DP Za posledním puchýřem

Ve dnech 15. – 17. listopadu se v Humpolci koná 32. ročník dálkového pochodu Za posledním puchýřem, akce pořádané k symbolickému ukončení turistické sezony. Z pověření sekce pěší turistiky PR KČT ji pořádají Oblast KČT Vysočina a odbor KČT TOM Šlápoty Hněvkovice u Humpolce. Ke zdárnému průběhu jsme přispěli jednak zajištěním skleniček s pískovaným logem pochodu a jejich zabalením do krabiček, jednak zorganizováním a vedením jednoho z pěti pátečních autobusových zájezdů.

Do Humpolce jedeme už ve čtvrtek navečer a ubytováváme se na internátě České zemědělské akademie hned naproti sokolovně, která bude středobodem celého puchýřovského dění. Práce na nás už žádná nezbyla, pořadatelů je dost a všechno zvládli, takže víceméně jen tlacháme s mnoha známými, kteří se sem postupně sjíždějí z celé republiky.

V pátek před osmou hodinou jdeme na autobusové nádraží, autobus na Ledečsko a Světelsko se postupně plní 47 předem přihlášenými zájemci (jeden manželský pár jsou Němci) a pár minut po osmé už odjíždíme přes Ledeč nad Sázavou do Bohdanče. Zastavujeme pod rozhlednou Bohdanka a stoupáme k ní, přestože mlha neslibuje žádný velký zážitek. Horší je ovšem zjištění, že stánek pod rozhlednou, kam samozřejmě přicházím jako pořadatel první, je uzamčený, stejně jako vstup na rozhlednu. Ještě než za mnou dorazí první účastníci, volám starostovi, s nímž mám vše domluvené a potvrzené, a ten mě ujišťuje, že kolegyně s klíči už je na cestě a během pár minutek dorazí. Tak se i stalo, a 26 účastníků se vydává po schodech nahoru, zatímco ostatní vytvářejí frontu na pohledy, vizitky a razítka.

Od rozhledny se vracíme k autobusu a pokračujeme pěšky k bohdanečské palírně. Dostává se nám odborného výkladu o provozu ovocného lihovaru a moštárny, pěstitelském pálení, pálenkách (slivovice, calvadosu atd.), likérech, moštu a vlastním medu ke slazení, a pak následuje hromadný nájezd na obchod. Pálenky, likéry, sýry, klobásy, pečivo – dvě prodavačky se mají co otáčet.

Popojíždíme pár kilometrů a zastavujeme v Tasicích, kde máme zajištěnou exkurzi v Huti Jakub. Průvodce je úžasný, vykládá jasně a srozumitelně, názorně představuje práci skláře s píšťalou, zadáka a odnášeče, ukazuje pánve, chladicí pec, ale také broušení, pískování apod. Ve vzorkovně a prodejně nás čeká překvapení v podobě velkého hrnce horkého čaje, který paní Milichovská prochladlým turistům navařila. Ti toho s povděkem využívají a pak nejenže platí vstupné, ale také nakupují sklo, čiré, barevné, broušené, ohnivzdorné. A také vánoční ozdoby.

Volám světelskému faráři, abych se ujistil, že až za půl hodinky přijedeme do Číhoště, budeme moci jít na prohlídku kostela. Říká, že nepřijede, což je další velké překvapení, ale na uklidnění hned dodává, že nám výklad udělá paní Lebedová.

Přichází krátce poté, co zastavujeme před kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Nabádám ji, aby nám řekla všechno, ale pokud možno stručně, že ve výpravě jsou jistě lidé, kteří o číhošťském zázraku v životě neslyšeli, a přitom nemáme času nazbyt. Je jí 85 let a úkolu se zhostila na výbornou. V době, kdy pátera Toufara zatkli, bylo jí dvaadvacet let, a když vykládala, jak ho mučili a v jakém stavu ho přivezli do kostela na filmování, měla v očích slzy nejen ona, ale i některé turistky...

Pěšky jdeme na druhý konec vsi ke geografickému středu České republiky. Hotové pozdvižení je na dvorku u Dvořáků, posledního domu v Číhošti. Pohledy, turistické známky a razítka do všemožných vandrbuchů neberou konce. S obavou sleduji hodinky, ale zdá se, že všechno stihneme.

Oběd u Malého Honzy byl jediný zádrhel, který se za celý zájezd vyskytl. Přes několikeré ujišťování, že nás očekávají a že jsou na nás připraveni, to připomínalo obsluhu parního kotel – jednou za noc... Ale turisté jsou zvyklí na ledacos a hned tak něco je nezaskočí, někteří se sice rozčilovali, ale jiní nad tím mávli rukou, případně šli jinam. Prostě taková malá piha na kráse.

Hojivou náplastí byla návštěva našeho „íčka“ a prohlídka středověkého podzemí, stejně jako exkurze do skláren Crystalite Bohemia. O podzemních chodbách ve Světlé mnozí neměli ani ponětí a návštěvu skláren si nemohli vynachválit ani ti, kteří původně laškovali s myšlenkou vynechat ji a ušetřený čas prosedět v hospodě. Po návratu do autobusu se svěřovali, jaký to byl zážitek vidět „ty sklářský mašiny při práci!“

Podle plánu jsme před osmnáctou hodinou v Humpolci, takže jsme nikoho nepřipravili o večeři.

Večer se v humpoleckém kině koná slavnostní zahájení s krátkými proslovy Mgr. Marie Vincencové předsedkyně oblasti KČT Vysočina, Ing. Jaroslava Šlechty, místopředsedy předsednictva KČT, PhDr. Jana Stráského, předsedy předsednictva KČT, Ing. Jana Havelky, čestného předsedy, Mgr. Jiřího Kučery, starosty Humpolce. Přítomné pozdravil i Peter Perhala, předseda Klubu slovenských turistů, který mimo jiné řekl: „Keďže hovorím poslovensky, tak tento pochod sa nazýva Za posledným pluzgierom.“

Marie Vincencová a Jan Stráský

Následuje více než dvouhodinový kulturní program, a protože nejsem zrovna nadšeným obdivovatelem dětských vystoupení, mám jisté obavy, zda vydržím do konce. Ukazuje se však, že to žádný problém nebude, naopak co chvíli nadšeně tleskám! Žáci hudebního a tanečního oboru humpolecké ZUŠ Gustava Mahlera jsou opravdu vynikající.

Kulturním zážitkem však večer ještě zdaleka nekončí! Pořadatelé nás navigují do nedalekého hotelu Fabrika na bohatý raut, kde setrváváme téměř do půlnoci. 

Na sobotu pořadatelé připravili čtyři pěší trasy od 14 do 50 kilometrů a tři cyklotrasy. V samotném Humpolci mohou turisté vystoupit na věž kostela, navštívit Muzeum Aleše Hrdličky a Hliníkárium a předem přihlášení také zajít na exkurzi do Rodinného pivovaru Bernard. Já odcházím v půl sedmé na snídani a za půl hodiny už vyrážím na trasu 35 km. Zelená značka nás vede přes Hněvkovice a pak podél Želivky k rekreačnímu středisku Vřesník. V restauraci je první kontrola. Nepohrdnu ranním kafíčkem, jiní dávají přednost pivu, ba i něčemu ostřejšímu. Přecházíme přes most, vlevo vidíme hydroelektrárnu, ale naše cesta vede doprava. Záhy se dostáváme k vyrovnávací nádrži Vřesník, obecně nazývané Malá přehrada. Byla postavena v letech 1925–1928, její zděná hráz je devět a půl metru vysoká a necelých 79 metrů dlouhá, bezpečnostní přeliv tvoří šest nehrazených polí. Hladina zabírá plochu 17 ha, celkový objem nádrže je 0,37 mil. m³.

Pohodovou cestou po levém břehu Želivky přicházíme do Želivi. V malém upraveném parčíku nedaleko mostu stojí bronzová socha Jana Želivského v nadživotní velikosti, kterou v roce 1952 vytvořila akademická sochařka Jaroslava Lukešová. Socha stála od roku 1960 vedle portálu Novoměstské radnice v Praze na Karlově náměstí, ale po dlouhotrvající rekonstrukci radnice se na své místo už nevrátila. Magistrát hlavního města Prahy ji v roce 2003 věnoval  Želivi.
Pokračujeme ke kostelu Narození Panny Marie a klášteru založenému v roce 1139, v jehož sousedství stojí renesančně upravený pozdně gotický Trčkův hrad z let 1467 až 1599. Klášter upravil ve stylu barokní gotiky proslulý architekt Giovanni Santini a je jedním z nejcennějších uměleckých souborů v Čechách.
Želivi.

Sluneční hodiny

Od kláštera pokračujeme po červené značce směrem na Červenou Řečici. Bez povšimnutí míjíme známý hotel Na Kocandě se blížíme se k přehradní nádrži Trnávka. Leží na řece Trnavě, která je hlavním přítokem Želivky – jejich soutok se nachází pár set metrů od premonstrátského kláštera. Vodní dílo Trnávka bylo postaveno v letech 1977–1981. Hráz má zemní, nasypanou z místních hlinitokamenitých materiálů a po její koruně vede provozní komunikace. Objem hráze činí 115 000 m³, objem nádrže 6,7 mil. m³ a plocha hladiny 98 ha. Spodní výpusti, bezpečnostní přeliv, odpadní štola a vývar jsou součástí sdruženého funkčního objektu, v němž byla dodatečně v roce 1997 vybudována malá vodní elektrárna. Součástí vodního díla je umělý slalomový kanál 542 m dlouhý a 10 m široký s převýšením devět metrů. Díky promyšlenému rozmístění umělých betonových překážek a dřevěných prahů se řadí k nejobtížnějším ve střední Evropě.

Na břehu přehradní nádrže

Lesem jdeme nejprve těsně kolem přehrady, ale později se mírně vzdálíme. Mineme rekreační středisko a krásný pohled na vodní hladinu se nám odkrývá, když ji překonáváme po náspu, po němž vede silnice do Červené Řečice. Tam máme nejen další kontrolu, ale také výjimečnou možnost podívat se na nádvoří zdejšího arcibiskupského, původně gotického hradu, přestavěného v letech 1555–1577 na renesanční zámek. 

Dnes je vinou nevyřešených majetkových sporů ve značně zchátralém stavu. Uvidíme, zda se situace změní k lepšímu po církevních restitucích...

Trasa pochodu pokračuje po žluté značce, která vede nejprve po silnici, ale záhy odbočuje k chatové osadě, stoupá na strmý a místy skalnatý břeh přehrady. Střídavě klesá a stoupá, vychází z lesa a pokračuje nejprve polní cestou a později jenom úzkou nenápadnou pěšinou, která se u rekreačního zařízení mění v asfaltovou silničku.

Chata bývala majetkem ROH skláren Bohemia, v nichž jsem třicet let pracoval a tak nemohu nevzpomenout řady víkendů, zpravidla vždy jednoho jarního a jednoho podzimního, kdy jsme zde jako členové turistického odboru TJ Sklo Bohemia rozdělali oheň a grilovali čuníka, k pohodě přispěl soudek piva a kytary...

Přicházím do Brtné a domnívám se, že už jsem definitivně zaplašil vzpomínky, když v tom ulpí můj zrak na zapomenuté ceduli na plotě:

Procházím vesničkou a stoupám k rozcestníku Mokřiny. Proti mě jdou turisté, kteří se vydali na kratší trasu, je jich čím dál více, jsou jich desítky a desítky turistů, mezi nimi samozřejmě spousta známých. Dostávám se k Velké přehradě zvané také Sedlická. Na jejím dně je soutok Jankovského potoka s Hejlovkou a tok pod hrází už se jmenuje Želivka. Společně s červenou značkou opět střídavě klesáme a stoupáme hustým lesem kolem rekreačních chat, až přijdeme k mohutné přehradní hrázi.

Se stavbou přehrady se započalo v roce 1921, hráz vysoká téměř 23 m a dlouhá 118 m byla stavěna v letech 1925–1927. Je zakřivená do oblouku, zděná z lomového kamene a obložená žulovými kvádry. Bezpečnostní přeliv tvoří deset nehrazených polí, jimiž přepadává voda, tlumená ve vývaru nebo prostřednictvím kaskádovitých stupňů na obou úbočích hráze. Plocha vodní hladiny činí 38 ha, objem nádrže je 2,32 mil. m3. Voda z přehrady je vedena štolou dlouhou 856 m o průměru dva metry se spádem 35 m do vodní elektrárny Sedlice.

Jdeme po hrázi a dál po silnici do Kletečné, kde je v hospodě poslední kontrola. Do Humpolce už mi zbývá nějakých sedm kilometrů po trase, kterou jsem v opačném směru absolvoval na jaře (http://jardavala.blogspot.cz/2013/04/z-humpolce-do-zalesi-zpet.html#more). V 15 hodin jsem v cíli, kde se to rovněž hemží samými známými.

Poznámka:

Všechny číselné údaje jsou převzaty z publikace Broža, Vojtěch a kol.: Přehrady Čech, Moravy a Slezska (Knihy 555 Liberec, 2005)