úterý 4. listopadu 2014

Mánesovo výročí

Před 230 lety, 3. listopadu 1784, se narodil Antonín Mánes, nejstarší člen umělecké rodiny, která nemá v českém umění obdoby.

Jako syn mlynářského tovaryše, který neměl na studium pro svého syna dostatek prostředků, se Mánes kreslení zprvu věnoval jen diletantsky, dokonce si krátce přivydělával v pražské porcelánce jako dekorativní malíř. Až po navršení svého dvaadvacatého roku vstoupil do nově založené krajinářské školy pražské Akademie, kde roku 1806 zahájil vyučování Karel Postl. A právě dlouhodobý pobyt v jeho ateliéru Antonína nejvíce ovlivnil, především svým zaměřením a zpočátku i stylem.
Starost o rodinu ležela na bedrech Antonína. Když mu bylo třicet, oženil se s Magdalénou, dcerou truhláře Schwiednera, a přivedl si ji do rodinného bytu v Kozí ulici v Praze. Pak se narodily dvě dcerky, Gabriela, která v pěti letech zemřela, a Amálie (1817–1883). Následoval syn Josef (1820–1871) a o něco později Quido. Také on záhy zemřel, ale šest let na to se narodil nový Quido (1828–1880), který se rázem stal miláčkem všech. To už jedenáctiletá dcera Amálie jezdila s otcem na léto k šlechtickým mecenášům, kde sama učila kreslit menší děti. Na Akademii však nemohla, to se neslučovalo s dobovou představou o kariéře mladé dívky.
Otec Antonín brával své dva syny i s Amálií na malířské výlety do okolí Prahy, učil je poznávat krajinu a přírodu a také s nimi pobýval na šlechtických sídlech, kde se učili umění portrétovat.
Když bylo Josefovi patnáct let a vstoupil na Akademii, stal se jeho strýc Václav na rok prozatímním ředitelem a otec profesorem krajinářské školy. Zásluhou hraběte Thuna, podporujícího činnost Akademie a rozvoj umění, se ředitelem stal malíř Ruben, Václav zahořkl a dožil svůj život v ústraní. Také Antonín, zapuzený se svým pojetím krajinářské malby z Akademie, toto ponížení dlouho nepřežil. I syn Josef odešel po roztržce z Akademie. Nastálo to ovlivnilo nuzný život Mánesovy rodiny, prakticky odkázané na pomoc přátel a vlastenecky smýšlejících kruhů. Jen pro zajímavost dodám, že v rodině Mánesů bydlela nějaký čas služebná Fanynka Šťovíčková, s níž měl Josef Mánes dceru Josefinu a stejné jméno dal i svému slavnému obrazu.
Antonín Mánes (1784–1843) pozvolna přešel od Postlem inspirované komponované klasicistní „ideální krajiny“ s antickými chrámy k romanticky rozervaným sceneriím se zříceninami a bouřkovými mraky. Láska k holandskému malířství 17. století podnítila v jeho tvorbě realistický tón a právě touto svou orientací položil základy české realistické krajinomalby, nesvázané akademickým rukopisem. Jeho přínosem byla i živá barevnost a po holandském vzoru i snaha o vystižení atmosféry. Vedle řady žáků, vychovaných na Akademii, měl velký vliv především na dílo svých synů Josefa, Quida a dcery Amálie. 
Antonín Mánes, olej Světlá nad Sázavou, 1832, plátno 76 x 103 cm
Podobný pohled na Světlou se naskýtá dodnes, i když mnohé je už jinak. Na obraze je kolem kostela ochranná zeď, radnice je jednoduchý dům s mansardovou střechou, most přes Sázavu je dřevěný na kamenných pilířích a zámek teprve čeká velkolepá přestavba uskutečněná za hraběte Františka Josefa Salm-Reifferscheidta. Židovský hřbitov na Malé Straně, založený roku 1742 na pozemku darovaném hrabětem Kolovratem-Krakovským, od druhé světové války neexistuje. Pohřbívalo se na něm do roku 1866, nový židovský hřbitov byl založen v sousedství katolického.

Žádné komentáře:

Okomentovat