Předvánoční Vídeň

Rakušané mají vánoční svátky a celou dobu adventní ve velké vážnosti a náležitě ji uctívají. Advent je v Rakousku dobou kultury, klidu a vychutnávání si atmosféry. Není to doba velkých úklidů a běhání po obchodech až do Štědrého dne. Rakušané si advent užívají. Poznáte to i na sortimentu stánků na adventních trzích. Země vykazuje 98 % věřících katolíků a pro její obyvatele znamenají Vánoce skutečně Weihnachten – Posvátnou noc.

Bývaly časy, kdy naši předkové chodili do Vídně stejně snadno jako do Prahy, pak přišla doba, v níž vyjet si do rakouské metropole jen tak na výlet zdaleka nebylo samozřejmé, no a dnes už je to zase maličkost.

Wien je hlavní město Rakouské spolkové republiky a jednou z jejích devíti spolkových zemí. Je rozdělena na 23 okresů, má 1,6 milionu obyvatel. Její historie sahá až k dávné keltské osadě, kterou Římané změnili v opevněný vojenský tábor Vindobona. Habsburkové vládli Vídni a Rakousku od roku 1270 (a od roku 1526 až do roku 1918 i českým zemím).

* * *

Cesta od nás netrvá dlouho. Projedeme Jihlavou a Znojmem a jsme tam. Po levé straně se tyčí televizní věž Donauturm a opodál výškové budovy UNO-City, přejedeme Reichsbrücke, Říšský most, a pod námi je Dunaj a Donauinsel, ostrov zaslíbený sportu. Na druhém břehu se nachází známý Mexicoplatz. Název má na počest jediného státu, který si dovolil nahlas protestovat proti anexi Rakouska hitlerovským Německem. 
Pokračujeme po Lassalstrasse, po levé ruce se rozkládá obrovský zábavní park Prater, který vznikl už za císaře Josefa II. v místě bývalé císařské bažantnice. Mimochodem – název pochází z latinského pratum, což znamená louku. Do výše ční pomalu se otáčející Riesenrad, Obří kolo, nejznámější vídeňská atrakce. Je z roku 1897, má průměr takřka 65 metrů a za války přišlo o polovinu kabin.

V 10 hod. na příhodném místě zastavujme a jdeme se podívat na Hundertwasser-Haus, Hundertwasserův dům. Je to městský obytný dům, který v letech 1983–1985 postavil architekt Friedensreich Hundertwasser, jehož cílem bylo zasadit úder podle jeho názoru bezduché moderní architektuře. Jedná se o výstřední objekt, v němž se prolínají prvky maurské mešity, španělské vesnice a benátského paláce a který se stal jednou z hlavních atrakcí Vídně. Fasádu tvoří nepravidelné různě barevné pásy, neobvyklé je také malé množství pravých úhlů. 

V návrhu budovy se také uplatnila myšlenka „svobody oken“, vyjadřující právo jednotlivých oken na individuální vzhled. Dalším výrazným prvkem jsou cibulové báně a především množství zeleně. Stromy a keře rostou jak na střechách komplexu, tak vyrůstají i z několika otevřených místností budovy. Dům je již od svého vzniku předmětem ostrých debat, zatímco někteří jej obdivují, jiní jej pokládají spíš za jakousi jevištní kulisu než obytný blok. Naproti je novější, ve stejném stylu postavený bar, obchodní pasáž a galerie.

Vracíme se k autobusu, přejíždíme Aspernbrücke, kolem budovy Urania a po levé ruce vidíme jezdecký pomník maršála Radeckého, stojící před bývalým c. k. ministerstvem války. Míjíme budovu Rakouského muzea užitého umění a po pravé ruce Café Prückel, jednu z nejznámějších vídeňských kaváren. Pokračujeme po Ringstrasse, velkolepém bulváru, který dal vybudovat František Josef a dnes působí stejně majestátním dojmem jako tehdy. Jako prstenec z několika dílů obepíná v délce 5,3 km historické centrum Vídně a právem se řadí nezi nejvýstavnější světové bulváry. Podél Ringstrasse nechal František Josef vystavět mnoho významných budov a institucí habsburské říše, které dnes považujeme za zdařilou a impozantní ukázku městské výstavby.

Po levé ruce máme Karlskirche, nejkrásnější barokní kostel ve Vídni. Během morové epidemie v roce 1713 se císař Karel VI. zapřisáhl, že jakmile se město zbaví této pohromy, dá vybudovat kostel věnovaný sv. Karlu Boromejskému, bývalému arcibiskupovi milánskému a patronovi boje proti této epidemii. Následujícího roku vyhlásil soutěž o nejlepší návrh, který vyhrál architekt Johann Bernard Fischer von Erlach. Výsledkem bylo majestátní mistrovské dílo baroka: zatímco gigantická kopule a portikus byly převzaty z architektury antického Řecka a Říma, brány a triumfální sloupy připomínající minarety mají orientální prvky. Vzorem pro ně byl Trajánův sloup v Římě. Jejich spirálovitá výzdoba zachycuje výjevy ze života sv. Karla Boromejského, levý znázorňuje Neochvějnost, pravý Odvahu. Stavba kostela trvala téměř 25 let a dokončil ji Erlachův syn.

Vpravo stojí majestátní budova Staatsoper, Státní opery, architektů Augusta Sicardburga a Eduarda van der Nülla. Byla první dokončenou velkolepou stavbou na Ringstrasse, otevřená 25. května 1869 uvedením Mozartovy opery Don Giovanni. Její neorenesanční styl na Vídeňany zpočátku nijak zvlášť nezapůsobil. Avšak když byla v roce 1945 vážně poškozena při bombardování, tento čin se považoval za symbolický úder městu. Budova s úplně novým hledištěm a jevištěm vybaveným nejmodernější technologií byla znovu otevřena v roce 1955 uvedením Beethovenova Fidelia. Každoročně se zde v poslední čtvrtek před Masopustním úterým koná Ples v opeře, nákladná tradiční společenská událost, kterou zahajuje nástup zámožných dívek v bílém a jejich společníků na taneční parket.

Za Operou se nachází hotel Sacher, odkud pochází proslulý Sachrův dort. Hotel nevidíme, zato míjíme pavilon Secession. Na přelomu století jej navrhl Joseph Maria Olbrich pro výstavu avantgardního umění a byl postaven ve velice krátké době, od února do prosince 1898. Je to v podstatě krychle téměř bez oken se čtyřmi věžemi a na střeše s filigránskou zlacenou koulí z kovu prolamovaného do podoby vavřínových listů, kvůli které se stavbě říká také Zlaté zelí. Bělostné stěny zdobí jen velice decentní dekor a na průčelí je zlatem vysázeno heslo jejích zakladatelů: Der Zeit ihre Kunst, der Kunst ihre Freiheit, což může být přeloženo jako Době její umění, umění jeho svobodu.

Následují Kunsthistorisches Museum, Umělecko-historické muzeum, se sbírkami, které v průběhu staletí shromáždily generace habsburských panovníků, a Naturhistorisches Museum, Přírodovědné muzeum, které je jeho zrcadlovým obrazem. Mezi nimi se rozprostírá Maria-Therezia-Platz s jedním z nejslavnějších vídeňských pomníků. Trůnící Marii Terezii, která drží v rukou Pragmatickou sankci z roku 1713, jež umožnila nastoupit na trůn i ženám, doplňují její rádci a vojevůdci.

Následuje Parlament, před nímž stojí kašna se sochou bohyně Pallas Athény, bohyně moudrosti, od Karla Kundmana, která sem byla umístěna v roce 1902. Odkazuje, stejně jako celá budova, na klasické Řecko coby kolébku demokracie.
Přijíždíme k Schönbrunnu, bývalému letnímu sídlu císařské rodiny pojmenovanému prý podle krásného pramene, který tu byl objeven. Původní lovecký zámeček zničili Turci, a tak Leopold I. požádal roku 1695 Johanna Bernarda Fischera von Erlach, aby navrhl velkolepou barokní rezidenci. Stavba však byla dokončena až v polovině 18. století, kdy Marie Terezie zapojila do projektu Nikolause Pacassiho. Zámek má celkem 1441 pokojů, z nichž některé jsou nádherně vybaveny. Přísně symetrickou architekturu doplňují zahrady s fontánami a sochami, lemované stromy a alejemi. Hlavní budova je 175 metrů dlouhá a 55 metrů široká, po Versailles je to největší zámecký komplex v Evropě.

Na nádvoří probíhá adventní trh, kterému se věnujeme jen krátce. O půl jedné si kupujeme vstupenky do zámku na Imperial Tour, menší okruh, který zahrnuje 22 pokojů a stojí 8,90 eura, ten větší se jmenuje Grand Tour, prochází 40 místnostmi a stojí 14 eur. Dostáváme do ruky hlasového průvodce v podobě mobilu, procházíme jednotlivými pokoji a posloucháme výklad v češtině – paráda.

Císařské salóny navrhl již zmíněný Nikolaus Pacassi. Převládá v nich rokoková výzdoba, bílé obložení a pozlacené ornamentální prvky. Vedle přepychových komnat jsou i prosté pokoje, které obýval František Josef s chotí císařovnou Alžbětou. V paměti uvízne Velký sál, v němž se dříve konaly císařské bankety a až do roku 1994 státní recepce. Kruhový Čínský kabinet se zdmi zdobenými lakovanými deskami a vázami a s nádherně vykládanou podlahou, v němž mívala Marie Terezie soukromé porady s říšským kancléřem. Velký Rosův pokoj s rokokovým zlaceným obložením byl pojmenován po malíři Josephu Rosovi, jehož krajinomalby ze Švýcarska a severní Itálie visí na stěnách. Malá jídelna, v níž snídala císařská rodina, je obložena bílým dřevem s připevněným květinovým vzorem, který vytvořila Marie Terezie a její dcery. V poslední místnosti je mj. obraz z korunovačního průvodu Marie Terezie s množstvím kočárů. 

Z některých oken vidíme do parku přes Neptunovu kašnu na Gloriet, neoklasicistní kolonádovou stavbu od Ferdinanda von Hohenberga, postavenou v roce 1775.

Bohužek je nejvyšší čas vrátit se k autobusu. Po krátké jízdě parkujeme, tak jako několik dalších autobusů, za Novou radnicí. Neues Rathaus byla postavena v letech 1872–1883 v neogotickém slohu, aby nahradila Alte Rathaus. Soutěž o nejlepší architektonický návrh, uspořádanou městskými úřady, vyhrál Fridrich von Schmidt. Přednímu průčelí budovy dominuje centrální věž vysoká 98 metrů. Vyšší být nemohla, protože všichni byli pověrčiví a pamětliví legendy o zřícené věži u kostela sv. Štěpána, která jediná přesáhla 100 metrů. Nicméně na jejím vrcholu stojí třímetrová socha rytíře v brnění a s kopím, které Vídeňané s láskou říkají Rathausmann. Navrhl ji Franz Gastell a zhotovil „mistr krouceného železa“ Alexander Neht. (Podobně v Liberci zdobila věž radnice měděná socha rytíře Rolanda, ochránce městských práv, ovšem v roce 1952 byla nahrazena rudou pěticípou hvězdou, jak bývalo za komunistů zvykem Ta byla koncem roku 1989 sňata a následujícího roku nahrazena českým lvem jakošto symbolem České republiky, a konečně v roce 2005 byla na vrchol věže umístěna kopie původního rytíře.)

Přecházíme na druhou stranu ulice a procházíme kolem Burgtheateru, Městského divadla, nejproslulejšího jeviště německy hovořícího světa. Původní divadlo postavené za vlády Marie Terezie nahradila v roce 1888 dnešní budova v italském renesančním stylu architektů Karla von Hasenauera a Gottfrieda Sempera. Poté, co se v roce 1897 zjistilo, že z několika sedadel není vidět na jeviště, bylo divadlo uzavřeno a zrenovováno. O čtyřicet let později bylo téměř zničeno při bombardování. Zkáze unikla pouze dvě postranní křídla s Velkými schodišti. Následná rekonstrukce, dokončená v roce 1955, byla dokonalá, takže dnes je již velmi obtížné odhadnout její rozsah.

Ulicí Teinfaltstrasse míříme na náměstí Freyung se Skotským kostelem postaveným pro císařskou skotskou gardu. Na náměstí se koná tradiční Alt Wiener Christkindlmarkt, Starý vídeňský vánoční trh. Najdete tu především perníky, různé druhy chleba, pečiva a sýrů, samozřejmě svíčky, ozdoby, betlémy a všelijaké vánoční tretky, pouliční stánkaři nabízejí Glühwein, svařené víno (za 2,40 eura + 2 eura záloha na hrnek) a horké pochoutky, voní pečené kaštany, zde zvané Maroni.

Následuje Am Hof, největší uzavřené náměstí ve Vídni, kde je další vánoční trh, tentokrát se starožitnostmi a uměleckými předměty, ale samozřejmě, že i tady se dá koupit punč, klobásky nebo cukroví.

Stará část vnitřního města si zachovala středověký charakter se spletí uliček, průchodů a prostorných náměstí. My však nemáme času nazbyt, a tak se musíme spokojit s procházkou po pěší zóně Graben, zosobňující jednu z nejmódnějších nákupních oblastí Vídně s mnoha krásnými budovami. Po pár krocích míjíme Pestsäule, Morový sloup, známý také jako Dreifaltigkeitssäule, Sloup Nejsvětější Trojice. Je to nejimpozantnější barokní morový sloup, postavený po epidemii moru v roce 1679. Během epidemie se císař Leopold I. zapřisáhl, že pokud tato pohroma pomine, nechá vybudovat morový sloup. Po skončení epidemie zadal zakázku na stavbu barokního sloupu třem jezuitům, Matthiasi Rauchmillerovi, Lodoviku Burnacinimu a mladému Johannu Bernardu Ficherovi von Erlach. Jeden z nejpůsobivějších výjevů na tomto sloupu zachycuje postavy světce a anděla, jak dohlížejí na rdoušení čarodějnice představující mor. Nad nimi se modlí sám císař v paruce.

Ulici krášlí také dvě úplně stejné kašny: na severovýchodní straně kašna sv. Josefa a na straně jihovýchodní kašna sv. Leopolda.

Starému městu dominuje 137 metrů vysoká věž Stephansdomu, Svatoštěpánské katedrály, v samém srdci Vídně. Jeho střecha je pokryta téměř čtvrt milionem glazovaných tašek pocházejících z Poštorné. Ke konci druhé světové války byla poškozena a následně pečlivě zrestaurována. Kostel stojí na tomto místě již více než 800 let, avšak jediné, co zbylo z původního románského kostela ze 13. století, je Obří brána a Pohanské věže. Gotická loď, chór a boční kaple jsou výsledkem přestaveb ze 14. a 15. století a některé přístavky, například dolní sakristie, jsou v barokním slohu.

Vracíme se na Příkopy, které tentokrát křižujeme napříč a vstupujeme do úzké uličky Dorotheergasse, protože naším cílem je návštěva proslulé kavárny Café Hawelka.

Podle legendy byla první kavárna ve Vídni otevřena v roce 1683 po porážce Turků. Ti po sobě zanechali pytle s "hnědými zrny", s nimiž se tak dlouho experimentovalo, až se zrodila vídeňská melange (káva s mlékem) a první kavárna. Tak, jak známe kavárny dnes, existují až od konce 18. století. Vrcholu dosáhly v posledních letech 19. století, kdy byly navštěvovány stejně smýšlejícími skupinami politiků, umělců, skladatelů, lékařů nebo státních zaměstnanců. Kolem roku 1900 jich ve Vídni existovalo na šest set.
Vídeňské kavárny, stejně jako vynikající rozmanité druhy káv, které nabízejí, jsou pojmem. Vídeňané si za dlouhá staletí vyvinuli svůj vlastní zvláštní slovník, kterým číšníkovi přesně sdělí, jakým způsobem jim má kávu připravit. Tak například brauner je káva s mlékem, melange je s horkým pěkně napěněným mlékem a kaisermelange s vaječným žloutkem a koňakem, franziskaner je světlá melange se šlehačkou posypaná čokoládou, kurz je zvlášť silná káva, stejně jako mokka, obers je káva se smetanou, schlagobers se šlehačkou, kapuziner s trochou mléka, zpravidla zpěněného, fiaker je mokka ve sklenici servírovaní s rumem, Maria Theresia je mokka s trochou pomerančového likéru, schwarzer je černá káva, konsul s trochou smetany, türkischer je sice silná černá káva, ale servírovaná tradičním tureckým způsobem, tedy v džezvě, pharisäer je se šlehačkou a s panákem rumu, einspänner je mokka se šlehačkou podávaná ve skle (u nás se jí říká vídeňská káva), espresso je silná černá káva z kávovaru a kaffeeinfreier Kaffee je káva bez kofeinu, ale to už snad ani káva není… Téměř vždy vám číšník přinese ke kávě sklenku čisté vody.
Vstupujeme do polopřítmí s měkkým plyšem velkých fotelů, těžkými křesly s popraskanou kůží, se spoustou plakátů o kulturních i jiných akcích, se zrcadly na stěnách a malými mramorovými stolečky, nad kterými se šíří omamná vůně kávy, rozléhá se šepot a hovor, občas zazvoní smích. Mezi stolky balancuje se stříbrným tácem číšník ve smokingu a s motýlkem. Tapety, kdysi béžovobílé, jsou dnes hnědé a načichlé tabákovým kouřem stejně jako strop. Pod nohama nám vrže stará dřevěná podlaha a celkově se kavárna zdá tak trochu „sešlá“. Vlastně nezdá, ona má opravdu daleko k moderním kávobarům s nablýskanými italskými espreso přístroji, kde se káva nepopíjí, ale konzumuje „na stojáka“. Právě pro tuto „ošumělost“ a neopakovatelnou atmosféru Vídeňané (a nejenom oni) milují svého pana Hawelku a jeho kavárnu, kde se zastavil čas. Zde se totiž ponoříte do jiného světa, do světa vzdáleného od hluku a stresu. Elegantní bělovlasý pán v košili s vestičkou – Leopold Hawelka (*1911) – sleduje dění v kavárně ze své židle u dveří a srdečně klábosí s hosty. Atmosféru kavárny, kde dnes pracují tři generace Hawelkových, vychutnával také Günter Grass, Arthur i Henry Millerové, Andy Warhol či monacká kněžna Gracia Patricia.
Leopold Hawelka, jehož otec pocházel z Čech, si zde v roce 1939 pronajal zkrachovalé Café Ludwig a vybavil je několika sofa, thonetkami (židle z ohýbaného dřeva) a stolky. Od té chvíle sice občas o rekonstrukci interiéru uvažoval, ale nikdy k ní nedošlo! Když za pár měsíců vypukla druhá světová válka, musel kavárnu zavřít. Ačkoli domy v centru Vídně utrpěly velké škody, kavárna jako zázrakem zůstala nepoškozená a Hawelkovi ji znovuotevřeli v prosinci 1945. Od té doby mají zavřeno jen za války a každé úterý.

Od odpoledne již bývá zaplněno do posledního místečka. A kdo sedí, hned tak neodejde. Je tady příjemně a útulně a nikdo nikoho nevyhání. Platí zde nepsané pravidlo – jakmile si jednou něco objednáte, můžete tady setrvat třeba i celé hodiny. A mnozí k tomu nemají daleko. I když mají vypito, čtou noviny, časopisy, diskutují – často i s panem majitelem – nebo jen tak relaxují. Scházejí se zde bankéři, umělci, intelektuálové či novináři a v posledních letech v hojném počtu také turisté. Kavárna se totiž dostala také do průvodců po Vídni a její alespoň krátká návštěva či vyfocení pana Hawelky, který ochotně a trpělivě pózuje, jsou téměř povinné.
Z kavárny se už nevracíme na Příkopy, ale pokračujeme po Dorotheergasse dál, zabočujeme doprava na Stallburggasse a míjíme Stallburg, kde jsou stáje Španělské jezdecké školy a Muzeum lipicánů. 
Přicházíme na Michaelerplatz, uprostřed něhož byly nedávno nalezeny zbytky římského tábora. Po levé ruce máme obrovský komplex bývalé císařské rezidence Hofburg tvořící několik muzeí, kapli, kostel, rakouskou národní knihovnu, Zimní jezdeckou školu a kanceláře rakouského prezidenta. Hofburg byl po více než šest století sídlem rakouské moci a všichni panovníci se na něm chtěli pochopitelně nějakým způsobem podepsat. Architektonický vývoj od gotiky po historismus 19. století je patrný zhruba na deseti budovách.

Procházíme obloukovitým průčelím Michaeltraktu, nad nímž se tyčí impozantní kopule se sochařskou výzdobou kolem, dostáváme se k novému křídlu Hofburgu nazvanému Neue Burg, Nový hrad, a obdivujeme obrovskou jezdeckou sochu prince Evžena Savojského. Ten se sice narodil v Paříži a žil na dvoře krále Ludvíka XIV., ale po neshodách ohledně svého vojenského působení se dal do služeb habsburských císařů. Byl geniálním vojenským stratégem a obratným diplomatem, proslul jako vítěz nad Turky, kteří několikrát obléhali Vídeň, a zbavil tak monarchii a vlastně celou Evropu mnohaletého nebezpečí.

Končíme okružní procházku městem a vracíme se k radnicí, kde se koná Christkindlmarkt, náš dnešní druhý cíl. 

Tradice vánočního trhu sahá 700 let zpátky. Pro děti zde jezdí vláček, jsou tu stánky s hračkami, ozdobené stromy, 120 stánků s vánočními dárky a dobrotami, medové koláčky, Apfelstrudel, Mohnstrudel, svíčky všech tvarů a velikostí včetně těch ze včelího vosku, svícny skleněné, dřevěné i kovové, vánoční ozdoby a různé řemeslnické výrobky. Ve Volkshalle v budově radnice je Christkindelwerkstatt, Ježíškova dílna, kde si děti dělají vánoční dárky, například malují na hedvábí, vyrábějí ozdoby a pečou cukroví. 

Lidé sem však přicházejí především kvůli veselé atmosféře. Kouzelně je zde hlavně večer, kdy je všechno osvětleno.