Toulky po horách 2025 (I)

Po mnoha a mnoha letech, kdy akci „Toulky po horách“ organizovali Pepa s Ivanou, se letos – stejně jako loni – ujali pořádání Jarda s Evou. Volba padla na západní úpatí Velké Fatry, přičemž za výchozí bod stanovili lázeňské město Turčianske Teplice.

Po téměř dvouhodinovém čekání na přestup cestuji nočním spojem z Kolína. Mám zaplacené lehátko, bohužel třetí patro, protože jiná možnost už nebyla. Každopádně příště zvolím jízdu vsedě přes den, protože vedro u stropu a nemožnost natáhnout své dlouhé nohy nebyla žádná výhra...

Ve tři čtvrtě na pět jsem ve Vrútkách a přípoj mi jede v 6.05, takže mám čas porozhlédnout se po bližším okolí nádraží. Všude je samozřejmě pusto a prázdno...

Do roku 1971 byly Vrútky samostatnou obcí, pak se staly součástí Martina, od roku 1990 se opět osamostatnily a získaly statut města. Obyvatelé se původně zabývali zemědělstvím a byli nazávaní „repkármi“, podle intenzifikované produkce a kulinářské spotřeby „kvaky“ neboli řepky tuřínu. K vzestupu řemeslné výroby došlo až v průběhu 19. století, přičemž její charakter nikdy nepřerostl úroveň domácí výroby. Až po vybudování Košicko-bohumínské železniční tratě (1870) a velkých železničních dílen a výtopny (1873) význam obce prudce vzrostl. Narodil se zde český herec Radoslav Brzobohatý (1932–2012, zemřel den před svými 80. narozninami).

K památkám patří římskokatolícký kostol sv. Jána Krstiteľa postavený v roce 1905 v neogotickém stylu na místě raně gotického kostelíku. Projektoval jej Ing. Jozef Pfinn, hlavní inženýr Košicko–bohumínské železnice, hlavním sponzorem byl Peter Ráth-Ruttkay, generální ředitel Košicko-bohumínské železnice. 

Stavbu Obecního domu zadalo obecní zastupitelstvo staviteli Stanislavu Zacharovi 22. května 1925. O rok později byla dokončena, avšak v průběhu desetiletí ztratila původní účel a sloužila i jako zdravotní středisko. Po osamostatnění Vrútek od Martina uskutečnili noví představitelé samosprávy kroky k navrácení stavby jejímu původnímu účelu, což se završilo v roce 1995.

Vracím se na nádraží a pokračuji v cestě do Turčianských Teplic. O půl sedmé vystupuji na malém nádraží...

... a mířím do centra. Ubytování (se snídaní) máme zajištěné na internátě Střední školy pedagogické, ale myslím, že v tuto brzkou hodinu tam nebudu kandidovat a podívám se do lázeňského parku:

Turčianske Teplice leží v Turčianské kotlině, asi pětadvacet kilometrů jižně od Martina. Východně od města se zdvíhá Velká Fatra, západně pohoří Žiar, do něhož posledního dne také zabrousíme. Město se do roku 1948 jmenovalo Štubnianske Teplice, německy Bad Stuben a maďarsky Stubnyafürdö. Do roku 1960 bylo sídlem okresu, v roce 1971 k němu byly připojeny obce Diviaky, Dolná Štubňa a Turčiansky Michal.

Turčianske Teplice patří mezi nejstarší slovenská lázeňská města. První písemná zmínka o teplých pramenech pochází z roku 1281. Jako v jediných lázních na Slovensku se zde léčí choroby ledvin a močových cest, dále choroby pohybového ústrojí, onemocnění kloubů a páteře. K léčebným účelům se využívají horké prameny léčivé síranovo-hydrouhličitanové vápenato-hořečnaté vody, jejíž teplota se pohybuje od 38 do 46 °C.

Zdejší lázeňský park, v němž roste mnoho cizokrajných dřevin, je jedním z nejstarších a nejrozsáhlejších lázeňských parků na Slovensku. Má podélný půdorys v severo-jižním směru, který vymezuje údolí řeky Teplica zvané též Žarnovica. První cílená úprava parku se uskutečnila už v roce 1765 a od roku 1785 měl park svého zahradníka. Dodnes viditelná tvář parku pochází z roku 1848, ale definitívně byla zformována v letech 1881–1885. Po první světové válce bylo v parku vybudováno termální koupaliště, tenisové kurty, dětské houpačky, dřevěné budky pro ptáky a lavičky v intímních a romantických zákoutích. Kompoziční osu parku tvoří téměř jeden kilometr dlouhá lipová alej, jejíž věk, resp. některých stromů v aleji, se pohybuje kolem 200 let. V parku se střídají otevřené zatravněné prostory se skupinami stromů, jižní část má téměř lesní charakter. V první řadě slouží park jako zázemí pro léčebné lázně, ale hojně jej využívají i obyvatelé a návštěvníci města. Pro ně jsou velkým lákadlem různé postavy lidí a zvířat vytvarované z živých dřevin:

Jinou atrakcí jsou různé, ale především veselé a netradiční lavičky, jimž je věnována keška „Lavičky v Kúpelnom parku“. Vydávám se podle listingu na její odlov od kruhové fontány:

Dvě lavičky jsou smajlíkové – vysmátá a smutná – jiné jsou na lidovou notu, u výrazné červené rock’n’rollové lavičky je velká šachovnice, následuje Opilá lavička a další, která se jmenuje Pohádaná, protože má dvě oddělená sedátka.

Současně řeším multikeš týkající se významného slovenského malíře, grafika, ilustrátora a výtvarného pedagoga Mikuláše Galandy. Narodil se 4. května 1895 v Malé Vieske, která je dnes součástí Turčianskych Teplíc. Jako šestnáctiletý vážně onemocněl hmisavou angínou a v důsledku nedostatečné léčby dostal otravu krve a přišel o nohu. Toto trauma ho fyzicky i duševně poznamenalo, ale naštěstí nijak neomezilo jeho nevšední malířský talent. Naopak, ještě víc ho připoutalo ke skicáři. Ustavičné životní boje a pracovní vypětí však jeho organismus nevydržel a Galanda na vrcholu svých tvůrčích a intelektuálních síl předčasně v roce 1938 ve věku 43 let zemřel. Pochován je na národním hřbitově v Martině. Jeho manželka Mária měla tehdy jen 35 roků a po celý další život zůstala vdovou. Díky její snaze se podařilo Galandův rodný dům odkoupit, v roce 1979 byl vyhlášen národní kulturní památkou a roku 2002 v něm byla zřízena Galéria Mikuláša Galandu:

Po ubytování na internátě...

... je čas nechat se bilboardem pozvat na pivo:

Jako v jedné z mála restaurací zde netočí jen české, ale také slovenské pivo, konkrétně z řemeslného pivovaru Martins. A je výborné! Na webových stránkách pivovaru se píše: „Pivovar MARTINS vznikol v roku 2015 v Martine ako logická reakcia na neprijateľnú chuťovosť ponúkaných pív v turčianskej metropole Martin. Bolo logické, že budeme chcieť variť pivo, ktorého chuťovosť je naviazaná na remeselnosť výroby biologického ležiaku martinského typu.“

Následovat bude článek Toulky po horách 2025 (II)