Návrat autem z dálkového pochodu
v Pávově byl vítanou příležitostí pokusit se najít několik dalších
smírčích kamenů v blízkosti Jihlavy. Ani bych neřekl, že už je to rok, co
jsme podobné činnosti věnovali při cestě do (a ze) zoologické zahrady
v Jihlavě (podrobnosti naleznete na tomto blogu zde).
První zastávku děláme
v Mirošově, kde jsou smírčí kameny hned dva. Zastavujeme na
okraji obce v památné aleji bříz a podél rozpadlé zdi bývalé zámecké
zahrady jdeme k jejímu hornímu rohu. Uvnitř,
za poničenou zídkou, stojí kámen s pozitivním tlapatým křížem, puškou a letopočtem
1644. Pověst vypráví o mladém
vojákovi, který se po letech vracel domů a byl zastřelen vlastním otcem –
ovčákem, který postavu lezoucí oknem do ovčína považoval za zloděje. Ze žalu
nad ztrátou syna brzy zemřel. Jiná verze vypráví o synovi vracejícím se
z hospody oknem, protože nechtěl budit rodiče. Kámen sem nechal od
panského ovčína přenést Vilém Richlý.
Ve starých kupních smlouvách týkajících se
mirošovského statku je jako jeho příslušenství uváděna tvrz, dvůr (později též
pivovar) a ves. Stará tvrz byla přestavěna na barokní zámek, poprvé uváděný
v roce 1747. V roce 1786 koupil mirošovský statek Josef Nepomuk Richlý (1730–1790), poslanec zemského
sněmu, významný přímluvce k získání statutu městyse pro Úsobí, které bylo v
majetku jeho švagra Leopolda Fučíkovského z Grünhofu.
V majetku
rodu Richlých byl mirošovský velkostatek a zámek až do roku 1948. Významným
zástupcem byl Vilém Richlý (*30. dubna 1837). Narodil se v Radlíku u Jílového
jako třetí dítě Prokopa a Anežky Richlých. Dětství prožil v Radlíku, mládí na
velkostatku ve Lžíně a Květinově. Po absolvování jindřichohradeckého a
jihlavského gymnázia, kde v roce 1856 maturoval, vrátil se k otci do Květinova,
aby se zdokonalil v řízení a správě velkostatku. Teprve v průběhu 60. let 19.
století se stále častěji zdržoval u svého strýce v Mirošově, kde se nakonec i s
rodinou natrvalo usadil.
Jeho
bratr Jindřich (*28. 3.1839) byl v letech 1858–1862 rakouským důstojníkem,
účastníkem bojů u Solferina. Od roku 1872 žil v Jindřichově Hradci a roku 1879
provedl archeologický výzkum v Tetíně. Byl konzervátorem památkové péče v
Třeboni a Jindřichově Hradci a od roku 1891 konzervátorem Ústřední komise pro
péči o památky ve Vídni. Byl mimořádným členem Královské české společnosti
nauk, členem České akademie věd a umění a autorem odborných publikací a článků
z oboru. Zemřel v Jindřichově Hradci 10. 3. 1907.
Vilém
se od svého mládí věnoval přírodním vědám, archeologii a historii. Časem se
vypracoval na opravdového odborníka. Svoji první sbírku různých starožitností
založil v roce 1882. O dva roky později, když se četnými nálezy, dary a koupěmi
rozšířila, vzniklo na mirošovském zámku jeho soukromé muzeum. Jednotlivé
předměty, stejně jako aktivity z různých oblastí svého zájmu, kreslil a
zapisoval do knížek, z nichž část je dnes uložena v Muzeu Vysočiny v Jihlavě.
V
roce 1885 popsal 24 smírčích kamenů a v roce 1892 sbírku doplnil o dalších 7 exemplářů.
Byl to on, kdo k podobnému popisu a evidenci těchto památek v celém okolí
Jihlavy inspiroval dalšího sběratele, jihlavského lékaře MUDr. Leopolda Fritze.
Dokumentaci představující 95 smírčích křížů a smírčích kamenů (v měřítku 1:10)
z Vysočiny poslal doktor Fritz v roce 1895 (téhož roku zemřel) na Národopisnou
výstavu českoslovanskou v Praze, kde byla s mimořádným ohlasem prezentována.
Bohužel do Jihlavy se již nevrátila a v Praze se ztratila… Vilém Richlý zemřel
5. ledna 1904 a je pohřben v rodinné hrobce v Dušejově.
Zámek
v Mirošově byl jednopatrovou trojkřídlou stavbou s vysokou čtyřpatrovou
věží uprostřed severního průčelí. V roce 1945 zámek obsadili a vyrabovali
vojáci Rudé armády. Ani po válce se zámku a jeho majitelům příliš nedařilo. Až
do konce svého života zde žila Eugenie Steinbachová, dcera posledního majitele
z rodu Richlých. Neměla téměř žádný příjem a dožívala v chudobě, ovšem
stávalo se jí, že přišla do některé rodiny a poznávala věci ze zámku, například
na stole ležely její svatební příbory…
 |
| V Hojkově |
17.
května 1949 převzal zámek stát a předal ho ředitelství Státního statku Jihlava.
Nový majitel se o zámek nestaral, v roce 1971 se ve věži zřítilo schodiště
a propadla střecha,
v roce 1986 byl zámek postupně srovnán se zemí. Za demolici zaplatil
státní statek 800 000 Kč.
Vracíme
se k autu a popojíždíme na náves, kde se – za barokním kostelem sv. Josefa
– nachází druhý smírčí kámen. Na jeho přední straně jsou téměř neznatelné reliéfy kříže, v němž je kopí, a pod rameny tesák
a sekera. Kámen dal vykopat a postavit Vilém Richlý
na konci 19. století. Dříve se zde říkalo „U zmrzlého“ a pověst hovoří o
umrzlém žebrákovi, jemuž žádný z lakomých sedláků neposkytl přístřešek. Jiná
pověst hovoří o umrzlém tovaryši.
Také
v Hojkově je snadné najít smírčí kámen. Při příjezdu do vsi odbočujeme
vpravo k zemědělskému družstvu a po 100 m vidíme na levé straně smírčí
kámen, který prý připomíná zabití švédského důstojníka za třicetileté války.
Kámen byl několikrát přemístěn a je na něm vyobrazeno kopí.
V Milíčově
odbočujeme podle návodu vlevo na úzkou silničku a za vsí vpravo nacházíme
smírčí kámen u cesty, v blízkosti třetího sloupu elektrického vedení. O kameni
se vypráví, že je památkou na jednu nešťastnou svatbu. Na procházející
svatebčany prý zaútočil býk a zabil přitom nevěstu. Údajně to byl trest za její
nevěru.
 |
| V Milíčově |
 |
| V Novém Rychnově |
Poslední
zastávku máme v Novém Rychnově, který však již patří do okresu Pelhřimov. U zdi
kostela je smírčí kámen a před obecní restaurací kolomazní kámen. V roce 1827
prý zde byl velký a ničivý požár, kdy hořel i kostel a při opravě a zvedání
jeho krovu přišel o život jeden z tesařů, jemuž byl u zdi kostela vztyčen
pamětní křížový kámen s tesařskou sekerou.
Kolomazní kámen byl součástí
kolomaznického milíře, který byl předchůdcem kolomaznických pecí a stejně jako
ony se stavěl přímo v lese. Do kamenné mísy o průměru přes půl metru a hloubce
asi 20 cm se naskládala borová polena, smolnaté pařezy a ze stromů posbíraná
pryskyřice, poté se hranice zapálila a navršila na ni směs jílu a popela, která
zamezila přístupu vzduchu. Obsah milíře či pece nesměl hořet plamenem, aby
došlo k takzvané suché destilaci, jejíž produkt vytékal z kolomazního
kamene do připravených nádob. Nejdříve vytékala čirá pryskyřice pro výrobu
terpentýnu, pak žlutá na kalafunu a bednářskou smůlu, poté hnědá ševcovská
smůla a nakonec mazlavá, od sazí černá tekutina, která se prodávala na mazání
kol vozů – odtud její název. Na trhy se rozvážela v soudcích, rozšířený
byl také její podomní prodej. Poslední kolomaz rozvážel v této lokalitě
kolomazník z nedaleké obce – dnes místní části – Řeženčice, odkud také
pochází vystavený kolomazní kámen.
Žádné komentáře:
Okomentovat