sobota 3. září 2016

Památník bitvy u Štoků

Cestou do Jihlavy na Den otevřených dveří památek se krátce zastavujeme u památníku stojícího vpravo u silnice asi půl druhého kilometru za městysem Štoky.

Jen pár dní po bitvě u Slavkova (2. prosince 1805), největšího Napoleonova vítězství, se na česko-moravském pomezí odehrála jiná bitva, která sice skončila rakouským vítězstvím, ale na výsledku války již nic nezměnila. Památník věnovaný uctění padlých v této bitvě byl postaven v roce 2000 díky iniciativě Československé napoleonské společnosti v Brně a Obecního úřadu Štoky.
Po obklíčení rakouské armády u Ulmu v říjnu 1805 se jejímu nominálnímu veliteli, arcivévodovi Ferdinandovi d’Este, podařilo probít s částí jezdectva z obklíčení a po dobrodružné jízdě dorazit do Čech. Tam pak začal organizovat vojsko, jehož základ tvořily další jednotky, kterým se podařilo ustoupit z různých částí Německa, ale také záložní šesté prapory. Do konce listopadu, kdy vyrazil na pochod k moravské hranici, shromáždil sílu asi 10 000 mužů.
V cestě mu ale stály jednotky Napoleonova německého spojence, bavorského kurfiřta Maximiliána IV. Josefa, jimž velel generálporučík Carl Philipp von Wrede. Bavoři se zavázali postavit do pole dvacetitisícovou armádu, ta však působila primárně v Tyrolsku, jež chtělo Bavorsko získat. Na Moravu se dostala jen jeho menší část, a to až v polovině listopadu. Wrede tak disponoval dvěma brigádami o celkovém počtu cca 6 000 mužů, přičemž nemalou část tvořilo jezdectvo. Jeho jednotky spadaly organizačně pod Bernadottův I. armádní sbor, jehož francouzské oddíly ale koncem listopadu odpochodovaly k Napoleonově armádě. V prostoru Jihlavy na hlavní komunikační spojnici do Čech zůstali Bavoři osamoceni, netuše, co se na ně valí.
Arcivévoda Ferdinand d’Este postupoval od Prahy přes Čáslav a 1. prosince vstoupil do Německého Brodu, který von Wrede vyklidil bez boje. Již v noci na 2. prosince však došlo k šarvátce u Zvonějova, která přerostla ve větší boj mezi čtyřmi prapory rakouského pěšího pluku č. 21 a bavorskou 3. brigádou. Bavoři zde za cenu stovky zajatých a padesáti zabitých či raněných rakouský postup zastavili.
Následujícího dne se von Wrede odhodlal k protiúderu a vrhl své jednotky přes Zvonějov na Štoky, které drželi Rakušané. Ti nápor protivníka nevydrželi a z obce ustoupili. Ves obsadili Bavoři a chystali se na její obranu. Dalšího dne, 4. prosince, ale k žádným operacím ani z jedné strany nedošlo. Oba soupeři také dosud neměli ani ponětí o tom, co se již před dvěma dny událo u Slavkova.
K rozhodnutí došlo až 5. prosince, kdy se iniciativy chopil arcivévoda Ferdinand d’Este. Kolem 14. hodiny (s ohledem na čas západu slunce tedy dost pozdě) zahájil útok proti Bavorům svým levým křídlem. Když se posléze do ofenzivy zapojilo i rakouské pravé křídlo, byl von Wrede nucen se značnými ztrátami zatroubit k ústupu. Z vyklizených Štoků se stahoval lesnatým terénem na Zvonějov a odtud dál na Pávov, kde stál zámeček s oborou obehnanou silnou zdí, která mohla posloužit jako opěrný bod další obrany. Bavoři se zde zachytili ale jen do okamžiku, kdy se do palebných pozic dostalo rakouské dělostřelectvo, které následně otevřelo cestu početnější rakouské pěchotě, jež protivníka z obsazených pozic vyhnala. Obora i zámeček byly značně poškozeny, v 70. letech 19. století byl zámeček stržen a dnes na jeho místě stojí strojírenský podnik Bosch Diesel vyrábějící dieslové vstřikovací systémy.
Ani v poslední fázi bitvy nepřestala Bavory pronásledovat smůla, neboť část jejich jednotek ustupovala přes zamrzlé rybníky, které se pod sněhovým popraškem jevily jako louka. Led tíhu jezdců neunesl a nemalé části bavorských kavaleristů se tato ledová past stala osudnou. Na rozdíl od obdobného případu, který si v závěrečné fázi bitvy u Slavkova Napoleon do průběhu bojů prostě přibásnil, u Pávova k této situaci skutečně došlo. Kolem 19. hodiny ústupové boje utichaly, neboť dalšímu pronásledování bránila tma a lze také předpokládat, že vojáky obou stran předchozí boje značně vyčerpaly. Celková bilance bitvy byla pro von Wredeho Bavory značně neutěšená. Nejenže byli donuceni k ústupu, ale jejich řady prořídly údajně o 600 padlých a nezvěstných, 1000 vojáků bylo zraněných a kolem 600 zajatých. Oproti tomu ztráty Rakušanů činily pouhých 27 padlých, 142 raněných a 36 nezvěstných.
Rakušané poté obsadili Jihlavu, leč záhy poté se začala situace dramaticky měnit. Již 8. prosince k Jihlavě docházely nové bavorské jednotky, ale hlavně se v tento den dostavil posel s informacemi o výsledku bitvy u Slavkova a o následném podepsání příměří (3. prosince). Arcivévoda Ferdinand d’Este se tedy dostal do prekérní situace, neboť toto příměří de facto porušil, byť to bylo v důsledku nedostatku informací. Byl nucen propustit všechny bavorské zajatce, vrátit ukořistěné trofeje, vyklidit Jihlavu a stáhnout se směrem na Čáslav za demarkační linii. Bavoři se nastěhovali zpět do Jihlavy a záhy mohli oslavovat konec války, ve které navzdory neúspěchu u Štoků stáli na vítězné straně. Již 10. prosince byl brněnskou smlouvou bavorský kurfiřt Maximilián Josef povýšen na krále a Bavorsko na království.

V těsném sousedství památníku se nachází smírčí kámen, který sem byl přemístěn z příkopu na opačné straně silnice blíže ke Štokům. Kamenná deska s tlapatým křížem má v rameni vytesán letopočet 1604.


2 komentáře:

  1. Ahoj Jardo, ale zapomněl jsi dodat, že ta keška je proklatě daleko od památníku .-))) Srdečně zdravím!

    OdpovědětSmazat
  2. To je pravda, ale cílem byl památník, nikoli keška...

    OdpovědětSmazat