sobota 14. listopadu 2026

DP Za posledním puchýřem 2026

54. ročník celostátního turistického srazu považovaného se za oficiální zakončení hlavní sezóny Klubu českých turistů

V roce 2025 převzalo KČT Štětí pořadatelskou štafetu od kolegů z Hlučína na Ostravsku, aby v následujícím roce zajistilo konání dalšího ročníku Posledního puchýře. Zároveň je tato akce oslavou 15. let od založení turistického klubu ve Štětí.
Město Štětí se nachází na pomezí Ústeckého a Středočeského kraje na pravém břehu řeky Labe na rozhraní rovinatého Podřipska a nádherné skalnaté chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Jeho zmapovaná historie začíná na počátku 14. století, ale úrodná polabská krajina byla osídlena odpradávna. Dokonce mnohem dříve, než na nedaleký památný Říp vystoupil praotec Čech (Únětická kultura). První písemné zmínky o Štětí pocházejí z roku 1314. Od roku 1542 zde vládl nejvyšší hofmistr Království českého Zdislav Berka z Dubé a za věrné služby obdržel roku 1549 od krále právo na erb, pečeť, výroční a týdenní trhy. Štětí se tak stalo poddanským městem. Pěstovalo se zde obilí, chmel i víno, byla zde koželužna, továrna na klih a cukrovar, ale město proslulo zejména papírenským průmyslem. 

Znak města tvoří v modrém štítě volná stříbrná kvádrovaná věž s otevřenými zlatými vraty na černých závěsech a se dvěma černými okny v patře. Věž je zakončena cimbuřím a červenou stanovou střechou se zlatou makovicí a šikmo přeložena černou ostrví se šesti (3, 3) suky. Modernizované logo, které se postupně promítne do většiny komunikačních materiálů města – od tištěných dokumentů až po online prostředí, symbolizuje propojení města s řekou Labe, mostem mezi nimi a papírová loďka znázorňuje naději do budoucnosti a papírenský průmysl, který je s městem pevně spjat. Erb jako takový samozřejmě zůstává nadále oficiálním znakem města, nové logo slouží hlavně pro marketingové účely.
Na břehu Labe stojí největší papírenský kombinát v České republice. Myšlenka na jeho vybudování vznikla v roce 1946. Úvahy vyvrcholily vyhláškou tehdejšího ministerstva průmyslu ze dne 30. června 1949, která založila národní podnik Papírny Štětí. V prvních letech došlo k přestavbě budovy cukrovaru z roku 1871 na dnes již neexistující lepenkárnu. Šedá strojní lepenka se zde vyráběla nepřetržitě až do 31. 3. 1998. Od konce roku 1952 započala realizace rozsáhlé výstavby tzv. Nového závodu na „zelené louce“ vedle pozemku bývalého cukrovaru. Původní název podniku byl dne 15. 3. 1958 změněn na Severočeské papírny Štětí (SEPAP n. p.). V roce 1957 byly odzkoušeny první automatické linky na výrobu papírových pytlů a roku 1960 začalo budování souboru papírenského stroje na výrobu novinového papíru, zvaného Rotostroj. Až do roku 1989 byl rotační papír ze Štětí téměř monopolní surovinou pro novinové tiskárny v Čechách a na Moravě. V roce 1997 získala papírnu firma Norske Skog, v květnu roku 2008 ukončila výrobu novinového papíru a v červenci papírnu prodala nadnárodnímu papírenskému koncernu Mondi.
*  *  *
Davy turistů míří od vlaku do centra ke Kulturnímu středisku, kde je start pochodu. Příliš se tu nezdržujeme, ale než se vydáme na trasu zastavujeme se v kavárně Erikaffe, kolem které jsme už jednou procházeli a nebyla přeplněná. Teprve po kafíčku vyrážíme po žluté turistické značce ven z města. Zastávku v Pivovarském klubu ve Stračí musíme z programu vypustit, protože se otvírá až později.
U barokní kapličky Panny Marie z konce 18. století je první kontrola. Stojí na rozcestí na staré kupecké cestě z Ješovic do Radouně. V minulých dobách sem o svátku Panny Marie chodívalo ze Štětí procesí. Asi o půl kilometru dál míjíme Hraběcí kapli. Byla postavena na místě, kde byl svými poddanými zabit v roce 1720 hrabě Jan Vratislav Clary ze Snědovic. Kapli nechala postavit jeho dcera. Kaple nemá žádný vnitřni prostor ani dveře, což svádělo k pověstem, že je uvnitř zazděn poklad.
Mapy.com nás zlákají na krátkou odbočku k jeskyni, která je díky malému oknu na opačném konci 
„průhledná“:
Vracíme se na značku, která nás po pár metrech přivede k další odbočce, tentokrát značené. Tu samozřejmě nemůžeme v žádném případě vynechat, protože na jejím konci je pískovcový skalní útvar 
Sedm chlebů
, který dostal jméno podle svého tvaru – připomíná sedm na sobě položených bochníků chleba.
Nedaleko se nachází jeskyně Mordloch 
(Vražedná díra), kde se dá skrýt před nepřízní počasí. Jedná se o přitesanou prostoru o rozměrech 6 x 2,5 m, pro pobyt opatřenou skalními lavicemi. Na ni navazuje pseudokrasová jeskyně o celkové délce 22 m vysoká však pouze půl metru. Historik F. Bernau zmiňuje v roce 1884 prostoru s „od kouře zčernalým stropem“, dřívější doupě loupežníků, vedených zemanem Janem Dubinským z Dubina. Banda byla zlikvidována až při společném zákroku majitelů okolních panství.
Geocachingová mapa nás vede ke kešce ukryté v Žabí jeskyni, ovšem podle Mapy.com je skutečná Žabí jeskyně o kus dál... Pokračujeme na křižovatku značených cest, kde je v pískovcové skalce vytesán reliéf devítimetrového hada přeťatého sekerou:
Následuje pískovcová
 skála Harfenice, do níž byl vytesán reliéf postavy přidržující harfu. Čas a vandalové se postarali, že rozpoznat ji je stále těžší. Vpravo od ní jsou čtyři piskovcové obličeje...
... a opodáli malá umělá jeskyňka (podle vyobrazeni na portálu 
zvaná U Ještěra), po jejíž straně vedou schůdky na temeno skály. Letopočet 1841 označuje rok vzniku celého díla. 
Všechny zdejší kamenné reliéfy a plastiky jsou nerozlučně spjaty se jménem Václava Levého (1820–1870), jedné z nejvýraznějších postav českého klasicistního umění. Ve dvaceti letech nastoupil jako kuchařský pomocník na zámku v Liběchově. Majitel panství, mecenáš a obrozenec Antonín Veit si povšiml chlapcova nadání a přislíbil financovat jeho studia v Mnichově s podmínkou, že svůj talent prokáže praktickými ukázkami. Na Veithuv popud se V. Levý rozhodl vytvořit řadu pískovcových reliéfů a plastik přímo do pískovcových skal v okolí. Postupně ve volných chvílích vytvořil pozoruhodnou galerii pod širým nebem (např. Harfenice, Had, Čertovy hlavy, Klácelka atd.), která se dodnes velmi dobře dochovala. Po návratu do Prahy zjistil, že tu pro něj není práce a tak v letech 1854–1867 působil v Římě.
*  *  *
Z trasy, kterou pořadatelé naplánovali po modré turistické značce, odbočujeme – respektive pokračujeme – dál po žluté směrem na Želízy. Cestou ještě dvakrát krátce odbočujeme, poprvé ke skalnímu útvaru označenému na mapě jako jeskyně Malá Máří, i když ve skutečnosti jde o vytesanou komoru,...
... a podruhé k podobné útvaru pojmenovanému Kamenná lavice:
Vracíme se na žlutou značku, která nás přivádí do obce 
Želízy. Písemná zmínka je již z roku 1360, kdy Mikuláš Pátek ze Želez pronajal svůj zdejší statek klášteru premonstrátů na Strahově. Součástí obce je bývalá ves Malý Hubenov, o níž první písemná zmínka pochází z roku 1376. Tato ves byla za třicetileté války zpustošena a vylidněna. Znovu byla osídlena až koncem 18. století. Původ názvu obce Želízy není dosud plně objasněn, nejspíše je však odvozen od železitých pramenů, které se zde v minulosti nacházely.
*  *  *
Přecházíme na modrou turistickou značku, zpočátku prudce stoupáme, ale pak už po vrstevnici přicházíme k pískovcovému skalnímu útvaru Čertovy hlavy. Jsou dvě, vysoké kolem devíti metrů a byly největšími sochami na světě od známého autora až do 30. let 20. století, kdy americký sochař dánského původu Gutzon Borglum v jižní Dakotě vysekal více než 18 metrů vysoké podobizny čtyř amerických prezidentů do skály Mount Rushmore.
Posledním pískovcovým dílem Václava Levého je jeskyně Klácelka s reliéfy výjevů z bajky Ferina Lišák, kterou z němčiny přeložil český vlastenec F. M. Klácel. Prostranství před jeskyní má jméno Blaník a ze skal shlíží reliéfy Jana Žižky s palcátem a mečem, Prokopa Holého s dřevcem a štítem a v křesle dřímajícího Jana Zásmuckého, údajného vůdce bájných blanických rytířů. Levý neopomněl ani spící blanické vojsko a postavy trpaslíků vytvářejících pro ně zbraně.
Zdálo se, že budeme mít dost času, než přijede vlak, ale čas se nějak rychle nachýlil, a tak poslední dva kilometry přidáváme do kroku.

Žádné komentáře:

Okomentovat