Praha

Krátká toulka předvánoční Prahou

Zpočátku se držím plánu, který jsem si předem připravil, a tak mířím do České spořitelny v Rytířské ulici. Budova Městské spořitelny pražské, dnes České spořitelny, a. s., byla postavena na místě kotců (společných prodejních míst řemeslníků a obchodníků) v letech 1891-1894 podle návrhů architektů Antonína Wiehla a Osvalda Polívky. Byla navržena v novorenesančním slohu, ve stylu vlašské renesance s akcentem na sgrafitovou, malířskou a sochařskou výzdobu. V roce 1953 prošla budova stavebními úpravami z důvodu změny využití pro Muzeum revolučního hnutí Klementa Gottwalda. V roce 1989 bylo muzeum zrušeno a objekt byl v rámci privatizace navrácen nástupci Městské spořitelny pražské – České spořitelně, a. s. V letech 1990-1993 byla stavba zpětně rekonstruována pro svůj původní účel, tedy pro potřeby banky, a v letech 2005-2008 proběhla generální rekonstrukce, jedna z nejrozsáhlejších v rámci České republiky. Zadání investora znělo jasně: skloubit modernizaci bankovního provozu jedné z nejkrásnějších poboček s maximální snahou o zachování historické autenticity.

Po točitém schodišti sestupuji do suterénu budovy, avšak jste úplně vedle, pokud čekáte, že jdu buď uložit velký balík, nebo provést bankovní loupež. V suterénu se totiž nachází Galerie České spořitelny, která zde v nedávné době připravila ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze poutavou expozici. Jmenuje se Dva fenomény evropského sklářství: benátské a české sklo a přibližuje sklářství prostřednictvím dvou dědiců antických technik, italských Benátek a vybraných českých měst.

Sklářství je prastaré řemeslo, jež se ze starých říší Středního východu rozšířilo přes Řecko a Římskou říši na západ. V Evropě nebyla země, již zabraly římské legie, která by díky nim nepoznala sklo. Ale jen dvě místa na mapě Evropy dokázala tajemství výroby uchopit do všech detailů a rozvinout ho do nebývalé krásy, kterou obdivujeme dodnes. Italské Benátky – respektive jejich ostrov Murano – a středoevropské Čechy. V Benátkách sklo modelované, v Čechách sklo zvané český křišťál, sklo tvrdé jako drahokam a také tak opracovávané.

V roce 1859 se právník Antonio Salviatti, velký obdivovatel Benátek, jejich historie a architektury, rozhodl k zásadnímu kroku, který měl obnovit slávu výroby benátského skla, jež už několik století upadala. Založil několik firem, jimž se v letech 1860–1875 podařilo vytvořit novou kolekci historizujícího skla, které volně navazovalo na tvary a dekory renesančních předloh. Úspěch podniku spočíval nejen v návrzích, ale také ve zručnosti sklářů, které Salviatti ve velkém počtu angažoval. Od 80. let 19. století do první světové války přinášeli na trh křehké tvary plné květin, lístků, dráčků, hadů, mořských tvorů apod. Salviattiho příklad následovali i další podnikatelé a návrháři, a tak od druhé poloviny 19. století zaznamenalo benátské sklářství svůj návrat na evropské výstavy a trhy. 

Čeští i slezští řezáči skla zdobili pláště pohárů precizní drobnokresbou ornamentů, šlechtických erbů, vedut, portrétů, milostných, hudebních a dalších scén. Vlastní tvar číše, balustr noh a úchytky víček brusiči fasetovali. Oblíbený pohár – lodička – měl v různých výškách vykrojený okraj, takže pohárek opravdu připomínal obchodní či válečnou loď 17. století. Vysoké poháry a holby s cínovými víčky zdobily pijácké scény, scény ze života vojáků a také téma lovu, nejrozšířenější zábavy šlechty od středověku do 18. století.

Z původního záměru propátrat Hanspaulku a sídliště Baba, který jsem si naplánoval před odjezdem, zbylo jen torzo. Mrazivé počasí s nepříjemným větrem mě od dlouhé procházky odradilo, a tak se spokojím s cestou z Vítězného náměstí neboli „Kulaťáku“ do Kadeřávkovské ulice, kde stojí vila Vlasty Buriana.

Vlasta Burian (9. 4. 1891 Liberec – 31. 1. 1962 Praha) byl vynikající český divadelní a filmový komik, méně je známo, že byl také sportovec, byl fotbalovým brankářem, jezdil na kole a závodně hrál tenis.

Začínal na vinohradské operetní scéně, odkud přešel do divadla Rokoko a kabaretu Červená sedma a v roce 1925 založil vlastní Divadlo Vlasty Buriana. Jeho popularitu ještě znásobil zvukový film, za všechny připomeňme alespoň filmy C. a k. polní maršálek, Anton Špelec, ostrostřelec, To neznáte Hadimršku, či Ducháček to zařídí. Po válce byl nařčen z kolaborace s nacisty, navzdory tomu, že za války naopak mnoha lidem pomohl.

Jak se však ukázalo, v očích jeho žalobců největším zločinem bylo, že se měl dobře. Vlastnil vilu v Dejvicích s bazénem a tenisovým kurtem, soukromé zemědělské hospodářství v nedalekých Nebušicích, vlastní dostihovou stáj, automobil s osobním řidičem, měl vlastního kuchaře, zahradníka a trenéra. Svého bohatství nabyl poctivě – a také se z něho poctivě radoval. A to se v Čechách neodpouští. Ani dnes.

Vlasta Burian byl souzen a odsouzen, osvobozen a znovu odsouzen. Na několik měsíců byl uvržen do vězení, dostal pokutu půl miliónu korun, zákaz hrát v divadle a točit filmy, ze své dejvické vily byl vystěhován a musel manuálně pracovat. Později, aby se uživil, vystupoval na různých zájezdových estrádách, dostal i pár malých rolí ve filmu, ale v podstatě živořil na periférii umění.

V roce 1994 byl rehabilitován zejména díky divadelnímu kritikovi Vladimíru Justovi, který prosadil znovuprojednání Burianova případu. On je také autorem publikace Věc: Vlasta Burian, kterou v roce 1991 vydalo nakladatelství Rozmluvy. O přetrvávající popularitě Vlasty Buriana svědčí i to, že jeho filmy jsou dodnes reprízovány v televizi a vycházejí na DVD.

Vilu dostal v restituci Burianův vnuk Ing. Vlastimil Kristl, 8. listopadu 1998 na ní byla odhalena pamětní deska od akademického sochaře Josefa Nálepy. Dodejme ještě, že 8. února 2002 byly ostatky Vlasty Buriana a jeho ženy Niny převezeny z Vinohradského hřbitova do nového hrobu na Vyšehradě.

Tak a na závěr pár snímků z návratu na Staroměstské náměstí a do centra města: