K Tyrhénskému moři do Kampánie

1. – 14. srpna 2008

Tentokrát, po mnoha letech, nikoli Chorvatsko, ale Kampánie, jižní část italského poloostrova. Autobusem a s cestovkou, nám už známou brněnskou Galateou, s níž jsme předloni byli na Hvaru. Nabídka byla velice lákavá: termín 1. až 14. srpna, doprava klimatizovaným autobusem, ubytování (11 noclehů) ve stanech pro 4 až 6 osob, postavených v hustém borovém lese v blízkosti písečné pláže, stravování ve formě rozšířené polopenze a cena takřka neuvěřitelná.

 

Ze Světlé odjíždíme v pátek ráno před devátou hodinou, několik cestujících ještě přistupuje v Brně. Krátké zastávky dělají řidiči vždy po čtyřech hodinách jízdy, poslední je v šest hodin ráno poblíž Neapole. Příjezd na místo se poněkud protahuje, protože se na silnici tvoří kolony. Před 10. hodinou, to znamená po šestadvacetihodinové jízdě, zastavujeme v Paestu před kempem. Jmenuje se La Giara, což prý je jakýsi druh amfory.

Jdeme se samozřejmě hned vykoupat, ale polední žár trávíme ve stínu. Dlouhá a široká pláž s jemným zlatavým pískem se pozvolna svažuje do moře, část je s lehátky a slunečníky, rozumí se samo sebou, že za poplatek, část pláže je přírodní. Kemp je od pláže oddělený plotem se dvěma bránami, které se na noc zamykají, nejspíše kvůli Afričanům, kteří na pláži přespávají a přes den ji křižují sem a tam a nabízejí korále, náramky, prsteny, šaty, čepice, klobouky, plavky, nafukovací hračky a tisíce všelijakých dalších cetek.

V širokém pruhu písku mezi plotem a pláží svítí krásné bílé květy „pouštní lilie“, jak někteří z nevědomosti nazývají lír přímořský (Pancratium maritimum L.) z čeledi amarylkovitých. Podél plotu kvetou červeně a bíle oleandry, stany a karavany jsou postaven v hustém piniovém lese poskytujícím až na výjimky celodenní stín. Kempující jsou z 99 % Italové.

Osadu Paestum založili řečtí kolonisté kolem roku 600 př. n. l. Jmenovalo se Poseidóniá neboli Poseidonovo město a představovalo důležitou řeckou kolonii. V průběhu staletí zde byly vybudovány fascinující chrámy, baziliky, lázně, divadla i krásné městské domy. V roce 273 př. n. l. dobili město Římané, nazvali je Paestum a dále je zvelebovali: z řecké agory se stalo fórum, ulice byly vydlážděny a opatřeny kanalizací, hradby opraveny. Moderní věda vede spory o tom, zda pozvolný pokles břehů, způsobený pomalými otřesy půdy, zabránil říčce odtékat přímo do moře, a tím umožnil vznik bažin, nebo si říčka oblázky a vápennými usazeninami sama zahradila cestu. Jistý je pouze osudný fakt, že krátká, ale místy hluboká řeka Salso, která tekla podél jižních hradeb, sbírala a odváděla městské splašky, proměnila okolní louky v nezdravé mokřiny a semeniště moskytů. Kvůli opakované malárii a nájezdům Saracénů obyvatelé město postupně opustili. Paestum zůstalo mrtvé a upadlo v zapomenutí, z něhož se probudilo až v 18. století, když bourbonský král Karel III. dal vybudovat silnici, která protíná místní amfiteátr, a od té doby Paestum představuje inspiraci všech milovníků antického světa a umění. Opevnění je opět odkryto, jsou už odhaleny i městské brány, fórum, zbytky mnoha budov, radnice, pokladnice, obchody, termy a několik svatyní. Celý areál antického města se třemi zachovalými řeckými chrámy je zapsán na seznam památek UNESCO.

V úterý si hned po ránu obouvám botasky a vydávám se s fotoaparátem na prohlídku antických chrámů, k nimž jsme se nedočkavě vypravili hned první večer po příjezdu do kempu. Areál je vzdálený asi dva kilometry, ale cesta po silnici s poměrně hustým provozem nebyla příliš příjemná, zejména ta zpáteční za tmy. Vstupné do antického areálu činí čtyři eura, stejně jako vstupné do muzea, využívám samozřejmě možnosti koupit si vstupenku cumulativo za 6,50 eura.

Impozantní, čtyři a tři čtvrtě kilometru dlouhé městské hradby 5 až 7 m silné se čtyřmi branami a několika věžemi obepínaly antické město dělené dvěma hlavními ulicemi – ze severu na jih cardem a od východu k západu decumanem – a v centrální zóně zkrášlené třemi nádhernými dórskými chrámy, které dosud hlásají jeho slávu a jsou nejkrásnějšími řeckými stavbami na celé italské pevnině.
Nejstarší je Bazilika z 6. stol. př. n. l., která přitahuje pozornost svou přísnou strukturou. Dlouhé loubí sestávající z osmnácti sloupů po každé delší straně a z devíti po stranách kratších vytváří pocit robustnosti a kompaktnosti, typický pro všechny budovy archaického období. Sloupy, v dolní a střední části větší a oblejší se nahoře zužují, což dodává budově dojem větší lehkosti. Nad sloupy a jejich hlavicemi se nachází architráv, který byl svého času vyzdoben malbami a sochami, avšak z celého průčelí se nezachovalo vůbec nic.

Hned v sousedství stojí další krásný příklad dórské architektury, velkolepý Poseidonův (či Neptunův) chrám ve skutečnosti zasvěcený kolem roku 450 př. n. l. Diově manželce Héře. Přestože všeobecné uspořádání a elementy, ze kterých se skládá, jsou stejné jako u baziliky, duch, který chrám prodchl, je hluboce odlišný. Chrám byl postaven asi sto let po bazilice a je důkazem toho, jak umění již dozrálo a zjemnilo formy vyjadřování. Archaický charakter a impozantnost budovy zůstává, ale jasněji je vidět větší jemnost formy. Stejně jako bazilika je chrámem peripterickým, to znamená, že sloupy jej obklopují ze všech čtyřech stran a uvnitř stojí velká cella rozdělená dvěma řadami sloupů na tři lodě.

Chrám bohyně Ceres, Tempio do Cerere, se nachází na druhém konci antického sektoru. Pochází rovněž z archaického období řecké architektury, ale chronologicky patrně z doby mezi stavbou baziliky a Neptunova chrámu. Je to opět peripterická budova s kolonádou třinácti sloupů na delších stranách a šesti na stranách kratších. Zachovala se část architrávů a průčelí a uvnitř zbytky raně křesťanských hrobů. Je třeba připomenout, že právě v Paestu, když městečko začalo upadat a obyvatelé se uchylovali na blízké náhorní planiny, zůstala malá obec křesťanů, kteří často přizpůsobovali budovy svému kultu. Proto také název Chrám bohyně Ceres není přesný, neboť byl patrně zasvěcen bohyni Pallas Athéně.

Archeologické vykopávky přivedly na světlo kromě hradeb a zmíněných tří chrámů i celou řadu budov, které se nacházejí povětšinou v centrální části města. Okolo náměstí, fóra, 150 metrů dlouhého a 50 metrů širokého, stála celá řada veřejných budov, které byly náboženským, politickým a ekonomickým centrem města, avšak zůstaly z nich často jen základy.

Po důkladné prohlídce celého areálu přecházím na druhou stranu silnice do Národního archeologického muzea. Bylo založeno v roce 1952 a shromažďuje materiály nalezené při zdejších vykopávkách. Mezi nejzajímavějšími kusy je série fresek, které svého času zkrášlovaly stěny některých hrobů, a četné metopy (čtvercová části vlysu střídající se s triglyfy) pocházející z různých chrámů v Paestu, dále sochy, amfory a vázy, většinou řeckého původu.

Při návratu do kempu odbočuji ze silnice doleva, směrem k jedné z buvolích farem. Úzkou asfaltku lemují střídavě palmy a kvetoucí oleandry, za nimiž se rozkládá olivový háj s množstvím opuncií na okraji, které fungují jako plot s ostnatým drátem.

 V blízkosti farmy fotím postávající a polehávající krávy buvoly vodního, z jejichž mléka se vyrábí mozzarella. Mozarella di bufalla je sněhobílý sýr, který ze všeho nejvíce připomíná mléko v pružném skupenství. Má tvar oválu a uskladňuje se v miskách nebo pevně uzavřených obalech obsahujících syrovátku. Struktura mladého sýra je poměrně pružná a poddajná, dá se lehce krájet. Název souvisí se slovem mozzare – odříznout, protože je formován nožem. Je vyrobena z takzvaného točeného tvarohu, který se nakrájí na velmi malé kousky a nechá se usadit, potom se vytáhne ze syrovátky a míchá se ve vařící vodě, dokud se z něho nevytvoří hladká a lesklá masa. Z ní se odkrajují malé kousky, formují se do oválů a namáčejí do slaného roztoku. Na originální mozzarellu dodávají mléko krávy vodního buvola, proto ono označení „di bufalla“. V dnešní době je ovšem běžnější mozzarella z kravského mléka, zvaná také „fior di latte“ neboli mléčný květ. Mozzarella z buvolího mléka se vyrábí právě zde, v Kampánii a ještě v Laziu. Půvab tohoto sýra spočívá v jeho absolutně čerstvé chuti. Mezi osvědčenou a velmi oblíbenou klasiku patří salát caprese, jednoduchá kombinace plátků mozzarelly a koleček rajčat s lístky čerstvé bazalky, zakápnutá olivovým olejem případně balzamikovým octem, mozzarella se také výborně hodí na pizzu, především margheritu.

Večer znovu vyrážíme k chrámům, tentokrát s Přemkem a jeho synem Honzou, máme tři foťáky, videokameru a hlavně stativ, takže vytváříme iluzi natáčecího štábu. Ve tři čtvrtě na devět začínají svítit reflektory kolem chrámů, pomalu se snáší tma a my se předháníme, komu se podaří lepší záběr.



Bazilika





Průčelí baziliky





Poseidonův chrám



Chrám bohyně Ceres

Na čtvrtek máme naplánovaný výlet na ostrov Capri. V pět hodin odjíždíme od kempu autobusem, který vyzvedává další české pasažéry z jiného kempu vzdáleného několik kilometrů. Autobus opouštíme v Sorentu, je na náměstí Torquata Tassa (1544-1595), zdejšího slavného rodáka, posledního velkého básníka italské renesance. Sorrento je pobřežní město a světově rekreační letovisko v Neapolském zálivu, doslova obklopené pomerančovníkovými a citrónovými sady. Je velmi starobylé, bylo starořeckou osadou, posléze se stalo starořímským městem. Je krásně položené na lávových terasách přímo nad mořem, ale pak uličkami a schůdky sestupuje až k jeho hladině. My scházíme po úzkém, dlouhém a dvakrát lomeném schodišti do ulice, která nás přivádí k přístavu. 

Ostrov Capri je vzdálený asi pět kilometrů od krajního výběžku sorrentského poloostrova do Tyrhénského moře. Asi 15 500 obyvatel ostrova je rozděleno mezi dvě městečka – Capri a Anacapri. Ostrov má rozlohu 11 km², je přibližně šest kilometrů dlouhý a v nejširším místě asi tři kilometry široký. Obvod jeho pobřeží měří 17 km. Ostrov není sopečného původu, ale byl kdysi součástí zmíněného sorrentského poloostrova, od něhož se postupně oddělil v důsledku mohutných otřesů tektonického a horotvorného původu. Capri má po celý rok typicky mírné středozemní klima. V létě se teploty udržují pod 30 ^oC, a to díky mírnému, ale vytrvalému mořskému vánku, který navíc jako termoregulátor zbavuje ostrov vlhké mořské mlhy. Hospodářská struktura Capri se zakládá na turistickém ruchu, jehož kořeny sahají do minulého století, kdy ostrov „objevil“ švédský spisovatel Axel Munthe, a kdy jej navštívily slavné osobnosti jako například Alexandre Dumas. Dalšími aktivními prvky ostrovního hospodářství jsou rybolov, pěstování oliv, vinné révy a citrusového ovocem (pravou chloubou zdejšího zemědělství jsou citrony, z nichž se získává vysoce ceněný likér limoncello, který lze ochutnat v mnoha renomovaných podnicích a zakoupit v láhvích a lahvičkách nesčetných tvarů), dále řemeslná výroba, která nabízí rozkošnou keramiku a majoliku, proutěné košíčky a ošatky, či textilní a dřevěné výrobky.

Je známo, že Capri bylo řeckou kolonií, ale obydleno bylo patrně již od paleolitu, neboť při archeologických vykopávkách již v římském období byly objeveny kostry velkých prehistorických zvířat a kamenné zbraně. Římský „objev“ Capri se datuje rokem 29 př. n. l., kdy se zde vylodil císař Augustus při svém návratu do Říma ze svých východních tažení. Byl ostrovem tak nadšen, že jej odňal Neapoli výměnou za úrodnou Ischii. Ostrov pak začal měnit podobu díky neúnavné práci stavitelů při budování honosných vil a nádherných sídel. Po smrti Augusta roku 14 n. l. rozhodl se jeho nástupce Tiberius strávit zde poslední desetiletí svého života. Jeho smrt v roce 37 n. l. je však počátkem úpadku ostrova, Římané sem začali posílat do vyhnanství nepohodlné osoby. Po zániku Římské říše se Capri stalo cílem častých pirátských nájezdů, především Saracénů. Později ostrov ovládli Langobardi, poté postupně Normanďané, Aragonci a Anjouovci, dlouhou dobu byl pod španělskou správou, posléze pod vládou Bourbonů a nakonec se stal součástí mladého Italského království.

Bránu do malebného a čarovného ostrova představuje městečko Marina Grande. Vystupujeme zde po půlhodinové plavbě a shromažďujeme se kolem průvodkyně, která nám na mapě a současně v reálu ukazuje zajímavosti, které jsou v dohledu.

První dojem hraničí s téměř pohádkovou dimenzí: idylický malý přístav, bárky a řada sugestivních místních sídel s terasami a balkony oživenými „pompejskou“ červení, jednou z nejsytějších barev ostrova, přechází do terasovitých svahů pokrytých bujnou středozemní květenou nebo zužitkovaných k zemědělství houževnatou lidskou prací. Sem tam se objevují košaté koruny přímořských pinií, mezi nimiž lze možno rozeznat první bílé domky romantického městečka Capri. Malebný obraz doplňují strmé vápencové srázy v pozadí a celou tu velkolepou podívanou korunuje jasná a intenzivně modrá obloha.

Do centra městečka Capri se necháváme vyvézt lanovkou za 1,40 eura. Její trasa se táhne od pobřežní čtvrti Marina Grande nad obdělávanými terasovitými svahy kolem domků, které se zdají být přilepené na skalách, s balkony a podloubími obrácenými směrem k mořskému obzoru.

Městečko se rozprostírá v jakémsi sedle mezi jednotlivými pahorky Monte S. Maria, Monte Tuoro a Monte Tiberio, a pro svou velkolepou nádheru své polohy patří mezi perly světového turismu. Piazza Umberto I. neboli Náměstí Huberta Prvního je všeobecně známé jako Piazzeta nebo také pod přezdívkou „světový salonek“. Za stolky jeho kaváren ve stínu typických slunečníků usedaly nejuznávanější a nejznámější osobnosti světové literatury, kinematografie, módy, politiky a ekonomie. Nachází se v místě, kde v době mezi 5. a 4. stoletím př. n. l. zřídili první řečtí osadníci pevnost. Prohlížíme si svéráznou Torre dell´Orologio, Hodinovou věž, jež byla dříve zvonicí starobylé katedrály. Dnes je na jejím vrcholu malá kopule zřetelně orientálního rázu, a pod ní se klenou malá arkádová okénka se zvony. Jednu část tohoto malebného celku tvoří Palazzo del Municipio, radnice, dříve biskupské sídlo, jejíž průčelí je obohaceno několika pamětními deskami. Na opačné straně se tyčí boční křídlo Chiesa di S. Stefano, kostela sv. Štěpána, do něhož vede krátké schodiště.


Proplétáme se labyrintem úzkých středověkých uliček, které nás vedou nahoru a dolů, místy se rozšiřují a vyúsťují v další uličky nebo průchody s charakteristickými schodišti a klenbami. Všude pergoly, živé ploty a zahrady s bohatou středozemní květenou, oleandry, bouganviliemi, myrtou, agáve, opunciemi a velkými exempláři kaktusů. Uličky jsou rušné, někdy až přeplněné, zpestřené malými krámky, kde se dá koupit všechno možné, od klasických suvenýrů přes keramiku, majoliku, korály atd. Pro mě je suvenýrem nad suvenýry obrazová kniha o Capri s českým textem a 260 barevnými fotografiemi. 


Krátce se zastavujeme v Giardini di Augusto, Zahradách císaře Augusta, bujném zeleném parku s mnoha druhy květin zastíněnými piniemi, palmami a jinými vysokými stromy. Z vyhlídky obdivujeme Kruppovu vilu a především úzkou Hadí cestu vinoucí se mnoha serpentinami k městečku Marina Piccolo, které tvoří jakýsi symetrický protipól Mariny Grande. Z další vyhlídky se nám nabízí nádherný panoramatický výhled na jednu z nejvýznamnějších částí pobřeží Capri, na rozmanité strmé a skalnaté zátoky, vedle nichž se tyčí mohutné a fascinující útesy Faragliony, tajemní a majestátní skalní obři vystupující z hlubin sytě modrého moře. Známe je z mnoha fotografií a pohlednic, přesto – nebo právě proto – jako fotografové litujeme, že v této chvíli jsou proti slunci… 

Faragliony

Faragliony dosahují výšky 111, 81 a 105 metrů a vznikly staletou erozí skalních stěn, které tím byly odděleny od vlastního ostrova. Přitom vznikly jeskyně, štěrbiny, dutiny a skalní okna a oblouky, jako ostatně na celém pobřeží Capri. Skalnaté stěny ukrývají desítky více či méně prostorných jeskyní, světoznámá je Grotta Azura, Azurová jeskyně. Lze si zakoupit výlet tradičním parníkem, motorovým člunem nebo bárkou, ale to bychom tu museli být alespoň od rána do večera, a ještě bychom horko těžko vše stíhali…

Při zpáteční cestě  se zastavujeme v Certosa di S. Giacomo, kartouze sv. Jakuba. Zvlněný profil této mohutné stavby dělá dojem orientálního, téměř arabského celku a je drahocenným svědectvím temných středověkých staletí. Nejstarší částí klášterního celku je Chiostrino, křížová chodba, se svými elegantními arkádami nad uměleckým sloupovím a s křížovou klenbou. Architektura je oživena barokizující Torre dell´Orologio, hodinovou věží, a kvetoucími oleandry kolem uprostřed stojící studny. 

V místnostech vedle kostela je umístěno muzeum se zajímavými a rozhodně nevšedními tmavými plátny německého malíře Kurta Wilhelma Diefenbacha. Malířské umění tohoto umělce, který se usadil na Capri a roku 1913 zde zemřel, nese stopy hlubokého pesimismu inspirovaného tématem smrti.

Vracíme se po Via Vittorio Emanuele, která je jednou z nejširších ulic historického centra a prakticky odděluje středověkou čtvrť od oblasti velkých hotelů. Je napěchovaná butiky a exkluzivními obchody s módním šatstvem a obuví, své prodejny zde mají Vuiton, Hugo Boss, Dior a bůhvíjak se všechny ty firmy jmenují…

Na autobusové zastávce si kupujeme jízdenky do Anacapri, druhého největšího centra ostrova. Rozkládá se na široké hustě obdělávané náhorní rovině na úbočí hory Monte Solaro, nejvyššího vrcholu na Capri (589 m n. m.). Ještě dnes, přes všechny přeměny související s růstem turismu, podrželo si Anacapri svou charakteristiku typického centra se stále se opakujícím motivem bělostně výrazných, architektonicky typických domků s prostornými terasami, často křivolace zastřešenými.

Návštěvu města umožňuje panoramatická silnice, tak úzká a tak zatáčkovitá, že je jízda po ní, byť hromadnou dopravou, je zážitek vpravdě adrenalinový! Poměrně svižným tempem následujeme průvodkyni, bez níž bychom potřebovali spoustu času na to, abychom se zorientovali. Zastavujeme se před Chiesa di San Michele, kostelem sv. Michala, s bílým, dvakrát členěným průčelím v barokizujícím slohu. Vnitřek s osmiúhelníkovým půdorysem patří k architektonickým a dekorativním mistrovským dílům v celé Kampánii, především nádherná majoliková podlaha, kterou abruzzský umělec Leonardo Chiaiese provedl pravděpodobně podle pokynů architekta, malíře a sochaře Domenica Antonia Vaccara. Obsahuje mistrovské zobrazení biblických alegorií jako Pozemský ráj a Vyhnání Adama a Evy.

Další naše kroky míří k Ville San Michele stojící uprostřed středozemní vegetace na kraji srázného svahu. Na místě, kde ji známý švédský humanista a lékař Axel Munthe (1857-1949) začal v roce 1896 stavět, stál dříve prostý venkovský dům, který přestavěn dodnes tvoří jádro stavby. Podle závěti byla vila předána švédskému státu a v letní sezoně zde bývají ubytováni švédští badatelé a humanisté. Z časových důvodů se bohužel nemůžeme podívat do interiéru a musíme se spokojit jenom s pohledem na jednoduchý, ale zajímavý vstupní portál s půlkruhovou mozaikou na pozlaceném pozadí, ozdobený vzácným vlysem s mramorovými okraji.

Pokračujeme dál úzkým chodníčkem a bránou, nad níž se vypíná bílé podloubí se zídkou, z níž shlíží egyptská sfinga z červené žuly z 11. stol. př. n. l. Před námi se rozprostírá fantastické panoráma – Capri, skály, bujná vegetace, azurové moře… Nemůžeme se té krásy nabažit, nakonec se stejnou cestou vracíme a jdeme na zastávku minibusu. Ve 13.40 hod. odjíždíme stejným trajektem zpátky do Sorrenta a autobusem do kempu.


Tomu se, milí značkaři, říká směrovník!

V úterý se vydáváme linkovým autobusem do sousedního městečka Agropoli, jízdenka stojí 1,10 eura. Stoupáme uličkami k pevnosti, na bráně vpravo je nápis upozorňující, že se jedná o privátní prostor. Šlapeme nahoru, přes most do brány a na nádvoří, z něhož je úchvatný výhled vlevo na moře a vpravo na pohoří Cilento.

Ve středu přichází poslední ranní koupel za východu slunce (přesně v 6.45 hod.) a  po snídani balení, přestože máme před sebou ještě více než půl dne, ale ubytování musí být připravené pro nový zájezd. Autobus má přijet již kolem deváté a odjíždět bychom měli kolem sedmnácté hodiny.