Prodloužený víkend v Kytlicích

Setkání Toulkařů neboli účastníků červencové akce Toulky po horách, kterou již léta organizují Pepa s Ivanou z KČT Mníšek pod Brdy, se koná vždy v říjnu, výjimečně v listopadu na chatě ústředí Českého svazu vědeckotechnických společností Praha v Kytlicích v Lužických horách.

Na cestu vyrážíme o půl desáté, jedeme přes Kolín, Mladou Boleslav a Českou Lípu. Směřujeme k Novému Boru, ale v obci Pihel odbočujeme doprava na Sloup. Vesnici Pihel asi navštívil málokdo, přesto její název zná skoro každý. Nevěříte? „A do Pihele tmavýho,“ ulevila si doktorka Fastová v podání Dany Medřické v nezapomenutelném televizním seriálu Nemocnice na kraji města.

Projíždíme poslední zatáčkou před obcí a před námi se v celé kráse strmě vyčnívá k obloze nejznámější a turisticky nejnavštěvovanější památka Sloupu – mohutný skalní suk Poustevnického kamene s rozsáhlými zbytky barokní poustevny, označovanými obvykle jako skalní hrad. Pravděpodobně na konci 13. století zde založil Čeněk z Ojvína strážní hrad, jehož posádka měla zajišťovat bezpečnost projíždějících kupců, a nedaleko od něj byla zřízena celnice, kde se vybíralo mýto. Za třicetileté války byl hrad dobyt a vypálen, ale rozvážným hospodařením se podařilo panství vymanit z dluhů. Hrabě Kinský, který si v letech 1730–1735 postavil ve vsi nový zámek s reprezentačním dvorem, podporoval hlavně rozvoj domácké a manufakturní řemeslné výroby. Obyvatelé Sloupu i okolních vsí se živili převážně domáckým tkaním lněného plátna, které od nich hrabě skupoval a dále s ním obchodoval. Sám také založil několik bělidel a manufaktur na výrobu plátna i příze, barvírnu plátna, přádelnu a tkalcovnu bavlněných látek a manufaktury na výrobu barchetu a cvilinku. Díky atraktivní poloze se Sloup již v 19. století stal vyhledávaným letoviskem, do něhož přijížděly zámožné rodiny z Čech i ze sousedního Saska. Ke zvýšení atraktivity obce přispěl i místní Horský spolek, jehož členové upravili vycházkové cesty do okolních lesů a skal a kulturní nabídku dovršilo v roce 1921 otevření lesního divadla. Po válce byli němečtí obyvatelé Sloupu vysídleni, jejich majetek byl zkonfiskován a do obce se nastěhovali noví osídlenci z českého vnitrozemí. Soukromé živnosti byly postupně zrušeny, čímž tu zanikla řada pracovních příležitostí. Obec se proto snažila zachovat aspoň pověst turistického letoviska, vznikla zde četná rekreační střediska a od počátku 60. let se začalo rozvíjet chataření. Kromě kostela a zámku řada je zde řada zajímavých a historicky cenných roubených, polozděných nebo zděných lidových domů, pocházejících většinou z konce 18. a 1. poloviny 19. století. Některé z nich mají kamenné vstupní portály, mansardové střechy a břidlicí obložené štíty.

Auto necháváme na parkovišti a stoupáme po schodech ke skalnímu hradu. Po zaplacení vstupného dostáváme stručný popis jednotlivých zastávek, a protože nikam nespěcháme, všude vlezeme a vše si důkladně prohlížíme. 
Po prohlídce vyrážíme po žluté značce do skal k Lesnímu divadlu. Po první světové válce vznikla pod vedením prof. Rudolfa Ringela skupinka nadšenců divadla. V roce 1920 byl založen Divadelní spolek Sloup, který začal hrát v sále místního hotelu, a téhož roku vznikla myšlenka vlastní divadelní scény. V úvahu připadal lesní prostor s romantickými skalami na pozemku hraběte Augustiana Kinského u silnice vedoucí na Svojkov. Za podpory hraběte Kinského, místních podnikatelů a novoborských továrníků se podařilo během roku 1921 vystavět lesní scénu, které se žádná jiná v Čechách nevyrovnala. Byly vyhloubeny chodby v pískovcové skále, postaveno pódium, v příkopu pod jevištěm bylo orchestřiště a na protilehlém svahu  hlediště s dřevěnými lavicemi asi pro 1600 diváků. Divadlo využívalo členitý pískovcový skalní masiv, za nímž se ukrývalo zákulisí. Jeviště bylo na severní straně ukončeno asi 3,5 m vysokou válcovou věží, spojenou se skalním masivem kamennou zdí s gotickou bránou. Mimoto na něm byly ještě další dřevěné stavby, vzájemně propojené ve skále vytesanými průchody a tunely. Díky vynikající akustice se zde hrály i opery a operety, např. Čarostřelec nebo Cikánský baron. Tradice divadelních představení v přírodě se udržela i po 2. světové válce, ale po roce 1960 zájem o lesní divadlo upadl a nakonec bylo úplně zdevastováno. Až na jaře roku 2004 bylo za účasti místních obyvatel jeviště s hledištěm opět obnoveno, podařilo se vybudovat novou elektrickou přípojku, ze skalních chodeb vyvézt stovky metráků nánosů písku a provést zemní úpravy. 3. června 2004 bylo Lesní divadlo slavnostně otevřeno a během letní sezóny se zde odehrálo na 15 představení.  O rok později se z 330 ks pískovcových kvádrů vyzdila nová věž a stěna s gotickou bránou a udělalo se venkovní osvětlení areálu divadla a byla upravena přístupová cesta z obce s novými schody, zábradlími a lavičkami. Za šest sezón od obnovení divadla se zde odehrálo 115 představení a koncertů.

Od lesního divadla stoupáme k vyhlídce Na Stráži. Jedná se o 354 m vysoký skalnatý ostroh, jehož atraktivita ještě vzrostla v roce 1933, kdy zde byla postavena dřevěná výletní restaurace. 

Ještě v 80. letech 20. století sloužila jako rekreační středisko, v 90. letech zůstala opuštěná, postupně byla devastována a v letech 1998 a 1999 dvakrát vyhořela, pravděpodobně někým zapálena. V současné době zde probíhá výstavba nového penzionu a věže, financovaná údajně českolipským podnikatelem Tomislavem Procházkou, který podniká v oboru telekomunikací, tak doufejme, že věž bude sloužit nejenom k umístění telekomunikačních zařízení, ale také jako rozhledna.

Po krátké odbočce na Hraběnčinu vyhlídku, z níž je krásný výhled na Sloup, Nový Bor a vpravo kužel Klíče,

se vracíme na výrazný čedičový vrch Slavíček (535 m n. m.), z něhož sestupujeme úzkou strží do Modlivého dolu, romantického skalnatého údolí, hluboce zaříznuté do pískovcových skal. Na jižní straně nevelkého skalního kotle s lavičkami je skalní blok s vytesanou kaplí. Kaple má hlavní prostoru s oltářem a dvě postranní komory. Na oltáři je socha Panny Marie, vysvěcená v srpnu 2001, která nahradila ukradenou původní sochu. O původu zdejšího poutního místa se vyprávěly různé pověsti. Podle jedné z nich tu dobrovolně zemřeli rytíř Jaroslav ze Svojkova s dcerou sládka z Velenic, kteří se velmi milovali, ale rytířovi rodiče jim jejich lásku nepřáli. Jiná pověst vypráví, že tu jeden selský chlapec zabil svého soka v lásce. Koncem 18. století byla zdejší dřevěná kaplička snesena a hraběnka Alžběta Kinská nechala vytesat novou kapli do skalní stěny. Vytvořil ji svojkovský zedník Josef Sacher. V roce 1836 bylo průčelí kaple vyzdobeno gotickým portálem, který vytvořil sloupský sochař Antonín Wagner. Vnitřek kaple byl roku 1903 upraven na lourdskou jeskyni. Směřovala sem procesí z širokého okolí a modlit se sem chodil i bývalý císař Ferdinand V. při svých projížďkách ze zámku v nedalekých Zákupech.

Sestupujeme roklí, sevřenou po stranách strmými pískovcovými skalami, k rozcestníku na prostranství za posledními domky Svojkova a po žluté odbočce míříme ke zřícenině Svojkovského hradu stojící na nevelkém zalesněném vršku. O jeho založení nejsou žádné zprávy, jeho majitelé se často střídali. Posledním byl Bedřich Rodevic z Friedersdorfu, který nechal roku 1590 chátrající hrad strhnout a jeho dřevěné části spálit. Z nevelké plošiny dnes vyčnívají dvě pískovcové skály, které jsou navzájem spojené asi osm metrů vysokou kamennou zdí s úzkým štěrbinovým oknem. V hlavní, asi 17 metrů vysoké skále jsou ve třech patrech vytesané místnosti.

Oklikou se vracíme do Sloupu k autu. Projíždíme Novým Borem a po pár kilometrech jsme v Kytlici, cíli naší cesty. Tato rekreační obec se sklářskou tradicí vznikla spojením tří starších obcí, Dolního Falknova, Falknova a Kytlice. Když se pro zdejší skelnou huť začalo nedostávat dřeva, majitel Jan Josef Kittel v roce 1750 její provoz zastavil a rozsáhlé pozemky pronajal lidem na stavbu nových domků. V roce 1758 tak vznikla prakticky uprostřed starého Falknova nová ves, pojmenovaná podle původního majitele pozemků Kittelwitz a později nazývaná Kittlitz, česky Kytlice. S rychlým růstem obce vyvstala potřeba vlastního kostela, o jehož stavbě bylo rozhodnuto v roce 1776. Základní kámen byl položen hned o rok později, ale v důsledku války s Pruskem byl kostel vysvěcen až v roce 1782. Na hřbitově u kostelní zdi je pět náhrobníků Kittlů, mezi nimi i barokní náhrobník s plastikou zakladatele obce Jana Josefa Kittla. Pod košatým kaštanem hned na kraji hřbitova se nachází hrob nejznámějšího místního chalupáře, herce Miloslava Horníčka (1918–2003).

Zvrat v historii obce přinesly roky 1945 a 1946. Vysídlení německých obyvatel způsobilo radikální změny demografických a hospodářských poměrů, znamenalo hluboký úpadek nejen hospodářský, nýbrž i sociální a kulturní. Byly zpřetrhány tradice, rozrušena struktura vesnic, narušena kontinuita jejich vývoje. Prakticky se vylidnilo celé území, jehož nové osídlování probíhalo pomalu vzhledem k poloze stranou větších center, k nedostatku zemědělské půdy a k úzké specializaci na sklářskou výrobu. V roce 1950 zde žila přibližně čtvrtinu obyvatel (711) z roku 1910 (2966). Počet obyvatelstva však nadále klesal, v roce 1991 žilo v Kytlici pouhých 365 obyvatel. Opuštěné domy začaly chátrat a hrozila jim zkáza. Zachování historických a památkových hodnot budov bylo odkázáno náhodě. Demolicím podlehlo 106 budov, což představovalo přibližně 25 %. Naději přinesl nový společenský jev – chalupářství, které opuštěným usedlostem vtisklo novou funkci a životu obcí novou náplň. I v nejnovějším vývoji se Kytlice něčím odlišují od ostatních rekreačních center. Zatímco chalupářství se všeobecně rozšiřovalo až v 60. letech, byly Kytlice tehdy již známým, byť „dobře utajeným“ místem. Náhoda tomu popřála, že právě je objevili pražští herci, literáti i vědci, a že se jejich první kontakty s Kytlicí uskutečnily ještě před rokem 1950. Po Václavu Hartlovi, Vlastimilu Brodském, Janu Fišerovi, Ivo Žídkovi, Zdeňku Řehořovi, Jiřím Tauferovi, Vítězslavu Vejražkovi a Janu Ryskovi sem přicházeli další, mezi nimi Miroslav Horníček, Otakar Fencl, Karel Houska, Eduard Goldstücker, Ota Zelenka, Pavel Landovský, Táňa Fišerová. Umělci a vědci zde hledali a nacházeli tolik potřebné soukromí, ticho a klid, ať už k tvorbě či k pouhému zastavení – o samotě i s rodinou. Mnozí z nich zde zakořenili, Jan Ryska (1916–1983) tu napsal v roce 1977 knížku pohádek Kytlický vodník, zpěvačka a „nestárnoucí Saxana“ Petra Černocká (sestřenice Vlastimila Brodského) sem jezdí už od raného dětství, neboť její otec zde koupil chalupu hned po válce.

Obrovská změna, kterou obec prošla od roku 1945 jí vtiskla nový ráz. Nový způsob využívání objektů mnohdy znamenal jejich holou záchranu i jejich obnovu. Roubené chalupy s podstávkami, s kamenicky provedenými portálky, se zajímavými hrázděnými či roubenými patry a polopatry, s pavlačemi, s mansardovými střechami, se zdobenými štíty, někdy pobitými břidlicí, stále žijí, třebaže jinak než kdysi. Zachovaly se jako cenné památky lidového stavitelství a jejich krása stále uchvacuje.

Druhého dne ráno jedeme přes Cvikov do Krompachu a vyrážíme na túru. Zastavujeme se u tří chráněných tisů... 

...a pak pokračujeme po červené značce na Hvozd, německy Hochwald. Tento výrazný znělcový hřbet se dvěma vrcholy je jedním z nejvýznamnějších kopců v Lužických horách a druhým nejvyšším vrcholem Žitavských hor. Hlavní jižní vrchol (750 m n. m.) tvoří výrazná skála, na které již v roce 1786 stál velký dřevěný kříž označující místo, kde se setkávaly hranice jablonského, zákupského a žitavského panství. Dnes tudy prochází česko-německá státní hranice. V roce 1853 otevřel Johann Gotthelf Marx z Oybinu na české straně jižního vrcholu hostinec a v letech 1889–1890 vybudoval v jejím těsném sousedství, ale již na saském území, druhou restauraci, která poskytovala také ubytování. V roce 1892 byla na severním vrcholu (744 m n. m.) postavena 25 metrů vysoká kamenná rozhledna a nedlouho poté další restaurace. Rozhledna na Hvozdu se stala téměř dvojčetem rozhledny na Jedlové: obě věže jsou si podobné tvarem, výškou, použitým materiálem a dokonce i narozeniny slaví ve stejný den. Věž na Hvozdu je ale o rok mladší.

Chata na saské straně 23. dubna 1937 vyhořela, ale již 14. června 1938 byla otevřena nová chata, která tu stojí dodnes. Česká restaurace už nebyla po druhé světové válce využívána, v lednu 1946 v ní došlo k menšímu požáru a někdy kolem roku 1950 byla zbořena. Uprostřed vyhlídkové plošiny byl 25. června 2000 vztyčen nový dřevěný kříž, slavnostně vysvěcený o Velikonocích příštího roku. Kříž nese dvojjazyčný nápis Einer trage des anderen Last – Jeden druhého břemena neste.

Rozhledna nabízí krásný kruhový výhled do širokého okolí. Na severu jsou Žitavské hory s malebným Oybinem,na východě je vidět táhlý Ještědský hřbet a na obzoru za pěkného počasí Jizerské hory a Krkonoše. V dálce na jihu vystupují Trosky, Bezděz, Říp, na jihozápadě  České středohoří s Milešovkou a Bukovou horou

Po zelené značce šlapeme na Scharfenstein, z něhož je úžasná vyhlídka na městečko a zříceninu Oybin, která je naším dnešním hlavním cílem. Romantická zřícenina hradu a kláštera Oybin je asi největší turistickou atrakcí Žitavských hor a jednou z nejvýznamnějších památek Horní Lužice. Stojí na temeni mohutné pískovcové stolové hory (514 m n. m.), vystupující asi 120 m nad severním okrajem letoviska Kurort Oybin. Hrad vznikl asi ve 13. století jako strážní stanoviště u významné zemské stezky spojující Čechy s Lužicí, ale hradní skála i okolní krajina byly osídleny už v době bronzové.

Mezi majiteli hradu byl Jindřich z Lipé a král Karel IV., který začal s přestavbou hradu tak, aby lépe odpovídal tehdejším představám o kráse a reprezentativnosti. V roce 1369 zde založil klášter celestýnů, který využil především císařský palác a přilehlé budovy směrem ke kostelu, zatímco opevnění, úřední dům a obytná věž zůstaly součástí královského hradu. Během 15 let byl postaven nový klášterní kostel, který nese charakteristické znaky pražské chrámové stavební školy Petra Parléře. Po dokončení jej v roce 1384 vysvětil k poctě Svatého Ducha, Panny Marie, sv. Václava a sv. Celestýna pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Při volbě nového českého krále roku 1420 se Žitava i ostatní hornolužická města postavila za Zikmunda Lucemburského, čímž si znepřátelila husity. Ti podnikli do Lužice několik tažení, při nichž zpustošili Žitavu i přilehlé okolí, ale hrad s klášterem zůstaly ušetřeny. Bezpečná poloha kláštera byla také již roku 1421 využita k uložení tří zapečetěných schránek s relikviemi, odvezených před husity z pražské katedrály. Ještě 28. září 1429 se husité pokusili na Oybin zaútočit, ale nedobyli ho. V poslední čtvrtině 15. století byla zahájena přestavba kláštera. V císařském paláci byly vybudovány nové klenby, na několika místech byla vestavěna nová okenní ostění a ve skále na jižní straně kostela byl vytesán ochoz. Za velké bouře 24. března 1577 byl zapálen bleskem a téměř celý areál byl požárem do základů zničen. K jeho obnovení už nedošlo a zříceniny pomalu chátraly. Ke zkáze přispělo 14. května 1681 zřícení velké skály, která s sebou strhla celou hradní věž a zavalila nádvoří i několik domů v obci pod hradem. Další škody vznikly při pozdější těžbě kamene ve spodní části hradu.

Až téměř do konce 18. století byl hrad zarůstající ruinou a teprve v období romantismu byly jeho trosky znovu odhaleny. Zvláštní zásluhu na tom měli malíři Caspar David Friedrich a Carl Gustav Carus, kteří svými díly vzbudili zájem dalších umělců i veřejnosti. Díky tomu byly již v roce 1829 zříceniny zpřístupněny turistům. V pozdějších dobách ale hrad nebyl příliš udržován a jen obtížně se dařilo zastavit další hroucení zdí. V roce 1990 byl stav už tak vážný, že hrozilo uzavření celého hradu. Teprve potom byly zahájeny rozsáhlé opravy, které trvaly několik let. V jejich průběhu byly zrestaurovány hradní věže, kostel, zdivo císařského paláce a nově upraveno muzeum.

Do hradního areálu vstupujeme bránou s padacím mostem, za níž stoupají do hradu Jezdecké schody, po jejichž pravé straně je malá cisterna s vytesanými kanálky ke svádění dešťové vody. V hradbě nad schody je další věžová brána s nepravidelným půdorysem, pocházející ze 13. nebo z počátku 14. století, kterou se vchází na hradní nádvoří. Zřícenina císařského paláce je jednou z nejpůsobivějších staveb hradu, její zdi se zvedají přímo nad údolím a dosahují až do výše druhého poschodí.

Úchvatným dojmem působí především zřícenina klášterního kostela ze 2. poloviny 14. století, jehož podlaha je o patro výše, než nádvoří. Jednolodní stavba bez střechy má jižní stěnu částečně vytesanou z pískovcové skály a zvnějšku ji obchází tesaný ochoz z 16. století. 

K severovýchodní straně kostela je přistavěná svatováclavská kaple, využívaná jako sakristie, a pod ní je klenutá místnost bez oken, která snad kdysi sloužila jako pokladnice. 

Na jihozápadním nároží kostela je přistavěná věž, ve které bývaly zavěšené zvony, a dnes je odtud pěkný výhled na hrad i okolí.

Křížovou chodbou na severní straně kostela se dostaneme z areálu hradu do zadní části kopce, kam kdysi vedl most. Na zarovnané plošině vroubené skalami je pěkně upravený hřbitov, sloužící dodnes letovisku Oybin. Vznikl zřejmě jako pohřebiště mnichů po založení kláštera, ale nelze ani vyloučit, že tu byl již v dobách pánů z Lipé. Od hřbitova se rozbíhají cesty do několika stran. Na blízkém ostrohu stojí vyhlídková restaurace, postavená roku 1854 ve švýcarském stylu. 

Za ní začíná vyhlídková stezka, vedoucí po východní a jižní straně skalního masivu až do vytesaného ochozu u kostela. Další stezka vede ze hřbitova po tesaných schodech na vrcholovou plošinu kopce, nabízející nevšední pohledy do okolní krajiny.

Sestupujeme z hradu dolů do městečka,... 

...po žluté značce míříme k hranici,...

...odkud se nám naskýtá zpětný pohled na Hvozd s rozhlednou.

V sobotu jedeme do České Kamenice autobusem, neboť vlaky následkem povodně nejezdí. Česká Kamenice je starobylé město s bohatou historií, z níž vzpomenu pouze fakt, že ji – a vlastně celé děčínské panství – roku 1511 od Vartenberků koupil Mikuláš Trčka z Lípy. Na náměstí navštěvujeme místní bohatě zásobené informační centrum a pak už hurá na Zámecký vrch. Tento 530 m vysoký výrazný zalesněný čedičový kužel leží půl druhého kilometru jihovýchodně od města a na vrcholu má zříceninu Kamenického hradu. O jeho založení není nic známo, ale pravděpodobně jej vybudovali potomci Zikmunda z Vartenberka kolem roku 1441, když Lužičané zničili nedaleký hrad Fredevald. Při další trestné výpravě v roce 1444 vojska lužického Šestiměstí dobyla a vypálila Českou Kamenici a spolu s ní byl pravděpodobně zničen i hrad. V listinách ze 2. poloviny 15. století už totiž zmiňován není a znovu se uvádí až při prodeji panství roku 1515. Z toho můžeme usuzovat, že zničený hrad byl ještě obnoven a sloužil asi až do poloviny 16. století, kdy si Jindřich z Vartenberka nechal ve městě postavit zámek. Roku 1614 byl už hrad pustý, ale jako vojenská pevnost byl krátce využitý ještě za třicetileté války v roce 1639, kdy jej Švédové dobyli a zapálili. Později byly zříceniny postupně rozebírány na stavební kámen, takže se nakonec dochovala jen dvoupatrová obdélná budova hradního paláce, na kterou navazovaly na jižní a východní straně sporé zbytky hradeb.

V roce 1880 se členové českokamenického okrašlovacího spolku rozhodli zpřístupnit Zámecký vrch jako výletní místo. Opravili obvodové zdi bývalého hradního paláce a vestavěli do nich dřevěnou stavbu pohostinství s 16 metrů vysokou rozhlednu, která umožňovala kruhový výhled do širokého okolí. Po druhé světové válce ale stavba zchátrala a nakonec z ní zůstaly jen opuštěné ruiny se zbytky dřevěné kostry věže. Zdivo hradního paláce bylo částečně konzervováno, několik let obestavěno lešením a teprve v letech 1995–1996 byly zdi paláce zpevněny a v roce 1998 byla uvnitř vystavěna nová dřevěná věž, jejíž návštěvu si samozřejmě nenecháváme ujít.

Po zelené značce pokračujeme do Kamenického Šenova, proslulého sklářského města, jehož velkým lákadlem je Sklářské muzeum. Osadu založili němečtí osídlenci někdy ve 13. století při kolonizaci pohraničního hvozdu. Zpočátku byl typickou horskou zemědělskou vsí, ale již před koncem 16. století se zde začalo rozvíjet sklářství. K jeho většímu rozvoji ale došlo až po třicetileté válce, v roce 1694 se zdejší kuliči, rytci a malíři skla sdružili do cechu. Velký rozmach sklářství začal kolem poloviny 18. století. Zdejší sklářští řemeslníci a obchodníci zakládali ve velkých evropských městech pobočky zvané faktorie a Kamenický Šenov se tak stal významným evropským centrem sklářského obchodu. K dalšímu rozmachu sklářského průmyslu došlo kolem poloviny 19. století. Obchodní domy se postupně přeměnily na rafinerie, které podle požadavků zákazníků zadávaly výrobu v domácích dílnách a hotové zboží exportovaly. V té době se začalo několik zdejších dílen specializovat i na výrobu lustrů, dosáhly světové proslulosti a zdejší lustry proto zdobí řadu reprezentačních sálů po celém světě. Mezi světovými válkami zde bylo vedle tří sklářských hutí ještě 55 rafinerií, čtyři továrny na lustry a přes 200 dílen zušlechťovatelů skla, dále továrna na chromové usně, výroba barev a sklářských emailů, továrna na kovové zboží a několik pasířů, kteří pracovali pro továrny na lustry nebo sami vyráběli osvětlovací sklo a kovové zboží. Rostoucí zahraniční konkurenci se šenovští skláři rozhodli vzdorovat zkvalitněním svých odborných dovedností. Proto byla již roku 1839 na zdejší farní škole zavedena výuka kreslení a v roce 1856 byla otevřena odborná sklářská škola, která jako nejstarší ve střední Evropě vychovala mnoho sklářských odborníků i umělců.

Sklářské muzeum bylo otevřeno v červenci 1949 ve starém patricijském domě z roku 1770, stojícím na nároží hlavní silnice poblíž kostela. Je to výstavný kamenný dům s podstávkou v jižní roubené části a s dřevem obloženým patrem, krytým mansardovou střechou. V minulosti sloužil jako poštovní přepřahací stanice se zájezdním hostincem a od roku 1919 v něm sídlila pobočka vídeňské sklářské firmy J. a L. Lobmeyr. V prostorách muzea je bohatá expozice rytého a broušeného skla z období od 17. století do současnosti a expozice věnovaná vývoji zdejšího lustrařství. Mimoto se zde pořádají různé výstavy místních sklářských výtvarníků i jiné kulturní akce.

Jen kousek za městem se nachází Panská skála (597 m n. m.). Je pozůstatkem čedičového návrší zvaného Kalvárie nebo Křížový vrch, neboť na něm stávala trojice křížů. Již před koncem 18. století tu jeden z prácheňských sedláků lámal čedičové sloupy, které se používaly na dveřní, okenní i jiné sloupky, patníky, obrubníky apod. Při lámání byla postupně odhalena pozoruhodná vnitřní stavba vršku, tvořeného štíhlými čedičovými sloupy. Pravidelně vyvinuté čtyř- až šestiboké sloupce jsou až patnáct metrů dlouhé a v průměru mají okolo 20 až 25 cm. Uprostřed návrší stojí téměř svisle, ale směrem do stran se postupně sklánějí, a protože jsou uspořádány podle výšky jako píšťaly varhan, říká se skále lidově Varhany. Jejich obrázek nechybí v žádné učebnici geologie a k jejich slávě přispěli i filmaři, když je v roce 1952 použili jako kulisu ve slavné pohádce Pyšná princezna.

Několikrát však nechybělo mnoho a tato jedinečná ukázka sloupcové odlučnosti čediče by s postupující těžbou zanikla, kdyby se o její zachování nezasloužila řada významných osobností. V roce 1902 bylo v Děčíně založeno Sdružení na záchranu Panské skály, které se snažilo potřebné peníze do ochranného fondu shromáždit sbírkami, pořádáním loterie, dobročinných bálů, prodejem upomínkových předmětů s motivem skály apod. V roce 1904 se tak podařilo dosáhnout alespoň zastavení těžby na samotném vrcholku skály, takže lámání pokračovalo jen v předpolí, kde později vzniklo malebné jezírko. V listopadu 1906 byla s majitelkou lomu uzavřena nová dohoda o pronájmu hlavní části skály na šest let za roční poplatek 300 korun, hrazený z úroků ochranného fondu a z příspěvků Horského spolku pro České Švýcarsko a okresního zastupitelství České Kamenice. Hned po vypršení smlouvy ale majitelka lámání sloupců obnovila a za další pronájem požadovala dvojnásobnou cenu, na kterou již shromážděný kapitál nestačil. Teprve po opakovaných intervencích byla v roce 1913 další těžba okresním hejtmanstvím v Děčíně zakázána. O rok později byla skála okresním výborem v České Kamenici vykoupena a od té doby měla být chráněna. Během první světové války bylo ale přes četné protesty lámání kamene v malé míře obnoveno a pokračovalo i mezi válkami. V roce 1939 se dokonce uvažovalo o odtěžení celé plochy mezi skálou a silnicí, kde mělo vzniknout turistické zázemí s parkem, a vytěžené sloupky měly být použity k zabezpečení ponorkové základny na ostrově Helgoland. K uskutečnění tohoto projektu už ale nedošlo a v roce 1948 byla těžba na Panské skále definitivně zakázána. Narušená skalní stěna byla zakonzervována a roku 1953 prohlášena přírodní rezervací. Dnes má Panská skála statut národní přírodní památky a je nejnavštěvovanějším geologickým útvarem v Čechách, dobře známým i geologům v zahraničí.

Přecházíme na modrou turistickou značku, která nás přes obec Prácheň dovede do Polevska a žlutá do Kytlice. Opačným směrem jde do Slunečné, kde chalupařil a kde po svém dobrovolném odchodu ze života našel i místo posledního odpočinku herec a nezapomenutelný rozhlasový Hajaja Vlastimil Brodský (1920–2002). Původně si, brzy po válce, pořídil chalupu v Kytlici, ale tu – jak sám říkal – prorozváděl s první ženou, a jeho druhá žena Jana Brejchová mu našla náhradu právě ve Slunečné.

Na nedělní cestu domů máme samozřejmě několik naplánovaných zastávek, ale hned u té první nám dělá čáru přes rozpočet počasí. Je zataženo a drobně mží, což není nejvhodnější čas k výstupu na rozhlednu. Jmenuje se Sokolí vrch, stojí u vsi Dobrná na kopci vysokém 506 m n. m. Betonový tubus vysoký 51 metrů, na kterém je umístěno ocelové schodiště, má ve výšce 31 metrů vyhlídkový ochoz. Investorem stavby byla společnost T-Mobil a od jejího slavnostního otevření 1. května 2004 ji provozuje obec Dobrná.

V Benešově nad Ploučnicí už tak ošklivé počasí není, ale zde by nám to zase tolik nevadilo, protože jdeme na prohlídku zámku. Majiteli zdejšího panství byl rod Markvarticů, počátkem 15. století páni z Dubé a o století později Trčkové z Lípy, kteří je záhy prodali saskému šlechtickému rodu Salhausenů, který k nám přišel z Míšně. Bedřich ze Salhausenu si zde během tří let vystavěl tzv. Horní zámek. Od roku 1540 ve své stavební aktivitě pokračoval a souběžně s přístavbou nového sídla stavěl pro syna Jana Dolní zámek ozdobený bočními renesančními štíty ve tvaru „oslího oblouku“ a třípatrovou hranolovou věží před jižním průčelím. Jeho bratr Bedřich mladší žil později na Horním zámku a Janovi synové Antonín a Volf na Dolním zámku. Kolem roku 1578 si Volf nechal přistavět při Dolním zámku vlastní renesanční palác, tzv. Volfovo křídlo. Za Salhausenů nastal pro panství zlatý věk, byly zde vystavěny cenné renesanční stavby a město i jeho okolí hospodářsky vzkvétalo. Během třicetileté války koupili Horní zámek Thunové. Patřil jim až do roku 1926, kdy ho prodali městu. Na Dolním zámku se majitelé střídali častěji. Nejdéle (1634–1856) patřil Clary-Aldringenům, kteří však preferovali svůj zámek v Teplicích, a tak se oba benešovské zámky vyhnuly účelovým módním přestavbám. Od hraběnky Černínové koupili Dolní zámek v roce 1888 Grohmanové a stali se tak jeho posledními soukromými, nešlechtickými majiteli. V roce 1945 jim byl zkonfiskován.
Dolní zámek byl zpřístupněn v roce 1961 a jde o klasické šlechtické sídlo s reprezentačními prostory a soukromými pokoji panstva. V přízemí se nachází hospodářské zázemí včetně zámecké kuchyně s cínovým a měděným nádobím. Vytsaven je i cenný soubor lidové keramiky nazývané žitavská fajáns s hráškově zeleným dekorem. V zámecké zbrojnici se nacházejí pancíře, zbraně sečné a bodné a také houfnice vesměs ze 16. a 17. století. Ve slavnostnějších zámeckých interiérech prvního patra nechybí typický prvek architektury saské renesance – zdobené meziokenní sloupky. Za pozornost také stojí rozměrné tapisérie, ta nejvzácnější pochází z Nizozemí a zobrazuje bavící se šlechtickou společnost.
Horní zámek byl díky systematickému úsilí památkářů zpřístupněn po celkové rekonstrukci v roce 1999. Nachází se zde rodová obrazová galerie Thunů a v jedné místnosti prvního patra je instalována pracovna textilního velkoprůmyslníka Grohmana s pseudobarokním nábytkem. V prostorách druhého patra zaujmou především původní malované kazetové stropy a renesanční kamna složená z velkých reliéfních kachlů. 

Pro prohlídce zámku se ještě jdeme podívat na Ploučnickou vyhlídku. Zděný altán s vyhlídkovým ochozem, u jehož zrodu stál místní Spolek pro pozdvižení cizineckého ruchu, se ve svahu Sokolského vrchu na jižním okraji města tyčí již od roku 1902. V poslední době, jak je mnohde u nás zvykem, je pravidelně terčem vandalů.

Poslední zastávkou před definitivním odjezdem domů je zřícenina hradu Ostrý, nazývaného také Scharfenstein či počeštěle Šarfenštejn. Byl postaven v lesnaté a málo obydlené krajině na úzkém čedičovém hřbetu obtékaném řekou Ploučnicí po polovině 13. století. Ovládal jak údolí řeky, kde v té době vznikala pravděpodobně trhová osada, pozdější město Benešov, tak zejména starou obchodní stezku, která kolem něho procházela. Pravděpodobným stavitelem hradu byl Markvart z rodu Markvarticů, který se již roku 1268 psal  z Šarfenšteina. Po něm následovali v držení hradu páni z Michalovic, pak Berkové z Dubé a po nich páni z Vartenberka. Za válek Vartenberků s lužickým Šestiměstím byl roku 1445 hrad Ostrý dobyt a vypálen. Poté již nebyl sídlem majitelů a jsou zde připomínáni pouze purkrabí. Již v roce 1515 je hrad Ostrý v pramenech označován za pustý.