pátek 17. listopadu 2017

DP Za posledním puchýřem (I)

Při vyplňování přihlášky na DP Za posledním puchýřem byla možnost přihlásit se na jeden z pěti autobusových zájezdů, já si vybral Čejkovicko.

Odjíždíme v 7.45 hod. z autobusového nádraží v Bučovicích a naše cesta vede do nedalekých Ždánic. Silnice stoupá do Ždánického lesa, nejzápadnějšího výběžku Středomoravských Karpat. Jedná se o plochou vrchovinu tvořenou pískovci a jílovci, pokrytou převážně habrovými, bukovým a dubovými lesy. Zítra budeme mít na trase dlouhé 34 km šanci větší část si projít.
Sjíždíme poměrně prudce dolů a zastavujeme ve Ždánicích nedaleko zámku. Původní tvrz přestavěli v 60. letech 16. století Kounicové na renesanční zámek, který jim byl po třicetileté válce zkonfiskován. Potom přešel do rukou Lichtenštejnů, kteří jej v letech 1762–1789 přestavěli v barokním slohu. V roce 1923 zámek koupil majitel cukrovarů Dr. Eduard Seidl, pak patřil československému státu, po roce 1961 ministerstvu vnitra a od roku 1992 je majitelem bývalý redaktor Mladé fronty. 
V jedenácti místnostech v přízemí sídlí Vrbasovo muzeum založené místním učitelem a historikem Jakubem Vrbasem (1858–1952). Studoval historii regionu, sbíral památky, vykopávky, starožitnosti a výtvory lidového umění, které shromažďoval ve svém domě, aby je později věnoval muzeu ve Ždánicích se slovy: „Nedopusťte nikdy, aby muzeum, toto mé celoživotní dílo, bylo někdy ze Ždánic přemístěno. Pro Ždánice jsem ho budoval a Ždánicím aby zůstalo
Sbírka byla veřejnosti zpřístupněna v roce 1938 ve dvou místnostech Vrbasova domu, od roku 1946 je umístěna na zámku. Kromě sbírek zakladatele muzea jsou zde k vidění také části původního vybavení zámku a zámecké Seidlovy vily. V expozicích se nacházejí sbírky archeologické (bronzové předměty, keramika z různých období, zuby jeskynního medvěda, zuby, kel a obratel z mamuta), přírodovědné (trofeje zámeckého panstva, sbírka motýlů, brouků, ptáků, savců, hornin, nerostů, zkamenělin, mušlí, vzorky ropy a hornin z vrtů ve Ždánickém lese), etnografické (dřevěné hračky, postavičky ze šustí, vizovické pečivo, velikonoční kraslice, podmalby na skle, sakrální předměty, tkalcovský stav, šicí stroje, pračky, mandly a žehličky) a numismatické, nechybějí soubory staré evropské, české i moravské keramiky a porcelánu, památky na poslední toufary, hrnčíře, kamnáře ve Ždánicích, nářadí a nástroje řemeslníků, nádobí a pomůcky zdejšího lidu, historie cechů a spolků, historické a domorodé zbraně. V napoleonském oddělení se nacházejí obrazy s napoleonskou tematikou, část kmene z „Napoleonovy lípy“ od Spáleného mlýna, u které bylo 4. prosince 1805 po bitvě u Slavkova uzavřeno příměří mezi Napoleonem a Františkem I., dále památky na generála Laudona a na Seidlovu rodinu. Zajímavý je i soubor modelů ždánické vesničky s obecní pastouškou včetně vybavení, pohyblivé modely vodních a větrných mlýnů, parních strojů a lokomobil. Ve výstavním sále muzea probíhají během sezóny výstavy zaměřené jak na regionální témata, tak na malíře, sochaře a další umělce či sběratele z okolí, kteří mají zájem svá díla nebo sbírku vystavit. Právě nyní zde probíhá výstava Andělské Vánoce.
Po prohlídce muzea se vracíme k autobusu a pokračujeme do obce Vrbice. Vznikla za německé kolonizace kolem roku 1220 a byla nazvána Michelsdorf. Obývali ji svobodní lidé s povinností strážní a vojenské služby. Na návrší, kterému se odjakživa říkalo Stráž, zaplály ohně, které varovaly okolní obce pokaždé, když nepřítel překročil zemské hranice. Lidé se pak schovávali do podzemních úkrytů zvaných lochy. 

Nad vsí se vypíná kostelík sv. Jiljí, vystavěný bratrstvem sv. Jiljí v letech 1913–1920 v pseudorománském slohu s věží 36 m vysokou. Vrbice byla osvobozena Rudou armádou 14. dubna 1945, padlo při tom 36 sovětských vojáků a několik místních občanů. Na vrcholu kopce Stráž byl po roce 1945 na věčnou památku těchto událostí postaven památník osvobození. Hned v jeho sousedství stojí dělo z druhé světové války. 

Jednou z nejzajímavějších věcí na Vrbici jsou vinné sklepy, které stojí až v sedmi patrech nad sebou. Nejsou to sklepy honosné ani barvami, ani velikostí. Byly budovány s odstupem několika století a svým vzhledem i charakterem se značně liší. Starší kolonie Na sklepech, která tvoří dvě spodní patra, vznikla v druhé polovině 17. století a dnes je součástí vesnické zástavby. Většinou jde o kamenná patrová stavení se zapuštěnými lisovnami a dlouhými klenutými sklepy. 
Známější lokalitou jsou vinné sklepy Stráž. První chodby se zde začaly budovat na přelomu 18. a 19. století, lisovny s kamenným průčelím byly k podzemním chodbám přistaveny v polovině minulého století. Vstupní část  je vybudována z vytěženého kamene a má kamennou štítovou stěnu, mnohdy řešenou ze dvou druhů kamene nebo v kombinaci s cihlou. Místní zvláštností je záliba v gotickém lomeném oblouku.
Boží muka navržená v alpském stylu byla postavena v roce 2000
Po krátké procházce mezi sklepy pokračujeme autobusem do Bořetic, odkud půjdeme pěšky do Velkých Pavlovic. Nacházíme se v takzvaných Modrých horách. Hora, to zde není jenom kopec, ale i dávný výraz pro vinohrad nebo viniční trať. Odedávna se vinice vysazovaly především na jižních svazích kopců. A tyto „hory“ se v podvečerním šeru modrají stejně jako se na podzim modrají vinné keře obsypané úrodou modrých hroznů Frankovky, Modrého Portugalu a Svatovavřineckého. Modré odrůdy tu zaujímají více než polovinu rozlohy vinic. Pětice vinařských obcí – Velké Pavlovice, Němčičky, Bořetice, Kobylí a nejvýš položená Vrbice – je odedávna známá svými červenými víny ze svahových viničních poloh rozložených okruhem ve zvlněné krajině. 
Pozvolna stoupáme do turistického areálu rozkládajícího se ve výšce 225 metrů nad mořem ve vinařské trati Nad Zahrady, východně od Velkých Pavlovic. Dominantou areálu je rozhledna Slunečná, jejíž nejvyšší bod dosahuje do výše 18,6 m. Vyhlídková plošina je položena ve výšce patnácti metrů a vede na ni 75 schodů. Já si výstup odpouštím, jednak není dnes moc daleko vidět a hlavně už jsem nahoře jednou byl.

Projektantem rozhledny je známý architekt Ing. Martin Novák ve spolupráci s Ing. Antonínem Olšinou. Od něho pocházejí rozhledny Borůvka, Terezka a Toulovcova rozhlednu nedaleko Litomyšle, které se vyznačují geometricky čistými liniemi, mnohdy atypických tvarů. Slunečná se tvarově blíží Borůvce, která má tvar přesýpacích hodin, Slunečná je však nezvykle mírně vychýlená do strany, směrem k Velkým Pavlovicím, což jí přidává na atraktivitě. Materiálem výše uvedených vyhlídkových staveb je převážně dřevo v kombinaci s ocelovými konstrukcemi. Rozhledna Slunečná je taktéž postavena ze dřeva, vnitřní točité vřetenové schodiště je ocelové. Základy pod stavbou jsou železobetonové, podezdívka je postavena z kamenů bílého vápence, které sem byly přivezeny z lomu nedaleko partnerského města Senica. Dřevo pochází z Vysočiny, konkrétně z lesů okolo Ždírce nad Doubravou, druhého partnerského města.
Nedílnou součástí malebného areálu jsou dvě stavby stylizované do podoby typických jihomoravských vinných sklípků. Ta větší nabízí drobné občerstvení, prodejnu suvenýrů a ukázkový vinný sklípek, ta menší zase nezbytné sociální zařízení. 
Procházím kolem kaple sv. Urbana, patrona všech vinařů, a pomalu klesám do Velkých Pavlovic. Velké Pavlovice moc velké nejsou, je to vinařské a ovocnářské městečko s 3100 obyvateli. Jeho dominantou je barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, v jehož sousedství je hřbitov obehnaný zdí se čtyřmi nárožními kaplemi ve tvaru rotund. 
Ozdobou náměstí je v moderním svěžím duchu zrekonstruovaná radnice, před níž je zajímavě architektonicky řešená kašna s jemně zurčícími pramínky vody, stékajícími po přední straně vysokého čtyřbokého jehlanu. Jeho špička vychází přímo z budovy radnice a ústí do kruhovité kašny s půlkulovitým dnem, která je usazena přímo před vchodem do budovy. 
Přicházím k vinnému sklepu firmy Vinařství Zborovský a nahlížím dovnitř. U pultíku stojí s dvoudeckou červeného jeden z účastníků zájezdu, jiní hosté zde nejsou, ale to nevadí. Objednávám si dvojku frankovky, jdeme se posadit, protože máme zhruba hodinu do odjezdu autobusu a dáváme se do řeči.
Další zastávkou je obec Čejkovice. Zastávka sice poslední, avšak máme tu naplánované tři návštěvy! Tou první je domek, v němž prožil část svého dětství jeden z největších velikánů tohoto století vysokoškolský profesor, spisovatel a humanista, zakladatel Československé republiky v roce 1918 – T. G. Masaryk. 
Narodil se v Hodoníně a do Čejkovic přišel v roce 1856 jako šestiletý chlapec. Chodil zde do školy, poznával život a svět, studoval v zámecké knihovně. Prožívá tu šest let svého dětského života a ještě jednou se sem vrátil – v letech 1864 a 1865 zde působil jako praktikant ve škole. Domek, v němž bydlel, byl téměř zničený, léta neudržovaný. Jeho záchrana se podařila díky obrovskému nadšení čejkovických občanů, obecního úřadu a zemědělského družstva. 
Na domku byla v roce 1933 instalována terakotová pamětní deska, která setrvala na svém místě až do dnešních dnů. V interiéru domku je instalována stálá expozice ze života TGM.
Druhá návštěva patří templářským sklepůmPísemně doložené počátky vinařství v Čejkovicích spadají do 13. stol. Téměř 100 let před panováním českého krále Karla IV. začal v obci systematicky pěstovat vinnou révu francouzský templářský řád. První písemná zmínka o působení templářských rytířů v Čejkovicích je z roku 1248. 
Společně se stavbou templářské tvrze stojící naproti...
... začala i výstavba rozsáhlých vinných sklepů, které neměly na našem území obdoby. O jejich velikosti se dodnes vyprávějí legendy. Tyto mohutné sklepy, jimiž může projet ozbrojenec na koni či vůz naložený zbožím, byly a jsou stále využívány pro uskladnění a zrání vín. Z celkového komplexu chodeb je zpřístupněno pouhých 650 metrů.
 V roce 1936 bylo založeno první vinařské družstvo, jehož pokračovatelem je od roku 1992 firma Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo. Společnost působí stále v historických sklepech, kde má uloženo více než 350 000 litrů vín v dubových a barikových sudech a rozsáhlý archív lahvově zralých vín. Další kapacitu 6 000 000 litrů má v průmyslových budovách v obci Čejkovice.
Firma hospodaří na 100 ha vinic, na kterých dozrávají hrozny pro nejvyšší partie ročníkových a přívlastkových vín. V oblasti Čejkovic, odkud pochází stěžejní část hroznů, se vzhledem k půdám a podloží daří především těmto odrůdám: Tramínu, Moravskému Muškátu, Neuburskému, Rulandskému modrému, Frankovce, Cabernet Sauvignonu a stále oblíbenějšímu Modrému Portugalu. Dodavateli jsou i drobní vinaři sdružení pod hlavičkou vinařského družstva. Tak se může zákazník setkat i s menšími limitovanými partiemi odrůdových, přívlastkových, ledových a slámových vín.
Naše poslední dnešní návštěvou je exkurze ve firmě Sonnentor, česky Sluneční brána. Firma má logo s usměvavým sluncem a stejným symbolem byly v minulosti označovány brány a vrata svobodných selských statků, které získaly nezávislost. Začátky firmy spadají do roku 1988 a pojí se k nápadu nezaměstnaného mladíka Johannese Gutmanna v chudé oblasti dolnorakouského Waldviertlu. Johannes byl horlivým zastáncem ekologického zemědělství již v době, kdy slovo „bio“ ještě neexistovalo. V osmdesátých letech si obecně nikdo nedělal takovou hlavu s potravinami – odkud pochází, co je v nich nebo jak suroviny byly vypěstovány a produkty vyrobeny. Gutmann ale věřil, že nejlepší cesta pro zdravý život, životní prostředí a budoucnost je cesta ekologického zemědělství. A tak jako 23letý začal objíždět místní trhy, nabízel balené bylinky, čaje a koření od místních sedláků a stal se v místním regionu známou postavičkou, takovým maskotem. Začátkem devadesátých let, kdy byl Sonnentor v Rakousku ještě malá firmička o třech zaměstnancích, se na jedné konferenci o ekologickém zemědělství setkali Johannes Gutmann a Tomáš Mitáček. Netrvalo dlouho a v roce 1992 společně založili na jižní Moravě český Sonnentor a začala spolupráce s prvními českými pěstiteli bylin o koření. V Čejkovicích opravil Sonnentor nejprve areál starého zdevastovaného Havlíčkova mlýna a začal s balením a prodejem prvních čtyř druhů sypaných bylinných biočajů, z nichž „Dobrá nálada“ patří dodnes mezi prodejní bestsellery. Na sklonku milénia se podařilo zakoupit celý areál starého polorozpadlého kravína na kopci nad historickými templářskými sklepy a proměnit ho v moderní výrobní areál na zpracování bylin, čajů a koření z ekologického zemědělství. Další přestavba čejkovického výrobního areálu v roce 2012 dala vzniknout turistickému projektu Bylinkový ráj Sonnentor, který nabízí exkurze ve výrobě a zpracování čajů. A účastníky jedné z těchto exkurzí jsme dnes my:
Autor fotografie: průvodce zájezdu Jaroslav Mlejnek
Procházíme halu s neuvěřitelným množstvím sušených bylinek, jejichž vůně – přestože jsou balené – je tak intenzivní, že někomu může přivodit nevolnost. „Nebyli byste první ani poslední,“ říká průvodkyně. Dozvídáme se od ní jak a od koho se byliny vykupují, šetrně zpracovávají a balí a spoustu dalších zajímavostí, například to, že Sonnentor zásadně neprodává své produkty do nadnárodních řetězců a supermarketů, ale nabízí je výhradně v maloobchodních lokálních obchodech, partnerských prodejnách a pracuje na vybudování sítě vlastních prodejen. Přesto se mu postupně daří pomalu získávat nové zákazníky, zřizovat v Čejkovicích nová pracovní místa i podporovat regionální dodavatele. Sonnentor zpracovává přes 170 druhů bylin a koření, některé jsou zdraví prospěšné, jako máta, meduňka či šalvěj, jiné jen lahodí oku, jako chrpa nebo slunečnice. 
Jako samozřejmost a standard bere firma recyklaci odpadu, využití energie z autonomní fotovoltaické elektrárny, provoz firemních aut na CNG nebo vytápění peletami vyrobenými lisováním bylinného odpadu. Obalové materiály, do kterých firma balí své výrobky, jsou vyrobeny z obnovitelných zdrojů – fólie sloužící k ochraně aromatu je vyrobena z celulózy, pyramidální sáčky jsou z kukuřičného škrobu a rovněž lepidlo, kterým je k nálevovému sáčku připevněna nitka, je ze 100% přírodního materiálu. Některé druhy čajů však musí mít kvůli ochraně přírodního aromatu obal tvořený z 80 % papírem a 20 % polypropylenem, a proto je opatřen značkou „Směsný odpad“.
Na závěr exkurze dostáváme malý dárek, máme možnost zakoupit si v prodejně něco z nepřeberného množství čajů a koření a na konec posedět v čajovém salonu s kavárnou Čas na čaj.
Následující článek DP Za posledním puchýřem (II)

Žádné komentáře:

Okomentovat