Toulky po horách 2008

Bukovské vrchy a Vihorlat

Tak jsem se dočkal! Při týdenních Toulkách po horách po několik let postupně kopírujeme severní hranice Slovenska s Polskem a letos se konečně dostaneme do Bukovských vrchů a na hlavně na Kremenec, nejvýchodnější bod Slovenska, kde se stýkají hranice Slovenska, Ukrajiny a Polska.

 

V sobotu krátce po půl osmé večer vystupuji ve stanici Snina-mesto. Trochu jsem váhal, protože tu mají stanice Snina-zastávka, Snina-město a Snina, ale trefil jsem se. Procházím pěší zónou přes prostranství, kterému se jen s velkým sebezapření dá říkat náměstí, k autobusovému nádraží, kde potkávám Pepu, který se právě vrací z túry. To je bezvadné, protože jdu s ním a nemusím hledat školu, ve které máme ubytování. Vítám se s Ivanou, Pepou a Frantou a jdu si najít místečko do třídy. V tělocvičně tentokrát nespíme, protože prý byla drahá. To znamená, že jsme na tom vydělali dvakrát, neboť ve třídě je nás samozřejmě méně.

Hlavním cílem letošních Toulek jsou Bukovské vrchy, ale první a poslední den také sopečné pohoří Vihorlat. Sopečná činnost zde probíhala v období před 15 mil. roky a doznívala před 9 mil. roky. Chráněná krajinná oblast Vihorlat byla vyhlášena roku 1973, má výměru 25 350 ha a je typickým lesním územím, kde si převládající bukové lesy zachovaly svůj přirozený charakter.

V neděli vycházíme přímo od školy po zelené značce do obce Zemplínske Hámre a v nedalekém kamenolomu přecházíme na žlutou značku, která ještě není na mapě, ale Ivana ji prošla a doporučila. 

Zemplínske Hámre, kostel sv.  Jozefa-robotníka

Ze sedla Tri table, 825 m n. m., stoupáme na Sninský kameň, 1006 m n.m., vyvřelinový andezitový útvar vyhlášený roku 1982 za přírodní památku. Výstup není dlouhý, avšak posledních pár metrů převýšení se zdolává po ocelovém schodišti. Vrchol poskytuje skutečně nádherný panoramatický pohled, kam až dohlédneme jsou lesy a Morské oko jako na dlani.

Sestupujeme stejnou cestou zpět do sedla a dalším dlouhým klesáním se dostáváme na břeh Morského oka. Leží ve výšce 619 m n. m. v bývalé sopečné kaldeře. Vzniklo při mohutném půdním sesuvu, který způsobil přehrazení potoka Okna. Ve 2. polovině 19. století byla vybudována umělá hráz, čímž došlo ke zvýšení hladiny jezera, která se dnes rozprostírá na 13,8 ha. Maximální hloubka jezera je pětadvacet metrů. U hráze pozorujeme, jak se vodě prohánějí pstruzi. Lesní chata zvaná díky své podobě Kaštielik je zavřená a proto na radu Jirky Bartíka jdeme na pivo až ke stánku dole na parkovišti Krivec. Tam nás nad mapou  napadá, že by byla zvrhlost vracet se stejnou cestou do sedla, takže volíme mírné prodloužení po ŽTZ k romantickému Malému morskému oku. To má plochu jen 0,4 ha a maximální hloubku čtyři metry. Nad jezírkem nás čeká stoupání na hřeben, po červené znovu do sedla Tri table a potom stejně jako ráno po modré na „Svinský“ kámen. Tentokrát ale stoupáme po železných schodech na vyhlídku na nižším, ale plošně větším Veľkém Sninském kameni ve výšce 998 m n. m. Od velkého ocelového kříže je překvapivě jiný výhled, mimo jiné na Sninu a na vykukující Vihorlat, kam se chystáme v pátek.

Prudkým klesáním po modré se po delší době dostáváme do rekreační oblasti Sninské rybníky, u bazénu vypijeme jeden šariš a pokračujeme do Sniny.

Trasa asi 8 hodin.

V pondělí odjíždíme autobusem už v šest hodin, což se mnohým, na rozdíl ode mě, zdá kruté. Vystupujeme nad obcí Nová Sedlica u informačního střediska správy Národního parku Poloniny. Ten byl vyhlášen 1. 10. 1997 na ploše 298 km², ale ještě před jeho vznikem bylo toto území v roce 1993 zařazeno mezi biosférické rezervace programu UNESCO Man and Biosphere (MAB). Vydáváme se po červené značce, která záhy opouští asfaltovou silničku a odbočuje vpravo do lesa. Přicházíme na křižovatku lesních cest Pod Kýčerou, 600 m n. m., a stoupáme zpočátku strmě a potom již mírněji do sedla Temný vŕšok, 838 m n. m., které leží na hranici národní přírodní rezervace Stužica. Serpentinami prudce klesáme do hlubokého údolí k potoku Stužická rieka, 660 m n. m., přecházíme dřevěnou lávku a ocitáme se ve Stužickém pralese, v prostředí panenské přírody bez dotyku lidské ruky. Vzácné jedlo-bukové porosty jsou chráněné již od roku 1908, v současnosti dosahuje plocha rezervace 7,61 km². Vedle dominujících statných buků míjíme i mohutné staleté jedle a horské javory, slunce stěží proniká skrz koruny mohutných stromů a lesní ticho neruší absolutně žádný cizorodý prvek. Chodník chvíli vede po náspu zaniklé lesní úzkokolejky, která fungovala do roku 1945, potom širokým lesním průsekem s hraničními patníky strmě a v závěru mírněji stoupáme na trojmezí pod vrchem Kremenec. Ve výšce 1208 m n. m. stojící žulový trojhranný sloup s názvy a státními znaky Slovenska, Polska a Ukrajiny oznamuje, že se nachází přesně na hraničním bodě těchto tří států.

Dál na východ se už ve Slovensku jít nedá, ale můžeme jít na sever, po modré značce po polsko-ukrajinské hranici na Wielku Rawku (1307 m n. m.). Bohužel se rozpršelo, a když vystoupíme nad hranici lesa, fouká silný vítr a viditelnost je minimální, takže k pylonu stojícímu na vrcholu ani nejdeme, ale od rozcestníku rychle vracíme zpátky na trojmezí.

Zatímco obědváme z vlastních zásob, počasí se umoudřilo, a tak můžeme pokračovat v cestě západním směrem po slovensko-polské hranici. Slovenské červené a polské modré značky nás vedou na vyhlídkový bod Kamenná lúka, 1201 m n. m., odkud je docela pěkně vidět na protější Wielkou Rawku. Překonáváme vrch Hrúbky, 1186 m n. m. a okolo památníku ruského vojáka P. A. Gladyše přicházíme na sedlo Čiertaž, 1071 m n. m., kde opouštíme hřeben Bukovských vrchů i státní hranici a klesáme lesním chodníkem dolů.

Nová Sedlica leží ve výšce 410 m n. m. a je nejvýchodnější obcí celého Slovenska. Své kouzlo, jak je popisuje Miloslav Nevrlý ve své knize Nejkrásnější sbírka, bohužel již ztratila. Posledním zbytkem tradiční lidové architektury je dům s doškovou střechou uprostřed obce, neboť pravoslavná dřevěná cerkva byla převezena do skanzenu v Humenném a nahrazena zděným svatostánkem. Závěr dnešní túry patří penzionu Kremenec s restaurací a terasou, na které se pohodlně usazujeme, objednáváme si pivko a později i jídlo, mezitím postupně přicházejí další a další toulkaři, takže obsluha musí přivolat posilu... 

Trasa 9 hod., převýšení cca 1000 m

V úterý jedeme opět do Nové Sedlice, tentokrát o hodinu později. Vycházíme po žluté značce kolem dřevěné plastiky Medová baba až na hřebenovku, kde nás čeká Rabia skala s nádherným výhledem. Po ČTZ šlapeme přes Ďurkovec do stejnojmenného sedala, kde poobědváme. Následuje prudký sestup po zelené na lesní cestu a pak po pastvinách po vyjeté cestě. V Runině se zastavujeme na jednoho láhvového smädného mnícha na lavičce před obchodem a protože máme spoustu času, jdeme pěšky sedm kilometrů po silnici do obce Topoľa. V hospůdce s dvojjazyčným vývěsním štítem Pohostinstvo a Zakusočna vyčkáme při kávě či pivku příjezdu autobusu. Trasa 6 hod. + 7 km.

V pozdním odpoledni odcházím s fotoaparátem na obhlídku města. Snina má přes 21 000 obyvatel a je hospodářským a správním centrem regionu, leží na soutoku řek Cirocha a Pčolinka, ohraničená z jihu Vihorlatskými vrchy, z východu Bukovskými vrchy a ze severu Nízkými Beskydami, zatímco na západě se rozprostírá Cirošská dolina.

Zdejší kraj byl osídlen už v mladší době kamenné, ale první písemná zmínka o Snině je až z roku 1343, kdy nastala na tomto území tzv. valašská kolonizace Rusíny, pastýřsko-rolnickým lidem. Město leželo na důležité obchodní cestě známé pod názvem Porta Rusica, Ruská cesta, z Uher do Haliče, která vedla dolinou řeky Cirochy přes Ruské sedlo. Od roku 1321 byli pány Sniny Drugethové, významný rod pocházející ze Salerna nedaleko Neapole, který v roce 1684 vymřel po meči. Přibližně v tomto období byl vybudován první, tehdy ještě dřevěný kaštel. Na jeho místě dodnes stojí kamenný kaštel, který dala roku 1781 postavit hraběnka Terézia Zichyová-van Dernáthová. Po smrti hraběnky jejích pět synů prodalo v roce 1799 Sninu Jozefu Rhollovi, podnikateli z Gemeru, jehož potomci zvelebovali tento kraj až do roku 1857. V Jozefově dolině se postarali o vybudování železáren, v jejichž blízkosti byla vystavěna celá osada Jozefove Hámre, dnešní Zemplínske Hámre. V době hospodářské krize v roce 1873 se život obyvatel Sniny a okolí rapidně zhoršil a nastalo hromadné vystěhovalectví do USA, Kanady a západní Evropy. Částečné hospodářské oživení regionu nastalo na začátku 20. století a souviselo s výstavbou železnice z Humenného do Stakčína v letech 1909-1912, která umožnila rozvoj především dřevařského průmyslu.

Náměstí ve Snině - paráda, což?

Území regionu bylo ve 20. století přímým dějištěm dvou velkých válek, které přinesly zhoršení životních podmínek zdejšímu lidu. V roce 1950 byl postaven největší průmyslový strojírenský podnik Vihorlat, kde se vyráběly mostové a otočné jeřáby, kotle ústředního topení lisy na lití kovu pod tlakem, hydraulické zdviháky a manipulátory. V roce 1981 zde pracovalo 6 800 zaměstnanců. Ve Snině také vznikl závod na výrobu obuvi JAS.

Klasicistní dvojpodlažní budova kaštelu byla krásným velkopanským sídlem s mnoha místnostmi a obrovskými sklepy. Na  nádvoří byl vodotrysk se symbolem Sniny – sochou Herkula odlitou v roce 1841 v Jozefovských Hámrech. Herkules na ní zápasí s kyjem v ruce s trojhlavým drakem – dnes už bohužel bez hlav a vodotrysk už také netryská...

Poválečné roky udělaly z kaštelu domov mládeže, později Stredné odborné učilište poľnohospodárske a v roce 1996 ho od státu odkoupil soukromý podnikatel. Kaštel byl postaven v nádherném velkém parku s množstvím exotických stromů a květin importovaných z Holandska. Nyní je zničen, v jeho východní časti bylo vybudováno koupaliště, dnes už neexistující, a v severnější části fotbalové hřiště a nemocnice. Kaštel je zdevastovaný a v současnosti jeho vlastník i město údajně hledají zdroje na rekonstrukci.

Druhou zajímavostí je římskokatolický kostel Povýšenia sv. Kríža. Stavět se začal v roce 1746, dokončen byl roku 1751. Koncem 18. století jej značně poškodil požár, v roce 1800 byl zrenovován, vymalován, byla postavena věž, ale v roce 1811 opět vypukl požár a kostel vyhořel. Nad hlavním vchodem do kostela se nachází nápis AD 1818 a pravděpodobně v tomto roce byla postavena věž a nový chór z pevného materiálu. V roku 1991 bylo vydáno stavební povolení na novostavbu, kterou se původní starý kostelík s kapacitou 400 míst na sedění a stání, s jedním hlavním a dvěma bočními vchody, se změnil na chrám s kapacitou 1700 míst, do něhož je možné vstupovat původním hlavním vchodem a pěti novými velkými bočními vchody.

Detail zvonice

Socha papeže Jana Pavla II.

Ve středu odjíždíme v sedm hodin k přehradě Starina, která je největší nádrží pitné vody na Slovensku. Byla vybudována v letech 1981–1987 a kvůli její výstavbě bylo vystěhováno sedm obcí. Protože se Ivaně podařilo vyjednat průjezd po silnici kolem přehrady, jedeme až do míst, kde kdysi stávala vesnička Ruské a odtud vyrážíme po modré značce.

Podle mapy má vést po kamenné cestě postavené v roce 1861 až do sedla, ale ve skutečnosti zkracuje četné zákruty, takže silničku jen občas protínáme. Proto se také stane, že ke konci značku ztrácíme a na mýtině se ptáme babek-borůvkářek. Z Ruského sedla, 801 m n. m., jdeme po hřebenovce a z rozcestí Kruhliak, 1100 m n. m. si na Ivanino doporučení děláme krátkou odbočku na polský kopec Jaslo, 1153 m n. m. Je z něho pěkný, takřka kruhový výhled, ale začíná nás strašit vzdálené hřmění. Vracíme se na rozcestí a pokračujeme po hřebeni, hřmění zesiluje, ale je stále na polské straně. Stoupáme po holém hřbetu na vrch Plaša, 1163 m n. m., a pak pelášíme co to dá, abychom dosáhli našeho známého sedla Ďurkovec dříve než bouřka a mohli jsme utéct do doliny.

Podařilo se, dokonce ještě celé příkré klesání stíháme bez deště a pláštěnky si bereme až na lesní cestě, z které odbočujeme na louky, z nichž jsme včera obdivovali výhled na protější vrchy. V Runině přicházíme do hospody, kde už sedí Pepík, Jirka Bartík a Pospíchalovi, dáváme si borovičku nebo čaj s rumem a vyčkáváme příjezdu linkového autobusu.

Ve čtvrtek odjíždíme autobusem v 7 hod., výchozím místem je nám obec Topoľa. První kroky směřují k dřevěnému kostelu sv. Michala Archanjela z přelomu 17. a 18. století, který je pozoruhodný tím, že jej nelze zařadit ani do jedné z tradičně uváděných typologických skupin – huculské, bojkovské nebo lemkovské. Trojprostorovost chrámu vyjadřují tři sruby – svatyně, loď a podvěží, které vizuálně potlačuje mohutná společná sedlová střecha krytá šindelem. Na její západní straně vyrostla malá dvouposchoďová věž zakončená jehlanovou stříškou a trojramenným kovaným křížem, na konci hřebene nad svatyní ční náznak sanktusníku ve tvaru jednoduchého kužele. Prohlížíme si interiér a samozřejmě nejvíce obdivujeme barokní ikonostas z poloviny18. století, jehož bohaté zlacení doplňuje převážně zeleno-červená polychromie.

Sousední vojenský hřbitov byl zřízený v roce 1917 pohřebním komandem K. und K. Kriegersgräber Arbeiter Kommpagnie No. 5 na místě bývalého obecního hřbitova. Pozůstává ze 119 jednotlivých hrobů a 34 šachet po třech až pěti pohřbených vojácích. Celkem je tu 240 pochovaných vojáků, převážně rakousko-uherských, kteří bojovali po dobu zimní ofenzívy od února do května 1915 v oblasti horského hřebene Malého Bukovce nad Topoľou. Jsou zde však pochováni i ruští zajatci a podle podání místních obyvatel také turečtí vojáci.

Dnešní trasa měla být jednoduchá, modře značená cesta přes Ruský Potok s cílem v obci Uličské Krivé, přičemž v obou vesničkách je plánována prohlídka dřevěných kostelů. Jenže záhy začínáme bloudit. Mírně, ale vytrvale stoupáme k hřebeni a u dřevařů opravujících „lakatoše“ se zastavujeme. Na jejich radu se kousek vracíme a odbočujeme doprava přímo do kopce po málo znatelné cestě, přestože ani na ní značka není. Cesta nakonec končí, prodíráme se vysokým kapradím a hustým křovím a na vrcholu nabíráme směr předpokládaném výskytu vesnice (předtím jsme zahlédli střechy dole v dálce). Scházíme k potoku, začíná pršet, ale pláštěnky máme jen chvíli, objevuje se čím dál zřetelnější cesta, na louce pod lesem už svítí sluníčko a vesnici tušíme pod námi po pravé ruce. Sláva, jsme v Ruském Potoku!

V roce 1740 si obyvatelé obce postavili v jejím středu dřevěný kostel, který zasvětili sv. Michalu Archanjelovi (tak jako v Topoľe), a později vedle samostatnou dřevěnou zvonici. Jdeme samozřejmě dovnitř. Interiéru dominuje barokní zeleno-zlatě polychromovaný ikonostas s carskými dveřmi a soustavou ikon. V hospodě U Mikuláša potkáváme Jardu, Lenku, Jaromíra a také Zorku, která šla poslední, zdržela se a jako jediná nezabloudila! Na šťastné shledání si dáváme borovičku a pivo a společně pak vyrážíme na další cestu. Ta už je bez problémů, i když i tady by se při menší nepozornosti dalo zabloudit…

Naším cílem je Uličské Krivé a další dřevěný kostelík, zasvěcený – to byste neuhádli – sv. Michalu Archanjelovi. Byl postaven ve středu obce v roce 1718, pravděpodobně na místě staršího kostela. Trojprostorová stavba na kamenné podezdívce stojí na hřbitově, který ohraničuje dřevěná srubová ohrada. Vnitřní zařízení je pozoruhodné především bohatě vyřezávaným, zlaceným a polychromovaným barokním ikonostasem, na bočních stěnách se nacházejí další ikony pocházející pravděpodobně z výzdoby staršího chrámu.

Trasa asi 4 hod.

Pozdní odpoledne a večer trávíme na statku v nedalekém Michajlově. Provází nás sympatický majitel v klobouku à la westernový honák, nejprve ukazuje nám výrobu žinčice a ovčího sýra, a když sedíme kolem ohně, hraje na kytaru a zpívá. Opékáme uzeninu, pijeme pivo a borovičku, zpíváme nebo jen posloucháme, jak kdo... Autobusem jsme jeli sem a také se jím vracíme.

Pepa s Prokopem sledují, jak se vaří žinčica

V pátek jedeme linkovým autobusem do Zemplínských Hamrů a stejně jako prvního dne pokračujeme dál po žluté značce. Jdou s námi dva místní průvodci, kteří nás po neznačených cestách vedou ke třem rašeliništím: nejprve je to rašeliniště Podstávka, kde nadšeně fotíme masožravé rosnatky okrouhlolisté a suchopýr, který vypadá jako trochu více rozevlátý bavlník, pak jdeme k jezírku Kotlík a nakonec ještě k jednomu novému rašeliništi.

Potom přicházíme na červenou a po ní pokračujeme v cestě do sedla Rozdiel, 815 m n. m., kde přecházíme na zelenou, po které se dostáváme na Malé Trstie, 966 m n. m. Tady čekáme, až se sejdeme všichni, společně s průvodcem vstupujeme do vojenského pásma a stoupáme po neznačené cestě na Vihorlat. Z vrcholku ve výšce 1076 je nádherný rozhled na okolní lesnaté kopce, jako na dlani máme Zemplínskou Šíravu a je vidět i daleko do roviny.

Po stejné trase se vracíme do sedla Rozdiel, z něhož pokračujeme po červené do sedla Tri tably a dál po žluté do Zemplínských Hamrů.

Trasa asi 10 hod.

V sobotu ráno odjíždím s několika toulkaři linkovým autobusem o půl sedmé k přehradě Starina. Mám v plánu vlastní trasu: přejít po hrázi do Jalové, vystoupit na hřeben a sestoupit z něj přímo do Stakčína, tam udělat pár fotek, dát si pivko a vlakem se vrátit do Sniny. Jenže od samého začátku je to jinak. Na hráz se nesmí, nejenže jsou tam vrata a vysoký plot a ještě vyhrožují bdícími psy. Takže šlapu pěkně zpátky po silnici, je to z kopečka, není to daleko a navíc u odbočky do Jalové objevuji Beskydský panteon, symbolický hřbitov známých osobností zpod Polonin. Někteří se tu narodili a žili, někteří krátce působili a jiní tudy jen procházeli, ale všichni zde zanechali svoje stopy. Pro začátek sem bylo umístěno sedm balvanů a tabulí s podobiznami a krátkými životopisy, např. Ladislava Mňačka či Egona Ervína Kische.

V obci Jalové stoupám k dřevěnému kostelíku sv. Juraja Veľkomučeníka, u něhož se místní právě scházejí na mši. Prohlížím si i pravoslavný kostel na druhém konci vsi, také v něm se slouží mše. Stoupám loukami na zalesněný hřeben. Situace vůbec není tak jasná, jak by se podle mapy zdálo, ale tak je to na horách vždy: místo jedné zakreslené lesní cesty je jich tam neúrekom. Vybírám si na lesních křižovatkách kudy kam, ale moc se mi nedaří mít sluníčko po levé ruce, spíše mi svítí do zad, což je známkou toho, že se musím snažit jít více doleva. Snadněji se to řekne, než realizuje, nakonec jsem rád, že slyším a potom i vidím lesní traktor a vydávám se v jeho hlubokých kolejích, které vytvořil, když se dral do strmého kopce. Znamená to, že jsem hřeben překonal, ale klesání, místy dost prudké, nemá konce a začínám pochybovat, že přijdu do Stakčína. Spíše do nějaké doliny a budu muset jít podle vody, abych se dostal do vytčeného cíle. Tak se také stalo, dolina je široká a na jejím dně je rozbitá asfaltka, kontroluji to podle mapy, do Stakčína to mám ještě dobré dva kilometry.

V minulosti se jeho obyvatelé zabývali zemědělstvím, dřevorubectvím, povoznictvím a pálením dřevěného uhlí. Ve druhé polovině 19. století zde byla postavena parní pila, k níž se dřevo sváželo třemi úzkokolejkami. V roce 1912 byla dokončena železniční trať z Humenného do Stakčína. Mnozí obyvatelé byli nuceni hledat si práci mimo své rodiště, odcházeli do Ameriky, Kanady, Argentiny, Francie a Belgie. V čase první světové války se obec ocitla v centru těžkých bojů, nevrátilo se čtrnáct obyvatel, obec zůstala těžce poškozená. Dva následující požáry v letech 1936 a 1938, při nichž shořelo padesát domů, podmínky života obyvatel ještě ztížily. Od března 1939 do října 1944 byla obec přičleněna k horthyovskému Maďarsku. Po vypuknutí druhé světové války se mnozí obyvatelé obce aktivně zapojili do boje proti fašizmu. Obec byla osvobozená Rudou armádou 30. října 1944. Po válce zůstalo 80 % obce bez příbytků, patnáct rodáků zahynulo na frontě a dvacet na minových polích v okolí obce. Výraznou změnu životních podmínek přinesla do obce poválečná výstavba.

Přicházím k pravoslavnému chrámu Svätej Trojice, postavenému v novobyzantském slohu s charakteristickou velkou centrální kupolí Andrejem Kolomackým, architektem, projektantem a stavitelem mnohých chrámů. Když po 1. světové válce nastaly geopolitické změny, využili situace i obyvatelé Stakčína a už roku 1921 veřejným plebiscitem rozhodli o návratu do lůna pravoslavné církve. V roce 1925 už byla farnost plně organizovaná s vlastním nově postaveným dřeveným kostelem. Ten byl po 2. světové válce byl téměř zničený, a tak byl v rámci obnovy a pomoci při odstraňovaní válečných škod pravoslavné církvi přidělen pozemek na výstavbu chrámu a farní budovy. 18. srpna 1947 byl položen základní kámen a v roce 1952 byl chrám vysvěcen.

Vracím se lokálkou do Sniny. Je před polednem, když potkávám Jaromíra a jdeme se podívat na židovský cintorín. Nachází se v areálu katolického hřbitova, na poměrně strmém svahu nad železniční zastávkou. Kaple Panny Marie Sedmibolestné je klasicistickou stavbou z roku 1842. Dal ji postavit podnikatel Štefan Rholl, jehož  rod se nejvíce přičinil o hospodářský rozvoj Sniny. Ve spodní části se nachází rodinná hrobka Rhollů, která však byla v průběhu 2. světové války vyrabovaná. Během ní bylo ze Sniny odvlečeno asi 80 židovských rodin, takže židovská komunita zanikla.

V neděli odjíždím o půl sedmé. Na nádraží už sedí Jarda Vagala, takže do Žiliny pojedeme spolu a cesta bude lépe ubíhat. V Humenném máme trochu času na přípoj, a tak táhnu Jardu za budovu nádraží.

Humenné se za první světové války stalo významným dopravním uzlem spojujícím dvoukolejnou železnicí Budapešť s vojenskými opěrnými body v Haliči. Vojenské operace v Karpatech se soustředily především na strategicky významné lokality, zejména průsmyky – Dukelský, Lupkovský a Jablonický. V listopadu 1914 prolomila ruská vojska rakousko-uherskou linii a následovala mohutná ruská ofenzíva pod vedením generála Brusilova, považovaná za největší ruské nasazení zbraní v době první světové války. Boje si vyžádaly tisíce lidských životů, další obrovské ztráty mladých vojáků byly způsobené nemocemi a nedostatečnou zdravotní péčí.

V těsné blízkosti budovy nádraží stojí u pumpy socha Švejka. Připomíná pohnuté události první světové války. Jaroslav Hašek procházel přes Humenné začátkem července 1915 jako příslušník 11. marškumpačního batalionu rakousko-uherské armády směrem na Medzilaborce a Sanok a v Osudech dobrého vojáka Švejka věnoval regionu od Humenného po Lupkovský průsmyk celou kapitolu. Znalci Haškova díla vědí, že v třetím dílu byl Švejk poslán nadporučíkem Lukášem na tajný nákup koňaku a vzápětí byl přistižen poručíkem Dubem. Snažil se mu namluvit, že v té lahvi je jen železitá voda a podezřívavý Dub mu tehdy řekl, ať se z té láhve napije. Švejk ji vskutku vypil do dna a ještě z posledních sil mu stačil sdělit: „Poslušně hlásím, pane lajtnant, že ta voda měla vopravdu železitou příchuť. V Kamýku nad Vltavou jeden hostinskej dělal pro svý letní hosty železitou vodu takovým způsobem, že do studny házel starý podkovy.“

Právě k této historické studni postavil v roce 2000 místní sochař, ctitel Haškovy knihy, Švejkovu sochu z litého kamene. Odhalení se tehdy zúčastnili zástupci ministerstev kultury z České i Slovenské republiky, velkorysost projevila i manželka maďarského generálního konzula, která navzdory tomu, že Švejk nebyl zrovna maďarofil, položila soše na hlavu věneček se stuhami v maďarských barvách.
Moje kroky míří samozřejmě rovnou k soše Švejka. Fotím ho nejprve samotného a pak se s ním nechávám zvěčnit od Jardy. Když schovávám foťák do batohu, přichází chlapík a ptá se, odkud jsme. Je slušně oblečený, a tak mě napadá, že to asi nebude somrák z blízkého bufíku. Odpovídám mu tedy, i když je mi jasné, že mu název našeho města nic neřekne. „Ja som s bratom na tejto soche robil,“ říká. A tak se nakonec dáváme do řeči, vysvětluji mu, že nedaleko od nás je Lipnice nad Sázavou, načež on říká, že tady byl Richard Hašek. Když na to kontruji, že se s Richardem dobře znám, mám ho prý pozdravovat od bratra sochaře Jaroslava Drotára. „My jsme vlastně dráteníci,“ říká česko-slovensky a přeje nám šťastnou cestu.