Toulky po horách 2007

Ondavská a Laborecká vrchovina

Již několik let pokračujeme v systematickém poznávání severních pohoří Slovenska, po loňském Čergově a části Ondavské vrchoviny postupujeme dál na východ.

V regionu Svidníku po staletí svorně žili Rusíni, Slováci a Ukrajinci, ke kterým později přibyli Židé z Haliče, Romové a Poláci. Celý region měl v podstatě rusínský charakter, v současnosti se většina obyvatelstva hlásí ke slovenské národnosti. Národnostní složení obyvatelstva se odrazilo na jeho náboženském složení. Největší podíl pravoslavných a řeckokatolických věřících v regionu – i v rámci Slovenska – je zřejmý dodnes.

Špatné klimatické podmínky, časté neúrody, živelné pohromy a hlad byly v minulosti atributy regionu. Obyvatelstvo se většinou zabývalo zemědělstvím, chovem hovězího dobytka, dřevorubectvím a uhlířstvím. Bída ho vyháněla hledat si práci v cizině, ba i v zámoří. Tíživé poměry zhoršila první světová válka, která se regionem přehnala v letech 1914-1915, kdy obce byly zničeny a Svidník vypálen. V období předmnichovské ČSR a první Slovenské republiky se zaostalost regionu nezmenšila, i když došlo k oživení místních zemědělských trhů. Region měl stále agrární a maloživnostemský charakter a byl přelidněný. Obyvatelstvo sužovaly časté požáry, živelné pohromy a pomalá poválečná obnova, docházelo k vystěhovalectví.

Svidník leží na soutoku řek Ondavy a Ladomirky, pod malebnými vršky Nízkých Beskyd. I v minulosti byl společensko-politickým centrem regionu. V roce 1944 došlo ke sloučení Nižného a Vyšného Svidníku a v roce 1964 dostal Svidník statut města, od roku 1968 je okresním městem.

Nejstarší záznam pochází z roku 1355, ve 2. polovině 14. století tudy vedla z podunajské a potiské oblasti do Polska důležitá, takzvaná Jantarová stezka. Neúrodné roky, cholera, špatné hospodářské poměry a bída byly na konci 19. století hlavními příčinami hromadného vystěhovalectví do zámoří. Další vlnu vystěhovalectví podnítily ustupující jednotky c. k. armády v období první světové války, když Svidník podpálily. Bída, zaostalost a chudoba provázely obyvatelstvo tohoto regionu až do konce druhé světové války. Poválečné období se neslo ve znamení intenzivního rozvoje. Výstavba oděvních závodů, strojíren potravinářského průmyslu, množství místních podniků, bytů a zařízení služeb přispěly k obnově hospodářství, byly vybudovány nové školy a moderní nemocnice. V roce 1948 měl Svidník 1037 obyvatel, v roce 1991 to bylo již 11 520 obyvatel.

Hlavními turistickými atrakcemi jsou Vojenské muzeum, Památník Sovětské armády a skansen, ve městě samotném už toho na prohlížení moc není: Muzeum ukrajinsko-rusínské kultury, velká socha armádního generála Ludvíka Svobody, jediná ve střední Evropě, a na budově Okresního úřadu bílá mramorová pamětní tabule, v jejíž horní části je reliéf slavného ruského vojevůdce Kutuzova a ve spodní části nápis: „9. – 10. januára 1806 obyvateľstvo Svidníku prijalo slávneho ruského vojvodcu Michaila Illarionoviča Kutuzova na ceste do vlasti. Svidník 23. február 1956.“ Naproti Bille, na prostranství obklopeném paneláky, stojí od roku 1994 zajímavě architektonicky řešený pravoslavný chrám sv. Trojice.

V neděli odjíždíme v 7 hod. (poprvé a naposled, od příštího dne od 7.30 hod.) smluvním autobusem do Nižného Mirošova a po modré značce šlapeme přes Roztoky až na hraniční červenou. Kopírujeme slovensko-polskou hranici a procházíme přes Kuchtovské sedlo do Filipovského sedla. Odtud po zelené do Vápenického sedla a po modré na vrch Rohuľa, 595 m n. m. V 60. letech minulého století zde stála dřevěná věž sloužící geodeticko-kartografickým účelům, od roku 2000 je na jejím místě dřevěná rozhledna s výhledem na množství okolních kopců Ondavské vrchoviny a Laborecké vrchoviny.

Pepík tady rozdělal ohýnek a kontroluje příchozí, my se svlékáme do půl těla a sušíme propocená trička. Potom pokračujeme do Nižné Jedlové, kde nám starosta zprovoznil obchod, sedíme na dvoře pod přístřeškem a pijeme lahvového ondoně.

Za hodinku jsme po červené ve Svidníku. Zastavuji se před monumentálním Pamätníkom Sovietskej armády. Byl postaven v roce 1954 na mírném návrší na západním okraji města, jeho ústřední částí je žulový obelisk zakončený bronzovou pěticípou hvězdou. Před širokým schodištěm vedoucím k obelisku je bronzová socha sovětského vojáka stojícího na stráži, podstavec obelisku zdobí reliéfy s motivy díků za osvobození. pod pomníkem je pochováno na devět tisíc vojáků.

Pokračuji do přilehlého parku, kde je umístěná těžká bojová technika. Na okraji parku stojí oválná budova Vojenského múzea, postavená podle návrhu ing. arch. F. Jesenka 4. října 1969 k 25. výročí bojů o Dukelský průsmyk. Hlavní expozice byla po reinstalaci veřejnosti zpřístupněná v roce 1996, dokumentuje vojenské dějiny v regionu východního Slovenska od roku 1914 až po období roku 1945. V expozici je zvýrazněný vojensko-strategický význam Dukelského průsmyku v období dvou světových válek, které přinesly velké oběti na lidských životech, materiální škody a měly celkový dopad na další dějinný vývoj v tomto regionu. Vystavené dokumenty a dobové exponáty v první části expozice poukazují na průběh 1. světové války v příhraničních oblastech východního Slovenska se zvláštním zřetelem na ofenzívu ruských vojsk přes Dukelský průsmyk v roce 1914. Bojové operace v Karpatech si vyžádaly velké ztráty na lidských životech, což ve skutečnosti představovalo okolo jednoho milionu ruských a okolo 800 tisíc rakousko-uherských vojáků. V další části expozice jsou prezentovány dějiny vojenství na východním Slovensku v meziválečném období v letech 1918 až 1939. Toto období je doplněno množstvím originálních exponátů a archivních materiálů. Období let 1939-1945 zaujímá v expozici největší prostor. Oblast tohoto kraje byla opět postižena válečnými událostmi 2. světové války, což mělo za následek velké oběti na lidských životech a zpustošení kraje.

Délka trasy 8 hodin.

V pondělí jedeme autobusem do Dukelského průsmyku. Je krásně, modrá obloha a sluníčko hřeje. Přecházíme přes hraniční přechod do Polska, po modré se vracíme směrem k hraničnímu hřebenu a po červené stoupáme na vrch Stavok (Poláci jej označují Baranie), vysoký 752 m n. m. Železná konstrukce, která zde stávala, nevydržela v zimě 1999/2000 nepřízeň počasí a spadla. Nyní je zde trojnohá dřevěná rozhledna s krásným výhledem nejen na množství okolních kopců Ondavské vrchoviny a Laborecké vrchoviny, ale i na vzdálené Vysoké Tatry, Čergov, Vihorlat a Slanské vrchy.

Postupně přesvědčují Ivanu, Frantu a nakonec i Pepíka a vyrážíme na nedaleký vrch s neobvyklým jménem Kačurák. Není to tak jednoduché, leží mimo hlavní hřeben, samozřejmě k němu nevede značka, ale ani cesta! Prodíráme se borůvčím a posléze maliním a ostružiním, ploché zalesněné temeno nenabízí rozhled ani nic jiného zajímavého. S tím jsem samozřejmě počítal, ale kdo může říct, že vylezl na Kačurák?

Sestup dolů je poměrně prudký, směr pouze odhadujeme. Naštěstí je tu rozsáhlá vykácená stráň, takže se můžeme orientovat. Franta objevuje vzácného tesaříka alpského. Jeho sametově modré krovky jsou poseté černými skvrnami a hlavu mu zdobí dlouhá elegantní tykadla. Zběsile fotím, ale tesařík je hodně živý...

Překonáváme hlubokou strž a vylézáme na širokou lesní cestu, která nás přivádí do vsi Havranec. Před před pálícím sluníčkem se schováváme do autobusové čekárny a chvíli odpočíváme, pokračujeme přes louky a les a další rozlehlé a neposečené louky do Vyšné Písané a Údolí smrti. To je raritou znázorňující útok tankové roty a symbolicky tak připomíná nejtěžší tankové boje po překročení hranic na Dukelském průsmyku v roce 1944. Končíme v Kapišové, trasa měla podle mapy 10 hodin.

V úterý nás čeká návštěva několika dřevěných kostelíků. Věřící řeckokatolického a pravoslavného vyznání používají pojmenování „chrám“, ale původní a mezi lidmi nejrozšířenější název dřevěných sakrálních staveb v tomto regionu je „cerkva“.

Od poloviny 17. století se předkové východoslovenských Rusínů – Ukrajinců dělili na pravoslavné a uniaty neboli pravoslavné katolíky, kteří se v roce 1772 přejmenovali na řeckokatolíky. V náboženských obřadech však mezi pravoslavnými a řeckokatolíky neexistuje podstatný rozdíl. Při bohoslužbách používají slovenštinu, nikoli latinu, při přijímání používají chléb a víno a dodržují starý juliánský kalendář, takže narození Krista oslavují 7. ledna.

Architektonicky se cerkvy stavěly jako trojprostorové stavby s půdorysem řeckého rovnoramenného kříže. Interiér se členil na tzv. babinec (podvěží), loď a svatyni. Babinec se nachází na západní straně a už podle názvu byl vyhrazený pro ženy a opozdilce. Největším prostorem celého chrámu je loď, která slouží ke shromažďování věřících. Loď od svatyně odděluje ikonostas – dřevěná, bohatě zdobená stěna s výjevy z bible. Ikonostas se členil horizontálně i vertikálně a i uspořádání ikon mělo přísný řád. Tvořilo jej pět řad obrazů, které se malovaly přímo na dřevo. V první řadě se centrálně umísťovaly tzv. carské dveře a dvoje postranní pro laiky.

Autobusem jedeme do vsi Bodružal, kde si prohlížíme dřevěný kostelík sv. Mikuláše z roku 1658 obklopený srubovou ohradou se šindelovou stříškou.

Po ZTZ vedoucí po silnici pokračujeme do obce Príkrá, kde je další kostelík, tentokrát sv. Michala Archanjela. Pochází z roku 1777, ale v roce 2001 byl kompletně obnovený.

Stoupáme lesem, potom následuje sestup do obce Miroľa, další kostelík, tentokrát Ochrany Presvätej Bohorodičky z roku 1770.

Po prohlídce stoupáme loukami podél elektrického vedení na polní cestu a následuje sestup do obce Kožuchovce a mírně nahoru a nekonečně dlouho mírně dolů do obce Krajné Čierno, opět dřevěný kostelík, tentokrát sv. Bazila Veľkého, z roku 1930.

Cestou na hlavní silnici začíná trochu pršet, takže na kraj obce Hunkovce přicházíme svižným krokem. Na levé straně se nachází německý vojenský hřbitov, na kterém je pochováno více než 3000 německých vojáků. Zpod stříšky pořizuji dvě dokumentární fotky a honem se běžíme schovat naproti do motorestu v sousedství benzínového čerpadla. Mají výbornou dršťkovka i točené pivo, navíc po chvíli vysvítá sluníčko, a tak jdeme znovu fotit. Také v Hunkovcích je řeckokatolický dřevěný kostel Usnutia Presvätej Bohorodičky z konce 18. století, ale nemůžeme si dovolit nechat ujet autobus do Svidníku.

Délka trasy 6 hodin.

Ve středu jedeme znovu na Duklu, ale tentokrát nahoru k vyhlídkové věži. Přístupná je až od 9 hod., tak jdeme zatím dolů k památníku a hřbitovu. Pamätník čs. armády je spolu se hřbitovem padlých vojáků národní kulturní památkou. Je zde pochováno 565 příslušníků československého armádního sboru. Památník byl postaven v roce 1949 a symbolizuje klín vražený do nepřátelské obrany.

Po prohlídce se vracíme k vyhlídkové věži. Stojí nad Dukelským průsmykem ve výšce 576 m, na místě původní pozorovatelny generála Ludvíka Svobody. Byla zpřístupněna v roce 1974 při příležitosti 30. výročí bojů na Dukle, je vysoká 49 m a na vyhlídku vede – kromě výtahu – 222 schodů. Je z ní vidět prostor karpatsko-dukelské operace, která probíhala od 8.8. do 17. 11. 1944. Končí zde slovenská turistická magistrála Cesta Hrdinov SNP, která v délce 769 kilometrů protíná celé Slovensko od Devína přes Trenčín a Banskou Bystrici až na Duklu. Vezeme se výtahem na věž a těšíme se z podrobného zasvěceného výkladu průvodce, který tu pracuje od samého začátku.

Až v 10 hodin vyrážíme po červené na východ, až na Beskyd a odtud po zelené do Nižného Komárniku. Stahují se černé mraky, tak ještě rychle vystoupat ke dřevěnému kostelíku Ochrany Bohorodičky, udělat cvak – a už začíná krápat. Zrychleným krokem a s deštníkem v ruce dobíhám do hospody. Času je akorát na kafko a když přijíždí autobus, už zase neprší. Délka trasy 6 hodin.

Po návratu se jdu podívat do skanzenu, který se rozprostírá na desetihektarové ploše na úpatí Čierné hory. Komplexní národopisná expozice, zpřístupněná v roce 1982, vytváří dojem malé starobylé dědinky a podává ucelenou představu základních životních podmínek Rusínů v minulých dobách. V přenesených a zrekonstruovaných objektech je instalován typický lidový nábytek, domácí inventář, tradiční pracovní nářadí a ukázky lidového umění.

Vedle hlavních typů obydlí jsou v expozici zastoupeny i všechny druhy tradičních hospodářských budov: stodoly, chlévy, sýpky, seníky, pivnice (sklepy), studny a další menší stavby. Tyto objekty jsou využity k instalaci zemědělského nářadí – různých typů vozů, pluhů, bran, košů na obilí a jiného rozmanitého náčiní. Technické a hospodářské budovy reprezentují vodní mlýn, větrný mlýn, vodní pila a jiné menší objekty. Umístěné jsou podél potoka, kde jsou podmínky pro demonstraci jejich činnosti. Je zde také krčma a požární zbrojnice a z kultovních staveb dřevěná cerkva (z roku 1766) z Novej Polianky (Mergeška) s bohatou interiérovou výzdobou.

Ve čtvrtek se obejdeme bez autobusu, je po mohutném dešti, a tak mnozí jdou raději po silnici než terénem. Vyrážíme s Frantou po červené značce ze Svidníku na Ostrý vrch, kde přecházíme na zelenou a přes obec Rakovčík stoupáme na vrchol Baňa vysoký 523 m n. m. Na něm nám Pepík s Ivanou a Prokopem přichystali překvapení v podobě rozdělaného ohně a připraveného tácku s chlebem, hořčicí a dvěma buřty. K tomu máme plechovku ondoně a možnost další si dokoupit.

Tomuhle snímku říkám "Ivan hodil záda"

Po krátkém posezení sestupujeme ve složení Mirek, Ivan, Lenka a já po žluté značce dolů. Na mapě značka není – a časem se zdá, že ani v terénu… Bloudíme, ale když se pak dostáváme k silnici, už se orientujeme. Rovnou přes pole míříme na okraj obce Potoky. Zdejší kostel sv. Paraskievy patří také do souboru Východoslovenských drevených kostolíkov, ale je ještě o notný kus dál, a tak jeho návštěvu musíme z časových důvodů oželet. Stoupáme polní cestou na Kozí bradu, a s obavami sledujeme, jak se od západu obloha rychle zatahuje černými mraky. Netrvá dlouho a spustí se déšť, co déšť, je to slejvák, před kterým ani pláštěnka moc nepomáhá. Ve vysoké trávě máme za chvíli botasky rozmočené nažmach, až z nich voda stříká a kalhoty jsou mokré vysoko nad kolena. V závěru už ale opět svítí sluníčko, ke Svidníku sestupujeme po loukách s pasoucími se býky. Je v nás malá dušička, když kolem nich procházíme, ale oplocená pastvina se obejít nedá.

V pátek jedeme autobusem do obce Nová Kelča ležící na okraji přehradní nádrže Domaša. S přehrazením Ondavy se začalo v roce 1962, stavba byla ukončena roku 1967. Vodní hladina o celkové ploše 1510 ha ukryla šest obcí: Veľkou Domašu, Dobrou nad Ondavou, Trepec, Kelču, Valkov a Petejovce.

Stoupáme do kopce, ale už po pár stech metrech ztrácíme značku a ani po vytvoření velké rojnice nejsme schopni ji nalézt! Takže jako každý rok – alespoň jednou za týden opravdu Toulky! Opouštíme váhavce, kteří pobíhají nahoru a dolů, doleva a doprava, jdeme nekompromisně jedním směrem stále dolů, kde se zdá být široká cesta, po ní jdeme doleva a pak stoupáme nahoru. Rozhodli jsme se držet směr a poté stopy traktoru, který jistě patří dřevařům a dovede nás do nějaké vesnice. A tam se uvidí.

A tak se také stalo, tam jsme uviděli – nejdříve autobusovou zastávku, podle níž jsme zjistili, kde se nacházíme. Ďapalovce, což je úplně jinde, než jsme očekávali. Překvapením ovšem je, že na nás z dálky mává Jarda Vagala, s nímž potom sedíme v přístřešku před prodejnou Mix a popíjíme lahvového smädného mnicha. Za tři čtvrtě hodiny přijíždí autobus a za 31 Sk jedeme do Stropkova. Na zastávce v Tokajíku přistupují dva odvážlivci, kteří naším řešením opovrhli, ale teď, když začalo pršet, je jim autobus dobrý…

Obyvatelé dědinky Tokajík se v průběhu druhé světové války aktivně zapojili do protifašistického odboje. V okolních lesích působili partyzánské jednotky Čapajev, Požarskij a Majorov, místní lidé jim poskytovali potraviny, šatstvo a podávali informace o pohybu německých vojsk. V polovině listopadu 1944 Němci zorganizovali proti partyzánům v lesích a obcích Ondavské vrchoviny rozsáhlý útok a v rámci něho krutě pronásledovali i civilní obyvatelstvo, které jim pomáhalo. V neděli 19. listopadu 1944 nacistická jednotka pod velením oberfeldvébla Kumana obsadila Tokajík. Všechni muži měli být postříleni, bylo jich 34, ale dva z nich byli jen zraněni a podařilo se jim zachránit. Ženy a děti fašisti vyhnali, vesnici vydrancovali a zapálili. Shořelo 27 domů a 28 hospodářských budov, stát zůstaly jen řeckokatolícký kostelík a jeden dům. Po návratu obyvatel byly všechny oběti exhumovány a 4. dubna 1945 uloženy do hrobů na obecním hřbitově. Pozůstalí se ubytovali ve sklepech vypálených obydlí, s potravinami a šatstvem jim pomohli lidé ze sousedních obcí. Potom si postavili provizorní chatrče, v kterých žili téměř dva roky. Za pomoci státu byl postaven nový Tokajík, včetně nové školy, pošty a budovy MNV, byl zaveden elektrický proud a autobusová doprava. V obci bylo muzeum s exponáty z druhé světové války, v roce 1995 byla expozice zrušena a přestěhována do Svidníku, ale obecní zastupitelstvo usiluje o jeho navrácení.

Vystupujeme ve Stropkově. Dnes je okresním městem, ve kterém žije něco přes 10 000 obyvatel. Jeho průmyslovou základnu reprezentuje hlavně Tesla a. s., která vznikla v roce 1960 jako závod koncernu Tesla Investiční elektronika a později se osamostatnila. Předmětem její činnosti je vývoj, výroba, prodej a servis výrobků telekomunikační techniky, především koncových telefonních přístrojů, dále výrobky elektroinstalačního charakteru, kování a zámky pro nábytkářský a dřevařský průmysl.

Naše první kroky vedou do bufíku, který nás nalákal nabídkou kološvárského zelí. Na jeho existenci si už vzpomínám jen matně – a tohle bylo vynikající. Potom se touláme po městě, jdeme se podívat k bývalému hradu a zámku, k bystě básníka, dramatika a překladatele Pavla Orzsága Hviezdoslava (1849-1921) a také ke kostelům, řeckokatolickému a pravoslavnému. Oba jsou zasvěcené sv. Cyrilovi a Metoději, jeden stojí u kláštera redemptoristů, druhý samostatně o pár desítek metrů dál. Ve 13 hod. odjíždíme linkovým autobusem do Svidníku. Celková bilance za dnešek: kilometrů nic moc, ale pohoda a klídek.

Po návratu do Svidníku dochází i k realizaci nápadu, který nosím v hlavě od samého začátku Toulek:

JÁ A SOCHA SVOBODY. Ta velká písmena jsou zde záměrně, protože titulek má vyvolat dojem, že stojím v Americe před Sochou svobody, nikoli ve Svidníku u sochy Svobody, tedy Ludvíka…

Večer se v tělocvičně koná závěr Toulek, jako obvykle je pro každého panáček borovička a diplom, letos navíc probíhá soutěž o tričko v „pořadatelské“ barvě: Kdo nejpřesněji odhadne průměrný věk účastníků? Píšu na papírek 54,5 – a jsem vítěz! Na nápad, že by měl být vyhodnocen ještě účastník, jehož věk se nejvíce blíží tomuto průměru skromně prohlašuji, že by to bylo ode mě nefér, protože bych opět vyhrál – čtyřiapadesát a půl mi bylo před čtrnácti dny!