Za keškami na Kutnohorsku

Současná „doba koronavirová“ dálkovým pochodům nepřeje, a tak se našinec musí starat sám. Spojíme-li turistiku s geocachingem, můžeme se vydat i tam, kde jsme byli už několikrát – v tomto případě do Kutné Hory a jejího okolí

Auto necháváme na parkovišti u nemocnice a vydáváme se k výklenkové kapli Panny Marie stojící osaměle v poli. Pochází z 2. poloviny 18. století a je značně zchátralá. Uvnitř výklenku je na plechu malovaný obraz Panny Marie Svatohorské. 

Cestou podél lesa klesáme k zahrádkářské kolonii a lesíkem nad ní přicházíme k akvaduktu. Nachází se na cestě pro pěší, jejíž starý název zní Na trubech, a překonává údolí přítoku potoka Bylanky. Jde o stavbu z konce 15. století, několikrát opravovanou nemovitou kulturní památku. 

Je postaven z lomového kamene, e dlouhý asi 50 metrů a má tři nestejně velké oblouky. Střední oblouk je asi 6 metrů široký a 5 metrů vysoký, ostatní dva, stojící již na svazích, jsou nižší a užší. Cesta na mostě je při okrajích dlážděna pískovcovými deskami a uprostřed drobnou rulovou lomovou dlažbou na stojato. Ve vysoké nadezdívce nad oblouky prochází litinové potrubí městského vodovodu, jež nahradilo dřívější dřevěné trubky. Vodovod přiváděl do Kutné Hory vodu z tzv. Svatovojtěšského pramene. 

K němu nás od rozcestí Škvárovna přivádí zelená turistická značka (a v závěru krátký úsek neznačenou pěšinou). U pramene byla postavena barokní socha sv. Vojtěcha, posvěcená 19. 6. 1753. Na den sv. Vojtěcha se k ní každoročně konala procesí.

Od roku 1892 zde stojí kaple sv. Vojtecha, v jejímž výklenku je zmíněná socha. Uvnitř kaple je prostor, v němž vyvěrá pramen sv. Vojtěcha, který ve středověku zásoboval Kutnou Horu pitnou vodou.

Vracíme se na zelenou značku a pokračujeme po ní proti toku Bylanky, jejíž břehy lemují prastaré vrby:

Rozbředlou hlínou na rozhraní lesa a pole mírně stoupáme nad údolí Bylanky k Miskovické jeskyni, jejíž vchod leží ve středověkém lůmku. Nebýt geocachingu nevěřil bych, že se v těchto místech nachází tzv. Miskovický kras s jeskyněmi a závrty! Kras je vázán na ostrov křídových vápenců o ploše asi osmi kilometrů čtverečních. Křídové sedimenty zde nasedají na svorové ruly kutnohorského krystalinika a místy jsou kryty sprašemi a sprašovými hlínami. Mocnost vápenců dosahuje až 30 metrů, mocnost sprašových souvrství kolísá ve značném rozmezí 2 až 10 m. Spojení tohoto krasového systému s vývěrem pramenu sv. Vojtěcha, vzdáleným dva kilometry bylo prokázáno barvícím pokusem.

Miskovická jeskyně vznikla pravděpodobně již před milióny let podzemním krasověním v důsledku činnosti podzemního vodního toku. Jedná se dosud o nejvýraznější známou krasovou dutinu o délce 23 m a výšce jednoho metru. V současné době je suchá, neaktivní, silně zahlinená. Po odstranění sedimentární výplně by se jednalo o mohutnou, dva až tři metry vysokou a tři až pět metrů širokou podzemní chodbu. Na jejím „konci“ je zával zřícenými lavicemi vápence. Charakter závalu však svědčí o pravděpodobném pokračování a nevylučuje možnost, že jeskyně byla v nedávné minulosti průlezná do větší vzdálenosti. V novější době v ní byly nalezeny různé kosti, včetně jeskynního medvěda. Miskovická jeskyně zaregistrována vyhláškou Městského úřadu v Kutné Hoře jako významný krajinný prvek.

Stejnou cestou se po zelené značce vracíme k silnici a pokračujeme po ní do Bylan. Procházíme napříč obcí a zastavujeme se před areálem archeologického pracoviště. Zdejší neolitický sídelní areál byl objeven v 50. letech 20. století. Zásluhou B. Soudského se zde v letech 1955–1964 a 1966–1967 uskutečnil velkoplošný archeologický výzkum, na který navázaly v letech 1977–1980 a 1990, 1993 a 2004 menší odkryvy. Celkem bylo odkryto sedm hektarů pozůstatků osídlení z období kultury s lineární keramikou a následné kultury s vypíchanou keramikou. Vykopávky zjistily charakteristický obraz pozůstatků sídlišť kultury s lineární keramikou, který obsahuje půdorysy nadzemních kůlových „dlouhých“ domů a velké množství archeologických objektů – jam. Součástí velkého sídelního areálu je kromě rezidenční části i sakrální areál, který obsahuje několik kruhových ohrazení. Dodnes jde o největší souvisle odkrytou plochu neolitického sídliště v Čechách, přestože zůstala jen torzem původně projektovaného úplného odkryvu areálu.

Není bez zajímavosti, že v roce 1964 napsal Václav Erben (1930–2003) detektivku Poklad byzantského kupce (více se o ní a jejím autorovi dozvíte na tomto blogu zde), kde při vyšetrování zločinu zavede svého detektiva kpt. Exnera na archeologické pracoviště v Bylavsi. Pomáhá mu zde odborník, svérázný doktor Soudek (podobnost s Bylany a archeologem Soudským je více než zřejmá). V roce 1966 byl podle této knihy natočen stejnojmenný film, v němž kpt. Exnera hrál Jirí Vala a archeologa Soudka Jirí Sovák.

Bylany opouštíme po trase naučné stezky nazvané Stříbrná stezka – jižní okruh. Přivádí nás k dalším dvěma zajímavým lokalitám s keškami – ke struskovým haldám u Markoviček, které jsou dokladem počátků hutnění střibrných rud, a k Divadélku, malému lomu, v němž bylo na přelomu 19. a 20. století lesní divadlo a za války taneční parket.

Také v Kutné Hoře jsme „ulovili“ ještě nějakou tu kešku – ale to není všechno! O dva dny později jsme se sem vypravili znovu, abychom se pustili do poměrně náročné multikeše, kterou její owner nazval Kamenná ZOO. Pěkně nás povodí po městě a seznámí nás s některými domovními znameními umístěnými na průčelí domů, nejčastěji nad vchodem, v podobě plastiky zvířat.

Dům U jelena, podle pravidel českého pravopisu ovšem U Jelena, jako kdyby tu byl nějaký pan Jelen...

Původně se domy a usedlosti pojmenovávaly jménem rodu, rodiny nebo osoby, které v nich žily. V některých osadách a samotách tento způsob v neformálním styku funguje dodnes jako nejefektivnější. Později se ve městech začala užívat domovní jména podle domovních znamení, snadno pojmenovatelného a zapamatovatelného sochařského nebo malířského prvku zpravidla nad vchodem domu, například vyobrazení zvířete, rostliny nebo předmětu.

Prý lev – a prý kráčející...

Jiným způsobem označování byly vývěsní štíty označující profesi majitele domu a teprve později bylo zavedeno číslování. 

Nejvíce nám dalo zabrat zastavení před Kamenným domem na Václavském náměstí. Byl postaven na předhusitských základech, dnes patří mezi nejvýznamnější památky pozdně gotické architektury v Evropě a zároveň je součástí městské památkové rezervace zapsané na Seznamu světového dědictví UNESCO. Patřil měšťanovi Prokopu Kroupovi, který byl roku 1499 povýšen do šlechtického stavu, což dokumentují dva proti sobě jedoucí rytíři na štítě. Roku 1839 byl dům upraven a v letech 1900–1902 regotizován architektem Láblerem. Při obnově byla například doplněna socha madony od profesora J. Kastnera. Pozoruhodné na Kamenném domě je zejména jeho průčelí. 

Vystupuje z něj arkýř domácí kaple, podepřený mohutným sloupem a ukončený balkónem s bohatou sochařskou výzdobou. Kolem arkýře vidíme na konzolách sochy sv. Václava, Guty, Jana Křtitele, Prokopa a Ladislava. Nad kaplí odděluje průčelí od štítu římsa s celou řadou rostlinných motivů a plastik zvířat. Vrcholem sochařské práce je bohatě zdobený trojúhelníkový štít, dílo mistra Brikcího Gauskeho ze Zhořelce, který pracoval také na radnici ve Vratislavi:

By Jerzy Strzelecki – Own work, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=3009052

Nad hlavní římsou jsou reliéfy rytířů při turnaji, pod okny erby města a havířského cechu, nad okny erby českých zemí. Nad erby je trůnící Panna Marie s dítětem korunovaná dvěma anděly, po stranách postavy Adama a Evy a nad nimi strom poznání z ráje.

Na závěr pár detailů výzdoby, které svým fotoaparátem pořídila I. V.: