V Maroku – Lixus, Salé a Rabat

Cesta podél západního pobřeží

Maroko je bezpečnou a politicky stabilní zemí: po smrti krále Hassana II., nejdéle působícího vládce v arabském světě, přešla vláda hladce na jeho syna Mohammeda VI. Král je nejen nejvyšším světským představitelem, ale spočívá na něm i tzv. baraka – Alláhovo požehnání, které ho činí i nejvyšším náboženským vůdcem, „nedotknutelným a požehnaným“ s původem odvozeným přímo od proroka Mohameda.
Maroko se rozkládá na 710 850 km2, což je rozloha shodná s Francií, Španělskem či Itálií. Větší část země tvoří hory nebo náhorní plošiny, lesy pokrývají 20 % území, kamenité pastviny zaujímají více než 45 % rozlohy. Jako páteř protíná zemi od jihovýchodu k severozápadu pohoří Atlas, které tvoří tři horská pásma: Střední Atlas, Vysoký Atlas a Antiatlas. Nejvyšší horou Vysokého Atlasu a celé severní Afriky vůbec je Jbel Toubkal (4167 m n. m.), který máme v plánu zdolat. Náhorní plošiny klesají směrem k jihovýchodu a přecházejí do kamenitých pouští Sahary. Počet obyvatel, z nichž polovina je mladší dvaceti let, dosahuje 30 milionů – k obrovskému nárůstu došlo především po vyhlášení samostatnosti (v roce 1956 mělo Maroko pouhých osm milionů obyvatel). V roce 2000 na každou ženu připadalo 4,2 dětí, ovšem v roce 1960 to bylo přes sedm!

* * *

Jedeme směrem na Larache a zastavujeme u zřícenin Lixus, jednoho z nejstarších a nejtrvaleji obydlených sídlišť v Maroku. Místo bylo osídleno již v pravěkých dobách, dlouho před příchodem fénických osadníků kolem roku 1000 př. n. l. Právě za Féničanů se osada stala zřejmě prvním obchodním střediskem v severní Africe. Později se stala významným kartáginským a římským městem, jež obyvatelé opustili až v 5. stol. n. l.
Z archeologického hlediska je Lixus významnou historickou památkou, ale je třeba se připravit na to, že viditelné pozůstatky města nejsou nijak zvlášť působivé a byla vykopána pouze zhruba čtvrtina osady.

Cesta vedoucí asi 100 m pod silnicí nás přivádí k Akropoli zvané také „Horní město“. Hlavní pevnost tvoří nepřehledná spleť zdí a základů, kromě níž jsou chrámové svatyně, mezi které patří i raná křesťanská bazilika a několik předřímských budov.
Pokračujeme dál a sestupujeme z kopce. Dochovalo se osm řad římského divadla a amfiteátru, které byly netypicky spojeny v jednu stavbu. V její hluboké okrouhlé aréně se konaly soutěžní hry a gladiátorské zápasy. Lázně přistavěné k divadlu zdobí mozaika – bohužel poškozená – představující Neptuna a Oceány.

„Dolní město“, které se táhne od moderní silnice, sestává především z rozvalin výroben soli (která se ostatně nedaleko odtud odpařuje dodnes) a sardelové pasty zvané garum. Podle všeho byly tyto výrobny založeny na počátku 1. století n. l. a byly v provozu až do odchodu Římanů.

* * *

Starověké Larache je pohodové, příjemné město, jehož letními návštěvníky jsou převážně Maročané, kteří přijíždějí strávit dovolenou na plážích severně od ústí řeky Loukos. Město si vydělávalo především stavbou pirátských lodí pro „barbarské korzáry“ ze Salé a Rabatu ze dřeva, jež se těžilo v blízkém Mamorském lese. Ve dnech své největší slávy bylo Larache hlavním přístavem severní španělské zóny a skutečnou metropolí. Larache se také občas spojuje s osobou Thora Heyerdahla, jenž se proslavil výpravou na voru Kon-Tiki. Později plánoval překonat Atlantický oceán v lodi vyrobené z papyrusového rákosu a zopakovat tak údajnou plavbu starověkých řeckých plavců, a tudíž jej zaujala zpráva, že podobné stavební techniky jsou využívány v Larache. Město navštívil v roce 1969 a zajímal se o stavbu rákosových lodí, tzv. madia, které se na řece Oued Loukos používaly ještě v roce 1913. Jeho návštěva však očekávané plody nepřinesla – místní rybáři mu pouze suše oznámili, že se dostavil o generaci později, a mohli mu ukázat jen lodě z umělé hmoty.
V 17.45 hod. přijíždíme do kempu s názvem Camping de la Plage v Salé. Na zdi recepce je nápis: „Welcome in the name of Allah“ a také ceník: 15 dh/os., 15 dh/stan, spaní pod širákem je za 5, auto stojí 12, karavan 30 a autobus 50 dh. Stavíme stany a s kolegou pak odcházíme fotit hradby. Míjíme bránu Bab Bou Haja ...

... a podél hradeb pokračujeme ke kruhovému objezdu, od něhož přes statné palmy vidíme v dálce – už v Rabatu – Hasanovu věž.
Hradby se zde lomí v pravém úhlu a opodál je v nich vidět bránu Bab Mrisa. Její jméno, znamenající zhruba „Brána malého přístavu“, se vztahuje k námořnímu arzenálu, který býval uvnitř městských hradeb, a vysvětluje i nezvyklou výšku brány. Kanál, jenž sem vedl z řeky Bou Regreg, dávno zanesly naplaveniny, ale ve středověku umožňoval obchodním lodím vplout do samého středu města, což bylo jistě velmi užitečné opatření v letech pirátské republiky. Právě touto branou byl v Defoeově románu přivezen do zajetí Robinson Crusoe.
Přestože je dnes Salé v podstatě předměstím Rabatu, po celý středověk – od úpadku Almohadů až po problematické spojení v pirátské republice Bou Regreg – hrálo zásadnější roli než dnešní hlavní město. Především za vlády dynastie Merenidů šlo o dosti vlivný přístav. Když však Francouzi ustanovili Rabat hlavním městem země a úlohu největšího marockého přístavu převzala Casablanca, Salé značně na svém významu ztratilo. V současné době se však město znovu rozrůstá, a to jak směrem do vnitrozemí, tak i podél hlavní silnice na sever.

*  *  *

Vaříme večeři a ve 20 hodin vyrážíme do Rabatu. Můžeme se nechat přeplavit veslicí nebo jít pěšky. Volíme druhou možnost, po mostě přes Bou Regreg. Jdeme se podívat k Hasanově mešitě a pak se stejnou cestou, tedy přes most a kolem hradeb Salée vracíme do kempu. Plni dojmů jdeme si ještě sednout do čajovny v recepci. Objednáváme si konvici mátového čaje za 18 dh, sedíme a debatujeme. Spát jdeme kolem půlnoci.

Čaj vyrobený z čerstvé máty, někdy s přídavkem zeleného čaje, je neopominutelnou složkou jídelníčku a vlastně i zdejšího života, patří neodmyslitelně ke společenským zvyklostem Maroka. Podává se k jídlu, při návštěvách nebo při obchodních jednáních. Na naše poměry je opravdu přeslazen – zhruba třetinu nápoje tvoří cukr. Pro opojnou sílu čerstvé máty se často nazývá „berberskou whisky“.

Následující článek V Maroku – Rabat