Věřili byste, že ve vlastivědném sborníku kraje Aloise Jiráska, Boženy Němcové a bratří Čapků, který pod názvem Rodným krajem vydává Vlastivědný spolek při Městském kulturním středisku v Červené Kostelci, jsem objevil článek týkající se Světlé nad Sázavou? Jedná se konkrétně o 22. číslo z roku 2001.
Není to tak velké překvapení, když zjistíte, že autorkou článku je Alena Křivská, badatelka známá čtenářům Světelského zpravodaje svým neutuchajícím zájmem o vše, co se týká světelského kostela sv. Václava. Článek má titul Setkání s akademickým malířem Josefem Kuldou a já z něj ocituji pasáž věnovanou našemu kostelu:
Šťastná náhoda mi dovolila trochu nahlédnout do této jeho záslužné práce. Bylo to v létě 1999 ve Světlé nad Sázavou, když ještě s několika dalšími spolupracovníky prováděl kompletní obnovu hlavního oltáře v děkanském kostele sv. Václava.
V den našeho náhodného seznámení pracoval zrovna na obnově oltářního podstavce, v odborné terminologii nazývaného mensa. Posadila jsem se vedle něho a pozorovala, jak malým štětečkem nanáší na opravená místa červenohnědou temperovou barvu se vznešeným názvem Caput mortuum. Sledovala jsem tu trpělivou mravenčí práci a připadalo mi, že s ní nemůže být hotov dřív než za sto let. Za půl hodiny se však doretušovaná oltářní mensa vrátila na své místo.
Věříte, že i tato klasicistní památka podala zajímavé svědectví? Prozradila na sebe, že je v kostele už 200 let. Na vlastní oči jsem viděla bílou křídou napsaný letopočet 1799, který restaurátoři objevili na zadní stěně oltáře, když odstranili přibitá prkna, jež ji chránila. Bylo toho víc, co mě zajímalo a co jsem se ještě mohla od Mistra Kuldy dovědět.
Kraj kolem řeky, jejíž koryto je plné balvanů, které tam podle pověsti naházel rozlobený čert, je totiž mým rodným krajem a k tomuto původně gotickému, mnohokrát přestavěnému kostelu se váže nejedna důležitá událost v mém životě. Byla radost sedět a poslouchat, co všechno se musí ještě stát, než bude mně tak důvěrně známá věc zase jako nová.
Dnes už je oltář dávno na svém místě a třpytí se jako nikdy předtím. Pokaždé, kdykoliv se ta,m zajdu podívat, vybaví se mi milé setkání s laskavým člověkem, který tu natrvalo zanechal kus svého nevšedního umění. Byl to krásný pocit potkat se v místech svého dětství s rodákem z kraje, jenž je nyní mým domovem.
 |
| Úpickou badatelku Alenu Křivskou krásně vypodobnil náchodský malíř Jaroslav Cita (1926–2013) |
Žádné komentáře:
Okomentovat