pondělí 28. června 2010

Co jsem také přečetl ___Dějiny trampingu

Asi jen opravdovým znalcům říká něco jméno autora Josef Peterka. Ale když prozradím, že se jedná o velmi plodného autora trampských románů a detektivek, které publikoval pod pseudonymem Bob Hurikán, budete hned doma. Ostatně jeho písnička Rikatádo zní u táboráků dodnes… 

Pod dalším uměleckým jménem Bob Peters psal klasické westerny a pokud tu a tam dodal do edice Večery pod lampou rukopis nějakého ženského románu, podepisoval se jako Marie Voříšková.
Manšestráky medové barvy, kanady, kostkovaná košile, na krku šátek, v ruce kytara – málokdo ho znal jinak. Jako devítiletý začínal u skautů, na stařičké fotografii dokonce stojí Masarykovi na Hradě čestnou stráž. Jenže „život podle píšťalky“ ho záhy přestal bavit. Zlákali ho trampové, jimž vymyslel titul „divocí skauti“.
Dodnes nikdo nevysvětlil, kde se v našich končinách vzal fenomén trampování, který nikde jinde nemá obdoby. Když Bob Hurikán psal počátkem 40. let minulého století slavné Dějiny trampingu, ani jemu se nepodařilo přesvědčivě odhalit, proč se právě v české kotlině zabydlel Divoký západ s jeho statečnými a spravedlivými chlapíky.
Sám u zrodu trampingu nestál, ale v roce 1919 se poprvé se skauty dostal do Posázaví a už tam srdcem zůstal. Záhy se připojil k osadě Hurikán a její jméno přijal za svoje. Byl tulákem, boxerem, písničkářem, novinářem, spisovatelem. S kytarou doputoval až za polární kruh a naopak do Orientu, o kterém napsal knihu. Na psacím stroji postaveném v osadě na pařezu se rodily i jeho rodokapsy Pobožný střelec a Děs Wyomingu, ale také naučné knihy Stopař Cassidy či Zálesák od Zlaté řeky. A především tu sestavil pomyslný pomník trampskému světu – Dějiny trampingu, kvůli kterým procestoval snad všechny ze stovek prvorepublikových osad.
Vedl spory s časopisem Tramp, který podle něj šířil do hnutí příliš levičáctví. Když v roce 1931 policejní prezident Kubát vydal výnos, který zakazoval společné táboření chlapců a děvčat v jednom stanu, a policie začala na trampy pořádat honičky, byl z těch, kteří se bránili. Ale protestní shromáždění, na němž se v Praze sešlo na deset tisíc trampů, zkritizoval – podle něj dopadlo fiaskem právě proto, že ho využili levicoví novináři.
Paradoxně na apolitickém Bobu Hurikánovi později ulpělo podezření, že si zadal s temnější politikou. Začal pracovat v Poledním listu, který založil fašista Jiří Stříbrný. Hurikánova dcera Jana však říká, že tam psal jen černou kroniku. Za druhé světové války shromáždil kolem sebe Trampskou partyzánskou zimní brigádu, která díky síti kamarádů fungovala od jihu Čech přes Chrudim až k severu. Na přelomu zimy a jara 1945 kdosi práskl, že nad Sázavou ve zřícenině Stará Dubá schovává Rusa, a na hvězdonický ranč si pro Boba Hurikána přijelo gestapo. Řádili po celém srubu, ale na to, že pod podlahou, po které chodili, jsou uskladněny zbraně a munice, nepřišli. Hurikán dostal trest smrti, rozsudek měl být vykonán 9. května. Spolu s dalšími čekal na popravu v pankrácké věznici. Když ten den ráno zarachotil ve dveřích klíč, stál na prahu ruský voják: „Jste volní,“ oznámil jim.
Vrátil se na Zlatou řeku, ale iluze, že s ní vpluje zpět do zlatých časů, brzy vyprchala. Po roce 1948 měl s rodokapsy utrum a Lubomír Štrougal na jeho adresu později jasně řekl, že „Bob Hurikán nám naši mládež kazit nebude!“
Počátkem 50. let tedy odešel na stavbu Slapské přehrady, dělal tesaře, zedníka, betonáře… a znovu sáhl po psacím stroji, aby zachytil náladu toho tvrdého prostředí. Když stavba takřka končila, přijela skupinka prominentních novinářů, mezi nimi i Marie Majerová. Den se tam potulovali a Majerová pak přišla a řekla: „Bobečku, já taky udělám knihu o přehradě.“ Rozzuřil se. „Nejdřív si vezměte lopaty a koukejte tu s těmi lidmi žít.“ Ve srubu pak hodil svůj rukopis do ohně.
Nabídli mu členství ve straně, odmítl. A jako osoba nežádoucí už zůstal u těžké práce. Jezdil s partami studnařů, pracoval na železnici, ale hlavně pořád žil ve svém světě pravověrného trampa. Pro hnutí to byly těžké časy, osady sledovala StB, trampy na pražských nádražích odchytávala policie, na několika potlaších zasahovaly Lidové milice… Vymýtit tramping se však nepodařilo. Za Bobem Hurikánem jezdily do jeho osady party mladých kluků. Ctili ho jako trampského krále, spatřovali v něm hrdinu romantického snu o dobrodružství a svobodě, které bylo „zatraceně málo“.

Bob se narodil v roce 1907 a zemřel v červnu 1965, bylo mu osmapadesát. Do strašnického krematoria se s ním přišlo rozloučit na tisíc lidí, stáli až venku na chodníku. O tak masovou účast se zasloužily trampské tamtamy, oficiální zprávička o Hurikánově smrti se v novinách objevila až dva týdny po pohřbu. Jeho zatím nepřekonané Dějiny trampingu směly znovu vyjít až v roce 1990.

Žádné komentáře:

Okomentovat