Zimní Prahou

Tradiční pochod okrajem Prahy, který pořádají sekce IVV-IML ÚV a KČT Kobylisy, patří mezi naše (téměř) každoroční aktivity.

Start je od moderní oceloskleněné stanice metra Střížkov, nepřehlédnutelného díla architekta Patrika Kotase, který se specializuje na dopravní stavby, design tramvají a souprav metra. K jeho dílům, patří například stanice metra Rajská zahrada na trase B či nové viadukty k tunelu pod vrchem Vítkov.

Zdravíme se s mnoha známými turisty a za chvíli již kličkujeme ulicemi mezi paneláky, až dojdeme ke zdi Ďáblického hřbitova. Ten je nejen druhým největším v Praze (je na něm přes 20 tisíc hrobů), ale také významným celkem kubistické architektury z počátku 20. století. Stoupáme k Ďáblické hvězdárně stojící na skále, z níž je pěkný rozhled – i když ne takový, jak se píše v propozicích, že za jasného počasí je vidět Říp, České středohoří i Krkonoše.

Procházíme Ďáblicemi, míjíme Ďáblickou skládku. Za 17 let její existence zde bylo uloženo pět milionů tun odpadu – a to není všem dnům konec…

Ve Zdibech využíváme podchodu pod hlavní silnicí a v sousední Veltěži přicházíme na modrou značku, která nás přivádí do Dolních Chaber. Zastavujeme se u Zkamenělého slouhy, jak se nazývá podlouhlý buližníkový kámen, považovaný za pravěký kultovní menhir. Měří asi tři metry, z toho půldruhého metru vyčnívá ze země. Podle archeologického průzkumu byl vztyčen před 6 až 7 tisíci let a byl pravděpodobně odtěžen z nedalekého vrchu Ládví. Nejstarší jeho fotografii pořídil v roce 1914 spisovatel Eduard Štorch. Menhir původně stával osaměle v poli nedaleko státní silnice z Prahy do Veltrus, ale v 60. letech minulého století jej obklopila výstavba rodinných domků. Proto jej dnes najdete ve výklenku plotu domku čp. 542 v Ládevské ulici.

Kolem tramvajové smyčky u Kobyliské vozovny přicházíme k fotbalovému stadionu, kde odbočujeme vlevo a posléze Mašínovou ulicí vpravo přicházíme do vyhlášené a nám už dobře známé restaurace U Blekotů, kde je cíl pochodu. Tentokrát zde není přeplněno, a tak si před další cestou objednáváme jedno pivko.

Pokračujeme ke stanici metra na Kobyliském náměstí a jedeme do centra. Naším cílem je výstava Monarchie, otevřená v Nové budově Národního muzea. Tak se dnes nazývá rozporuplný objekt stojící mezi hlavní budovou Národního muzea a Hlavním nádražím. Stavba byla za dobu své existence sídlem řady významných institucí. Původně zde stála dřevěná novoměstská divadelní aréna, kterou ve 30. letech 19. století společně s přilehlými pozemky odkoupila Pražská burza a nechala zde pro své účely vybudovat zcela novou stavbu ve stylu klasicistní moderny. Na počátku druhé světové války byla činnost burzy ukončena, prázdná budova sloužila jako skladiště vojenské techniky a materiálu a na konci války jako lazaret. V roce 1946 se stala sídlem Parlamentu, který dosud sídlil v Rudolfinu. Když později přestaly prostory vyhovovat (tehdy již nikoli Parlamentu, ale Národnímu shromáždění), byla pod taktovkou architektů Pragera, Kadeřábka a Albrechta ke stávající budově přistavěna zcela nová část, jíž padly za oběť dva sousední činžovní domy. Celková přestavba byla dokončena v roce 1973, kdy vznikla stavba, jejíž dominantou jsou obrovské pilíře, které horní část podepírají. Národní, a po vzniku federace Federální shromáždění v budově sídlilo až do roku 1992. V roce 1995 bylo za přispění tehdejšího prezidenta Václava Havla do budovy přemístěno vysílací studio Rádia Svobodná Evropa, které od roku 1950 vysílalo z Mnichova.  Z této budovy vysílalo až do roku 2008, kdy se přestěhovalo do nového sídla v Praze 10. Od 1. června 2009 je budova součástí Národního muzea, čímž významně rozšířila výstavní prostory muzea. Obě budovy muzea budou během rekonstrukce v letech 2011–2015 navzájem propojeny podzemním tunelem.

Výstava Monarchie, jak její název napovídá, nás zavádí do časů habsburské monarchie, jejíž součástí byly i naše země. Doba to byla pro naše dějiny bezpochyby velice významná a plná zajímavých a důležitých událostí. Jako každé období měla své světlé i stinné stránky a je dobré o tomto období vědět co nejvíce.

K vidění jsou zde více než tři stovky unikátních exponátů, z nichž některé jsou vystaveny v České republice vůbec poprvé, jako elegantní, bohatě řasené tmavomodré sametové šaty Jejího Veličenstva císařovny Alžběty, přezdívané Sissi, které na speciální figurínu instalovaly pracovnice vídeňského Kunsthistorického muzea, odkud jsou šaty zapůjčeny. Ze stejného muzea pochází i uniforma a generálský plášť Františka Josefa I. Pojistná hodnota Alžbětiných šatů činí 800 tisíc eur, tedy zhruba 20 milionů korun. V současnosti jde o nejdražší šaty v České republice a vystavují se tu poprvé.

Obdivujeme samozřejmě největší diamantový šperk v naší republice – náhrdelník Naděždy Kramářové, ruské šlechtičny a manželky premiéra Karla Kramáře, jídelní stříbro z majetku mexického císaře Maxmiliána, bratra Františka Josefa I., popraveného mexickými povstalci, ale také unikátní střelecké terče s malovanými obrazy, bohatě dekorované špičky na dýmku nebo vycházkovou hůl Jana Nerudy. Naopak jako znalci z Vysočiny nejsme u vytržení z kapesníku se stopami krve Františka Ferdinanda d´Este ze sarajevského atentátu, neboť jej dobře známe ze zámku ve Velkém Meziříčí. Je zjevné, že pro ukázku života císařské rodiny kurátoři výstavy získali předměty především z Vídně, ale využili i předměty z vlastních sbírek a značnou měrou přispěla také regionální muzea. Třeba tam, kde prezentují interiér c. k. poštovního úřadu nebo kuchyň či koupelnu. U kamen, bíle natřeného stolu, kredence a zlatě zdobeného porcelánového servisu lze zavzpomínat na kuchyň našich babiček či prababiček, ale je tu i dřevěná lednice, kde se horem sypal led a dole kohoutkem vypouštěla voda a v koupelně dřevěný záchod s poklopem.

Uličkami, jež nápaditě zdobí dobové cedule s názvy ulic, se dostáváme do skromnějších koutků, kde odpočívá pokladnička Sboru pro postavení Národního divadla nebo zajímavé faksimile výpovědi prostitutky proti majitelce bordelu. Zkrátka je na co se dívat a čím se kochat, nostalgie doby je dokonalá.

Ve druhém patře výstava pokračuje expozicí Dětský svět za císaře pána, která návštěvníkům přibližuje především hry a hračky, folklor, oděv, školní docházku, ale i problémy, jako jsou nemoci nebo dětská práce.

Jeden z největších unikátů stojů trošku stranou, mezi pokladnou a vstupem do kavárny. Je to parní automobil – luxusní osobní auto vyrobené společností Locomobile Company of America v roce 1902, které měl k dispozici Ferdinand d´Este a které je nejstarším dosud pojízdným automobilem v Čechách.