Frontoví bojovníci

Ne, nemám na mysli hrdiny z druhé světové války, jichž si samozřejmě velice vážím – na rozdíl od těch, pro které se toto označení začalo používat za minulého režimu, kdy se na všelicos stávaly fronty

V Penáči budou mít od čtvrtka mražené kachny za 44 Kč/kg, dojdu tam a uděláme si ji k nedělnímu obědu. Letos poprvé a zajisté i naposled... Nijak originální nápad to nebyl, přesto jsem zažil nečekané. Asi jsem už zapomněl, jak to chodí u nás v Tupodole...
Blížím se k supermarketu a už z dálky vidím, jak se před vchodem šikují frontoví bojovníci a bojovnice. Někteří nervózně popojíždějí nákupními vozíky sem a tam, neboť každou chvílí se už bude otevírat. Mezitím z hlavní silnice odbočuje na parkoviště kolona devíti aut, což také není běžný jev, ale říkám si, že než jejich řidiči zaparkují a zamknou své vozy, budu už uvnitř.

Dveře se právě otevírají a ti, co mají vozíky vyjíždějí v bojové formaci. Kdo vozík nemá, bere v letu plastový košík a pádí s ním v bláhové naději, že bude u příslušného regálu dříve. To se ovšem plete, neboť ti s vozíky berou zatáčky smykem... Jedna paní padá a končí na zemi se zlomeninou kyčle. Pochopil jsem, že jsem se dostal do skrumáže mezi ostřílené frontové bojovníky a bojovnice.

Jako první se k pultu probojoval chlapík neurčitého věku. Jedna kachna mizí na dně jeho vozíku, hned na to druhá. No dobře, říkám si, já také chci jednu pro sebe a jednu pro souseda, je to starý pán a chodí o holi. Jenže to už letí do vozíku třetí kachna, čtvrtá, pátá... Protírám si oči, nezdá se mi to? Nezdá, ještě mezi ně přistává šestá kačena a jejich šťastný majitel míří k pokladně. V tu dobu už se několik dalších frontových bojovníků noří až po pás do mrazícího pultu, aby vylovili další kousky. Paní z konce fronty se ptá procházející prodavačky: „Budete mít ještě nějaké kachny?“

„Kachen máme celý rybník,“ odvětí spěchajíc do zákulisí prodejny. A opravdu, po chvilce přijíždí s vozíkem naloženým krabicemi s mraženými kachnami do takové výše, že jí kouká jenom hlava. Žádné další vzrůšo už nebude...

*  *  *

No, přiznávám, trochu jsem si tu historku přibravil – ale opravdu jen trochu...