vojáci poté vyhnali obyvatele z domů, které podpálili. Polovina budov okolo tržiště shořela a jen zásluhou farářů – katolického a evangelického – zůstaly ostatní budovy ušetřeny. S nasazením vlastního života navštívili sovětského komandanta a poprosili jej, aby ušetřil zbytek města. Pomohlo, že katolický farář byl Lužický Srb a mluvil tedy mateřštinou příbuznou ruštině a polštině.

Prohlížíme si radnici postavenou uprostřed tržiště kolem roku 1700 s míšeňským a neustadtským znakem nad vstupním portálem, a samozřejmě také evangelický kostel sv. Jakuba přestavěný v roce 1884 v novogotickém slohu. Následuje dlouhé a rovné stoupání, v závěru pak strmější výstup na Valtenberg, se svými 587 metry nejvyšší vrch Lužické vrchoviny. Začíná trošku krápat, takže se dvakrát nerozmýšlíme a vstupujeme do chaty. Kamenná rozhledna pochází z roku 1857 a poskytuje kruhový rozhled, my však na ni nevystupujeme. Nikoliv proto, že bychom jím opovrhovali, nebo snad že by se nám vstupné jedno euro zdálo nepřiměřené, ale proto, že je zataženo a výhled mizerný.

Valtenberg

 Sestupujeme dolů, jdeme přes Waldhaus a Steinigtwolmsdorf, zanedlouho překračujeme hranici a po šíleně rozbité asfaltce přicházíme do Severní (dříve Hilgersdorf), nejsevernější osady naší republiky. Dál už je silnici trochu lepší, z Lobendavy do Horní Poustevny na vlak jdeme svižným tempem – ale špatným směrem! Místo po modré, vypravili jsme se po silnici, což v konečném důsledku může znamenat, že nám ujede vlak a budeme dvě hodiny čekat na další. Naštěstí nám hodní lidé poradili, jak rychle se dostat na nádraží, takže nám ještě zbyla chvilka na vydýchání a vyslechnutí zážitků tří Zdenkových kamarádek, které tak zabloudily, že jsouc bez pořádné mapy, přijaly nabídku jednoho Němce, který je kus cesty svezl.

  O Velikonočním pondělí vyrážíme z kempu po žluté značce pod trať a přes silnici, pak přes pole, procházíme obcí Království a stoupáme na Jitrovník (509 m n. m.). Německy se nazýval Jüttelberg a na jeho východním úbočí stála restaurace Vogelbaude, vybudována v roce 1888 Johannem Vogelem u přístupové cesty k rozhledně. Rozhledna spadla roku 1903, z boudy se od roku 1962 stal pionýrský tábor ZPA Praha. Pod pozdějším názvem Pytlák sloužila chata rekreantům a výletníkům do roku 1990, pak byla zprivatizována, v roce 1998 vyhořela a dnes jsou zde jen vegetací zarostlé základy.

U Černého rybníka marně hledám kontrolu. Vyfotím si rybník a pokračuji po úzké asfaltce podél hranic a po chvíli proti mně přijíždí favorit s kontrolou – Egon, Olaf, Malý turista a jeho partnerka. Otáčejí, vracejí se a zřizují kontrolu na louce nedaleko přechodu do Německa. Opékáme buřty, vypijeme lahváče a zbytek cesty do cíle absolvujeme po asfaltkách.