pondělí 12. července 2010

Toulky po horách 2010

Bieszczady a Laborecká vrchovina
1. den – pátek 2. července
Na cestu se vydáváme krátce po poledni, jedeme po dálnici přes Brno a dál stejně jako loni přes Slavkov do Starého Hrozenkova. Tam tankujeme, kupujeme slovenskou dálniční známku a nový autoatlas Slovenska. (199 Kč). V předzahrádce si vypijeme kafko a pokračujeme přes Drietomu na dálnici kolem Trenčína a přes právě otevřený úsek kolem Povážské Bystrice až do Žiliny. Pod Strečnem se vytváří kolona, ale od Vrútek už je pohoda. Ubytovnu v Ružomberoku, kde jsme si předem zajistili přespání, nacházíme bez problémů.

2. den – sobota 3. července
Z Ivachnové jedeme po dálnici až na křižovatku Poprad-východ, kde dálnici opouštíme a hned nato nás čeká objížďka. Přes Dobšinou do Revúce je to asi 80 km. V obci Slavec zanechávám osádku auta s jejich bágly a pokračuji dál. V Moldavě nad Bodvou tankuji, do Medzilaborců ujedu 202 km, celkem z domova je to 770 km.








Ve stanici Medzilaborce-mesto se setkávám ostatními zhruba třiceti toulkaři a v 16.30 hod. odjíždíme vlakem do Komanczy. Když si v loňských Toulkách přečtete podrobnosti o trati a tunelu, nebudete se divit, že jsem se vnutil do kabiny strojvedoucího a fotil průjezd Lupkovským tunelem.
V Novém Lupkowě přestupujeme do polského vlaku, z něhož vystupujeme ve stanice Komancza-Letnisko a pěšky šlapeme po úzké asfaltce do kopce k chatě neboli schronisku. Někteří účastníci mají ubytování přímo na chatě, jiní v nedalekých čtyřlůžkových chatkách tvaru vysokého A.

3. den – neděle 4. července
Podle Ivaniných propozic trasa botasková a časově nenáročná – ve skutečnosti je pravda jen z první poloviny, protože se z túry vracíme po deseti hodinách...
Po snídani odjíždíme vlakem do Nového Lupkowa, abychom kousek za tunelem začali Szlak Dobrego Wojaka Szwejka, značený černožlutou turistickou značkou, občas doplněnou tabulí s textem z této světoznámé knihy. Společně s modrou značkou jdeme až na Zubensko, kde modrá odbočuje, ake my pokračujeme ke schronisku Zagroda Chryszczata. Objednáváme si pivo žubr a sedíme venku pod obřími slunečníky.

Následuje Smolnik s pravoslavným kostelem sv. Mikolaje a později na Ivanino doporučení odbočujeme do nedaleké obce Mikow, která má být podle ní živý skanzen, ale ve skutečnosti nic moc, jen několik uniformních dřevěných domků a stejně uniformních dřevěných stodol. Vracíme se a procházíme údolím řeky Oslawy, kterou čtyřikrát brodíme. Naštěstí nikoliv hlubokým korytem, ale oficiálními mělkými brody s položenými betonovými panely. Vody je v nich vždy nejvýše do půli lýtek.
V Duszatynu krátce posedíme před „červenou“ hospůdkou, ale hrozivé tmavé mraky nás nenechávají v klidu. Přes Preluki přicházíme do Komanczy, ale ještě nás čeká naučná stezka kolem dvou dřevěných kostelů a teprve potom sestup k našemu schronisku.

4. den – pondělí 5. července
Vycházíme od chaty po červené a „švejkovské“ značce přes Wahalowski Wierch (555 m n. m.), pokračujeme na Kamieň (717 m n. m.) a dál po loukách prudkým svahem až na vrch Tokarnia (778 m n. m.) Tam obědváme z vlastních zásob a rozhodujeme se nevracet se stejnou cestou, ale jít oklikou přes dvě vesnice. V jedné posedíme na zahradě domku, v němž je sklep neboli obchod. Pijeme láhvové pivo a čekáme, až přejde krátká ale vydatná přeháňka, a teprve potom pokračujeme nejprve po silnici a pak přes louku neznačenou cestou do sedla. Přichází tam zprava švejkovská značka, po které jdeme na rozhlednu Rzepedka (708 m n. m.). Tedy ona to snad ani rozhledna není, posuďte sami.
Další cesta vede po nechutné panelové cestě dolů, do obce Rzeped a pak po silnici do Komanczy.
5. den – úterý 6. července
Až do Duszatynu jdeme stejnou cestou jako předevčírem. V červené hospůdce je domluveno, že bude otevřená i když přijdeme dříve, než je v kraji zvykem, a tak chvilku posedíme, dáme kafko a pivko a teprve potom pokračujeme dál po červené značce. Mírně stoupáme podél potoka Olchowaty k přírodní rezervaci Zwiezlo, kterou tvoří dvě Jezera Duszatyňskie, vzniklá v roce 1907 sesuvem svahu hory.

Hustým bukovým lesem stoupáme na vrchol Chryszczata (997 m n. m.) s betonovým pilířem a sousedním křížem s tabulkou o někdejším výstupu pozdějšího papeže Jana Pavla II. V okolí tohoto vrchu se odehrávaly krvavé boje v době první i druhé světové války.
Po modré značce klesáme do sedla nad Turzaňskem, takže logicky pak zase následuje stoupání, a to na vrchol Sulila (759 m n. m), kterému přezdívám Sulika. Po neznačené cestě hřebenem s krásnými výhledy šlapeme k dřevěnému kostelíku v Turzaňsku a pak po silnici do Komanczy.

6. den – středa 7. července
Od rána prší, naštěstí je na programu přesun s bágly objednaným slovenským autobusem do Sanoku. Město Sanok je důležitým kulturním, průmyslovým a dopravním centrem. Leží na soutoku řek San a Wisłok v nadmořské výšce 320 až 360 m n. m. a žije v něm asi 40 000 obyvatel. První zmínka pochází z roku 1150, od roku 1366 byl svobodným královským městem, v období rozdělení Polska, od roku 1772, patřil pod rakouskou Halič a stal se významnou pevností. Pro české turisty má toto město zvláštní kouzlo díky tomu, že se zde odehrává část Osudů dobrého vojáka Švejka. V centru města je množství historických budov, mezi nejvýznamnější patří hrad a pravoslavný katedrální kostel Nejsvětější Trojice. Další atrakcí je zdejší skanzen, prý po Kyjevě a rumunském Sibiu třetí největší v Evropě.
Nepřestává pršet ani při prohlídce skanzenu, jehož součástí je zámek s úžasnou expozicí ikon, a poprchává i když jdeme do města. Jen ze slušnosti a nedostatku jiné činnosti jdu s ostatními na pěší zónu podívat se k soše Švejka. Kvůli ní jsem se sem totiž loni vypravil sám autem z Medzilaborců netušíce, že Ivana propadne kouzlu zdejších kopečků natolik, že sem zorganizuje letošní Toulky. Na závěr navštěvujeme nedalekou hospodu U Šwejka. Objednávám si žoldniersku strawu 91-ego Budzejowickiego pulku, což je směs masa s červenými fazolemi a paprikou, zalitá smetanovou omáčkou, k tomu opékané brambory a dva kopce salátu z bílého a červeného zelí, celkem 400 g vynikající bašty za 14 zlotých. A za 5,5 zl. pivo Zywiec.
V 16 hodin se scházíme u autobusu a přes Komanczu míříme do Laboreckého sedla, z něhož sjíždíme do Medzilaborců. Večer jdeme do hospůdky U Laně na halušky, ti nejstatečnější je zapíjejí zákysem.

7. den – čtvrtek 8. července
  Linkovým autobusem v 6.55 hod. odjíždíme ze zastávky hned za přejezdem do Malé Poľany. Zde začíná modrá značka, která nás po silnici přivádí do obce Miková, rodiště rodičů Andyho Warhola (*6.8.1928 v Pittsburghu, †22.2.1987 v New Yorku), předního představitele hnutí pop-art. Národností byli Rusíni; otec v roce 1909 emigroval, aby se vyhnul vojenské službě, matka o devět let později. Andyho otec byl horníkem, pracoval v dolech v Západní Virginii a doma pobýval jen zřídkakdy. Andy a jeho dva bratři vyrůstali pod dohledem matky, která se nikdy nenaučila pořádně anglicky. V roce 1942 zemřel otec po dlouhé nemoci na následky otravy pitnou vodou a rodina se začala protloukat na hranici životního minima. Podrobnější životopis Andyho Warholy zde.
Přecházíme na červenou značku a po pastvinách stoupáme k rozcestníku na žlutou, která nás přivádí na Klin (687 m n. m.) ležící již na hlavním – hraničním – hřebeni. Po něm jdeme do Čertižského sedla (581 m n. m.), kde je Pepík na kontrole, a stoupáme na vrchol Fedorkov (766 m n. m.), kterému přezdívám Fidorka. Podle propozic pokračujeme až k hraničnímu patníku č. 138/8, od něhož je vyznačena odbočka k pramenisku Laborce. Po jeho návštěvě se vracíme k patníku a společně s Frantou a Klokanem mudrujeme o možnosti pokračovat dál po hřebeni a u patníku I/138 odbočit vpravo po cestě nezalesněnou rozsochou do Čertižného. Pokus je to marný, místo holého hřebene nacházíme mladý neprostupný náletový les, a tak se raději vracíme přes Fidorku do sedla a prašnou cestou sestupujeme do Čertižného. Cesta se zdá nekonečná, ale nakonec přece jenom končí v hospůdce u půllitru oroseného šariše. Zdejší obyvatelé pracovali v rozsáhlých lesích a pálili uhlí, v letech 1890-1900 se mnozí vystěhovali. Na přelomu let 1914 a 1915 byla obec při ruské ofenzívě zničena. Za první republiky lidé pracovali na svých hospodářstvích a sezónně v lesích. Místní rolníci dne 13. 3. 1935 vyhnali z obce exekutory a demonstrovali proti exekucím. Na potlačení vzpoury bylo soustředěno 230 policajtů, kteří zatkli desítky obyvatel, z toho 62 (mezi nimi dvě ženy) bylo odsouzených. V létě 1944 obyvatelé obce podporovali partyzánskou činnost. Čertižné bylo osvobozeno dne 8. října 1944 vojsky IV. ukrajinského frontu.
Trasa 7 hod., převýšení 613 m. Abychom byli zítra v obraze, pouštíme si večer v restauraci z DVD dokument o Osadném, který nedávno běžel v televizi.
8. den – pátek 9. července
Ráno jedeme linkovým autobusem do Olšinkova a po žluté značce stoupáme na hraniční hřeben. Červeně značená hřebenovka na Vysoký grúň (904 m n. m.) vede po pěkné široké cestě, v některých místech říkáme, že téměř parkové. Později se však střídají prudké výstupy a sestupy, a tak jsme rádi, když místo 4,5 hodiny jsme na Balnici o dvě hodiny dříve. Pepík nás z kontroly posílá pár desítek metrů k nádražíčku lesní železnice, která sem vede z Majdanu, kde jsme byli loni. V domku u nádraží je malý sklep neboli prodejna, kde si kupujeme za poslední zloté plechovkové pivo z lednice a jelikož nám „sklepmistr“ říká, že za chvíli přijede vláček, zůstáváme nedaleko. Po jeho příjezdu sestupujeme po žluté značce a současně po naučné stezce údolím Údavy. Zastavujeme se u zajímavé tabule s informacemi o změně státní hranice. Po roce 1918, po vzniku Československa a Polska, vedla v těchto místech státní hranice evropským rozvodím – karpatským hřebenem přes kótu 747. A tak se stalo, že trať lesní úzkokolejné železnice Lupkow – Cisna procházela v délce 1137 m územím Československa. Změna hranic nastala 30. 11. 1938 v důsledku Mnichovské dohody, kdy došlo k více územním změnám ve prospěch Polska. V tomto případě šlo o odevzdání liduprázdného území o výměře 0,8 km2 s cílem, aby trať procházela polským územím bez přerušení. Po válce se hranice vrátila do předválečného stavu, po dalších jednáních byla v 60. letech posunuta tak, aby těsně kopírovala průběh trati. Začátkem 70. let došlo v rámci všeobecných pohraničních úprav k obnovení průběhu státní hranice do stavu z konce roku 1938.
Před koncem naučné stezky ještě nahlížíme do jedlobukového pralesa s dvěstěletými jedlemi a pak šlapeme po prašné a později asfaltové cestě až do obce Osadné. Před krčmou nás očekává starosta, kterého již známe ze včerejšího videa.
Osadné je nevel-ká, ale roztáhnutá rusínská obec v dolině horního toku Údavy, leží ve výšce 394 m n. m. pod hlavním kar-patský hřebenem. Až do roku 1612 je připomínána pod názvem Filerová Voľa a potom do roku 1948 pod názvem Telepovce. Nejstarší památkou je řeckokatolický kostel Archanjela Michala z roku 1792 postavený v klasicistickém slohu, nás však zajímá kostel pravoslavný, jenž spolu s kryptou představuje unikátní kostnici – pomník vojákům padlým v 1. světové válce, který na Slovensku nemá obdobu.
Pozadí vzniku pravoslavného kostela s kryptou je velice zajímavé. V roku 1925 došlo v Osadném k neshodám mezi obyvateli obce a řeckokatolickým duchovním. Téměř celá vesnice přešla na pravoslaví a do obce přišel působit pravoslavný duchovní Alexander Cuglevič. Jelikož mu nebylo umožněno vykonávat bohoslužby v řeckokatolickém kostele, rozhodli se obyvatelé pro výstavbu pravoslavného kostela. Požádali příslušné úřady o stavební povolení, které jim však nebylo vydané, protože pravoslavná církev tehdy ještě nebyla státem registrovaná. Rozhodli se proto postavit kostel jako pomník vojákům padlým v první světové válce. Za tímto účelem jim bylo stavebné povolení vydáno. Výstavba začala v roce 1929 a o rok později byl kostel Voznesenija Hospodinovho vysvěcen. Do krypty a hrobů byly v letech 1933-1934 přeneseny ostatky z exhumovaných hřbitovů v Osadném (544 vojáků), Nižné Jablonce, Vyšné Jablonce a okolních lesů, celkem 931 ostatků vojáků. Dále sem byly uloženy ostatky 94 vojáků exhumovaných ve dnech 13. až 17. listopadu 1933 z lokalit Pod kozím vrchom, Zadné Skúry, Poľana a Kozí Ortáš, to znamená celkem 1025 ostatků vojáků. Podle evidenčního listu by tu mělo být pochovaných 964 neznámých vojáků a 61 známých vojáků, podle pamětní tabule, která byla instalovaná na stěně kostela, je to 1002 neznámých a 23 známých vojáků. V období socialismu krypta upadla v zapomnění a sloužila jako sklad. Zásluhou ThDR. Petera Soroky a za finanční pomoci ruského velvyslanectví se ji podařilo v letech 2003-2005 obnovit.
Popojíždíme autobusem do nedaleké obce Hostovice, abychom s ThDr. Peterem Sorokou navštívili pravoslavný chrám Pokrova Presvätej Bohorodičky postavený v byzantském stylu v roce 2008, unikát na Slovensku.

9. den – sobota 10. července         Autobusem v 7.30 hod. odjíždíme do obce Monastyr a jdeme se podívat ke klášterům. Monastyr Zoslania svätého Ducha patří mezi nejstarší a nejvýznamnější monastýry (kláštery mnichů východního obřadu) na Slovensku. Jeho začátky jsou však zahalené rouškou tajemství, legend a hypotéz. V průběhu věků byl třikrát zničen, poprvé v roce 1603 grófem Valentínem Drugethem, podruhé v době stavovského povstání, které vedl František Rákoczy v letech 1703-1711 a potřetí v roce 1915 přecházející frontou. V monastýru byl noviciát pro mladé kandidáty řehole baziliánů, filozofická a teologická škola. Za rok jejího založení se považuje rok 1747 a trvala do roku 1820. V roce 1998 začala řehole baziliánů s výstavbou nového monastýru severovýchodně od zřícenin. Vysvěcen byl 2. června 2002. Brzy nato vyrostl severně od zříceniny i nový chrám, vysvěcený 7. června 2009.  
  Máme v úmyslu zastavit se v místní krčmě, ale otvírají až za půl hodiny, a tak stoupáme po loukách na masiv Kamjana. U přístřešku na okraji lesa chvilku odpočíváme a když pak jen kousek popjdeme, stojíme na Kameni (433 m n. m.), výrazné pískovcové skále všeobecně známé pod názvem Čertov kameň podle vyrytého reliéfu hlavy čerta z roku 1994. Místní legenda praví, že čertům se nelíbilo, jak se bohabojný lid schází v krásnobrodském monastýru, a tak se ho rozhodli zničit. Z Beskydu odvalili velký kámen a nesli ho nad Kamjanou, aby ho shodili na monastýr, jenže po zakokrhání kohouta v Krásném Brodu ztratili moc a kámen jim spadl na nynější místo.
Po krátkém pokoukání do okolí vyrážíme na cestu do Medzilaborců. Zkoušíme to cestičkou podél Čertova kamene, ale ta záhy končí prudkým zarostlým srázem, a tak se vracíme a nacházíme značku naučné stezky, později i modrou a dokonce červenou, z nichž ani jedna sice na mapě není, ale do města nás bez problémů dovedou. 


Žádné komentáře:

Okomentovat