pátek 18. října 2019

Setkání toulkařů v Kytlicích (I)


Ráno po sedmé hodině odjíždíme vlakem z Kytlic do Rumburku, po neznačené cestě stoupáme k zeleně značené cestě, po které pak přicházíme na okraj Nových Křečan. Rozplýváme se nad krásnými barvami podzimu... 
... a od vyhlídky, kde se mnozí rozhodli posvačit, jdeme po zelené odbočce asi tři sta metrů k pramenu Mandavy. Rozčarováni jeho vzhledem vracíme se k rozcestníku a pokračujeme po zelené značce lesní silničkou. Na okraji příkopu roste množství ryzců, je nám líto nechat je tady, ale není možné je sesbírat a půl dne nosit v batohu... 
Přicházíme na křižovatku značených cest Zelený kříž, kde opravdu stojí kříž,...
... ale my jsme spíš zvědaví na v mapě avizovaný menhir. Že nemůže jít o skutečný menhir jsme očekávali, přesto je naše zklamání je veliké:
Nápis na desce jsme nepochopili, buď je jen pro místní znalce, nebo jsme natvrdlí. Stopoření by snad mohlo být gramaticky zpotvořené ztopoření, ale pro velké M ve slově menhir mě žádné rozumné vysvětlení nenapadá. Stejně jako čím bylo významné ukončení léta 2008...
Červenou značku necháváme bez povšimnutí a mírně stoupáme po zelené k rozcestníku Hrazený-odbočka. Tady se od ostatních oddělujeme, protože máme v úmyslu nejen odlovit dvě kešky, ale vystoupit na vrchol kopce Hrazený, kam turistická značka nevede. Čedičový vrch Hrazený (610 m) je nejvyšším bodem Šluknovské pahorkatiny, na jeho vrcholu tvořeném asi tři sta metrů dlouhým plochým hřebenem vystupují na povrch skály nefelinického tefritu:
Vyhlídka z vrcholu není, na tu musíme trochu sestoupit po východním úbočí. Jmenuje se Volský kámen a je na ní vztyčen Bienertův kříž:
Bratři František Bienert (*1911), jeho bratr Eduard (*1909) a jejich sestra Alžběta byli sudetští Němci, kteří se narodili ve Šluknově. Po válce mohli zůstat pouze František a Alžběta, zatímco Eduard byl zařazený do odsunu. Z transportu však utekl a dvacet let se skrýval na půdě jejich rodinného domu. V polovině 60. let ho objevili hasiči, kteří likvidovali požár sousedního domu, a Eduard mohl zůstat. František byl na Šluknovsku velice známou a oblíbenou osobou. Vedl turistický kroužek, který byl hojně navštěvován dětmi z celého výběžku. Jedno z dětí, které si prý chodilo k Bienertovým hrát na dvorek, se stalo o několik let později jejich vrahem.
Sourozenci žili klidně ve svém domě až do noci na neděli 16. září 1990, kdy oba bratry surově zavraždil Michal Bílý. Eduardovi, který zemřel cestou do nemocnice, zasadil tři rány kladivem, Františka ubil jedenácti údery! Oběti našla jejich sestra, kterou probudil požár domu založený Bílým, aby za sebou zahladil stopy. Bílý byl obžalovaný z dvojnásobné vraždy už v roce 1991, ale později byl odsouzen jen za porušování domovní svobody a pokus krádeže. Zvrat v procesu přišel až po svědectví jeho bývalé družky, která se odstěhovala do Německa a ze strachu nejprve svědčila v jeho prospěch. Později se ho již prý nemusela bát, a proto obrátila. Značnou zásluhu na znovuotevření případu a na usvědčení pachatele měl reportér televize Nova Stanislav Motl. 6. dubna 2004, tedy po čtrnácti letech od spáchání brutální vraždy, byl její pachatel odsouzen. Pražský vrchní soud mu vyměřil výjimečný dvacetiletý trest, přestože soud nižší instance ho původně poslal za mříže jen na 14 let. Vrchní soud vycházel z toho, že Bílý vraždu spáchal velmi brutálním způsobem. Odvolací senát přihlédl rovněž k tomu, že Bílý je nenapravitelným recidivistou, protože za svůj šestačtyřicetiletý život byl už patnáctkrát soudně trestán, z toho pěti kriminálních činů se dopustil po vraždě Bienertových.
Poměrně prudkým sestupem opouštíme Hrazený, který se nám v celé své kráse později ukazuje při zpětném pohledu. S pomocí GPSky opouštíme pohodlnou červeně značenou trasu a stoupáme na Jelení skálu, abychom odlovili keš, která se jmenuje Divý muž a vztahuje se k pověsti o Knautovi, hrubém a neurvalém správci hradu Tolštejn, který z obavy před trestem za svoje krádeže a podvody utekl z hradu, potloukal se po lesích a vybíjel si svou nenávist k lidem na nebohých pocestných. Po jeho dopadení se tomuto vrchu začalo říkat Kopec divého muže.
Po delším hledání se nám kešku daří najít – a také zkouším „fotit umění“:
Dalším lákadlem inspirovaným geocachingem je jeskyně U Patologa. Také její hledání není jednoduché, i když jsme našli hlubokou rokli a pak i přístup do ní, prodírali se popadanými a skácenými stromy, smířili jsme se s neúspěchem. Až při zpáteční cestě jsme ji při náhodném otočení objevili!
Lesem a po neznačených cestách se znovu dostáváme na červenou značku, která nás přivádí k Čírtkovu mlýnu a do Karlova údolí. V souvislosti s budováním železnice mezi Šluknovem a Rumburkem zde byly postaveny dřevěné ubikace italských dělníků pracujících na stavbě dráhy. Po jejím dokončení se místa ujal šikovný podnikatel, který zde vybudoval zde restauraci (1887), pavilon „Modrá koule“, čínský pavilon, umělá jezírka, četné altánky, terasy a promenády, kde mohli hosté odpočívat na lehátkách, a dokonce lesní divadlo. Na začátku 20. století se vzdušné lázně Karltal staly oblíbeným cílem nedělních vycházek obyvatel Šluknova. V roce 1912 koupila restauraci obec Šluknov a díky rozvoji turistiky, automobilismu a rekreačních pobytů zde začal živý společenský ruch, přičemž velkou část klientely tvořili movití Němci. Za druhé světové války zde bylo rekreační a léčebné středisko pro německou armádu. Po válce MNV Šluknov a Severočeské státní lesy lázně bezúplatně převedly na Dopravní podnik hl. města Prahy<, který zde od roku 1950 zřídil rekreační středisko pro své zaměstnance. V hlavní budově bylo 30 pokojů, jídelna, divadelní sál, později i vinárna. Ještě prvních v poválečných letech byl součástí areálu upravený park s altánem a jezírkem, u nějž byla ještě přibližně do roku 1960 umístěna chatička, a na jezírku byly k dispozici tři lodičky. V nedalekém lesním divadle hráli o nedělích ochotníci ze Šluknova. V září 1963 byl objekt pronajat ČSD – Správě Ústecké dráhy jako odborné učiliště s tím, že i nadále sloužil po dobu letních prázdnin k rekreaci zaměstnanců Dopravního podniku. Později se o zařízení „staral“ Dopravní podnik – Sociální služby, po celou dobu však byly prováděny jen minimální opravy. Až v roce 1990 se začalo s rekonstrukcí, mezitím se ale zřítil přístavek za pódiem s pěti pokoji. V lednu 1994 byly rekonstrukční práce zastaveny, od roku 2000 jsou bývalé lázně nabízeny k prodeji. Z celého rozsáhlého areálu je dnes jen chátrající polozbořené torzo:
Při hledání nedaleko umístěné keše nacházíme několik nádherných hřibů – a nakonec i onu rafinovaně ukrytou kešku!
Do Šluknova to máme po červené značce už jen dva kilometry. Vlakem odjíždíme do Kytlic, kde ovšem rychlík nestaví, takže absolvujeme mezipřistání v Jedlové. Čas do příjezdu osobního vlaku trávíme ve vyhlášené nádražní restauraci.

Žádné komentáře:

Okomentovat