čtvrtek 2. listopadu 2017

Cestou na setkání toulkařů v Kytlicích

... aneb Ze Světlé nad Sázavou do Světlé pod Ještědem

Stejně jako v minulých letech, i tentokrát jsem pro cestu do Kytlic přichystal nějakou KPČ (pro neználky – KPČ je v turistice používaný výraz pro kulturně poznávací činnost). Konkrétně výšlap po naučné stezce Po stopách Karoliny Světlé, po místech, která se otiskla v jejím díle. Okruh naučné stezky měří 7,5 km a vede převážně po asfaltových cestách. 
Světlá pod Ještědem, která leží asi sedm kilometrů jihozápadně od Liberce a dva kilometry jižně od Ještědu, je jednou z nejstarších obcí regionu a žije v ní necelá tisícovka obyvatel. První zmínka o malé osadě v těchto místech je z r. 1291. Karolina Světlá zachytila v románu Kantůrčice (1869) pověst, podle které za bouřlivé noci zabloudil ve zdejších hvozdech rytíř. Při burácení hromu, hukotu větru a řvaní dravých zvířat už myslel, že mu nastala poslední hodinka, když najednou se mezi stromy objevil první úsvit ranní záře. „Aj, světlá se!“, zvolal radostně a z vděčnosti, že mu Bůh život zachoval, nechal na místě, kterému dal jméno Světlá, prosekat stromy a postavit kapli. 
Karolina Světlá, vlastním jménem Johana Nepomucena Mužáková, roz. Rottová, se narodila 24. února 1830 v Praze v době velké pražské povodně. Na křtiny do domu v Poštovské ulici (dnes ulice Karoliny Světlé) přijeli kněz a kmotři v loďkách. Největší vliv na malou Johanku měl otec Eustach Rott, muž sociálního smýšlení a národnostního uvědomění. Česká část dětství skončila pro Johanku ve chvíli, kdy začala chodit do školy: německé vzdělání ji „odnárodnilo“ natolik, že ve třinácti letech nebyla schopna napsat jedinou českou větu. V roce 1843 přijali Rottovi na krátký čas učitele hry na klavír, Petra Mužáka (1821–1892) z českého Podještědí, díky jemuž se z dívky vychované německými školami stala žena, která směla žít ideály českého národního obrození. 7. ledna 1852 se Johana Rottová za Petra Mužáka provdala. Nejzásadnější událostí jejího života bylo narození dcery Boženky (9. 10. 1852) a její smrt o tři měsíce později (13. 1. 1853). V tomto roce přijela Johana poprvé do manželovy rodné vesnice Světlé pod Ještědem na zotavenou. Její zdravotní stav se lepšil, ale psychicky byla na pokraji šílenství. Duševně churava nejste, řekl jí v roce 1857 doktor Podlipský, budoucí manžel její sestry, a nechcete-li takto ochuravěti, jest vám neodkladně duševně se zaměstnávati. Tak vznikla první povídka Dvojí probuzení. Původně byla napsána francouzsky a pro účely nového almanachu Máj (1858) a na naléhání Vítězslava Hálka ji Johana přeložila do češtiny. Pod text se podepsala jako Karolina Světlá: Světlá podle vesnice v Podještědí, Karolina podle neteře Světlé, která se narodila ve stejném roce jako její předčasně zemřelá dcera.
Osmnáctiletá Karolina Světlá na olejomalbě (19,5 x 23,5 cm) J. Myslivečka
z roku 1848. Ve vyobrazeném oblečení se zúčastnila plesu na Žofíně na počest
Slovanského sjezdu.
Ve stáří Světlá trpívala velkými bolestmi hlavy, kvůli bolestem v očích musela často trávit celé dny v zatemnělém pokoji, po mnoho let byla nucena své práce diktovat. Zemřela 7. září 1899 v domě U kamenného stolu na Karlově náměstí v Praze. Již 29. května 1910 (o 21 let dříve než ve Světlé) byla na Karlově náměstí instalována její busta. Dílo sochaře Gustava Zouly a architekta Jana Fanty bylo prvním pomníkem v nově vzniklém parku.
*  *  *
Auto necháváme u hostince U Richtrů, který byl předlohou a inspirací pro Antošův statek v nejznámějším díle Karoliny Světlé s názvem Vesnický román (1867). Hostinec je mimo provoz (snad jenom momentálně), takže chuť na kafíčko si musíme nechat zajít. 
První zastavení naučné stezky je u kostela sv. Mikuláše. Pochází z roku 1643, věž byla přistavěna v letech 1725–1735. Karolina Světlá ho znala ještě v jeho barokní podobě (s cibulovitou kopulí).
Nikoli Olina, ale Karolina
Jen pár kroků od kostela stojí pomník Karoliny Světlé. Jeho autorem je Josef Bílek, socha byla odhalena 12. července 1931. Slavnostního odhalení se zúčastnilo přes 5 000 lidí. V průvodu, který vycházel od dolnopasecké školy přes Rozstání a Hodky, kráčeli hasiči, sokolové, legionáři a ženy v národních krojích. Hlavním řečníkem byl Arne Novák, profesor dějin české literatury na Masarykově univerzitě v Brně. Dle vyprávění pamětníků byla socha během 2. světové války díky staviteli Říhovi z Českého Dubu a minimálně čtyřem nebojácným chlapům za jedné noci odstraněna a ukrývána, aby nemohla být přetavena na válečný materiál: nejdříve na světelské faře v seně a po vyzrazení tohoto úkrytu byla pak převezena do Liberce na šrotiště. Jeho majitel slíbil, že se za drobný úplatek vynasnaží sochu zachránit. Tak se i stalo. V prvních dnech po osvobození byla socha převezena zpět do Světlé pod Ještědem a 13. května 1945 slavnostně opět odhalena. Úplatek – několik hus – se tedy vyplatil.
Mírně stoupající silnicí přicházíme do osady U Třech filku, původně tvořené třemi roubenkami mezi Světlou pod Ještědem a Hodkami. U „Třech“ a krátké „u“ není gramatická chyba, ale takto se v Podještědí mluvilo nářečím horáků, které už téměř vymizelo.
A proč se tu říká U Třech filku? První možností je odvození názvu z povídky Z Ještěda z knihy Karoliny Světlé Ještědské povídky, tedy že si osadu založili loupežníci, kterým se říkalo filci a podle povídky pobývali na Pláních, kde měli hospodu U Tří filků. Druhou možností je, že zakládající osadníci byli náruživí karbaníci, ale protože byli jen tři, jeden filek v názvu chybí.
Druhé zastavení se nazývá Lavička obrozenkyňV opěradle dřevěné lavice je zpodobněno šest obrozenkyň své doby, které se však nikdy v této sestavě nesetkaly. Přesto k sobě neodmyslitelně patří svým zaujetím pro češtinu jako literární jazyk a svým odhodláním zlepšit postavení ženy ve společnosti. 
Vedle samotné Karoliny Světlé jsou zleva doprava zobrazeny spisovatelka Božena Němcová (1820–1862), přítelkyně Světlé, spisovatelka Teréza Nováková (1853–1912), přítelkyně Světlé, jejímž synem byl výše zmíněný Arne Novák, spisovatelka Magdalena Dobromila Rettigová (1785–1845), spisovatelka, překladatelka, autorka libret a zakladatelka prvního dívčího gymnázia Eliška Krásnohorská (1847–1926), blízká přítelkyně Světlé, a spisovatelka a překladatelka Sofie Podlipská (1833–1897), sestra a důvěrnice Světlé. 
Než dorazíme k třetímu zastavení naučné stezky, míjíme po levé straně cesty stavení čp. 14, které bylo předlohou pro povídku Přišla do rozumu, která byla posledním literárním textem, který Karolina Světlá napsala vlastní rukou. Své pozdější práce musela z důvodu oční nemoci diktovat. 
V této povídce Světlá odlehčeným způsobem zachytila vztah dvou mladých lidí, kteří se museli vzít ne z lásky, ale z rozhodnutí rodičů – kvůli přístupové cestě k polím. Povídka byla Eliškou Krásnohorskou zpracována do úspěšné divadelní hry. 
Čtvrté zastavení je v Hořeních Pasekách u domu čp. 1, v němž se odehrává děj románu Kantůrčice (1869). 
Karolina Světlá v něm formuluje svůj názor na roli ženy ve společnosti. Enefa Podhájských, hlavní hrdinka, byla už jako dítě výjimečná a jiná než ostatní. Objevila v sobě talent léčení a zaříkání nemocí a stala se jako léčitelka pro kraj nenahraditelnou. Někteří lidé jí říkali Kantůrčice, což bylo posměšné pojmenování pro její moudrost, vážnost, stručnost a důstojnost, tedy vlastnosti, které bývaly ceněny spíš u mužů. Enefa v sobě ztělesňovala mužské vzory, vesnickou pověrčivost a ženskou rozhodnost a pevnost. Když se seznámila s Otíkem, absolventem pražských práv, doufala v něm najít sobě rovného v názorech, vlastnostech i jednání. Podle modelu role ženy ve společnosti, který si coby ideál vytvořilo národní obrození, se nakonec z Enefy samotné stal ženský vzor pro muže: Otík se po vnitřním boji s povrchností městského života i sebe sama nechává Enefou inspirovat, veden touhou se jí vyrovnat.
Od pátého zastavení se naskýtá krásný výhled na Ještědský hřeben. Na kraji lesa roste široko daleko jediný modřín, k němuž se vztahuje povídka Karoliny Světlé Modřín Marie Terezie (1880). Když na trůn usedla Marie Terezie a v roce 1743 byla korunována českou královnou, viděl v ní Vít z nedaleké vsi Rozstání druhou Libuši. Věřil, že přinese českému národu spravedlnost, řád, lásku a slávu. Vydal se proto pěšky do Prahy, aby se zúčastnil její korunovace a vyznal jí svou přízeň. Světlá v povídce psala o zvláštním spojení mezi Vítem a Marií Terezií: dědička českého trůnu Vítovi slíbila, že z českého národa sejme břemeno utrpení. Po návratu z Prahy pak Vít vysadil na kraji lesa modřín. Teprve po mnoha letech, za vlády Josefa II. (syna Marie Terezie), se životní podmínky vesnických obyvatel výrazně zlepšily. Josef II. projížděl Podještědím a osobně lidem zaručil možnost vzdělání. Několik měsíců po své návštěvě vydal patent rušící nevolnictví. 
U šestého zastavení prosvítá mezi vzrostlými stromy vlevo od cesty stavení, které se stalo druhým letním sídlem Karoliny Světlé. Zde bydlela, když v letech 1867–1887 přijížděla na letní měsíce ke své švagrové Josefě Slukové zvané Sefka. Zde vznikly náčrty a předlohy pro její nejlepší romány Kříž u potoka (1868), Kantůrčice (1869) či Frantina (1870). Ve svých vzpomínkách psala o tom, že příběhy většiny jejích povídek a románů se opírají o pravdivou událost nebo v sobě zahrnují osud skutečného člověka, nějakou zvláštnost jeho povahy, názorů či smýšlení, nějakou výjimečnost, která by se mohla stát vzorem pro čtenáře. Světlá však zároveň vědomě pozměňovala místopisné názvy, krajinný ráz nebo jména svých postav, aby místním či příbuzným nezpůsobila problémy.
Sedmé zastavení se nachází v blízkosti kříže u potoka. Ano, stejně se jmenuje nejznámější kniha Karoliny Světlé, román Kříž u potoka (1868). Hlavní hrdinka Evička, schovanka v Dolanském mlýně, se rozhodla provdat za Štěpána Potockého, bohatého statkáře, jehož rod byl už po několik generací proklet. Evička se za Štěpána provdala i přes odpor pěstounů v naději, že dávné prokletí – neschopnost Potockých trvale milovat – zlomí. Štěpán propadl karbanu a alkoholu, našel si milenku a dceru i manželku od sebe odháněl. Zadlužil se tak, že jeho statek šel do dražby. Jednou v opilosti dokonce Evičku zranil… Karolina Světlá chtěla, aby čtenáři jejímu příběhu věřili a aby ho považovali za autentický. Na příkladu Kříže u potoka je dobře vidět, jak autorka zacházela s předlohou k příběhu a jak se tato předloha proměňovala v literární text. Z románu lze vyčíst, kdy přesně se měl vyprávěný příběh odehrát – v knize se pod křížem nacházela tabulka s informací, že kříž byl postaven a vysvěcen v roce 1797. „Přes půl století tedy hnila Józa již v zemi, nebylo z kostí jejích zajisté již ani prášku a dosud bloudilo po světě strašidlo uražené lásky,“ pomyslela si v románu Evička, když četla nápis na tabulce. Skutečný kříž, u kterého právě stojíme, však byl vztyčen až v roce 1835. 
Osmé zastavení se nachází nedaleko stavení, které proslulo jako dům U sedmi javorů. Informační tabule přibližuje nejen architekturu tohoto domu, ale dočtete se také o lidové pověrčivosti, s kterou se Karolina Světlá v Podještědí setkávala. Její postavy často věří v kletby a v prosté pověry, její hrdinové jsou moudří na základě přirozeného, selského rozumu, který je napájen zkušenostmi s půdou či povětrnostními zákonitostmi. Pověrčivost je zakořeněná v jejich každodenním jednání, v jejich rozhodnutích i životních očekáváních. 
Na křižovatce na dolním konci Rozstání naučná stezka odbočuje vlevo, procházíme kolem golfového areálu Ještěd a zastavujeme se na okraji lesa. Na ploše sedmi hektarů zde před nedávnem vyrostla síť cest a stezek doplněná dětskými atrakcemi a lanovým parkem. Areál dostal jméno Lesopark Horka podle Mazovy horky (569 m), nejvyššího bodu Kotelské vrchoviny. 

Vstup do lesoparku hlídá třicetimetrová betonová socha ležícího obra Mázy. Ke zdejšímu místu se totiž váže pověst o dvou obrech, kteří se rozhodli postavit tady z kamene horu, která by jim umožňovala hezký výhled od kraje. Když jim v okolí došel kámen, začali jej krást z čedičové zdi, která se táhla od Ještědu až k Bezdězu. Tu však stavěli čerti a když se s obry nedohodli po dobrém, využil jeden z nich toho, že znavený Máza poblíž svého díla usnul a mocným máchnutím svého ocasu jej nechal zkamenět. Když pak druhý obr našel svého kamaráda nehybného, raději kraj rychle opustil.
Areál buduje liberecký podnikatel Miloš Vajner, který v roce 2000 otevřel v Liberci akvapark a hotel Babylon, po Praze největší hotelový komplex u nás. Podnikal také v cestovním ruchu, ale z podnikatelských aktivit se již stáhl a je v důchodu. Tady má v plánu postavit ještě restauraci s venkovní terasou a dvacetimetrovou vyhlídkovou věží, ale k tomu bude potřebovat řadu povolení, protože pozemek se nachází v přírodním parku Ještěd.
Ke skalnímu obydlí Skalákovna, devátému zastavení naučné stezky, vede asi půlkilometrová odbočka doprava na úpatí již zmíněné Mazovy horky. Povídka Skalák (1863), která se vztahuje k tomuto místu, vypráví „... o skutečné události, která na venkově téměř mně na očích se odehrála,“ jak si o tom Karolina Světlá zapsala. Otec Jáchyma, hlavního hrdiny povídky, přivodil své rodině leností, opilstvím a karbanem bídu. Se svou ženou a deseti dětmi se odstěhoval do skalní jeskyně na tomto místě. Jmenoval se Skalák. 
Ze silnice směrem pod Skalákovnou jsou vidět Pláně – široká louka na horizontu Ještědského hřebene, v zimě oblíbené lyžařské středisko. V roce 1805 tam byl postaven první dům a postupem času založena česká osada Pláně pod Ještědem. Přes ní chodili podještědští vesničané se svými výrobky na trhy do Liberce, který byl až do roku 1945 většinově německý. Pláně se v té době nacházely na česko-německé jazykové hranici a situace vesnických obchodníků, kteří chodili s krosnami jak do Liberce, tak do Žitavy, se objevuje i v díle Karoliny Světlé.
Desáté zastavení se nachází na okraji osady Vesec, jedenácté u nedalekého hřbitova, který vznikl poté, co byl původní hřbitov u kostela sv. Mikuláše v roce 1858 zrušen (Karolina Světlá jej ovšem ještě zažila). Jako úplně první zde byl v roce 1858 pohřbený světelský rychtář zvaný Richtervencl, předloha pro Antoše z Vesnického románu (1867), dále farář Josef Buriánek (1797–1872), s kterým si Karolina Světlá ráda povídala a od něhož čerpala zajímavosti o místních lidech, zvycích a zvláštnostech, a také Sefka, tedy Josefa Sluková (1827–1908), sestra Petra Mužáka, ke které Mužákovi jezdili do Doleních Pasek. Její dům jsme viděli u zastavení č. 6. Karolina Světlá svou švagrovou zvěčnila jako literární postavu ve své druhé povídce Sefka (1859). Ve vedlejším hrobě spočívá její syn Karel Sluka (1846–1920), který se zasloužil o založení samostatné české školy v Doleních Pasekách v roce 1885 a byl jejím prvním řídícím učitelem.
Dvanácté zastavení je u hostince U Richtrů, kde jsme dopoledne zanechali auto a nyní tudíž dokončili celý okruh naučné stezky. Usedáme do auta a vydáváme se na další cestu. Ne však daleko.
Po necelých patnácti kilometrech zastavujeme v Kryštofově Údolí. Ves, kdysi německy zvaná Christofgrund a česky Údol svatého Kryštofa, leží v hlubokém údolí Rokytky pod Ještědsko-kozákovským hřbetem a v roce 2005 byla prohlášena vesnickou památkovou zónou s roubenými a podstávkovými domy, typickými pro lužickou oblast severních Čech. Byla založena patrně uhlíři někdy v 16. století, první písemná zmínka je z roku 1581. V minulosti vedla údolím pašerácká stezka a Karolina Světlá zde údajně tvořila podklad pro libreto opery (sepsané Eliškou Krásnohorskou) Hubička.
Přes starý klenutý mostek se sochou sv. Jana Nepomuckého se jdeme podívat k nejcennější zdejší památce – dřevěnému kostelu zasvěcenému sv. Kryštofovi, patronu poutníků. 

Byl postaven v roce 1686 nad pravým břehem Rokytky a nahradil tak původní luteránský kostelík, který stával na levém břehu říčky. Nynější kostel vystavěl tesař Michl Schöbel se svými pomocníky. Pozoruhodná je i samostatně stojící zvonice a rovněž márnice.

Jdeme do hostince U Kryštofa, který sídlí s budově bývalé školy. V prvním patře se nachází Muzeum betlémů, v tuto dobu ovšem zavřené. Když po nějaké době hospůdku opouštíme, na protějším orloji právě odbíjí celá hodina. Přidáváme do kroku, abychom stihli defilé apoštolů.
Orloj v Kryštofově Údolí je třetí v republice a vznikl přestavbou staré trafostanice. Jeho duševním otcem byl Martin Chaloupka, stavební povolení bylo vydáno v září 2006, slavnostní zahájení provozu se konalo 20. září 2008. Orloj je osazen 22 řezbovanými figurami, z nichž 18 je pohybových. V levém horním výklenku je sv. Barbora, v pravém sv. Kryštof, mezi výklenky jsou věžní hodiny. Pod nimi je umístěn ponocný, kolem něhož obíhá pejsek, a ponocný zvedáním trubky k ústům zahajuje v celou hodinu chod pohybových figur. Pod ponocným je reliéfní luneta představující život na vesnici, jejíž součástí jsou čtyři pohybové figury. Po tzv. krmení dochází k otevření okének a prochází pohyblivé procesí dvanácti apoštolů. Autorem těchto nádherných figur je známý liberecký výtvarník a řezbář Václav Plechatý. Zajímavé je, že některé figury mají své patrony, například Marcelu Augustovou, Jiřinu Bohdalovou, Martia Dejdara, Jiřího Lábuse, libereckého primátora Ing. Jiřího Kittnera a další.
Již za tmy se vracíme k autu a přes Chrastavu, Cvikov a Svor přijíždíme do Kytlic.
Následující článek Setkání toulkařů v Kytlicích (I)

Žádné komentáře:

Okomentovat