neděle 10. listopadu 2013

DP Sparťanský turistický maraton

40. ročník dálkového pochodu, který pořádá KČT Sparta Praha. Start pochodu pořadatelé po letech přemístili z Korunovační ulice v Praze 7 do Areny Sparta ve Vysočanech.

Přihlašuji se na trasu 20 km – především proto, že pětatřicítka jde přes Vinoř a Ctěnice na Prosek, kudy jsem nedávno šel už třikrát, takže mě to dvakrát neláká. V cíli budu dřív a nějaký čas věnuji toulce po Praze.
Všechny trasy vycházejí kolem sportovního areálu s atletickým oválem a dál proti proudu Rokytky směrem k Hloubětínu. Rokytka je říčka pramenící jihovýchodně od Říčan, je dlouhá šestatřicet kilometrů, z nichž dvaatřicet vede Prahou, a ústí do slepého ramene Vltavy u libeňských přístavů. Letos na začátku června došlo k velké povodni, kdy se v Praze kromě Vltavy rozlily Botič a Rokytka. V Libni byla přerušena tramvajová doprava v Zenklově ulici a došlo k poškození podzemních prostor Divadla pod Palmovkou.
Jdeme po částech naučných stezek městské části Praha 9, nejprve po Severozápadní stezce a poté po Jihovýchodní. Přestože začínají i končí v rušných ulicích města, vedou převážně mimo ně zeleným pásem podél Rokytky za bývalými průmyslovými areály, které se dnes mění v obytné čtvrti a místa aktivního odpočinku. Stezka seznamuje s historií, současností a zajímavostmi obou původně samostatných obcí a přilehlého území. Přicházíme pod impozantní lávku, po které cyklostezka A 26 „Rokytka“ překonává Ocelářskou ulici. Otázkou je, zda takto velkoryse pojatou stavbu za desítky milionů bylo zapotřebí budovat nad ulicí, po které podle pozorování projede za den pouhá tisícovka aut. Rozpočet na tři a půl kilometru dlouhou cyklostezku byl opravdu velkorysý: vlastní stavba cyklostezky 9,4 mil. Kč, terénní úpravy a odvodnění 42 mil. Kč, stavba čtyř nových mostů 71,6 mil. Kč, opravy původních mostů 8,2 mil. Kč, čisté terénní úpravy (zábradlí, schody, zeleň) 9 mil. – celkem 140, 1 mil. Kč vč. DPH (zdroj Komise pro cyklistickou dopravu RHMP).
Krátce se zastavuji až na Proseku u kostela sv. Václava

a pak na bývalé návsi Starého Proseka. Stojí tu dvě drobné památky, přemístěné sem z důvodu rekonstrukce silnice  barokní Pieta a replika renesančního viničního sloupu ze 17. století. Viniční sloup býval viditelným znamením viničního práva, které přísně trestalo krádeže na vinici  zloději byla bez milosti uťata ruka. Vidina takového trestu měla jistě něco do sebe... 
Víno se na jižních svazích Proseka pěstovalo ještě před tím, než Karel IV. rozhodl o zakládání vinic v okolí Prahy. Svědčí o tom zápis v darovací listině Vladislava I., který v roce 1115 věnoval vinice pod Prosekem kladrubskému klášteru. Dnešní vinice, která má rozlohu 1,9 ha a podle posledního majitele Josefa Máchala se jmenuje Máchalka, byla patrně součástí rozlehlejší viničné oblasti. Po Máchalově smrti byl na místě vinice vysazen meruňkový sad, který zestárl a už nebyl obnoven. Máchalka vznikla v letech 1996–2000 péčí vinařského družstva Svatý Václav, jehož snahou je navázat na slavnou tradici pražského vinohradnictví. Pěstuje se zde osm odrůd vinné révy: Rulandské bílé, Ryzlink rýnský, Müller Thurgau, Muškát moravský, Svatovavřinecké, Rulandské modré, Portugal modrý a Chardonnay.
Další zastávkou a zajímavou lokalitou jsou Prosecké skály, přírodní památka na rozhraní Proseka a Libně. Jedná se o skalní útvar tvořený zachovalými výchozy cenomanského pískovce české křídy. 
Těžil se tu pískovec jak pevný zpracovávaný jako stavební materiál, tak zvětralý a drolivý, z kterého se drtil co nejjemnější písek, který se přidával jako ostřivo do cihel a byl základem štuků a omítek. Právě zvětralá místa ve skalním masivu lákala mnohé horníky k nedovolené těžbě pro vlastní potřeby. Těžba probíhala ručně, pískovec bylo možno vylamovat špičákem. Počátky těžby jsou písemně zachyceny až koncem 18. století a těžba tu pokračovala ještě v 1. polovině 20. století. Vznikl tak rozsáhlý labyrint chodeb známý pod názvem Močálka. Některé chodby se časem propadly, některé byly koncem 60. let 20. století vylity betonem, aby se zabránilo propadu, a jiné dosud existují. Většinou jsou 1 až 2 metry široké a až 2 m vysoké a jejich spleť je tak hustá, že místy jsou mezi chodbami jen široké podpůrné pilíře nesoucí nadloží pískovce. Za prvorepublikové krize dokonce ve slojích bydlely rodiny nezaměstnaných dělníků, které si je pokoušely přizpůsobit k bydlení. Současná délka chodeb je asi 500 metrů, ale celkový rozsah proseckého podzemí mohl dosahovat 5 až 7 kilometrů. Dnes jsou Prosecké skály i podzemí prohlášeny přírodní památkou, probíhají zde průzkumné práce, které by mohly být zakončeny zpřístupněním této lokality veřejnosti.
Za zmínku jistě také stojí vyhlídka Emy Destinnové. Ema Destinnová, původním jménem Kittlová (1878–1930) byla nejslavnější českou operní pěvkyní od konce 19. století až do smrti. Svým uměním si podmanila celou západní Evropu a Spojené státy americké. Ačkoli v cizině byla její proslulost větší než u nás, doma se cítila jen v Čechách a byla ochotna pro svou vlast přinášet oběti. V době první světové války byla za své vlastenectví dokonce pronásledována. V posledním roce života bydlela ve statku švagra – rytíře Bedřicha Freye z Freyenfelsu a své sestry Jindřišky (v dnešní Freyově ulici), založila tam pěveckou školu a deponovala svůj gramofonový archiv, který byl zničen během spojeneckého náletu na Vysočany v závěru druhé světové války. Budovatelé naučné stezky vzdali představitelce stovek rolí českého i světového operního repertoáru hold tím, že jejím jménem nazvali tuto jedinečnou a hlavně neobvyklou vyhlídku na panorama Prahy.
Protože jdu krátkou trasu 20 km, neváhám udělat si tu a tam odbočku k nedaleké zajímavosti. V tomto případě je to dominanta vilové zástavby na rozhraní čtvrti Libeň a sídliště Ďáblice – 42 metrů vysoká vodárenská věž podobná námořnímu majáku. V roce 1904 byla postavena architektem Františkem Schlafferem podle projektu Kanceláře vodárenské Královského hlavního města Prahy a je kulturní památkou. Je postavena na kruhovém půdorysu a do jejího věžního vodojemu o průměru 6,5 metru a výšce 5,7 metru se vešlo 178 metrů krychlových vody, která zásobovala nižší části Libně. Po výstavbě Severního Města byly vystavěny nové čerpací stanice, funkce vodojemu v roce 1960 zrušena a vnitřní zařízení převážně demontováno. V roce 1988 byl objekt převeden na místní správu s tím, že bude využit pro jiné účely. To se však nedařilo a věž začala chátrat. Konečná naděje na záchranu se nakonec přišla od soukromého investora, pražského podnikatele Martina Sluky, který se rozhodl uvést ji do původního stavu a přestavět na atypické bydlení.
Ve vodárenském muzeu se projektantům dokonce podařilo získat původní plány, a tak budou obnoveny nejen všechny štukové detaily, které během let při nešetrné údržbě zmizely, ale navíc i ty, které zůstaly jen na papíře původního projektu a zřejmě pro nedostatek peněz na začátku 20. století nespatřily světlo světa. Vznikne tak věž, jak nikdy nevypadala, ale původně vypadat měla.
Zpočátku to měl být jen třípodlažní mezonetový byt v tamburu (válcovité části pod bání) věže. Pak se však ukázalo, že rezidenční sídlo potřebuje i garáže, skladiště, kotelnu, technické prostory pro vzduchotechniku a klimatizaci a – jak řekl majitel – také relaxační centrum s bazénem, saunou, squashovým kurtem, posilovnou a tělocvičnu. To všechno bude pod zemí. Do svého atypického bytu pojede majitel proskleným panoramatickým výtahem. Ve spodní části tamburu bude obývací pokoj, kuchyňský kout, WC a šatna, ve vyvýšené galerii bude zřejmě kancelář a nahoře ve věži je naplánována ložnice s koupelnou. Projekt počítá s kombinovaným vytápěním plynem, elektřinou, ale i tepelnými čerpadly, hlavně v podzemní části pro ohřev vody v bazénu. A kolik to bude stát? Přesnou cenu Martin Sluka neprozradil, ale uvedl, že rekonstrukce vyjde na desítky milionů.
V roce 2008 snesl výškový jeřáb na zem věž a pak i rozbouraný kruhový plášť tamburu, v němž byla umístěna ocelová nádrž s kapacitou sto sedmdesáti tisíc litrů vody. Nebylo jiné řešení než tuto část nově postavit. Ta dosavadní sloužila jinému účelu a pro bydlení by se nehodila. Zbývající tělo věže zůstalo v původním stavu, zachovalé bloky z režných cihel a kamenů stačilo vyčistit a přespárovat. Byl také vybudován nový kruhový tambur věže. Do ocelového límce na vrcholu dříku věže bylo usazeno osm prefabrikovaných betonových dílů prstencového tvaru, každý váží dvanáct tun.
Odbočuji z trasy, přecházím ulici a vstupuji na Ďáblický hřbitov. Je po Olšanech druhým největším v Praze, místy připomíná spíše park. Byl založen v letech 1912-1914 a je jako jediný u nás vybudován v kubistickém slohu. Veškerý mobiliář, včetně obou vstupních bran, pietní síně u rozptylové louky a dalších staveb tento sloh dodnes respektuje návrh architekta Vlastislava Hofmana. V centrální části hřbitova je umístěno čestné pohřebiště, kde byli pohřbeni jugoslávští a italští partyzáni, bojující v 2. světové válce. Pohřebiště je uzavřené prostranství ohraničené vysokými tújemi a působí tísnivým dojmem.
Za první republiky se v zastrčeném zákoutí ďáblického hřbitova v hlubokých šachtách ukládali mrtví, jejichž identitu se nepodařilo zjistit.  V tajném pohřbívání pak pokračovali nacisté, jen s tím rozdílem, že dobře věděli, koho po pitvě do Ďáblic vezou. Například těla lidí, kteří v Praze padli v bojích s gestapem či v obklíčení spáchali raději sebevraždu. Leží zde například atentátníci na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha Jan Kubiš a Jozef Gabčík (skupina Anthropoid) i parašutisté z výsadku Silver A Alfréd Bartoš, Josef Valčík, Jiří Potůček či velitel výsadku Out Distance Adolf Opálka. Společný hrob s nimi sdílí i Václav Morávek, který zahynul při přestřelce u Prašného mostu. A na stejném místě je tělo Marie Moravcové, která parašutisty ukrývala a pak jim do krypty nosila jídlo.
Paradoxní je, že jen pár kroků od těchto hrdinů spočívají ostatky Karla Čurdy, který sedm parašutistů z kostela Cyrila a Metoděje zradil, i popravení nacističtí zločinci, jako Harald Wiesmann odsouzený za vyvraždění Lidic, K. H. Frank, Kurt Daluege či protektorátní ministr Emanuel Moravec.
Kromě bojovníků protinacistického odboje zde však leží i oběti komunistické justice po roce 1948, političtí vězni, kteří nepřežili útrapy kriminálů a pracovních táborů. Ostatky nepohodlných se zde ukládaly až do roku 1961.
Václav Švéda, člen skupiny bratří Mašínů, byl při útěku přes NDR postřelen a u nás popraven

Smutné tajemství ďáblického hřbitova bylo objeveno už v roce 1968. Tehdy se začalo pátrat po tom, kam byli komunisty popravení vězni ukládáni. Větší možnosti naskytl až pád režimu. Potvrdilo se, že zdejší jámy skrývají ostatky 207 politických vězňů umučených a popravených mezi lety 1948 a 1959. Zmiňované místo však bylo neudržované, zarostlé stromy a náletovými keři. Existenci jam napovídala jen často až metr pod úroveň terénu propadlá půda, neboť kosterní pozůstatky a rakve během let vyhnily a několik pater beden se tak postupně propadalo stále víc. Na počátku byla známa jen čtyři jména. Jako první se objevil epitaf popraveného prvorepublikového agrárnického poslance Stanislava Broje, který zde vztyčila jeho rodina. Nejlépe zmapován byl hrob, ve kterém leží páter Josef Toufar, zavražděný komunisty ve vykonstruované aféře tzv. Číhošťského zázraku. Protože se jeho případ v šedesátých letech znovu otevřel, vytvořila se tehdy podle původního nákresu kopie hrobu. 
U ostatních hromadných hrobů však podobně podrobné informace chybějí, a tak je problematické zmapovat, kde přesně se kdo nachází. Přesné popisy hrobů chybí. Materiály, které k tomu byly, shořely při jednom ze dvou požárů. Až na začátku 90. let se do pátrání po obětech komunismu zapojila Konfederace politických vězňů, která se o desítkách hromadných hrobů dozvěděla ze svých zdrojů. Známky po jámách byly navíc v terénu díky propadlé půdě stále patrné. S velkým úsilím se jim během následujících let podařilo místo pietně upravit a jednotlivým obětem vztyčit pomníky, seřazené přesně podle data úmrtí. Vzniklo tak Čestné pohřebiště třetího odboje s dětským hřbitůvkem opodál. V jednom ze zdejších hromadných hrobů totiž leží 37 novorozeňat, která se narodila v 50. letech ženám ve vězení. Většinou nežila déle než několik dní, často zemřela kvůli nekvalitní péči.
V těchto místech je umístěn také symbolický pomník Zdeny Mašínové, matky bratrů Mašínových, která byla ve vykonstruovaném procesu odsouzena kvůli odbojové činnosti svých synů na 25 let. Do pankrácké věznice nastoupila těžce nemocná, zemřela v roce 1956 na rakovinu a byla zde pohřbena do společného hrobu.
„Její tělo mi nechtěli vydat, dlouho jsem proto pátrala, kde skončily alespoň její ostatky,“ líčila její dcera Zdena Mašínová ml. smutný příběh. V té době jí bylo třiadvacet let, žila v Olomouci a komunistickým režimem byla kvůli svým bratrům rovněž po celý život perzekvovaná. Poradil jí až jeden člen SNB, který ji poslal za hrobníkem a ten ji nakonec nechal za úplatu nahlédnout do plánku pohřebiště. Zjistila, že její matka byla pochována ve společném hrobě u severní hřbitovní zdi. Místo brzy zarostlo a zpustlo. Zavezli ho hřbitovním smetím a později z toho udělali smetiště. Místo posledního odpočinku své matky pochopitelně nesměla nikdy označit.
Vracím se na zelenou značku, která mě přivádí k Ďáblické hvězdárně. Postavili v 50. letech minulého století členové astronomického kroužku tehdy samostatné obce Ďáblice. Pro veřejnost byla otevřena v roce 1956. Původní stavba, která sestávala z východní kopule, přednáškového sálu a knihovny, byla v roce 1960 rozšířena o západní kopuli, kancelář a spojovací chodbu. Není bez zajímavosti, že první část byla postavena z panelů, které zbyly ze stavby prvního paneláku v republice (stojí v Ďáblicích nedaleko silnice na Mělník. Tvůrce panelové soustavy tohoto typu dr. Miloslav Wimmer byl členem kroužku.
Hvězdárna je postavena na skalnatém výběžku kopce Ládví v nadmořské výšce 325 metrů. V jejím těsném sousedství je místo výhledu na téměř polovinu Čech, vybavené směrovou růžicí a malým dalekohledem.
Za vynikající dohlednosti je možné vidět nejen Bezděz, Říp či Milešovku, ale také pohraniční hory Krušné, Jizerské a Krkonoše.
Od hvězdárny pokračujeme Ďáblickým hájem k přírodní památce Ládví. V dávné minulosti vyčnívalo Ládví jako skalnatý ostrov nad hladinu moře. Jeho geologický podklad tvoří buližník, proto je dnes jedním z nejvyšších vrchů na území hlavního města. V opuštěném lomu, který je předmětem ochrany, je těžbou odkrytá kapsa vymletá druhohorním mořem a vyplněná balvany opracovanými mořským příbojem.
Přes sídliště Ďáblice míříme ke kostelu nazvanému U Jákobova žebříku, který stojí na okraji nevelkého lesoparku. Na Jákobův žebřík upomíná jednoduchá ocelová zvonice, která je díky své výšce dobrým orientačním bodem i jakýmsi zvukovým majákem vysílajícím pozvání do okolí. Ve své době velmi moderní stavba od švýcarského architekta Ernsta Gisela z roku 1971 je spjata s politickým a společenským uvolněním „Pražského jara“ a je jedinou církevní stavbou Českobratrské církve evangelické postavenou v době komunistické normalizace po roce 1968. Společenství farního sboru pěstuje a rozvíjí přátelské kontakty s místní katolickou farností a náboženskou obcí Církve československé husitské, ale také s mnoha sbory v zahraničí. Výsadou zdejšího farního sboru je soužití se skupinou korejských křesťanů, které do Prahy přivedlo jejich zaměstnání. Působí zde korejský farář, který vykonává biblické a modlitební hodiny pro děti i dospělé. Každou první neděli v měsíci se konají společné česko-korejské bohoslužby, díky doslovnému tlumočení všem přítomným dobře srozumitelné.
Podél zahrádkářské kolonie Okrouhlík a ulicí Korábské schody, která je tvořena schodištěm, takže sem auta nemohou, se dostáváme do Libně. Po pravé ruce poutá naši pozornost kostel sv. Vojtěcha. Jedná se o dřevěnou secesní sakrální stavbu z let 1904 až 1905 od architekta Emila Králíčka, který pracoval v projekční kanceláři stavitele Matěje Blechy. Podle dohody měl být nový chrám zasvěcen blahoslavené Anežce Přemyslovně, jelikož ale nebylo včas požádáno do Vatikánu o povolení, rozhodl pražský arcibiskup kardinál Lev Skrbenský z Hříště, aby byl nový chrám zasvěcen sv. Vojtěchu.
Trojlodní kostel je pozoruhodný svým systémem zděných svislých konstrukcí a dřevěných, složitě tvarovaných střešních vazníků, s výrazným použitím dřevěných dekorativních i architektonických prvků. Střecha věže má tvar čtyřboké helmice s hrotem a makovicí na vrcholu, od paty schodiště měří 24 metrů.
Kostel byl postaven jako provizorium do roku 1910, protože podle návrhu regulace Libně byla na části pozemku projektována ulice. V současnosti slouží římskokatolické církvi a je kostelem farním. V roce 1987 byl prohlášen nemovitou kulturní památkou a nesporně patří mezi nejpůsobivější raně secesní stavby v České republice. V letech 1996–2001 byl na náklady Magistrátu hlavního města Prahy kompletně opraven. 
V sousedství kostela stojí secesní Libeňská sokolovna, která je rovněž dílem Emila Králíčka. V průběhu rekonstrukce v roce 2001 byla prohlášena kulturní památkou.
Dalšími zajímavostmi v Zenklově ulici jsou Libeňský zámek, v současnosti sídlo úřadu městské části Praha 8, 
a betonový silniční most s jedním obloukem překlenujícím Rokytku. Patří mezi technické památky Prahy a památkově chráněné stavby, jde totiž o nejstarší silniční most z dusaného betonu v Čechách. V dnešní době je plně využíván k dopravě silniční i tramvajové. Na mostě je pamětní deska s nápisem: „První betonový most silniční v Čechách. Na max. zatížení pohyblivé 1000 kg na 1 m2 projektoval a v 35 dnech vystavěl Ingenieur Antonín Los, stavební ingenieur, stavitel a geometr. 28. 9. 1896.“ 
Po pochodu odcházím na metro a fotím si „ou-tú-arénu“ (dříve než ji nový majitel Kelner přejmenuje). Nová sportovní hala vyrostla na místě zbořeného komplexu budov dvou továren: lokomotivky a mostárny ve Vysočanech. Původně se jmenovala Sazka Arena a navrhli ji architekti Martin a Vladimír Vokatí, kteří se inspirovali halami v USA a Japonsku. Stavba byla dokončena v roce 2004, pojme 18 000 diváků, má šest podlaží a unikátní způsob zastřešení. Střecha má tvar kulového vrchlíku se vzepětím devět metrů a průměrem 135 m. Evropská asociace ocelových konstrukcí ECCS ji zařadila mezi nejlepší evropské stavby.
Vystupuji na můstku a toulám se centrem. Stará Praha mě nikdy neomrzí. V poněkud zastrčeném zákoutí Jungmannova náměstí fotím kubistický sloup pouličního osvětlení, patrně jediný na světě. Představuje významné dílo raného kubismu a zároveň zajímavou ukázku skloubení moderního díla s historickým prostředím (za ním je gotická branka s reliéfem z let 1347–1349). Sloup postavila v letech 1912–1913 firma Matěje Blechy, stavitele několika významných pražských secesních a kubistických budov, v souvislosti s kubistickou úpravou kalousovy (též Adámkovy) lékárny na Václavském náměstí, jejímž autorem je architekt Emil Králíček. 
On je i tvůrcem sloupu, v minulosti připisovaného i jiným architektům (např. Vlastislavu Hofmanovi), nicméně podle novějších pramenů je Králíčkovo autorství prokázáno. Sloup prošel rekonstrukcí na konci 20. století, původní kovová a skleněná lucerna na jeho vrcholu byla nahrazena replikou, originál je uložen v Galerii hl. m. Prahy. 
Je to dnes již čtvrté setkání se jménem secesního a kubistického architekta Emila Králíčka, je tedy na místě prozradit, že se jedná o rodáka (*11. 10. 1877) z Německého Brodu, který po roce 1922 založil společnou firmu s. Ing. Rudolfem Šolcem a v roce 1930 spáchal v Praze sebevraždu. Důvodem k ní mohly být rodinné spory, ale i ekonomické potíže. A co je ještě zajímavé? Dne 14. září 2012 byla v areálu Střední průmyslové školy stavební akademika Stanislava Bechyně v Havlíčkově Brodě odhalena replika tohoto sloupu. Z betonu jej vytvořili bývalí absolventi školy Lenka Novotná, Filip Med a Jan Hunal pod vedením učitelky školy Marie Noskové.
Ale vraťme se do Prahy. Počasí se od rána značně vylepšilo, svítí sluníčko:
Resslovou ulicí přicházím na roh Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí, kde stojí Tančící dům postavený podle projektu světoznámého americko-kanadského architekta Franka Owena Gehryho (*1929) a Čechoslováka s jugoslávskými kořeny Vlada Miluniće (*1941). Poté, co na počátku 90.  let odkoupila holandská bankovní společnost Nationale Nederlanden (dnes součást firmy ING) od restituenta volnou parcelu po za války vybombardovaném domě, postavila na něm v letech 19921996 tento poněkud výstřední dům, který časem dosáhl světového věhlasu – a to navzdory tomu, že měl u nás i mnoho odpůrců.
Dynamicky tvarovanému nárožnímu dvojvěží se říká Ginger a Fred, neboť prý připomíná známý americký filmový taneční pár. „Mužská část“ Tančícího domu je pojmenovaná po Fredu Astairovi (18991987), legendárním tanečníkovi, zpěvákovi, herci, americké hvězdě první velikosti 30. let, „ženská část“ nese jméno jeho partnerky Ginger Rogers (19111995). Není bez zajímavosti, že Fredův děd Salamon Simon Stephan Austerlitz se narodil v Praze roku 1833, v roce 1862 se přestěhoval do Plzně, kde byl sládkem v pivovaru, oženil se a v roce 1866 se s manželkou přestěhovali do Lince. Jeho syn Frederic Emanuel později přeplul Atlantik a usadil se ve městě Omaha ve státě Nebraska, kde se narodil Fred, uměleckým jménem Astaire.
Ještě podotýkám, že v sousedním secesním činžáku bydlel Václav Havel a jeho bratr Ivan. Na opačnou stranu se táhne Masarykovo nábřeží, po levé ruce se v sousedství budovy Svazu výtvarných umělců Mánes vypíná Šítkovská vodárenská věž
Malému parčíku ve středu náměstí dominuje bronzová socha Aloise Jiráska, který v domě na rohu Resslovy ulice od roku 1903 žil a 12. března 1930 zemřel. 
Na Novém Městě mě toulavé prestižky vedou do Pštrossovy ulice. Na bývalé hospůdce U Herclíků, které se přezdívalo Zlatá, je umístěna pamětní deska od architekta Jaroslava Zahrádky s reliéfem hokejisty a textem:
Při cestě Jindřišskou ulicí k nádraží je už dávno tma:

2 komentáře:

  1. Pěkné počtení o matičce stověžaté. S chutí jsem si to přečetl. V těchto místech jsem nikdy nebyl . Prosek a Ďáblice pro mě zůstanou nepoznanou částí naší metropole. Fotky jsou rovněž super.
    M.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pořadatelé pražských pochodů se nám snaží ukázat zajímavosti v okrajových čtvrtích, proto tam rád jezdím. Za chválu fotek děkuju.

      Smazat