Křížem krážem po Gran Canarii (VI)

Předchozí článek Křížem krážem po Gran Canarii (V)

Čtvrtý autovýlet do vnitrozemí ostrova

Vyjíždíme po dálnici směrem na Las Palmas a po dvaceti kilometrech z ní odbočujeme na Agüimes. Městem jenom projíždíme, protože se zanedlouho budeme do něj vracet. Po čtyřech kilometrech zastavujeme, poněkud komplikovaně parkujeme za okrajem silnice a pěšky se po ní asi 200 metrů vracíme. Úzkou, málo znatelnou pěšinou sestupujeme do rokle, které se zde nazývají barrrancos. Procházíme krátkým tunelem ve zdi, po jejíž koruně vede silnice, kterou jsme přijeli,...

... a ocitáme se v Barranco de las Vacas, kaňonu, jenž podle internetového bedekru slibuje úchvatný a nevšední zážitek. Je známý svými klikatými křivkami a okrovými (až načervenalými, je-li příznivé postavení Slunce) tóny, což vede mnoho cestovatelů k jeho přirovnání k slavnému arizonskému Antelope Canyonu:

Nejzajímavější a nejbarevnější úsek se nazývá Tobas de colores a je poměrně krátký, měří jen několik desítek metrů. Ale ty stojí za to! Kaňon je vytvořen z vulkanické horniny lehké a porézní konzistence – tufu, který vzniká nahromaděním popela, nebo jiných malých prvků, které jsou vypuzovány při erupcích.

Vertikální erozi způsobila v průběhu tisíciletí voda. Kaňon je nahoře úzký a dole široký:

Malé množství vody ve formě vodopádu vymlelo úzký zářez, zatímco velké množství vody během bleskových povodní vytvořilo tůň a rozsáhlé vymleté plochy. Hlavní erozní síla se soustředila u dna, divoký a prudký proud vody s kameny, štěrkem a pískem působil v dolní části kaňonu jak obří smirkový papír:

Když se proud valí obrovskou rychlostí spodkem koryta, neustále obrušuje a rozšiřiuje spodní vrstvy do hladkých vln. Vrchních částí stěn se proudící vody s nánosy sedimentu téměř nedotknou a proto zůstává kaňon nahoře užší.

Při návratu k autu si prohlížíme skalní stěnu nad silnicí:

Stejnou cestou se vracíme do Agüimes, které patří k nejkrásnějším historickým městům na Gran Canarii. Oblast na jihovýchodě ostrova byla hojně osídlena už v prehispánských dobách. Také Kastilci zde položili základy budoucí osady hned v roce 1487. Katoličtí králové pak záhy Agüimes i s úzmím dosahujícím až na pobřeží věnovali biskupovi Juanu de Frías jako odměnu za jeho peněžitou podporu kanárského tažení. A tak v Agüimes panovala až do roku 1837 katolická církev. Postupně se Agüimes rozrostlo ve významné centrum zemědělské oblasti se zajímavým historickým centrem.

Nejvýraznější zdejší památkou je Iglesia de San Sebastián, kostel sv. Sebastiána, významný příklad neoklasicistního stylu na Kanárských ostrovech. Jeho výstavba, započatá roku 1787 a dokončená v několika fázích až roku 1940, vyniká třílodní konstrukcí, toskánskými sloupy a jedinečnou lucernou s dvanácti okny.

Je to památka velkého uměleckého a historického významu, kterou stojí za to navštívit.

Procházíme se spletitou sítí strmých ulic a domků s rovnými střechami, které svým vzezřením připomínají stavby ze severní Afriky...

... a obdivujeme četné sochy rozmístěné v uličkách i náměstích: 

Vracíme se do Agüimes a opouštíme je po vedlejší silnici hlubokým a pomětně širokým údolím Barranco de Guayadeque, které je největší soutěskou či roklí na ostrově Gran Canaria a přirozeným předělem mezi jeho severní a jižní stranou:

Asi po šesti kilometrech zastavujeme na parkovišti, jdeme se podívat přes silnici k restauraci a kostelíku – oba objekty jsou vytesané ve skále:

Mírným stoupáním se dostáváme k několika obydlím, které si původní obyvatelé Kanárských ostrovů Guančové upravovali k žití z přírodních jeskyní v době zhruba tisíc let př. n. l. 

Tvoří jeskynní vesnici Cueva Bermeja – některé jeskyně jsou přebudovány na obchody se suvenýry, některé byly ponechány jako historický monument, v těch se zavedenou elektřinou se skromně, leč plnohodnotně bydlí, jiné slouží jako stodoly nebo stáje.

Z cestičky se nabízí pěkný výhled do údolí – na obě strany:

Sestupujeme dolů, k autu se vracíme po silnici a jedeme údolím klikatícím s jako had až na jeho samotný konec k Montaña de Las Tierras. Od restaurace...

... se vydáváme na krátkou okružní cestu kolem několika jeskynních domů:

Nakonec přicházíme k velké skalní restauraci Tagoror Bar. Vznikla v jeskyni tím nejřemeslnějším a nejhrubším možným způsobem, a to díky houževnatosti a odhodlání Bartolomé Rodrígueze Lópeze (Bartolo) a pomoci jeho manželky Francisky Bordón Martel (Francisca), která se po výstavbě svého jeskynního domu rozhodla uskutečnit svůj sen o vytvoření prosperujícího podniku, kterým by uživila svou rodinu. 

Využitím boomu cestovního ruchu na jihu ostrova byla v roce 1976 oficiálně otevřena první část restaurace, která brzy začala generovat prosperitu a tok turistů, kteří chtěli poznat krajinu a ochutnat podávané lahůdky, zejména ceněný chléb. 

Po této počáteční fázi Bartolo pokračoval ve vykopávkách skály, aby si splnil svůj sen: „Vytvořit něco skutečně velkolepého, transcendentního, originálního a odlišného.“ Se stejnou trpělivostí a houževnatostí se jim v roce 1984 podařilo otevřít dnešní restauraci Tagoror, jednu z nejoblíbenějších restaurací na Kanárských ostrovech.

V jedné nice v restauraci je vystavena kopie tzv. Idolu z Tary, nejslavnějšího uměleckého díla původních obyvatel Gran Canarie. Jedná se o necelých 30 cm vysokou keramickou sošku s maličkou hlavou a nápadně ztlustlými pažemi a stehny považovanou za ženský symbol plodnosti, i když nemá vůbec naznačená prsa, která u podobných idolů (nap. Věstonické venuše) bývají nepřehlédnutelným atributem:

Vracíme se k autu, údolím Barranco de Guayadeque, jedeme opět do Agüimes a po deseti kilometrech cesty na sever odbočujeme do malé vesničky  Cuatro Puertas. Pěšky pokračujeme mírným stoupáním na kopec Montaña Bermeja (319 m), známý jako archeologické naleziště. Nalézají se zde jeskyně Cueva de Cuatro Puertas s bohatou historií. Název znamená Jeskyně čtyř bran, má totiž čtyři výrazné vchody vedoucí do vnitřního prostoru:

Tvar jeskyně je nepravidelný a má několik komor, které byly využívány Guanči, původními obyvateli ostrova. Archeologické nálezy ukazují, že jeskyně sloužila jako obytné místo, pohřebiště a rituální areál. Při vykopávkách byly nalezeny artefakty, jako jsou nástroje, keramika a lidské kosti. Tyto nálezy poskytují cenné informace o životě původních obyvatel Gran Canarie.

Nad jeskyní, na vrcholu kopce, se nachází almogarén neboli rituální prostor s prohlubněmi, dutinami, rýhami a kanály ve skále, kde Guančové konali úlitby a oběti božstvům:

Odtud vede značená cesta k dalším obytným jeskyním a skladovacím komorám Los Papeles, Los Pilares, La Audiencia a La Cantera de Molinos. Přestože utrpěly poškození v důsledku eroze a chovu ovcí, je lokalita otevřena veřejnosti jako Archeologický park.

Poslední dnešní zastávka patří zajímavému geologickému útvaru na východním pobřeží Gran Canarie zvanému El Bufadero. Jedná se o vodní díru, geologický útvar, který se často nachází podél zlomových linií na členitých pobřežích sopečných ostrovů s lávovými proudy nebo erodovanými jeskyněmi ve skalách. Strop těchto mořských jeskyní má obvykle úzký, komínovitý otvor, který podobně jako střešní okno vede ven. Když do této jeskyně během přílivu vniknou vlny, mohou se v závislosti na geometrii jeskyně a vhodných povětrnostních podmínkách objevit velkolepé vodní chrliče. Jak stlačený vzduch spolu s mořskou vodou nebo pěnou uniká otvorem ve stropě, je slyšet charakteristický svištivý nebo chrčivý zvuk, který dal této přírodní podívané jméno: Bufadero, Vodní díra.

Pozorování tohoto jevu má však jeden háček. Abyste viděli Bufadero v jeho nejpozoruhodnější podobě, je třeba počkat do poloviny přílivu a jeho největší amplitudy. Nejvyšší vrcholy jsou obvykle hned po úplňku a novoluní. My jsme tu bohužel byli za odlivu v 17 hodin, takže žádný gejzír, jen poklesy a stoupání hladiny...

Následovat bude článek Křížem krážem po Gran Canarii (VII)