Jarda Vála: Pochod dr. R. Šumavského okolím Prahy

Pořadateli jsou členové TOM Střelka KČT Karlov a 309. skautského oddílu 35. střediska Junáka Jaroslava Rady. Letošní ročník je čtyřiačtyřicátý, přičemž pořádání bylo přerušeno jen v letech 2020 a 2021 z důvodu epidemie covidu

Nejprve kdo byl člověk, po němž je pochod pojmenován? JUDr. Robert Šumavský (1921–1979) byl zasloužilým turistou a prvním předsedou turistiky OV ČSTV Praha 4. Velice propagoval celoměstský etapový Pochod okolo nové Prahy (PONP). Proto byla také etapa Prahou 4 (PONP 4) v ročníku 1980–1981 na jeho počest vyhlášena Pochodem Dr. R. Šumavského. Etapový pochod byl zrušen, PONP 4 však zůstal a byl nadále pořádán tradičně druhou sobotu v březnu. Od XII. ročníku je zaměřen na celé okolí se startem a cílem na území Prahy, jako Pochod Dr. R. Šumavského okolo Prahy.

* * *

Start je na autobusové zastávce Staré Letňany, kam přijíždíme (samozřejmě autobusem) od stanice metra C Prosek. Procházíme kolem domů do lesoparku Letňany a po cyklotrase A44 přecházíme z Letňan do Kbel:

Kličkujeme severním okrajem městské části Kbely a po dvou kilometrech po silnici se dostáváme do Ctěnic. Zdejší zámek jsme navštívili (a trasu od zámku až do Vinoře absolvovali) již v roce 2019, takže podrobnosti naleznete na tomto blogu zde.

V areálu se pro jistotu přesvědčujeme, zda je kavárna opravdu otevřena až od dvanácti hodin, vracíme se ven a po cestě podél zdi zámecké zahrady míříme ke kontrole. Necháváme si orazítkovat propozice a pokračujeme po žluté turistické značce kolem střelnice, kde se právě pilně střílí, do obory Ctěnický háj. Procházíme kolem křížku postaveného v místě, kde dobrovolně odešli ze života dva mladí lidé, kteří se na začátku 19. století pro rozlišnost svého společenského postavení nesměli vzít.

Značka nás přivádí až na okraj Vinoře, podél zdi hřbitova, jemuž vévodí empírová hrobka Černínů, se dostáváme k hlavní ulici a zastavujeme se na kafko v malé pekárně a cukrárně.

Vinoř je staré historické sídlo, první písemná zmínka o vsi pochází již z roku 1088, kdy ji král Vratislav II. daroval Vyšehradské kapitule. Na místě středověké tvrze nechal v letech 1719–1724 František Josef Černín z Chudenic postavit podle projektu architekta Františka Maxmiliána Kaňky zámek. Dnešní podobu ovšem získal v rámci úprav podle architekta V. Vondráčka v letech 1919–1920. Nynější uzavřený areál využívá ministerstvo vnitra. V roce 1974 byla Vinoř připojena k Praze.

Procházíme kolem fary, na jejíž fasádě je pamětní deska protikomunistického odboje:

Foto Blanka Stejskalová

Jen o pár kroků dál se nachází kostel Povýšení sv. Kříže, trojlodní stavba bazilikálního typu s půlkruhovým presbytářem, k jehož severní straně je přistavěna čtvercová sakristie. V průčelí stojí čtverhranná věž s cibulovou střechou, po jejíž obou stranách jsou věžní schodiště. Nad presbytářem je sanktusová vížka rovněž s cibulovou stříškou. Původně se jednalo o raně středověký objekt, jehož zbytky jsou dochovány ve zdivu věže. V první třetině 18. století byl kostel přestavěn a upraven, pravděpodobně pod vlivem Františka Maxmiliána Kaňky, který tehdy stavěl vinořský zámek. Za druhé světové války byl kostel poškozen zásahem bomby.

Na prostranství mezi kostelem a budovou školy stával strom, ktreý musel být kvůli zdravotnímu stavu pokácen a prostor zel prázdnotou. V pátek 20. prosince 2024 ráno se na tom místě usadil tunový Mazlík, prvok v nadživotní velikosti. Betonová plastika zdobená mramorovou mozaikou a skleněnýma očima je dílem sochaře Michala Trpáka (*1982) a městská část jej má zapůjčený.

Živanickou ulicí opouštíme Vinoř a za rybníkem U Pohanků odbočujeme spolu s červenou turistickou značkou po naučné stezce Vinořský park a Satalická bažantnice do přírodní rezervace Vinořský park. Ta zahrnuje bývalý zámecký park, který v první polovině 18. století založili Černínové. Na něj navazovala obora a později byl celý areál několika alejemi propojen s bažantnicí, která je také chráněna. Území je z větší části zalesněné s několika výstupy pramenů a třemi rybníky, je útočištěm řady druhů rostlin a živočichů. Převažují lípy, javor mléč, jasany, staré duby a v mokřadech olše lepkavá, jejíž rozsah je v rámci území Prahy nejcennější.

Přicházíme k členitým a erozí obnaženým souvrstvím pískovce, která představují geomorfologicky nejvděčnější partie Vinořského parku. Jedná se o okrajové části proslulé České křídové pánve, pozůstatku někdejší mělké mořské zátoky, zanášené písčitými zrny v období svrchní křídy, tedy zhruba před 65 až 100 miliony let. Po ústupu moře, zpevnění vrstev a jejich pozvolném odkrytí tady sladká voda, déšť a vítr modelovaly četné pozoruhodné tvary, jimž se souhrnně říká pseudokras (na rozdíl od krasu, který vznikal v prostředí vápenců).

Dnešní vzhled pískovcové skály, u níž se zastavujeme, je samozřejmě výsledkem lidské činnosti – kdy a kdo vytesal do skály sedátka je dodnes neznámé. V minulosti si v nich prý šlechta při hromadných honech vystavovala své úlovky a trofeje. Dnes se tam vystavuje kdekdo...

Necelých sto metrů po neznačené odbočce přicházíme díky geocachingu k jeskyni,...

... lezeme samozřejmě dovnitř...

... a zase ven:

Vracíme se na značenou cestu, ale hned po pár desítkách metrů zase odbočujeme. Tentokrát na dřevěnou lávku, která nás přivádí k pramenu Trhlina:

Starou trojřadou alejí míříme k Satalické bažantnici a do cíle pochodu v Satalicích. Bažantnice byla vybudována kolem roku 1780 majiteli nedalekého vinořského zámku jako park ve francouzském stylu. Byla celá ohrazena zdí, z níž dnes zůstala jen její část oddělující ji od vsi. Chovali se tu kromě bažantů i holubi, jeleni a daňci, palouk v západní části obory sloužil k výřadům zvěře a zámeckým slavnostem. Střeleb se kromě jiných hostů zúčastnili na přelomu 19. a 20. století i arcivévoda Ferdinand d´Este a arcivévoda Karel, důstojník Brandýského pluku, pozdější poslední habsburský císař. Veřejnosti byla obora zpřístupněna v roce 1949 a již o dva roky později byla vyhlášena za státní přírodní rezevaci. Dnes je zařazena do kategorie chráněných území jako přírodní památka Bažantnice v Satalicích (15,68 ha).

Druhové složení stromů se blíží jejich přirozené skladbě a můžeme tu nalézt několik mohutných solitérních dubů. Na torza starých dubů je vázán výskyt brouků roháče, tesaříka, nosorožíka kapucínka a také různých druhů motýlů, žijí tu i drobní savci a početná ptačí populace.

Vznik Satalic spadá hluboko do minulých století, první zmínka pochází z poloviny 14. století. Původně zde byl nejspíše jen dvůr s několika statky a chalupami poddaných. Roku 1714 byla z popudu hraběnky Šporkové původní malá kaplička rozšířena na kapli sv. Anny. Hraběnka tehdy při projížďce vsí porodila dítě a během porodu vzývala svatou Annu. Výstavbou železnice v roce 1872 nastal pro obec nerušený rozvoj. V té době je zaznamenáno 23 usedlostí, na přelomu století vzrostl počet domů na 83 a dnes je v obci 393 staveb. Samostatnou obcí jsou Satalice pravděpodobně od roku 1889, kdy je znám první starosta, a k Praze se připojily roku 1974. Na sklonku 2. světové války byl proveden na Satalice letecký nálet. Americká letadla bombardovala háj, kde německé letectvo ukrývalo části letadel. Na straně civilistů bylo 62 mrtvých a asi 100 zraněných.

V poslední době osazuje městská část k názvům lic modré tabule vysvětlující původ jejich názvů: