Prodloužený víkend na Šumavě

Od sobotního večera ubytovaní na Modravě touláme se přilehlými končinami a doufáme, že s výjimkou typických mlh nám bude počasí milosrdné.

V neděli stoupáme ke zdejší dominantě, kterou je známá Klostermannova chata. Byla postavena roku 1924 nákladem 1 041 500 Kč, investorem byl Klub československých turistů a projekt vypracoval významný architekt Bohuslav Fuchs. Název tehdy dostala po nedávno zesnulém spisovateli Karlu Klostermannovi (1848–1923), který svou tvorbu zasvětil krásám Šumavy a údajně poklepal na základní kámen. Po výstavbě měla chata 28 pokojů s 57 lůžky a dvě noclehárny s 22 lůžky. V době druhé světové války sloužila jako velitelství Wehrmachtu a po ukončení války jako sídlo pohraniční stráže. Po jejím přesídlení sloužila do roku 1993 jako rekreační zařízení Škody Plzeň a jelikož nebyla její údržbě věnována patřičná pozornost (a také v důsledku neodborných zásahů), byla v roce 1996 ze statických důvodů uzavřena (a současně prohlášena kulturní památkou!). V roce 2000 ji koupila společnost Soudek, s. r. o., která ji společně s Ing. arch. Janem Baxou během let 2000–2004 zrekonstruovala do dnešní podoby. Znovu byla oficiálně otevřena dne 16. 4. 2004.

Zhruba dvě stě metrů nad Klostermannovou chatou stojí na rozlehlé, lesem ohraničené pasece stavba natolik atypická, že se ji zdráhám označit za dům. Patří Zdeňku Bakalovi (*1961), majiteli Ostravsko-karvinských dolů (bulvární tisk používá termín uhlobaron), jehož majetek se odhaduje na 12 miliard korun. Časopis Týden jej zařadil v žebříčku nejbohatších Čechů na osmé místo, ovšem v době výstavby tohoto sídla byl na místě třetím. V roce 1980, ve svých devatenácti letech, emigroval s padesáti dolary v kapse do USA a zpočátku umýval nádobí v kasinu Harrah´s Lake Tahoe v Nevadě. Naučil se dobře anglicky a za výdělek vystudoval na University of California obor bankovnictví. Hned v počátcích budování kapitalismu v Čechách založil brokerský dům Patria Finance, který posléze prodal za několik set milionů korun belgické KBC Group. Nyní je spoluvlastníkem těžařské společnosti New World Resources, která ovládá OKD. Poté, co se stal otcem tří dětí, tajně se oženil s jejich matkou Michaelou Maláčovou (*1971), která v roce 1991 zvítězila v soutěži Miss Československo a v roce 2005 založila konkurenční soutěž Česká Miss. Žijí u Ženevského jezera, kam se přestěhovali „kvůli větší anonymitě“. Z prvního manželství s Američankou Marguerite má syna Franklina.

Na místě Bakalova sídla stál od roku 1987 ohromný skelet nedostavěné třípatrové budovy roty Pohraniční stráže o půdorysu cca 70 x 13 m s kolmo orientovaným technickým křídlem. Na jeho likvidaci nebyly dlouhá léta finance. Nevzhledné torzo zlikvidoval na své náklady až Zdeněk Bakala v roce 2005. Pozemek mu prodala klatovská společnost, která jej v 90. letech získala od státu. Jak řekl starosta Modravy Antonín Schubert, Bakala dostal podmínku: Stavební pozemek v Národním parku Šumava mohl zakoupit pouze v případě, že bude na Modravě žít a zvelebovat ji a že jeho sídlo nesmí v očích turistů změnit panoráma krajiny. Bakala věnoval obci Modrava jeden milion korun na kanalizaci a čističku odpadních vod, ale to bylo i v jeho vlastním zájmu.

Sídlo za 150 miliónů korun je úředně vedeno jako individuální rodinný dům, ale je bez diskuzí, že podobný nenajdete v celé republice. Jedná se o nízkoenergetický ekologický dům, který tepelně izoluje zemina na střeše a zapuštění do svahu a jehož vytápění zajišťují tepelná čerpadla – zemní vrty.

Dům stojí na základech o rozměrech 30 x 40 metrů, což je pro představu osm tenisových kurtů. Na hrubou stavbu odlitou ze železobetonu bylo spotřebováno přes 2 500 krychlových metrů betonu a 170 tun železných armatur až do síly 22 mm. Ani přes veliké rozměry však stavba nepůsobí nijak mohutně, neboť díky zanoření do terénu, použití travnaté střechy, kamenných a dřevěných ploch a kmenů splývá s loukou, na které stojí.

Přicházíme do Filipovy Hutě, která vznikla jako osada při sklářské huti na duté sklo a její název je odvozen od jména majitele panství Filipa Kinského. Pokračujeme po zelené turistické značce, která vede ve stopě (a místy souběžně) kašperskohorské Zlaté stezky.

Zllatá stezka je ovšem souhrnný název pro systém severojižních středověkých obchodních cest, které překračovaly šumavské hvozdy a spojovaly Čechy s Podunajím. V průběhu staletí se stezka nazývala Pasovská, Prachatická, Česká či Solná, název Zlatá pochází až z počátku 16. století a vyjadřuje mimořádnou výnosnost obchodu, který po ní probíhal. Nositeli obchodu byli soumaři (z německého Säumer), většinou sedláci, kteří za odměnu přepravovali zboží na hřbetech koní. Z bezpečnostních důvodů se sdružovali do karavan a někdy využívali i ozbrojeného doprovodu. Hlavním obchodním artiklem byla sůl z rakouských solných dolů, ale z Pasova se vozily i drahé látky, jižní plody, koření a víno, opačným směrem zase obilí, chmel, med, vlna, kůže, pivo a další potravinářské výrobky. Některé její úsek, zejména úvozy, jsou stále dobře znatelné. Proslulá kupecká stezka poskytla dějově poutavou a vděčnou historickou látku spisovateli Václavu Písařovi (1899-1982) k románu Zlatá stezka.

Míjíme velké ohrady se skotskými rohatými přežvýkavci a závěrečným prudším stoupáním se dostáváme do Horské Kvildy, konkrétně k hotelu Rankl. Horská Kvilda se rozprostírá ve výšce kolem 1060 m n. m., sestává z asi 30 roztroušených domků a patří k ní ještě několik osad.

Původně dřevařská obec s roztroušenou zástavbou domů na březích Hamerského potoka se rozkládá na rozlehlé náhorní planině ve střední části centrální Šumavy. Přídomek Horská získala podle Kašperských Hor, pod které její území historicky spadalo. Byla založena v roce 1577, první zmínky o osídlení osady pocházejí už ze 14. století v souvislosti s kašperskohorskou větví Zlaté stezky z Pasova a rýžováním zlata. Původně vedla kolem hory Luzný přes Březník do Filipovy Huti, dále pak přes Horskou Kvildu do Kašperských Hor. K její ochraně a hlavně zlatonosným nalezištím nechal císař Karel IV. postavit hrad Kašperk. Pozůstatky staré obchodní cesty jsou stále patrné v lesích nad obcí směrem ke Zhůří. Dodnes znatelné zarostlé kopečky jalového písku na březích Hamerského potoka, zvané sejpy, připomínají středověká rýzoviště. Po vytěžení zlatých nalezišť bylo na potoce postaveno několik vodou poháněných hamrů na zpracování železa, které mu daly jméno. Později obec osídlili dřevaři, kteří těžili dřevo z okolních lesů, a takzvaní borkaři, kteří dobývali z okolních slatí rašelinu, která se používala jako otop a podestýlka pod dobytek. V 17. a 18. století byly zdrojem obživy okolní sklárny. V nedalekém statku Danielhof žil od roku 1670 do poloviny 19. století po několik generací rod Klostermannů, předků a příbuzných slavného šumavského spisovatele Karla Klostermanna. Ten věrně popsal ve svých románech život na Šumavě na konci 19. století.

Po krátkém posezní v hotelu Rankl se jdeme podívat na Ranklovu sochu. Rankl Sepp, pravým jménem Josef Klostermann, známý šumavský silák, jedna z postav románu Karla Klostermanna „V ráji šumavském“. Živil se jako forman, byl proslulý svojí nevšední silou, které však nikdy nezneužil. Josef Klostermann dostal přezdívku podle velké mýtiny zvané Ranklov, nacházející se uprostřed rozsáhlých lesů mezi Horskou Kvildou a Stachy. Tam na samotě stála jeho veliká rodná chalupa, tam se 16. ledna 1819 narodil, žil a pracoval. Horskokvildský řezbář Ladislav Pavel vytvořil podle fotografie dřevěnou sochu Rankla Seppa v životní velikosti, můžete ji vidět v Horské Kvildě na zahradě pana Ladislava Pavla. Je vysoká 2,13 m, váží 200 kg a byla zhotovena ze čtyř dubových polen. 

Vracíme se k rozcestníku pod kopcem a odbočujeme doprava na modrou značku, která nás vede podél Hamerského potoka až k jeho soutoku s Vydrou u Antýglu. Hamerský potok protéká sevřeným údolím a vytváří četné kaskády. 

Mírným klesáním po kvalitní štěrkové cestě se dostáváme k rozcestí Pechler, kde kdysi stávala kaplička a dvě usedlosti, a po dalším půl kilometru přicházíme k rozcestníku Antýgl – most. Dáváme se vlevo a záhy přicházíme ke kempu Antýgl (997 m n. m.).

Mimořádně zachovalý královácký dvorec je prvně připomínán roku 1500. Králováci podobně jako Chodové v Českém lese zajišťovali ostrahu hranic a za tuto službu obdrželi řadu privilegií, například právo lovu a sběru dřeva, samostatné volby rychtáře a podřízenost přímo panovníkovi.  Zatímco Chodové o svá práva přišli, Králováci si je uhájili. Coby svobodní osadníci sídlili v osamělých dvorcích uprostřed svých pozemků. Současná malebná dřevěná usedlost se zvoničkou, podružským domkem, kapličkou a stodolou je z 18. století. Od roku 1523 zde stávala sklárna vyrábějící duté sklo a páteříky – korále na výrobu růženců. Po roce 1815 byla sklárna přestavěná na zájezdní hostinec. Název „ein Tiegel“ vyjadřoval fakt, že huť měla jednu pánev. Chátrající stavba byla zachráněna v 60. letech 20. století po potřeby tehdy nově vznikajícího autokempu.

Procházíme dvorec a míříme k hotelu Antýgl. Usedáme ke kafíčku nebo čaji a z druhého konce restaurace slyšíme napodobování pískání Pe-pí-ku! a výřiky A-hój! V bytelné kleci poskakuje loskuták posvátný, středně velký špaček divoce žijící v Indii, jižní Číně, na Nikobarech, Andamanách, Srí Lance, Palawanu, Bali a na dalších jihoasijských ostrovech. Má černé peří s výrazným zeleným a fialovým leskem, v křídlech má bílá zrcátka, která vynikají zvláště v letu. Nad okem má holé, masité a jasně žluté kožovité laloky, jejichž přesný tvar i umístění záleží na daném poddruhu, kterých někteří autoři popisují až patnáct. Loskutáci obývají vlhké listnaté lesy, většinu života stráví v korunách stromů, příležitostně ale zalétávají hodovat na nízké, bohatě plodící keře. Pro svůj talent velmi věrně napodobovat zvuky včetně lidského hlasu jej domorodci často chovají v zajetí.

Stoupáme na cestu vedoucí podél Vchynicko-tetovského plavebního kanálu, vyhlášeného za státní technickou památku. Jeho hlavní úlohou bylo dopravit co nejvíce dřeva z těžko dostupných míst Šumavy do Prahy, kde byl na konci 18. století jeho palčivý nedostatek. Transportu dřeva stály v cestě rozlehlé močály, balvanité svahy hor a příkrá balvanitá koryta řek nevhodná ke splavování. Až Ing. Josef Rosenauer (1735–1804) našel způsob, jak zpřístupnit dřevěné bohatství, a navrhl knížeti Josefu Schwarzenbergovi, aby koupil celé panství Prášily s tím, že splavení dřeva zajistí. V březnu 1799 kníže panství o rozloze 13 312 ha skutečně koupil a pět dní před podpisem kupní smlouvy Rosenauer předložil knížeti podrobný plán na plavení dříví. Při své pochůzce po území však zjistil, že dřevo nebude možné plavit ani po upravených vodních tocích, a proto v květnu téhož roku navrhl nový plán, který počítal s vybudováním 15,8 km dlouhého plavebního kanálu, který by odvedl vody z Vydry ke skluzu na Křemelné, odkud by se již splavovaly vory i polena až do Prahy. Dne 6. června 1799 byl tento návrh schválen a už 10. června pracovalo na stavbě kanálu 200 dělníků. Celkem bylo na stavbě zaměstnáno 203 tesařů, 108 zedníků a více než tisíc nádeníků. Celé dílo bylo dokončeno do roku 1801. Koryto je až pět metrů široké, částečně vyzděné, rozdíl nadmořských výšek mezi odběrem z Vydry a jeho koncem je 190 metrů. Dřevo se zde plavilo do druhé světové války, zkušebně ještě v roce 1956.

Na některých místech ze sněhu nesměle vykukuje devětsil...

...jinde je už v plném květu

Přicházíme k místu zvanému Rechle, ležícímu pod bývalou osadou Vchynice-Tetov, kde začíná Vchynicko-tetovský plavební kanál. Název napovídá, že tok Vydry tu přehrazuje 72 metrů dlouhý dřevěný hradlový most, věrná replika bývalého historického mostu. Říká se mu rechle, což je termín pocházející z němčiny (r Rechen = hrábě), který trefně vystihuje funkci celého zařízení. Jednalo se vlastně o česlo, protože v podlaze mostu jsou otvory, kam se zasouvaly trámce česla, které zadržovaly dřevo plavené po hladině řeky a směrovaly je do plavebního kanálu. Až do roku 1953 vedla přes most silnice z Rokyty na Modravu, ale po vybudování nové cesty přes Antýgl ztratil most význam, začal chátrat a nakonec byl odstraněn.

Po silnici do Modravy nám zbývají už jen dva kilometry, celkem máme za sebou 17 km.

***

V pondělí odjíždíme v 9:45 hod. linkovým autobusem na zastávku Čeňkova pila (670 m n. m.). Dnešní rekreační osada bývala dříve významnou pilou a skladem dřeva pražského obchodníka se dřevem Čeňka Bubeníčka. Roku 1912 byla pila přestavěna na vodní elektrárnu, která využívala vody Vchynicko-tetovského kanálu. Její historické zařízení je technickou památkou.

Po ČTZ vyrážíme proti toku Vydry. Říká se, že kdo nikdy neprošel divokým sedmikilometrovým údolím kamenných moří a skal, jímž se mezi mohutnými balvany prodírá řeka Vydra, ten nezná Šumavu. A s tím já plně souhlasím – i když Šumava je také Modrava, Kvilda, Kubova Huť, Boubín, Pancíř, Churáňov atd.

Celá trasa vede po kvalitní štěrkové cestě po pravém břehu Vydry a je ve znamení romantiky, lesa, mechů a lišejníků, kaskád, peřejí a obřích balvanů, vymílaných vodou, pískem a drobnými valounky.

Svahy kaňonu dosahují výšky 250 až 300 metrů, nejstrmější jsou v místech Hrádků na levém břehu, naproti nim pak leží rozsáhlé kamenné moře. Cesta, zřízená v roce 1870 pro svoz dřeva po lesní kalamitě, je dnes doplněna naučnými panely, z nichž se lze dozvědět mnoho zajímavého. Oblast byla v roce 1987 vyhlášena státní přírodní rezervací, dnes je součástí I. zóny národního parku.

Přicházíme k Turnerově chatě, musíme ovšem vzít zavděk vlastním občerstvením, neboť jsem se trefili do období mezi zimní a letní turistickou sezónou. Chatu založil německý turistický spolek Turnerverein, v roce 1932 vyhořela, v dnešní podobě vznikla o dva roky později.

Po pár stech metrech přicházíme k lávce, která nás převádí na levý břeh a po žluté značce stoupáme strmě vzhůru. Nahoře míjíme dvě stavení a pokračujeme víceméně po rovině do místa zvaného Horní Hrádky (927 m n. m.). Dvě stě metrů odsud stojí „Kamenný dům“ popisovaný Karlem Klostermannem v románu Kam spějí děti. Pokračujeme po úzké asfaltové silničce k hlavní silnici, která nás přivádí do Srní (856 m n. m.). Německy se osada nazývala Rehberg, v roce 1869 měla 1176 obyvatel. Jejich počet prudce poklesl po druhé světové válce, v roce 1950 to bylo 346 obyvatel. Dominantou srní je od roku 1804 kostel Nejsvětější Trojice, postavený na místě staršího dřevěného kostela v letech 1804–1805. Je zajímavý tím, že na návětrné straně je krytý šindelem.

Na konci vsi míjíme kapličku...

...a žlutá turistická značka nás vede po cestě vinoucí se mezi kamennými snosy prorostlými břízkami ke Vchynicko-tetovského plavebního kanálu.

Míjíme elektrárnu, v pohodě šlapeme podél kanálu a fotíme staré kamenné klenuté můstky navlečené na kanále jako korálky na šňůře.

Nenecháme si samozřejmě ujít ani odbočku k Hauswaldské kapli. Romantické místo s pramenem údajně léčivé vody je samozřejmě opředeno četnými legendami o zázračně uzdravených lidech. protože sem kromě hlavní poutě 15. srpna směřovaly zástupy poutníků, nahradila v roce 1860 původní svatyni prostornější kaple a o něco později třetí, ještě větší. Jistě tehdy nikdo netušil, že zanedlouho se místo ocitne hluboko v lesích hraničního pásma chránícího nás před zlolajnými imperialisty a že komunistický režim zajde tak daleko, že nechá kapli srovnat se zemí. Stalo se tak 14. září 1957, zkáze unikla jen socha Panny Marie Lurdské, která byla přenesena do kostela v Srní.

O současnou podobu poutního místa se zasloužilo občanské sdružení Karel Klostermann a správa národního parku Šumava. Kromě rekonstruovaných základů se zde nachází umělecké dílo nazývané Růženec. Tvoří je soustava dřevěných ručně tesaných korýtek, která podpírají šumavské bludné kameny.

Korýtky přitéká voda ze studánky a vlévá se do skleněných dlaní. Autory jsou architekt Karel Janda, sochař Václav Fiala a sklářka Vladimíra Tesařová. Pravidelně se zde scházejí poutníci z obou stran česko-německé hranice a dokonce se prý uvažuje o obnovení původní kapličky.

Po MTZ pokračujeme na rozcestí Hakešická cesta a pak vzhůru na rozcestí Pod Oblíkem, tam doleva po ŹTC a po půl kilometru jsme na Tříjezerní slati (1066 m n. m.). Slatě jsou neodmyslitelnou součástí šumavské přírody. Jsou to rašeliniště (lidově zvaná blata), trvale zamokřená místa porostlá mechorosty, suchopýrem či vřesy. Typickou rostlinou rašelinišť je mech zvaný rašeliník. Pod vodou – za nedostatku atmosférického kyslíku a v chladném prostředí – zde dochází k nedokonalému rozkladu rostlinných i živočišných zbytků. Z nich a z odumřelých lodyh rašeliníku pak vzniká rašelina.

Obdivujeme jezírka, či spíše větší tůně s krásnou modrou hladinou, ve které se zrcadlí obloha, klečový porost, který je obklopuje, i podmáčené smrčiny. Po ČTZ, která vede úzkou asfaltovou silničkou prudce dolů na rozcestí Rybárna dostalo svůj název nikoli podle hojnosti ryb v potoce, ale podle posledního majitele nedaleké hájenky – Fischera. 

V úterý jedeme autem do obce Borová Lada, malé počtem obyvatel (asi 300), ale rozlehlé katastrem. Leží v nadmořské výšce 900 metrů na soutoku Vydřího potoka, Teplé Vltavy a Malé Vltavy (Vltavského potoka). V roce 1721 zde byl zřízen knížecí revír, postavena lovecká chata a od roku 1750 dochází k postupnému osídlování obyvatelstvem z vimperského panství. V roce 1855 již zde stálo 26 dřevěných domků s 230 obyvateli, nacházely se zde tři pily, mlýn, malý hamr a továrna na výrobu sirek. Až do roku 1945 si obec udržela původní německý název Ferchenheid.

Po silničce se zákazem vjezdu pro motorová vozidla šlapeme k hájence Knížecí Pláně, v níž je restaurace – v tuto roční dobu samozřejmě zavřená.

Knížecí Pláně vznikly jako ves někdy na konci 18. a počátku 19. století jako důsledek postupné kolonizace pohraničního hvozdu. Německy se nazývaly Fïrstenhut. Kolem roku 1820 zde bylo již 59 domů s 521 obyvateli. O rozkvětu obce svědčí to, že měla hájovnu, pilu, mlýn a hostinec, bylo zde založeno i stanoviště pohraniční stráže. Roku 1830 byl zřízen hřbitov a v letech 1861–1864 vystavěn nový kamenný novogotický kostel sv. Jana Křtitele, postavený na místě původního dřevěného z roku 1828. Od roku 1902 zde fungoval obecní úřad a od roku 1931 pošta. Tehdy zde stálo již 75 domů. Po druhé světové válce tu ovšem podobně jako v jiných pohraničních obcích nastával úpadek. Většina německého obyvatelstva uprchla, takže odsunuto bylo pouze 58 osob.. Noví osídlenci nejenže nedokázali zdejší krajinu plnohodnotně obhospodařovat, ale často k ní ani neměli žádný vztah. V roce 1947 čítalo obyvatelstvo Knížecích Plání jen 57 osob. V 50. letech s uzavřením státních hranic nastal úpadek totální, v roce 1956 byl dokonce zlikvidován i kostel a hřbitov.

Dnes je celá oblast znovu přístupná, ale zaniklou obec připomíná již jen pietní místo s dřevěným křížem, pomník padlým v 1. světové válce a německými starousedlíky v roce 1992 hřbitov obnovený ze zbytků náhrobních kamenů. Za ním stojící dřevěný kříž vyznačuje místo, kde kdysi stál kostel.

Vracíme se na rozcestí a pokračujeme po ČTZ na rozcestí Furik. Na místě, kde stojí železný křížek, bývala stejnojmenná osada. Z asfaltové silničky přecházíme na písčitou a kamenitou lesní cestu, která pomalu stoupá ponurou krajinou mezi rozsochatými listnatými a jehličnatými stromy. Louky s elektrickými ohradníky, v této době ovšem bez hovězího dobytka, jsou v této oblasti jedinou známkou života. V závěru je stoupání prudší, zleva přichází úzká asfaltová silnička od půl kilometru vzdáleného hraničního přechodu a před námi se hrdě vypíná Alpský hotel Bučina, vystavěný opravdu v alpském stylu. Po levé straně přístupové cesty je malá ukázka železné opony připomínající přísně střežené hraniční pásmo v době vlády jedné strany. Účelem železné opony bylo zamezit emigraci obyvatel zemí sovětského bloku na Západ, oficiálně však byla prezentována jako „pevná hráz socialismu a míru“, která měla bránit vstupu „narušitelů“ na československé území. Byla budována od 50. let 20. století a měla podobu zátarasů a vysokých drátěných plotů nabitých elektřinou, až tří za sebou, které se táhly v určité vzdálenosti od státní hranice a přímými liniemi protínaly krajinu. Asi deset metrů široký prostor mezi nimi byl zoraný, chemickými prostředky udržovaný bez vegetace a v noci osvícený a sledovaný ze strážních věží. Tento pás zůstává dodnes v krajině viditelný…

Odsun obyvatel německé národnosti po druhé světové válce měl za následek uvolnění velkého množství obytných stavení a hospodářství. Na znovuosídlení se podíleli nejen Češi z vnitrozemí, ale i lidé jiných národností. Řada objektů po vyhnaných Němcích však zůstala opuštěna a postupně chátrala. Po roce 1948 komunisté státní hranice s Německem a Rakouskem uzavřeli, rozšířili nepřístupné pohraniční pásmo a zřídili rozsáhlá vojenská cvičiště. Pošumaví se stalo periférií republiky, železnou oponou zcela odříznutou od světa za hranicemi, s nímž bylo po staletí ekonomicky i kulturně úzce propojeno. Počátkem 70. let 20. století se na většině míst železná opona posunula ještě více do vnitrozemí, v některých oblastech až na sedm kilometrů od státní hranice! Všechna sídla, která se ocitla v pohraničním pásmu, byla vystěhována a poté likvidována. Tak zmizela celá řada vesnic, jako například právě Knížecí Pláně či Bučina (Buchwald), nejvýše položená obec české části Šumavy (1162 m n. m.). Mívala 400 obyvatel, vlastní školu, mlýn, finanční stráž, několik hospod, chat a penzionů. Dodnes z ní zbyla jen větší ruina po levé straně silnice a v roce 1992 opravená kaplička.

Mlha se válí proklatě nízko, hotel je – jak jsme ostatně předpokládali – v tuto mimosezónní dobu uzavřen, a tak se tu příliš dlouho nezdržujeme. Prudce se svažující úzkou silničkou s kvalitním asfaltovým kobercem klesáme po modré značce k již známému rozcestí Furik. Rozlehlé kamenné snosy oddělující pozemky dodnes dobře charakterizují způsob, jakým lidé kultivovali krajinu.

Abychom se do Borových Lad nevraceli stejnou a víceméně nudnou silničkou, volíme z rozcestí Pláně takřka souběžnou cestu po žluté značce. Před odjezdem se zastavujeme v restauraci Borůvka, kde někteří z nás neodolají lákavé nabídce pralinkových knedlíků…

Popojíždíme sotva dva kilometry k parkovišti ve Svinných Ladech. Je zde jedno z několika informačních středisek Správy Národního parku Šumava (dnes ještě zavřeno) a východisko k Chalupské slati. Rozkládá se ve výšce 910 m n. m. na ploše 137 hektarů.

Po 600 metrů dlouhé naučné stezce po povalovém chodníku vidíme po pravé straně rozsáhlé plochy bez klečových porostů. Je to prostor, který byl v 18. a 19. století zčásti vytěžen (odhaduje se odtěžení 400 000 m³), ale postupem času zarůstá řídkým náletem břízy pýřité, smrku a borovice lesní, také borůvkou a vlochyní. Na konci chodníku je vyhlídková plošina s úchvatným výhledem na největší rašelinné jezírko Šumavy a České republiky vůbec s rozlohou 1,3 ha a maximální hloubkou 1,5 metru, přičemž hloubka rašeliny činí až 7 metrů. Jezírko je charakteristické svými plovoucími ostrůvky se vzácně se vyskytující blatnicí bahenní.

Vracíme se k autu a jedeme do Kvildy, nejvýše položené obce (1065 m n. m.) v naší republice. Do konce 15. století byla osídlena dřevaři, v roce 1794 zde byla založena sklárna, která proslula malovanými obrázky na skle. V roce 1889 postihl Kvildu velký požár, který zničil  dřevěný kostel z roku 1756, faru a domy na severní starně straně obce. Po požáru byla obec obnovena, dřevěné stavby nahradily převážně zděné. V roce 1910 jich zde stálo 122 a žilo v nich 1146 obyvatel, bez výjimky německojazyčných. V letech 1892-1894 byl po vzoru kostela na Knížecích Pláních postaven pseudogotický kostel sv. Štěpána se šindelovou střechou a šindelem krytým průčelím.

Hřbitov u kostela byl zlikvidován v roce 1978, kříže odvezeny do sběrny a náhrobní kameny z větší části zahrabány v lese. V roce 2004 se obec postarala o nalezení více než šedesáti těchto kamenů a dnes je část bývalého hřbitova pietně upravena.

Pokračujeme po silnici směrem na Horskou Kvildu, ale zhruba v polovině cesty odbočujeme na parkoviště. Směrovka nás posílá kamsi mezi stromy, kde záhy spatříme dvoupatrovou dřevěnou vyhlídku.

Stoupáme na horní plošinu, ze které máme výhled na Jezerní slať. Rozsáhlé vrchovištní rašeliniště se rozkládá na ploše 103 ha v nadmořské výšce 1057 m. Průměrná mocnost rašeliny je dnes 2,5 metru, největší hloubka je 7,6 m v severozápadní neporušené části. Až do vyhlášení za státní přírodní rezervaci v roce 1933 se zde totiž rašelina těžila. Vyskytují se zde všechny druhy rostlin charakteristických pro šumavská rašeliniště, zvláště porosty břízy zakrslé. Naučná stezka vedoucí po povalovém chodníku byla zřízena v roce 1974 a má pouhých 200 metrů.

Ve středu opouštíme Modravu a jedeme přes Srní a Sušici do Velhartic. Impozantní hrad Velhartice je zasazený mezi zalesněnými vrchy na skalnatém ostrohu obtékaném říčkou Ostružnou. Přijeli jsem půl hodiny před otevírací dobou, a tak si prohlížíme miniaturní skanzen v podhradí...

...a kolem se pasoucí ovečky.

Dominanty hradu tvoří zříceniny starého gotického paláce zvaného Rajský dům se svým protějškem věží Putnou. Obě tyto části spojuje mohutný kamenný most, který nemá u  nás obdoby. K Rajskému domu přiléhá nový palác ze 17. století s arkádami v přízemí i v patře. Ty v patře byly odkryty teprve před pár lety. Pod tímto horním hradem se rozkládá dolní hrad se vstupní branou Vrátnicí a troskami hospodářských budov, obklopených zbytky ohradní zdi s baštami a hlubokým, ve skále vytesaným příkopem.



Hradní pivovar

Původní hrad byl založen koncem 13. nebo začátkem 14. století, most nechal postavit v polovině 14. století Bušek mladší z Velhartic, oblíbený druh Karla IV., zpopularizovaný básní Jana Nerudy Romance o Karlu IV.:

Král Karel z Buškem z Velhartic

teď zasedli si k dubovému stolu,

ti dva už pili mnohou číši spolu

a zapěli si z plných plic.

Kamenný most je dlouhý 32 metrů, široký 3 m a vysoký téměř 10 m, se čtyřmi lomenými oblouky na masivních pilířích kruhového průřezu. Vstup na most je z paláce i z věže je dodnes možný pouze padacími můstky, což v mnohých návštěvnících vyvolává značně smíšené pocity.

V případě, že by se nepříteli podařilo zmocnit paláce, mohli obránci hradu ustoupit na most, který mohl být dočasně hájen, a tím zpomalit postup nepřátel k Putně, poslednímu opěrnému bodu. Velká hranolová věž obranného i obytného charakteru dostala jméno podle nádoby na uhlí, kterou svým vzhledem připomíná.

Hrad byl v držení Velhartických do roku 1390, kdy přešel do majetku Jana z Hradce, jehož syn Menhart, nejvyšší purkrabí království Českého, odpůrce Jiřího z Poděbrad, zde často sídlil. Tehdy zde byly dočasně uloženy české korunovační klenoty. Poté se vystřídalo několik majitelů, až hrad získal jako konfiskát císařský generál Baltazar de Marradas, který jej roku 1628 prodal pověstnému dobrodruhovi Martinu Huertovi, jenž loupežemi a lstí získal velké jmění, dosáhl hodnosti generála a šlechtického titulu svobodného pána z Velhartic. Do historie hradu se zapsal rozsáhlou vestavbou pozdně renesančním palácem. 

Arkády vestavěného renesančního paláce

Za dalších majitelů již k žádným větším stavebním změnám nedošlo, po roce 1945 byl hrad zestátněn, ale protože poslední majitel nebyl Němec, ale Rakušan, měl svolení odvézt si s sebou vnitřní zařízení. Palác sloužil k rekreaci ROH, dnes dokumentuje každodenní život, zábavu a hry renesanční šlechtické rodiny. K vidění je například Rytířský sál se zbytky nástěnných maleb, rodinný pokoj, šatna šlechtičny, pokoj služebné, přičemž mobiliář pochází ze zápůjček a depozitářů.