Zimní vycházka kolem Světlé

Na běžky je sněhu málo, ale sedět doma se nechce...

 

Město opouštím na jeho severozápadním okraji, kde se odnepaměti říká Na Rozkoši.

V roce 1987 zde byl dokončen areál, který více než deset let sloužil jako škola v přírodě Školského úřadu Teplice. Počátkem roku 2000 byl celý komplex budov převeden do užívání Vězeňské službě ČR se záměrem vybudovat zde moderní vězeňské zařízení pro odsouzené ženy. Ještě téhož roku prošlo několik budov částečnou rekonstrukcí a 6. listopadu 2000 zde byly ubytovány první vězenkyně. Díky následné celkové renovaci budov a přistavění půdních nástaveb byla navýšena ubytovací kapacita na 740 odsouzených a vybudováním ohradní zdi a zakázaného pásma se podstatně zvýšila bezpečnost a minimalizovala možnost útěku odsouzených. Výkon trestu si zde odpykávají odsouzené, které spáchaly všechny druhy trestné činnosti. Od roku 2002 zajišťuje Věznice Světlá nad Sázavou jako jediná v České republice výkon trestu matek s dětmi do tří let.

Na základě amnestie, kterou 1. ledna vyhlásil prezident republiky, bylo propuštěno asi 310 vězenkyň, ve vězení zůstalo 465 žen včetně pěti matek s dětmi. Z propuštěných se díky televizi stala populární Marie Lavičková zvaná Máňa, čtyřiačtyřicetiletá recidivistka, která kvůli drobným krádežím strávila už za mřížemi takřka polovinu životu. Ze světelské věznice odcházela už po jednadvacáté a na kameru prohlásila, že z propuštění žádnou radost nemá a co nevidět něco malého ukradne, aby se sem zase vrátila.

Plastika Slepice byla z areálu odstraněna - snad proto, aby nevyvolávala nežádoucí asociace?

V zatáčce opouštím silnici a odbočujeme po žluté značce doleva, do krásného koutku přírody. Říká se mu Rozkošné údolí či dokonce zdrobněle Rozkošné údolíčko. Krásně je tu v každém ročním období a oko fotografa zde pokaždé najde něco nového.

Míjím samotu po pravé straně a pokračuji podél Žebrákovského potoka do Dolní Březinky. Vzpomínám, jak jsem tu předloni na jaře byl se dvěma nadšenci, kteří přijeli z Kolína rýžovat granáty, a jaký to byl pro mě zážitek. Podrobnosti naleznete zde.

Procházím okrajem Dolní Březinky, míjím objekty firmy MONTRAZ, dříve závod národního podniku Prefa Pardubice (a ještě dříve Montostav), a odbočuji úzkou silničkou vlevo dolů. Přecházím koleje Posázavského pacifiku a kolem městské čistírny odpadních vod, jejíž výstavba byla zahájena v roce 1972, přicházím k zastávce ČD Mrzkovice. Dříve se jmenovala Kochanov podle obce vzdálené asi dva kilometry na druhém břehu Sázavy. Kolem roku 1950 byla přejmenována na Mrskovice (ano, tehdy psáno s „es“) podle obce ležící asi jeden kilometr severně.

Po visuté lanové lávce se dostávám na levý břeh Sázavy do Mariadolu. Původní mlýn zakoupil Vojtěch Bárta, přejmenoval jej po Panně Marii na Mariadol a tento název následně přejala celá osada. Zdejší brusírna skla Jaroslava Císaře byla v roce 1948 přičleněna k n. p. Sklárny a brusírny Bohemia, ale už o tři roky později v ní byl provoz zastaven. Budova později sloužila jako rekreační středisko a. s. PAL Praha 9–Kbely, po privatizaci nese název Penzion Mariadol.

Úzkou pěšinou stoupám k silnici, dávám se po ní doleva a přes Lipničku se vracím do Světlé. Pohled na Melechov od křížku na vrchu Kalvárie je bez sluníčka a modré oblohy poněkud zasmušilý, ale taková byla celá dnešní vycházka…