pátek 3. listopadu 2017

Setkání toulkařů v Kytlicích (I)


Na cestu se vydáváme o půl deváté a v nezvykle hojném počtu. Stoupáme ke kostelu sv. Antonína Paduánského, o jehož stavbě bylo rozhodnuto v roce 1776. Základní kámen byl položen 7. září 1777, ale protože stavbu pozdržela válka s Pruskem, byl kostel vysvěcen až 10. října 1782. Barokní jednolodní kostel s hranolovou věží postavil děčínský architekt Jan Václav Kosch. 
U kostelní zdi je pět náhrobníků Kittlů, mezi nimiž je i barokní náhrobník z roku 1788 s plastikou zakladatele obce Jana Josefa Kittla (1723–1788). Na okraji hřbitova se nacházejí náhrobky rodiny Horníčkových, u nichž se tentokrát výjimečně nezastavujeme, ale míříme po žluté turistické značce ven z Kytlic. Míjíme dům, v němž všestranný umělec Miroslav Horníček (1918–2003) našel svůj druhý domov. Byl nejen oblíbeným hercem či klaunem, jak se sám nazýval, ale také úspěšným spisovatelem, autorem četných divadelních her, režisérem a v neposlední řadě i výtvarníkem. Příští rok uplyne sto let od jeho narození (*10. 11. 1918 v Plzni). 
Do Kytlic se přestěhoval až počátkem šedesátých let, takže nepatřil k první poválečné generaci chalupářů, kterou tvořili například Vlastimil Brodský nebo Zdeněk Řehoř (Brodský si ale po rozvodu se svou první manželkou našel nový víkendový azyl v nedaleké Slunečné).
Lesní cestou přicházíme na křižovatku značených cest Pod Medvědí hůrkou a zatímco ostatní přecházejí na zelenou značku, my pokračujeme ještě asi čtyři sta metrů po žluté. Od studánky, chráněné dřevěnou stříškou, která je ukrytá u pravého okraje cesty a na mapě označená jako Lesní pramen, se vracíme stejnou cestou k rozcestníku a postupně doháníme ostatní. Prudkým svahem pak s nimi stoupáme na Stříbrný vrch (613 m) tvořený krátkým čedičovým hřbítkem se dvěma vrcholky. Oba jsou porostlé listnatým lesem, ale v sedle mezi nimi i níže na svazích jsou lesy převážně jehličnaté. Na západním vršku si pořizujeme společnou fotku...
... a vracíme se na zelenou značku, která nás přivádí na zpevněnou lesní cestu. Po několika desítkách metrů z ní odbočujeme doprava a s pomocí GPSky hledáme v závěru doliny Černého potoka skálu Psí kostel, která je pozoruhodná kamenným sluncem. A také je tu ukrytá keška. Sestupujeme cestou necestou prudkým svahem porostlým uschlou, poměrně vysokou trávou, v níž se skrývají kameny, větve a kořeny, takže je třeba dávat pozor na každý krok.
Osamělou skálu, která při pohledu zdola připomíná svisle protaženou bramboru, obcházíme ze tří stran než objevíme kamenné slunce vytvořené vlivem nestejné rychlosti chladnutí čediče. Je třeba trochu představivosti, aby člověk objevil čedičové sloupce seskupené kolem kulovitého jádra. 
Ve strži pod skálou se dochovalo pár zašlých kamenných mezníků, které kdysi vyznačovaly hranici sloupského (B = Bürgstein) a kamenického (K = Kamnitz) panství. Později vedla hranice obou panství údolím Kamenice, ale ve 2. polovině 20. století se sem vrátila hranice okresů Děčín a Česká Lípa a dnes tudy probíhá i hranice Ústeckého a Libereckého kraje. Od skalky, která z druhé strany má tvar homole cukru, se vracíme méně krkolomnou stezkou na zpevněnou cestu.
V místě, kde se stáčí doleva, pokračujeme rovně na návrší Lipník, na jehož zalesněném vrcholku je malá skalka (526 m), a pak se znovu vracíme na cestu.
Už od vstupu do lesa nad Kytlicemi vidíme občas celé shluky popadaných stromů, následky vichřice Herwart, která se minulou neděli přehnala střední Evropou a zanechala za sebou obrovské škody nejen na lesních porostech.
Podél Černého potoka přicházíme do Mlýnů, převážně rekreační vsi malebně rozložené v zalesněném údolí říčky Kamenice. Vartenberkové zde kolem poloviny 16. století vybudovali pilu a o půl století později se Jan Oktavián Kinský rozhodl postoupit půdu v okolí pily poddaným a založit zde novou vesnici. Její výstavba byla zahájena v roce 1670, větší část vsi ležela na kamenickém panství, ale domy na pravém břehu Černého potoka již patřily k panství sloupskému. Tok Kamenice svým spádem umožnil vznik četných domáckých zařízení na vodní pohon, sloužících většinou k zušlechťování sklářských výrobků. V roce 1824 zde Anton Münzberg z Jiřetína založil malou textilní továrnu a v letech 1893–1928 tu pracovala i sklářská huť. K rozvoji obce také významně přispělo zahájení provozu na železnici v roce 1869. Dodnes se zde dochovalo několik lidových roubených domů s podstávkou.
Procházíme kolem hostince Mlýny, podle cedule bude otevřeno za půl hodiny. Vchodové dveře jsou dokořán a signalizují, že se větrá, a tak se jdu zeptat, zda by nás výjimečně neobsloužili už teď. Mírné zaváhání hospodského jsem zlomil zmínkou, že je nás kolem dvaceti – a to zabírá. Za chvíli už sedíme u pěnivého moku a objednáváme si polévky či segetínský guláš.
Po zhruba hodinovém posezení pokračujeme po zelené značce směrem k vrchu Javor, ale záhy odbočujeme doleva na cestu, která nás přivádí k silničce vedoucí zalesněným údolím podél Lučního potoka. Údolí je místy vroubené pískovcovými skalami, mezi nimiž je na jihozápadním úpatí Javoru malá průrva s šest metrů vysokým vodopádem. 
Nevelký přítok, který jej napájel, se dříve nazýval Fallewasser neboli „Padající voda“, protože jeho tok překonával několik menších skalních stupňů. Vodopád na něm byl ale vytvořen uměle koncem 19. století místním turistickým spolkem. V pozdější době byla jeho existence ohrožena zachycením okolních pramenů pro potřeby vodovodu v Mlýnech. Potůček tehdy zanikl, ale u jedné z vodovodních jímek byl ponechán přepad, díky němuž vodopád nezmizel. V průběhu let splynul s okolním prostředím tak, že dnes vypadá zcela přirozeně, a ve stínu pod ním roste vlhkomilná vegetace.
Nahoře je malé stavidlo. kterým lze průtok vody regulovat
Od silničky vede k vodopádu úzká pěšinka s upravenými můstky a schůdky, která před 2. světovou válkou pokračovala na upravenou vyhlídku nad vodopádem, kde byly dvě lavičky. Dnes je ale toto místo zcela zarostlé stromy.
Vracíme se na silnici a stoupáme po ní až na křižovatku značených cest Křížový buk. Někteří toulkaři již odtud směřují po červené značce do Kytlic, my si ještě přidáme výstup na nedaleký Chřibský vrch. Má dva vrcholy, které se dříve označovaly jako Malý a Velký, jejich jména však byla zaměňována. Nižší, ale mohutnější severozápadní vrchol (577 m) byl označován jako Velký Chřibský vrch, zatímco vyšší a strmější jihovýchodní vrchol (621 m) se nazýval Malý Chřibský vrch. 
Ze svahů vyššího kupovitého vrcholu vyčnívá několik skalních ostrohů, pod nimiž je na jižní straně větší suťové pole. Ze samotného vrcholu, porostlého řídkým bukovým lesem, je výhled jen omezený.
Následující článek Setkání toulkařů v Kytlicích (II)

Žádné komentáře:

Okomentovat