Výstup na Gerlachovský štít

Při četbě časopiseckého článku o kříži na Gerlachovském štítě jsem se ponořil do vzpomínek na akci Toulky po horách. Bylo to 1. července 1997...

Z Tatranské Polianky (1010 m) stoupáme po zelené značce nejprve na Veľký Križný kopec (1323 m) a potom dál podél Velického potoka až na Sliezsky dom (1670 m). Zvládli jsme to za hodinu a čtvrt. Popíjíme čaj s rumem (29 Sk) a čekáme až se objeví horští vůdcové. Je nás patnáct a tak půjdeme na Gerlach ve třech skupinách po pěti.

Je krátce po deváté, když vyrážíme. Nad temně zeleným mořem kosodřeviny se válí souvislá vrstva mlhy. Cesta se klikatí kolem Velického plesa a potom poměrně ostrým tempem stoupáme Velickou dolinou, míjíme Večný dážď, skálu, z níž věčně – a nádherně – crčí voda. Po jednotlivých kamenech a ostrůvcích překonáváme rozvodněný Velický potok a dostáváme se na okraj „alpské“ louky s příznačným názvem Kvetnica. Vlevo máme svahy Kvetnicové veže (2433 m), napravo se tyčí Granátové veže (2317 m) a Bradavica (2476 m). Jen Gerlach pořád nikde. Zasunut kdesi ve střední části Vysokých Tater není vidět nejen odtud, ale ani od Sliezského domu, ba ani z Popradu, ani z Tatranské Lomnice. Proto si také lidé pod Tatrami dlouho mysleli, že nejvyšší jsou už zdálky viditelné štíty Kriváně či Lomnického štítu. 

Končí relativní pohoda a po neznačené cestě přicházíme k prvnímu náročnějšímu úseku. Jmenuje se Velická próba, cesta zde končí a začíná žleb, opravdová „próba“ neboli zkouška. Výstup vzhůru usnadňují řetězy a kramle. Ivanovi (*1937), přestože je stovkař zvyklý na namáhavé pochody, dává převýšení  docela zabrat. Vysloužil si od našeho vůdce přezdívku Brzdár. Na první pohled se to zdá úsměvné, ale taktické to není, protože sebevědomí mu to rozhodně nepřidává...

Horský vůdce a Ivan

Vyleze se přímo pod Čertovou vežou a člověka doslova praští do očí pohled do lůna velehor. V místě, kterému se říká Sedielko nad Kotlom, se nám otevírá úžasný pohled dolů na Gerlachovský kotel. To už je Gerlach skoro na dosah, ale pořád ho ještě nevidíme. Odpočíváme ne déle než tři minuty a už nás vůdce žene dál. Převislá skála, kterou musíte obejmout a obkročit, aniž byste věděli kam dáváte nohu, nebyla nic hezkého. A už ho vidíme! Na první pohled nic moc, tak proč tolik povyku? Prostě proto, že je nejvyšší a s úžasnou scenérií kolem, což stojí za ten hřích. Opravdu se už zdá blízko, ale musíme ještě několikrát traverzem mírně sestoupit a zase vystoupit.

Poslední krkolomný traverz do Batizovského žlebu a pak už jen přímo vzhůru jako pavouk po skále. A najednou jsme tu – u dva a půl metru dlouhé vrcholové tyče Gerlachu. Je krátce po poledni a stojíme ve výšce 2655 metrů – nejen na nejvyšším vrcholu Vysokých Tater, ale na nejvyšším bodu celého Karpatského oblouku. Všude kolem strmé skály a stěny, žleby, kamenná pole a štíty. Tatry jako na dlani. Kriváň, Rysy, Vysoká, Lomnický štít. Plni euforie se kocháme, fotíme a pyšníme svým výkonem.

Dnešní název hory – Gerlachovský štít či Gerlach – je odvozen od názvu obce Gerlachov, na jehož někdejších pozemcích se nalézá. Marné byly pokusy pojmenovat štít podle oblíbenců té které doby. Tak v roce 1896, při oslavách 1000. výročí založení říše maďarské, byl přejmenován na „Ferencz József Csúcs“ či „Franz-Josef Spitze“. Připomínala to dokonce mramorová tabule, s pompou usazená v roce 1898. Další marný pokus o změnu názvu zněl „Štít legionářů“. Konečně ani pojmenování po velikém generalissimovi „Stalinův štít“ nebylo na věčné časy. Jak patrno, názvy po někom jsou vždycky pomíjivé...

Snad jen Bůh ví, kdo se z tohoto vrcholu rozhlédl poprvé. Možná, že první byli 11. srpna 1855 Poláci Z. Bosniacki a W. Grzegorzek se zakopanskými vůdci, ale dost možná, že to byl v roce 1860 domácí vůdce M. Spitzkopf-Urban s německým turistou, jehož jméno ze nedochovalo. Nebo to snad byli rakouští důstojníci při zeměměřičských pracích roku 1868? Už to asi nikdo nezjistí, svoji roli v tom jistě hraje i určitý nacionalismus. Literatura je v tomto ohledu vzácně nejednotná.

Je čas vydat se dolů. Měli jsme štěstí, že alespoň na chvíli se nám odkryl výhled do okolí...

... stačilo chvilku zaváhat a fotka ze stejného místa vypadala takto:

Batizovská próba není o nic méně náročná než Velická, možná naopak, protože cesta dolů, byť zajištná řetězy, je nebezpečná. Musíme dávat pozor a nepropadat klamu, že už to máme prakticky za sebou. Nemáme. Sestupujeme pomalu a přes veškerou opatrnost se tu a tam někomu podaří uvolnit nějaký ten kámen. Horský vůdce to ani jednou neponechá bez náležitě ostrého komentáře... 

V 15 hod. jsme konečně dole. Sestupujeme sněhovým polem k Batizovskému plesu a po kamenech jej obcházíme až se dostáváme na magistrálu. V dálce hřmí a zdá se, že ještě zmokneme. Na Sliezsky dom je to dál než jsem si představoval... 

Sliezsky dom opouštíme v 16.45 hod. V kosodřevině, po několika desítkách metrů, si oblékám pláštěnku. Kluci pospíchají dál a kdybych je chtěl dohnat, musel bych utíkat. To se mi nechce, a tak jdu až do Starého Smokovce sám. Cesta po žluté značce je dlouhá a nudná. V 18.15 sedím na terase restaurace Tatranská kúria a popíjím kávu. Bylo toho dneska dost.

Čas podle průvodce 9 hod., celkové převýšení 1890 m.

*  *  *

O necelé dva měsíce později byl na nejvyšším tatranském vrcholu umístěn kříž! Jaký je jeho příběh? Vlastně jde o příběhy dva. Na začátku jsou lidé, kteří jednoduchý kovový kříž do Vysokých Tater přinesli. Jisté je, že jeho autorem je akademický malíř a sochař Otmar Oliva (*1952). Vyrobil jej pro Viktora Kubáta, který zemřel na následky vyčerpání a podchlazení v roce 1987. Kříž byl nad sedlem Váha zapíchnutý do skalního suťoviska v srpnu 1988. Tam si ho při běžné služební pochůzce všiml tehdejší pracovník Tatranské horské služby Štefan Závacký. Protože v národním parku není dovolené jen tak nesystematicky a svévolně stavět kdekoliv cokoliv, povinnost mu kázala kříž odstranit. Po demontáži jej odnesl na své pracoviště do Domu horské služby ve Starém Smokovci. A tam začíná samostatný druhý příběh.

Autorem myšlenky ozdobit nejvyšší vrchol Slovenska jednoduchým křížem je Laco Šedivý, horolezec, horský vůdce a dlouholetý profesionální horský záchranář, rodák ze Svitu. Někdy v polovině 90. let objevil v kanceláři kolegy Závackého kovový kříž. Nakoupil pásovinu a subtilnímu bronzovému kříži vyrobil železný chránič. Při rozměrech 1,5 metru do výšky a 60 cm do šířky vážil kolem třiceti kilogramů. O dva roky později, 28. srpna 1997, se naskytla příležitost dopravit jej na vrchol Gerlachu vrtulníkem. Z Popradu odstartovali o půl deváté, s kolegou Jozefem Koršalou jej osadili do příhodné pukliny, zabetonovali a o jedenácté už seděli v Smokovci u piva.