Cestou do Jizerek

Na víkendový pobyt v Jizerských horách, respektive ve Frýdlantském výběžku, odjíždíme už ve čtvrtek dopoledne.

Jedeme autem přes Jičín směrem na Turnov, ale odbočujeme ke zřícenině hradu Trosky. Se stavbou hradu se začalo pravděpodobně kolem roku 1380. Založil jej Čeněk z Vartenberka na dvou vyvřelých čedičových sloupech. Na každém stála věž a mezi nimi vnitřní hrad.

Ochranu tvořil trojitý pás hradeb a několik bran. Na nádvoří byl postaven obdélníkový palác o dvou patrech a přiléhal k věži Panna. Nedaleko stály hospodářské budovy a na Babu jste se mohli dostat po dřevěných schodech z přilehlé stavby do věžovitého stavení. 

Po Vartenbercích vlastnili hrad Trosky páni z Bergova (1399–1455), páni z Házmburka (1455–1497), Šelmberkové (1497–1551), Smiřičtí (1559–1618) a Albrecht z Valdštejna (1621–1634). Roku 1639 se Trosek zmocnili Švédové, rok poté je dobylo císařské vojsko, v roce 1642 hrad znovu dobyli Švédové a roku 1648 císařské vojsko Švédy vyhnalo a zároveň hrad vypálilo. Hrad stál v krajině opuštěný a pustl. Významným obdobím pro Trosky se stal romantismus a 19. století. Malebná zřícenina stále více přitahovala vlastence, turisty, malíře, básníky, spisovatele a další umělce. Mezi návštěvníky a obdivovatele samozřejmě patřil i Karel Hynek Mácha (1810–1836). 
O první větší opravy se postaral ve třicátých letech Klub českých turistů. K rozsáhlejším a odborným pracím však došlo až v průběhu několika posledních desetiletí pod správou Státního památkového ústavu Pardubice. 

Panna

Se stavbou rozhledny na věži Baba se začalo v roce 1999 a vyhlídka byla pro veřejnost otevřena na konci května 2000. 

Baba

Z Baby je vidět například zámek Humprecht, hrad Kost, Jičín a samozřejmě krajina Českého ráje. A také Střeleč, ložisko sklářských a slévárenských písků, které vzniklo usazením sedimentů v mělkém křídovém moři. Výjimečné vlastnosti těchto písků pro širokou průmyslovou výrobu objevil a docenil před druhou světovou válkou Ing. Dr. Bohuslav Stočes, který zde zahájil těžbu v roce 1939. V době, kdy zdejší vysoce kvalitní křemenný písek odebíraly pro výrobu českého křišťálu i světelské Sklárny Bohemia, se podnik jmenoval Keramické a sklářské suroviny, dnes používá název Sklopísek Střeleč.

Druhou naší zastávkou při cestě do severních Čech je město Český Dub, jehož historie sahá do románského období. Havel z Lemberka zde ve 40. letech 13. století vybudoval pro rytířsko-špitální řád johanitů komendu neboli opevněný klášter a na vyvýšenině obtékané potoky Ještědka a Rašovka vzniklo malé poddanské město. Stalo se tak za vlády českého krále Václava I., který se rozhodl zajistit bezpečnost jedné z významných dálkových obchodních stezek, vedoucí z Prahy přes dnešní Český Dub na Žitavsko, výstavbou systematického sledu komend rytířsko-špitálního řádu johanitů. Tento řád měl, vedle své ryze náboženské složky, za povinnost vojensky chránit svěřené území a zároveň zajišťovat špitálnické služby poutníkům. Při raně románském kostelu sv. Ducha stál roubený špitál, kde příležitostně léčila Havlova manželka sv. Zdislava. O významu komendy svědčí skutečnost, že v roce 1357 tu tři dny pobýval císař Svaté říše římské a český král Karel IV. Postupně však komenda ztrácela na významu a její existence definitivně skončila za husitských válek. Od roku 1552 se do historie Dubu začal významně zapisovat Jan z Oppersdorfu, který komendu přestavěl na renesanční zámek. Po jeho devastaci požárem v roce 1858 byl na jeho místě vystavěn měšťanský dům.
Až do počátku 90. let 20. století se předpokládalo, že budovy komendy zanikly beze stopy již v husitských válkách. Stavebně-historický průzkum objektů na místě původního zámku, který od roku 1991 provádělo Podještědské muzeum v čele s PhDr. Tomášem Edelem, totiž přinesl překvapivý výsledek: znovuobjevení „zazděné“ komendy. V roce 1993 byla zpřístupněna veřejnosti a dnes tvoří samostatnou expozici Podještědského muzea. My si její návštěvu nenecháme ujít.
Parkujeme naproti takzvané Blaschkově vile, která je architektonicky velmi hodnotným neorenesančním objektem, upraveným ve stylu historizující secese. V letech 1880–1881 ji nechal vystavět významný českodubský textilní průmyslník Franz von Schmitt pro svého zetě a budoucího firemního nástupce Conrada Blaschku. Dnes zde sídlí Podještědské muzeum, s jehož průvodcem odcházíme na prohlídku komendy.
Novodobým vchodem sestupujeme do podzemních prostor a pod schodištěm si prohlížíme desku s erby Jana z Oppersdorfu a jeho manželky Marie z Lobkovic.

Pokračujeme v sestupu do sklepů z 15. století, které sloužily k uskladnění ledu používaného na chlazení piva,...

... odkud vystupujeme do nejatraktivnější části – velkého vstupního románsko-gotického sálu klenutý třemi křížovými klenbami.

Součástí znovuobjevených prostor je také malý sál, v němž jsou vystaveny středověké stavební prvky pocházející z budov někdejšího kláštera, například plastický reliéf ryby a zlomek náhrobní desky ze 14. století. Následuje krypta se symbolickou tumbou, v níž je pietně uloženo několik desítek lidských ostatků, pravděpodobně johanitských řeholníků, které byly nalezeny při archeologických výkopech v někdejším rajském dvoře. 

Posledním veřejnosti přístupným prostorem je románská kaple sv. Jana Křtitele, která je jednou z nejstarších dochovaných staveb na severu Čech. Po stavební obnově v roce 2001 byla znovu vysvěcena a slouží k církevním obřadům. 

Jdeme se podívat na náměstí, v jehož středu se právě opravuje budova radnice, původně renesanční z roku 1565, v roce 1907 novorenesančně přestavěná.

Náměstí je pojmenované po Bedřichu Smetanovi, jehož pamětní desku vidíme v uličce, kterou se vydáváme k pozůstatkům pozdně gotického opevnění. 

Ze středověkého opevnění se dochovala věž Hláska, která sloužila jako městská šatlava. V letech 1904 a 1905 prošla romantickou obnovou, při níž získala přilehlou bránu.

V roce 1905 byla spojena se secesním Heleniným zámečkem, který si nechala vystavět dcera textilního podnikatele Helena von Schmitt a věnovala ho městu jako sídlo berního úřadu.

Vracíme se k autu a odjíždíme stejnou cestou, kterou jsme do Českého Dubu přijeli. V Hodkovicích nad Mohelkou opět najíždíme na čtyřpruhovou silnici I/35, na které od letošního Nového roku není třeba dálniční známka a přitom se na některých úsecích může jet rychlostí 130 km/hod. jako na dálnici. Jedeme po ní až za Liberec, kde odbočujeme na Frýdlant.

(následující článek Na Ořešník, Holubník a Ptačí kupy)