Co jsem také přečetl ________________Mých devadesát let

Kniha vzpomínek Herberta Morawetze, syna posledního majitele světelského zámku.

Významný americký chemik českého původu Herbert Morawetz (*1915), nositel zlaté medaile Jaroslava Heyrovského, emigroval po obsazení Československa německými vojsky v roce 1939 do ciziny, vystudoval a dlouhá léta vyučoval polymerní chemii na Brooklynském polytechnickém institutu v New Yorku. Po skončení pedagogické dráhy ve věku 71 let si hledal práci (aby nezakrněl, jak říkal), ale až v šestasedmdesáti letech dostal nabídku stát se redaktorem věhlasného odborného časopisu Macromolecules a této práci se věnoval dalších 14 let.

A když skončil i s touto aktivitou, sepsal knihu vzpomínek Mých devadesát let, která nyní – po překladu z angličtiny – vyšla česky. Poutavě v ní vypráví nejen o svém velmi dlouhém a událostmi nabitém životě, ale líčí také historii své rodiny; od očitého svědka se dozvídáme mnohé i o událostech světových, k nimž došlo v průběhu celého 20. století. 
Je to příjemné a atraktivní čtení pro každého, kdo se zajímá o osudy význačných rodáků a pro nás, Světeláky, je syn Richarda Morawetze, posledního majitele světelského zámku a velkostatku, postavou dvojnásobně zajímavou. Dovolím si uvést z knihy dvě citace:

„Nedokážu si ani představit, jak asi vypadal život ve Světlé, kde naše rodina během první světové války žila. Na zámku nebyla zavedena elektřina a rodiče večer sedávali při svíčkách. (Později, když nechali elektřinu zavést, přijel na návštěvu syn bývalého majitele a stěžoval si, že tím kouzlo tohoto místa naprosto zničili.) V tomto kraji bývají kruté zimy a kachlovými kamny na dřevo bylo možno vytápět jen několik málo místností; ostatní zůstávaly zcela vymrzlé. V mohutných zámeckých zdech se zimní chlad dlouho držel, a tak se pokoje začaly ohřívat teprve v pozdním jaru. Osmdesátikilometrová[1] cesta vlakem z Prahy do Světlé trvala za války někdy třeba až osm hodin, a při rozbitých oknech bylo takové cestování velmi nepohodlné.Po řadu měsíců v roce tedy k rodičům na jejich mrazivý pohádkový zámek mnoho návštěv nejezdilo. /…/ Moji bratři Oskar a Honza se narodili na světelském zámku, u obou porodů byl přítomen pan doktor Duffek. Vzpomínám-li na naše dětství ve Světlé, vždy mě překvapí naprostá izolace, v níž jsme svá první léta prožili. S místními dětmi jsme se nestýkali a z parku kolem zámku jsme se dostali většinou jen při cestě do vepřína v Rozinově. V létě k nám jezdívali na návštěvu někteří bratranci a sestřenice a kromě nich si vzpomínám už jen na chlapce jménem Tonda, který u nás nějaký čas bydlel v rámci kampaně na pomoc české komunitě ve Vídni, jež koncem války trpěla podvýživou. Ze Světlé jsme se v roce 1920 přestěhovali do Úpice, do někdejší vily doktora Čapka[2]; do Světlé jsme pak už jezdili jen na léto. V Úpici se v následujícím roce narodila naše sestra Soňa a tam jsem také pět let chodil do obecné školy.“

***

Dále jsem chtěl navštívit jeden manželský pár, který jsem znal ze Světlé. V tomto městě kdysi žilo mnoho židovských obyvatel a jeden z nich – sympatický židovský medik Pavel Skalla – si chodíval na náš kurt zahrát tenis se svojí krásnou přítelkyní Janou, která byla křesťanka. Jejich svatba způsobila senzaci – nic takového se ve Světlé dosud nikdy nestalo. Po německé invazi na Janu její rodina velmi naléhala, aby se rozvedla, Ona však odmítla a nepochybně tak Pavlovi zachránila život. Navíc Pavlovi za války porodila syna, což považuji za vpravdě hrdinský čin.

Pavel měl bratra, který přežil koncentrák a s nímž jsem se setkal v Torontu. Od něj jsem se dozvěděl, že Pavel s Janou už jsou v důchodu a v létě bydlí ve vesnici poblíž dříve sudetoněmeckého města Jablonec. Vesnici jsem našel snadno, ale ze všech bývalých rolnických usedlostí teď byly víkendové chalupy pro lidi z města, a tak se obyvatelé vesnice navzájem příliš nestýkali a já měl trochu problémy Skallovy objevit. Byl u nich zrovna na návštěvě jejich syn se snachou a pěti vnoučaty, ale nezdálo se, že by úkol připravit oběd pro jedenáct lidí vyvedl Janu, teď už korpulentní babičku, nějak z rovnováhy. Pro mě byla tato návštěva obrovským zážitkem. Pavel vyprávěl, jak za války pracoval jako dělník ve světelských lesích. Večer za ním chodíval revírník, posadil se na pařez a předstíral, že mluví sám se sebou; přitom ale opakoval, co o vývoji války zaslechl na BBC.

---

[1] Tady se autor trochu přepočítal, cesta z Prahy do Světlé n. S. měří po železnici 120 km.

[2] MUDr. Antonín Čapek, otec slavných spisovatelů Karla a Josefa