Do Prahy nejen na Holiday World

Také na výšlap, geocaching a za kulturními i přírodními zajímavostmi 

Brány veletrhu se otevírají v 10 hodin, ale na cestu do Prahy se vydáváme brzy po ránu, protože máme v úmyslu ještě předtím ulovit pár kešek a především navštívit výstavu sochaře Ladislava Janoucha (podrobnosti naleznete na tomto blogu zde).

Z Hlavního nádraží míříme na náměstí Republiky, konkrétně k budově nákupního centra Palladium. Historie místa, na kterém stojí, sahá až do 12. století, do doby románské, kdy se tu nacházelo sídliště dřevozemních domů a později prvních kamenných staveb. Pozůstatky těchto kamenných románských paláců se staly součástí interiéru dnešní budovy a lze je obdivovat například v prostoru knihkupectví Luxor. 

V průběhu staletí toto místo hostilo špitál pro chudé, později naopak paláce významných měšťanů a alchymisty Rudolfa II., v dobách baroka pak kapucínský klášter a kostel. V letech 1799–1800 byla v klášterních budovách zřízena Josefská kasárna (pozdější kasárna Jiřího z Poděbrad). Na místě zbouraného konventu bylo v letech 1857–1861 postaveno novogotické hlavní křídlo do náměstí, jehož průčelí se dochovalo dodnes:

Ve vlastnictví armády byl objekt až do roku 1996, nicméně od 2. poloviny 20. století byl téměř nevyužíván a chátral. Na začátku 90. let rozhodlo Ministerstvo obrany o jeho vhodnějším využití, byla vyhlášena soutěž na prodej nemovitosti, její rekonstrukci a dostavbu. Vítězem se stala developerská společnost European Property Development. V květnu 2005 byla zahájena stavba a 25. října 2007 bylo Palladium slavnostně otevřeno pro veřejnost. Od té doby je významnou a nepřehlédnutelnou dominantou centra města.

My ovšem nemáme v úmyslu podlehnout nákupnímu šílenství a spokojíme se s fotkou pamětní desky připomínající, že zde vznikl text naší hymny:

Píseň Kde domov můj zde napsal v roce 1834 Josef Kajetán Tyl (1808–1856) pro postavu slepého houslisty v divadelní hře Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. Tyl v kasárnách pracoval jako furýr (účetní) ve vojenské kanceláři 28. pěšího pluku.

Pokračujeme k Vltavě a kolem botelu Albatros, který je od roku 1969 trvale ukotven na pravém břehu mezi Štefánikovým (za socíku Švermovým) a Hlávkovým mostem. Po pravé ruce máme obrovskou budovu (847 místností, 1770 dveří a 2470 oken) od architekta Antonína Engla z konce 20. let minulého století, v níž dnes sídlí Ministerstvo dopravy a generální ředitelství Českých drah. Původně zde bylo Ministerstvo železnic, ale v roce 1960 se sem nastěhovalo na tisíc zaměstnanců nejmocnějšího orgánu socialistického Československa – Ústředního výboru KSČ.

Po levé ruce máme západní špičku vltavského ostrova Štvanice, na níž stojí malá vodní elektrárna postavená v letech 1913 až 1914 podle návrhu ing. arch. Aloise Dlabače. V letech 1984–1987 byla celkově rekonstruována včetně jezu a plavebních komor. Přitom byl v pravém rameni Vltavy postaven areál pro vodní slalomáře.

Na ostrov Štvanice sestupujeme po schodišti z Hlávkova mostu. Je to třináctý pražský most přes Vltavu po jejím proudu. Původní most z roku 1911 byl v letech 1958–1962 kompletně přestavěn a rozšířen a je součástí severojižní magistrály. Jméno po architektu, staviteli a filantropovi Josefu Hlávkovi (1831–1908) nese dodnes – jako jeden z mála významných mostů nebyl nikdy přejmenován!

Most je nad zhlavími ostrovních pilířů vyzdoben reliéfy vysokými 2,65 m, které byly vytesány přímo do betonového zdiva. Při rekonstrukci mostu se však ocitly v úzké mezeře mezi starou a novou mostovkou, a tak sochaři v těchto stísněných podmínkách plastiky odlili, zhotovili kopie a ty pak osadili na rozšířenou část:

Reliéf Muž s pádlem od Ladislava Kofránka

Jméno ostrova připomíná opravdu štvanice, které se zde odehrávaly od konce 17. do začátku 19. století. Pro tyto účely zde byla postavena dřevěná aréna, v níž byly až do roku 1816 pořádány štvanice psů na zvěř – jednalo se přitom o dnes zcela bizarní zvířata: jeleny, medvědy, býky a dokonce i krávy. Ostrov proslavila nejrůznější sportoviště. Ve 30. letech byl postaven zimní stadion, který hostil čtyři mistrovství světa v ledním hokeji. Stihl jej smutný osud, když byl roku 2011 pro špatný stav zbourán a místo něj zde vznikl bike park. V roce 1902 sem přesídlil nedávno založený I. Český lawn-tenisový klub. V souvisosti s ražbou tunelů metra pod Vltavou došlo v roce 1983 k demolici starého areálu a vzniku Centrálního dvorce slavnostně otevřeného o tři roky později:

Před areálem stojí socha Tenisty z roku 1986, jejím autorem je Ladislav Janouch,...

... na jehož výstavu máme namířeno. Článek o ní naleznete na tomto blogu zde. 

Vracíme se na Hlávkův most a pokračujeme po pravém břehu Vltavy. Fotím si Těšnovský tunel, jemuž ve své době neřekl nikdo jinak než Husákovo ticho. Tunel vznikl původně proto, aby se silnice nekřížila s magistrálou, ale především tím bylo sníženo bezpečnostní riziko před budovou nejvyššího orgánu KSČ. Protože byl v té době generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustáv Husák (1913–1991), dali lidé tunelu jeho jméno.

Z Karlína se metrem přesouváme na veletrh do Letňan:

Mezinárodní veletrhy cestovního ruchu a regionální turistiky Holiday World a Region World se v prostorách letňanského výstaviště PVA Expo Praha konaly již podruhé (ročník to však byl už jedenatřicátý!). Prezentovalo se 306 vystavovatelů z 26 zemí, přišlo 27 537 návštěvníků. Na turistické zážitky lákaly regiony České republiky, zatímco desítky cestovních kanceláří a agentur prezentovaly aktuální nabídky zájezdů do celého světa. 

Expediční vozidlo Tatrabus CK Adventura

Nechyběly národní turistické centrály tradičních evropských zemí i vzdálených destinací, jako Ameriky, Asie nebo Afriky. Velkorysá byla expozice Slovakia Travel, hodná titulárnosti „Partnerská země“ a odpovídající letošnímu mottu „30 let od sebe a stále spolu“. Slogan „Tak blízko k zážitkům, tak blízko k vám“ zval k našim blízkým sousedům na aktivity všeho druhu – lyžování, termály, památky, vinice, hrady a zámky.

*  *  *

Po několika hodinách strávených ve dvou halách se vydáváme na pěší túru z Letňan do Hloubětína. Dvě krátké zastávky mají na svědomí tamější earthkeše. Ta první je v přírodní památce Cihelna v Bažantnici. Jedná se o jedno z mála míst v Praze, kde lze vidět uhelnou sloj:

Do počátku 19. století se zde těžil kámen (nevysoká lomová stěna se zachovala na hranici se zahrádkářskou kolonií). Koncem 19. století byla na místě pozdějšího průmyslového areálu mezi železniční tratí a odkryvem zřízena cihelna, která využívala ordovické sedimenty i sladkovodní cenomanské lupky. Při těžbě zde byla odkryta slojka uhelného jílovce. Uhlí zde ovšem nebylo nikdy cíleně těženo, je vázáno na křídové usazeniny a spíše než k topení sloužilo k chemické výrobě. Lokalita je od roku 1988 přírodní památkou, důvodem ochrany je zejména její geologický a paleontologický význam.

S druhým neméně zajímavým místem nás seznamuje earthkeš s názvem Pražský zlom. Stejně se jmenuje přírodní památka na pravém břehu Rokytky představující významný tektonický úkaz. Jedná se o ukázku poruchy zemské kůry, kterou se táhne v délce zhruba 60 km od Berouna až po území městské části Praha-Kyje. Zlom byl aktivní v době ordoviku a siluru a významně se podílel při formování pražské pánve. Pokles severnější kry proti kře jižnější dosahuje tisícimetrového řádu.

Tento skalní výchoz je jediným přístupným odkryvem pražského zlomu. Můžete zde spatřit styk hornin různého stáří – ordovického křemence a jílovité břidlice. Chráněným územím bylo 0,36 ha vyhlášeno v roce 1988. Na skalním výchozu je postaven vyhlídkový altán. Jihozápadní část odkryvu směrem do údolí Rokytky je zřejmě původní, nenarušená těžbou, zatímco jižní část odkryvu podél ulice U Slavoje byla narušena příležitostnou těžbou křemenců, ukončenou nejpozději před druhou světovou válkou.

Procházíme hloubětínskou čtvrtí rodinných domků a stoupáme do lesa zvaného Lehovec, který se zvedá nad severním břehem Kyjského rybníka. Jméno lesa je odvozeno od názvu užívaného někdy pro celý vrch. Podle některých zmínek o historii a urbanismu Hloubětína jde o zkomoleninu původního pojmenování vrchu Hlohovec, podle množství na něm rostoucích hlohů. Plochy na svazích nad Kyjským rybníkem nebyly v 19. století lesem, k zalesnění původních pastvin a luk došlo až v padesátých letech 20. století. Rostou tu převážně akáty, částečně i duby a habry. Celý zalesněný vrch je protkán sítí stezek, z některých je vyhlídka na Kyjský rybník.

Odlovili jsme dvě tradičky a jednu z domova vyluštěnou mysterku a vracíme se do Hloubětína k metru. Na části severního svahu Lehovce je zahrádkářská osada, kde jsem vyfotil něco jako dřevěného ETho (čti ítýho):