Spojení pěší turistiky a geocachingu považujeme za nejlepší možnost využití volného času
Poprvé zastavujeme na silnici, která vede po hrázi malé přehradní nádrže Němčice. Je z ní výhled na opuštěný kamenný viadukt někdejší železniční trati z Vlašimi do Dolních Kralovic. Byl postaven v roce 1902 přes údolí Sedlického potoka, má pět oblouků a kovové zábradlí. Když byla kvůli zatopení přehradní nádrží Švihov zrušena železniční trať z Trhového Štěpánova do Dolních Kralovic, byly sice vytrhány koleje, ale železniční těleso zůstalo většinou ponecháno svému osudu. Podobně na tom byl i viadukt, který začal chátrat.
Za hájovnou Keblov odbočujeme doleva na polní cestu, která se po necelém kilometru mění na cestu lesní. Opouštíme auto a pokračujeme pěšky. Naším cílem je nejen keška, ale především smírčí kámen.
„Uprostřed houštiny uschlých stromů, ztrouchnivělých polomů a mladých smrčin se v močálech bočního ramene přehrady Želivky nachází jeden z nejzajímavějších kamenných křížů u nas. Je to opuštěné místo – nejbližší lidé žijí až ve vesnici Kačerov přes dva kilometry odtud. Kamenný monolit, vysoký bezmála půldruhého metru, stojí na ostrůvku uprostřed bažiny – i po více než 680 letech je na nšm velmi dobře patrný oboustranný reliéf kříže. Svými rozměry 135 x 75 x 40 cm patří nejen k největším, ale také k nejzachovalejším křížovým kamenům u nás. Tento kačerovský smírčí kříž je historickým upozorněním, že právě zde byl podle pověsti na útěku z vypleněného želivského kláštera zavražděn husity jeden z mnichů.“
To je úryvek z článku, který v srpnu 2001 uveřejnil deník Právo pod tajuplným titulkem „Močál ukrývá stopy po náboženské vraždě“.
„Kámen je vztyčený na místě, kde husité utopili keblovskeho kaplana. Stalo se to prý tak, že když husité táhli na Kutnou Horu, vydrancovali vsi Keblov, Borovsko a Vestec. Nutili přitom keblovského faráře, aby přestoupil na víru podobojí. Jelikož tak nechtěl učinit, na místě ho uškrtili. Jeho dvěma kaplanům se podařilo uprchnout, avšak první byl dostižen a oběšen na hrušce u cesty k Sedmpánům. Druhý doběhl k Čechtickému potoku pod Kačerov, kde byl chycen a utopen.“
Kamenný kříž se opravdu nachází na malém ostrůvku, na který se ještě nedávno dalo dostat po provizorní lávce v podobě tří kmenů. My se dnes musíme spokojit pohledem z dálky, takže prohlédnout si kámen z obou stran.
Oldřich z Říčan, který byl purkrabím Pražského hradu a psával se z Křivsoudova, zde založil hrad a opevněný kostel Narození Panny Marie, se kterým je spojeno jméno biskupa Tobiáše z Bechyně, stavitele opevněných kostelů v době Braniborů v Čechách. V polovině 15. století patřil Mikuláši Trčkovi z Lípy a tím se zdejší panství dostalo na dlouhá léta k trčkovské Vlašimi. Křivsoudovský hrad začal pustnout a když v roce 1547 prodali Trčkové křivsoudovské zboží Jindřichu Kukelovi ze Stradonic, hrad se už neuvádí. Jako pustý se připomíná v roce 1550, kdy křivsoudovské zboží koupil Jindřich Střela z Rokyc. Pustý hrad opravil, nastěhoval se do něj a Křivsoudovu nastala šťastná doba, neboť pro něj Střela vymohl u císaře různé výsady, jako právo pořádat týdenní a dva výroční trhy. Z té doby má městečko také svůj znak: tři stříbrné vlčí zuby vyrůstající z levého okraje červeného štítu.
Ohnuté vlčí zuby připomínají erb Kinských, těm však Křivsoudov nikdy nepatřil. Původ tohoto znamení není jasný, může však mít souvislost se znakem Krucemburku, který se křivsoudovskému podobá.
Jindřichův syn Štěpán si postavil nové sídlo – poplužní dvůr, nad jehož průjezdem do náměstí je dodnes znak Střelů z Rokyc a Vančurů z Řehnic (Štěpánova manželka).
Další majitel Jan Leopold Donát z Trautsonu a Falkenštejna spojil toto panství s panstvím Dolní Kralovice. V roce 1715 zničil hrad i městečko požár a hrabě přesídlil do Čechtic, které na rozdíl od Křivsoudova ležely na křižovatce cest spojujících významná svobodná královská města. Hrad byl patrně ponechán svému osudu, a tak z něho zbyla postupem času jenom rozsáhlá zřícenina. Roku 1770 byla ze zříceného zdiva na místě hradu postavena tzv. hlavní sýpka o třech křídlech a dvou patrech. Po rozprodáni panských dvorů v roce 1801 se sýpka stala zbytečnou, ale prázdný mohutný objekt zůstal dominantou městečka. Po první světové válce byl upraven na sokolovnu, okolní terén však stále připomíná bývalý obranný systém hradu.
Z významných křivsoudovských rodáků je třeba připomenout bratry Beladovi, kteří se finančně podíleli na stavbách sokolovny, budovy občanské záložny a městského chudobince. Velkými finančními částkami přispěl zejména Antonín, Bohumil zase každoročně obdarovával nejlepší křivsoudovské žáky knihami a věnoval také knihy do veřejné knihovny.
Ing. Bohumil Belada (1874–1964) absolvoval stavební inženýrství České vysoké školy technické v Praze. Na stipendium města Prahy absolvoval roku 1900 studijní cestu po Evropě a v roce 1904 pobýval v Americe. Po návratu pracoval ve vídeňské filiálce firmy C. Korte zabývající se vodním stavitelstvím. V roce 1910 se osamostatnil a o deset let později založil s mladším bratrem Karlem stavební podnik Ing. Bohumil Belada a spol. zaměřený na pozemní stavitelství. Specialitou firmy bylo hloubení kanalizací, tunelů a šachet, ve kterém neměla v Čechách konkurenci. Byl členem zkušební komise pro živnosti stavební při Zemské správě politické v Praze a správní rady Banky stavebních živností, byl autoren odborných článků, studií a publikací. Projektoval hydrocentrály, vodárenská zařízení, sondovací práce, ale také veřejné budovy, např. nakladatelské domy J. R. Vilímka (1927), s bratrem Antonínem postavil palác Valdek na náměstí Míru (1928–1930). Spolupracoval rovněž při stavbě první české elektrické trati Tábor–Bechyně, nejvíce ho ale proslavil nerealizovaný projekt. Roku 1926 totiž s Vladimírem Listem navrhl jednu z prvních podob pražského metra, čímž výrazně předběhl dobu. Oba muži už několik let uvažovali o vybudování podzemní dráhy v hlavním městě, která by ulehčila rozrůstající se povrchové dopravě. Teprve společně ovšem vytvořili konkrétní plány a roku 1926 představili projekt pražské městské dráhy pod názvem „Podzemní rychlá dráha pro Prahu“. Projekt byl vskutku vizionářský. Podzemní dráha měla mít čtyři trasy a elektrický pohon, přičemž linky se velmi podobaly těm současným. Realizaci nakonec zmařila druhá světová válka, návrh se ale stal důležitým impulzem pro další stavitele. Současné linky v podstatě kopírují původní plány. Počítáno bylo dokonce i s Nuselským mostem, který propojuje Vyšehrad se středem města. Belada s Listem jsou proto dodnes považováni za otce celé stavby a ve vestibulu stanice Muzeum je připomíná pamětní deska.
Ing. Antonín Belada (1881–1936) vystudoval měšťanku v Dolních Kralovicích a stavitelské oddělení Vyšší průmyslové školy v Praze. Pracoval u několika stavebních firem v Praze a později přijal nabídku bulharské stavební firmy J. Zlatin, se kterou stavěl železnici Belovo–Kjustendil. Zpracoval vlastní návrh na Letenský tunel, je autorem staveb rodinných a činžovních domů, Filozofické fakulty UK, budovy ministerstva obchodu a průmyslu Na Františku, několika pavilonů nemocnice na Bulovce a Vojenského stadiónu na Strahově.
Ing. Karel Belada (1883–1953) absolvoval stavitelské oddělení průmyslové školy v Praze a pracoval u předních pražských stavitelských firem. V roce 1910 získal stavitelskou koncesi a odjel na Balkán, kde působil v Bosně a Černé Hoře. Po návratu pracoval ve firmě svého bratra Bohumila a jak již bylo zmíněno, v roce 1920 založili společný stavitelský podnik. Projektant a autor staveb rodinných a činžovních domů, průmyslových staveb (transformační stanice pro elektrárny v Praze-Holešovicích), veřejných budov (palác Šramota Na Příkopech, budova ČTK, Husův sbor v Praze 12 atd.). Podle jeho projektu byla postavena v Křivsoudově sokolovna.
* * *
Vracíme se k autu a odjíždíme do Křivsoudova, malého městyse s asi čtyřmi sty obyvatel.
Z významných křivsoudovských rodáků je třeba připomenout bratry Beladovi, kteří se finančně podíleli na stavbách sokolovny, budovy občanské záložny a městského chudobince. Velkými finančními částkami přispěl zejména Antonín, Bohumil zase každoročně obdarovával nejlepší křivsoudovské žáky knihami a věnoval také knihy do veřejné knihovny.
Ing. Bohumil Belada (1874–1964) absolvoval stavební inženýrství České vysoké školy technické v Praze. Na stipendium města Prahy absolvoval roku 1900 studijní cestu po Evropě a v roce 1904 pobýval v Americe. Po návratu pracoval ve vídeňské filiálce firmy C. Korte zabývající se vodním stavitelstvím. V roce 1910 se osamostatnil a o deset let později založil s mladším bratrem Karlem stavební podnik Ing. Bohumil Belada a spol. zaměřený na pozemní stavitelství. Specialitou firmy bylo hloubení kanalizací, tunelů a šachet, ve kterém neměla v Čechách konkurenci. Byl členem zkušební komise pro živnosti stavební při Zemské správě politické v Praze a správní rady Banky stavebních živností, byl autoren odborných článků, studií a publikací. Projektoval hydrocentrály, vodárenská zařízení, sondovací práce, ale také veřejné budovy, např. nakladatelské domy J. R. Vilímka (1927), s bratrem Antonínem postavil palác Valdek na náměstí Míru (1928–1930). Spolupracoval rovněž při stavbě první české elektrické trati Tábor–Bechyně, nejvíce ho ale proslavil nerealizovaný projekt. Roku 1926 totiž s Vladimírem Listem navrhl jednu z prvních podob pražského metra, čímž výrazně předběhl dobu. Oba muži už několik let uvažovali o vybudování podzemní dráhy v hlavním městě, která by ulehčila rozrůstající se povrchové dopravě. Teprve společně ovšem vytvořili konkrétní plány a roku 1926 představili projekt pražské městské dráhy pod názvem „Podzemní rychlá dráha pro Prahu“. Projekt byl vskutku vizionářský. Podzemní dráha měla mít čtyři trasy a elektrický pohon, přičemž linky se velmi podobaly těm současným. Realizaci nakonec zmařila druhá světová válka, návrh se ale stal důležitým impulzem pro další stavitele. Současné linky v podstatě kopírují původní plány. Počítáno bylo dokonce i s Nuselským mostem, který propojuje Vyšehrad se středem města. Belada s Listem jsou proto dodnes považováni za otce celé stavby a ve vestibulu stanice Muzeum je připomíná pamětní deska.
Ing. Antonín Belada (1881–1936) vystudoval měšťanku v Dolních Kralovicích a stavitelské oddělení Vyšší průmyslové školy v Praze. Pracoval u několika stavebních firem v Praze a později přijal nabídku bulharské stavební firmy J. Zlatin, se kterou stavěl železnici Belovo–Kjustendil. Zpracoval vlastní návrh na Letenský tunel, je autorem staveb rodinných a činžovních domů, Filozofické fakulty UK, budovy ministerstva obchodu a průmyslu Na Františku, několika pavilonů nemocnice na Bulovce a Vojenského stadiónu na Strahově.
Ing. Karel Belada (1883–1953) absolvoval stavitelské oddělení průmyslové školy v Praze a pracoval u předních pražských stavitelských firem. V roce 1910 získal stavitelskou koncesi a odjel na Balkán, kde působil v Bosně a Černé Hoře. Po návratu pracoval ve firmě svého bratra Bohumila a jak již bylo zmíněno, v roce 1920 založili společný stavitelský podnik. Projektant a autor staveb rodinných a činžovních domů, průmyslových staveb (transformační stanice pro elektrárny v Praze-Holešovicích), veřejných budov (palác Šramota Na Příkopech, budova ČTK, Husův sbor v Praze 12 atd.). Podle jeho projektu byla postavena v Křivsoudově sokolovna.
* * *
Podobně jako dopoledne u Kačerova láká nás i u Křivsoudova především smírčí kámen a to, že se v jeho blízkosti nachází mystery keš je jen bonus. Najít obé není až tak velký problém jako to, že probíhající těžba lesa napadaného kůrovcem tu zanechala zdevastovanou krajinu.
Popis uvádí, že na smírčím kamenu (evid. č. 1277) je kromě kříže tzv. jetelového typu vytesán i 60 cm dlouhý meč. My máme bohužel smůlu – při kácení stromů byl smírčí kámen vyvrácen a leží lícem na zemi. Ve dvou nemáme šanci jej převrátit, a tak místo jetelového kříže se musíme spokojit s křížem latinským, který je vytesán na rubu.
Další zastávkou je Šindelářův mlýn ležící v polovině cesty mezi Křivsoudovem a Čechticemi. V letech 1836–1837 jej postavil vyučený mlynář Martin Kletečka z Čechtic. V roce 1899 koupili mlýn František a Jana Šindelářovi z nedalekých Otročic, v živnosti pokračoval jejich syn Václav, který v roce 1924 koupil od křivsoudovské farnosti přilehlý rybníček a tím zvětšil vodní nádrž. Později postupně přidal naftový motor, přikoupil pole, postavil nový chlév a stodolu a rozšířil obytnou část domu. V roce 1950 byla živnost uzavřena, ale zařízení mlýna je dosud původní, nové je jen mlýnské kolo.
Čechtice jsou městys s necelými patnácti sty obyvatel. V dolní části náměstí stojí trojkřídlý zámek, který v roce 1926 odkoupila obec a zřídil v něm školu, dnes je z ní hotel a restaurace:
Zdejší multikeš je věnovaná obětem 2. světové války a její owner ji nazval Čechtická tragédie 1945. Dne 8. května 1945 projížděla Čechticemi ustupující německá armáda. Jedna Němka se chtěla pomstít za pohlavek, který dostala od strážníka za neuposlechnutí příkazu vrátit se do horní školy, kde byla ubytovaná. Vyzradila proto německým vojákům, že někdo z radnice předal partyzánům velký batoh. Z toho důvodu vtrhli Němci na radnici a odvedli všech sedm mužů do sklepa malého domku u zvonice, který je již zbořený. Odtud je zase vyvedli ven, přičemž jednomu se podařilo vyskočit z okna a tak uniknout. Všichni ostatní byli zastřeleni. Velké štěstí měl starosta Tvrdík, který přežil dokonce tři výstřely. V noci se probral, doplazil se domů a po několika operacích ještě dlouho žil. Na zdi zvonice je bronzová pamětní deska se jmény padlých.
Žádné komentáře:
Okomentovat