Krajem pramenů Dyje

Stejně jako náš DP Cestami Jaroslava Haška, má i pochod v Třešti letos svůj 32. ročník. Po mnoha letech jsme se opět vypravili ke studánce skryté v kapradí, z níž vytéká úzký potůček. Znalci namítnou, že Dyje pramení v Rakousku – a mají pravdu. Zde totiž začíná Moravská Dyje, což pořadatelé v názvu svého pochodu nezdůrazňují.

Z Třeště se vydáváme na cestu kolem Vaňovského rybníka a podél železniční tratě přicházíme k hodickému nádraží.

Nápis Expozice železniční tratě Kostelec – Slavonice avizuje muzeum místní dráhy, které bylo otevřeno loni v létě na zahradě drážního domku.

Je zde vystaveno například nářadí ze stavby, jako například podbiják, přejezdový kříž z roku 1888, železniční značky, závory, kolejnice, výhybky, části uniforem, železniční petrolejky, ale také razítka, odznaky, grafikon z roku 1898, fotografie, stručná historie trati, plakáty ze zahájení provozu a řada dalších exponátů. Většinu z nich, od těch drobných až po velké, nashromáždil bývalý výpravčí, železničář tělem i duší Jiří Holoubek. O tom, že se o „své“ nádraží stará vskutku příkladně, svědčí nejen živý plot sestříhaný do tvaru vlakové soupravy, ale i účast ve finále soutěže O nejkrásnější nádraží 2010. Názvu „muzeum“ se však Jiří Holoubek brání. Prý je to jen sbírka toho, co za svůj železničářský život nashromáždil a co mu kamarádi dali.

K zajímavé historii trati jen stručně. Generální projekt místní dráhy Kostelec – Telč o délce 23,3 km byl vyhotoven v říjnu roku 1896, dráha končila ve stanici Telč na východ od města, aby bylo možné její pokračování do Dačic. Stavbu provedla česká stavební firma Jan Kubíček z Prahy, která v březnu 1897 obdržela koncesi a v září začala se stavbou. Zahájení pravidelného veřejného provozu proběhlo bez jakýchkoliv oslav 13. srpna 1898, kdy byl vypraven první pravidelný smíšený vlak z Telče do Kostelce. Koncese na stavbu pokračování dráhy z Telče do Slavonic byla udělena již v červenci 1899, ale až o dva roky později bylo provedeno výběrové řízení na zadání stavby, které opět vyhrála firma Jan Kubíček z Prahy. Stavba trati se rozeběhla v červenci 1901 a v neděli 7. září 1902 byla dána slavnostně do provozu jízdou zvláštního vlaku. A konečně dne 20. června 1900 byla akciové společnosti místní dráhy ve Zwettlu udělena koncese na stavbu a provoz místní dráhy Waidhofen – Slavonice, dlouhé 27,5 km. Provoz byl slavnostně zahájen dne 21. června 1903, čímž byla dobudována spojovací trať mezi stanicemi Rakouských státních drah Kostelec-Cejle a Schwarzenau. Po druhé světové válce byl železniční přechod do Rakouska používán jen výjimečně – pro mimořádné zásilky. V únoru 1948 přišel komunistický převrat a v dubnu 1951 bylo železniční spojení mezi Slavonicemi a rakouskou zastávkou Fratres definitivně přerušeno. Z důvodu zabránění možnému projetí vlaku z české strany do Rakouska bylo v hraničním úseku dráhy sneseno deset metrů kolejí a v roce 1971 došlo k odstranění celé trati od státní hranice až do Slavonic. Po pádu železné opony koncem roku 1989 byly zahájeny soukromé a občanské iniciativy na znovuobnovení úseku Slavonice – Fratres, ale ani po dlouhých mezistátních jednáních na regionální úrovni, ani po ustanovení česko-rakouská komise, vypracování a schválení projektu k realizaci nedošlo. Prý finanční krize, která postihla Evropu, přehodnotila priority… Myšlenka propojení železnicí zřejmě definitivně skončila, na rakouském úseku tratě má vzniknout cyklostezka.

Turistická značka ve skalce

Hodice drželi již počátku 14. století vladykové sídlící na zdejší tvrzi. V roce 1538 však přestaly být sídlem panství a staly se součástí panství třešťského, což přineslo úpadek. Zmizel pivovar, mlýny i pila a během dalších let zmizela i poslední památka na kdysi utěšené panství – tvrz. Dnes mají Hodice necelých osm set obyvatel a sídlí zde akciová společnost Vysočina Hodice, od roku 2009 součást firmy Krahulík – Masozávod Krahulčí, a. s., známá výrobou uzenin, především trvanlivého salámu Vysočina a „přejetého“ salámu, oficiálně nazývaného Lovecký. My si ze zvědavosti necháváme nakrájet místní specialitu s velkými kusy masa – fermentovaný salám Corrida.

Zhruba třetina trasy vede terénem, dvě třetiny po silnici. Jednotvárnou chůzi zpestřuje zastávka u malebného rašelinného jezírka Rosička.

Je domovem několika ohrožených druhů organismů. Část hladiny je porostlá listy leknínu bělostného, který v tuto dobu bohužel ještě nekvete, břehy patří rašeliníku, ostřici šedavé, zábělníku bahennímu, šišáku vroubkovanému, violce bahenní, plavuníku zploštělému, plavuni pučivé a plavuni vidlačce. A co se týče živočišné říše, jednoznačně se zde rozprostírá království obojživelníků. Žije tu skokan krátkonohý, čolek horský, čolek obecný i čolek velký. Proto také bylo jezírko roku 1984 vyhlášeno chráněným územím.

 

Foto Iveta Válová

Ze silnice odbočujeme na zelenou značku, která nás po několika stovkách metrů přivádí k pramenu Moravské Dyje. Leží v nadmořské výšce 653 metrů, Moravská Dyje se po osmašedesátikilometrové pouti převážně jižním směrem stéká s mohutnější Rakouskou Dyjí a vytvářejí spolu vlastní Dyji, německy zvanou Thaya. Nad studánkou obrostlou svěžím kapradím se nachází kopie plastiky Jarní studánka od třešťského rodáka akademického sochaře Jaroslava Krechlera.

Schyluje se k dešti a je chladno, a tak místo vody ze studánky přijde vhod hlt teplého čaje z termosky. Stejnou cestou se vracíme k silnici a až do Třeště už asfalt neopustíme. V cíli nás čeká teplá bramboračka a diplom, ten už ovšem vychladlý.

Opouštíme Třešť, ale domů ještě nejedeme. Máme v plánu návštěvu Roštejna. Úzkou asfaltkou se blížíme ke hradu a udivuje se nás přibývající množství aut zaparkovaných všude, kde je kousek volného místa. Je sice začátek května a počasí vhodné k výletu, ale co je moc, to je moc. Vše se vysvětluje, když se přiblížíme hradu na dohled: koná se tu Roštejnský hodokvas, podle plakátů akce s takřka dvacetiletou tradicí. Jedná se o přehlídku představení s historickou a historizující tematikou, šermířské, divadelní, taneční, kejklířské, hudební a ohnivé vystoupení skupin a umělců z různých koutů Vysočiny, je zde také tržiště, ukázka řemesel a zábavné aktivity pro děti. V bráně do nádvoří se platí vstupné, ale ti, kteří mají zájem jen o hrad, jsou směrování přímo k pokladně. Za prohlídku platíme 40 Kč, což je na dnešní dobu až podezřele málo. Záhy přicházíme na to, proč tomu tak je: vstupné se týká trasy B, protože trasa A je z důvodu rekonstrukce elektroinstalace do 25. června uzavřená.

Pozdně gotický hrad zvedající se na skalnatém vrchu ve výšce 677 m n. m. byl vybudován pány z Hradce v první polovině 14. století. V 70. letech 16. století jej nechal Zachariáš z Hradce přestavět v duchu renesance na lovecký hrádek s rozlehlou oborou. Dalšími majiteli byli Slavatové z Chlumu a Košumberka, Lichtenštejnové z Kastelkornu a Podstatští z Lichtenštejna. V roce 1945 byl hrad zestátněn a dnes je majetkem Kraje Vysočina ve správě Muzea Vysočiny v Jihlavě. Po zásahu věže bleskem v roce 1915 hrad vyhořel, zásadní opravy však začaly až v roce 1958. Část byla pro veřejnost otevřena roku 1969, zbytek až v roce 1982.

Trasa B začíná v dlouhé chodbě Malého ochozu, kde je umístěna výstava Strašidla českých zemí. Příšerky a obludky, oblíbené i obávané, se nacházejí většinou pod krovem, jsou dílem Aleše Drašnara ze Slavoňova a mají úspěch u dětí i dospělých. Z téže dílny pochází drak umístěný na Kunětické hoře (psal jsem o tom zde).

Následuje oratoř renesanční kaple, původně zasvěcené sv. Eustachovi, patronu lovců, a poté Velký ochoz, který je nyní vybaven loveckými zbraněmi, trofejemi zvěře i obrazy s loveckými motivy. Posledním přístupným sálem je sál Botanický, vyzdobený velkoplošnými renesančními nástěnnými malbami představujícími 492 rostlin z různých podnebních pásem s popisky v němčině. Malby doplňují preparovaná zvířata z lesů Vysočiny.

Dominantou hradu je původní sedmiboká věž vysoká 53 metrů. Jako odměnu za vyšlapání 103 schodů poskytuje daleký výhled do okolní krajiny, nikoli však v dnešním uplakaném odpoledni, pročež se vracíme k autu a odjíždíme domů.