čtvrtek 13. února 2014

Další toulka Prahou

Tentokrát z Pankráce přes Karlov na Karlovo náměstí.

Začínám na Budějovické ulici, kde se při troše štěstí dá vždy zaparkovat, a moje první kroky míří ke zdejší dominantě. Odvažuji se ji takto označit, přestože je vidět jen z několika málo míst (a nejlépe při jízdě autem po severojižní magistrále), neboť je obklopena moderními zástavbou.
Jak už jsem předeslal, jsem na Pankráci, ale zmíněná dominanta se nachází v horní Michli, nedaleko od hranice s Krčí, a vybudovalo ji (v letech 1906–1907) město Vršovice, a tak není divu, že když je to takhle zamotané, označuje se buď jako Michelská, nebo Vršovická vodárna. Ale to není ještě všechno – této lokalitě se říká Na Zelené lišce. Dnes už málokdo ví, jak tento podivný název vznikl. Jeho původ spadá do druhé poloviny 18. století, kdy zde vyrostl zájezdní hostinec, první z mnoha na cestě z Prahy do Benešova. A protože měl ve štítě namalovanou zelenou lišku, nikdo mu jinak neřekl. Prudký rozmach Prahy na konci minulého století však způsobil, že hostinec Ne Zelené lišce ztratil charakter výletního místa a snad by ten prostorný dům, tehdy už součást stále se rozšiřujícího předměstí zanikl, nebýt toho, že jej zakoupila firma Saxl. A tak se zde začala vyrábět obuv. Podnik se dlouho neudržel a již v roce 1922 zakoupil Zelenou lišku a spolu s ní i přilehlé pozemky zbrojař Janeček, pozdější zakladatel předního světového výrobce motocyklů Jawa. Pro potřeby výroby se využilo všech prostor bývalého hostince a navíc se přistavěla hala a další objekty. Tak tedy na Pankráci vznikla továrna, která nesla název Zbrojovka Ing. F. Janeček, která kromě kulometů vyráběla i ruční granáty pro válečné účely. V roce 1963 vznikl z pankráckého závodu Jawy (která nadále působila ve Strašnicích a v Týnci nad Sázavou) závod ČKD Polovodiče, největší výrobce výkonových polovodičů v Evropě a možná i na světě. Podnik vyráběl diody, tyristory, střídače proudu, usměrňovače a další prvky a zařízení pro elektrovýzbroj tramvají a lokomotiv, pro měnírny, řídící systémy, svářečky apod. Na tomto místě si neodpustím poznámku, že párkrát jsem tu jako zásobovač nakupoval výkonové diody a tyristory. V roce 1989 mělo ČKD Polovodiče 3 500 zaměstnanců, privatizaci podnik nepřežil a dnes zde sídlí Generální ředitelství cel ČR.
Věžový vodojem vysoký 42 metrů byl postaven firmou stavitele Karla Kresse podle projektu architekta Jana Kotěry, který zde, stejně jako u několika jiných staveb, použil neomítnuté pálené cihly. Nahoru se zužující železobetonový skelet kruhového půdorysu nese báň ukrývající vlastní vodojem. Báň je krytá kulovou střechou s lucernou, má deset metrů v průměru a pojme čtyři sta metrů krychlových vody. Secesní stavba s bohatě zdobeným portál se znakem Vršovic se vyznačuje jednoduchou elegancí, která byla ještě zvýrazněna okolní alejí topolů. Věž sloužící jako vodojem byla nejviditelnější součástí důmyslného vodárenského systému, který od roku 1907 zásoboval pitnou vodou území Vršovic, později i Braníka, Krče a Michle. Svému účelu tato stavba sloužila do roku 1975, v současné době je mimo provoz, pomalu chátrá a veřejnosti je bohužel nepřístupná.
Od vodárny mířím k nedalekým pankráckým „mrakodrapům“:
První byl postaven v letech 1975–1977 podle projektu architektů Zdeňka Kuny, Zdeňka Stupky, Milana Valenty a Josefa Zadražila pro podnik zahraničního obchodu Motokov. 
Má 27 pater a v té době to byla se svými 104 metry nejvyšší budova v Praze. V roce 2001 ji koupila společnost ECM Real Estate Investmens, do roku 2005 ji komplexně zrekonstruovala a přejmenovala na City Empiria.
V roce 2010 však budovu prodala i s přilehlou sousední přízemní stavbou. Na její fasádě je dnes hrdý nápis Kongresové centrum City, ale za socíku se to zde jen hemžilo veksláky a bonůchtivými kupujícími. Byl zde totiž Tuzex.
Opodál stojí 109 metrů vysoká budova City Tower s 27 nadzemními a třemi podzemními patry. Začala růst v roce 1983 a původně v ní měl sídlit Československý rozhlas. Až do roku 2000 nedostavěný objekt kupovaly a prodávaly různé světové firmy, ale budova byla stále nedostavěna. Až v roce 2001 ji koupila firma ECM, která se ujala jejího dokončení. To trvalo dlouhých sedm let, takže až koncem roku 2007 byla – po čtyřiadvaceti letech! – budova dostavěna a její prostory se začaly naplňovat.
Třetí výškovou budovou je pětadvacetipatrový Hotel Corinthia Panorama postavený v roce 1983 podle projektu Vlada Aulieviče a Aloise Semely. V roce 2000 byla na jižní straně instalována první fotovoltaická fasáda ve střední Evropě. Zlatě zbarvené solární panely z monokrystalického křemíků poskytují výkon 6 kW.
Jdu na metro a ze stanice Pankrác (za socíku Mládežnická) odjíždím jen o dvě stanice dál. Stanice Vyšehrad (za socíku Gottwaldova), na dlouhou dobu jediná otevřená stanice, je integrální součástí Nuselského mostu, který se klene průměrně 42 metrů nad Nuselským údolím lidově zvaným Jamrtál, což vzniklo z německého Jammer Tal – Údolí nářku přibližně v polovině 17. století. Most, postavený podle plánů Stanislava Hubičky, Svatopluka Kobera a Vojtěcha Michálka, spojuje Pankrác s Karlovem a se středem města, po jeho vrchní části vede šestiproudová silnice, uvnitř mostu metro. Most, který překračuje park Folimanku, potok Botič, železniční trať z Hlavního nádraží na Smíchov a také ulice Jaromirovu a Sekaninovu, je 485 metrů dlouhý a 26,5 m široký. Má železobetonovou rámovou konstrukci a čtyři pilíře, dvě pole mají rozpětí 68,5 m a tři 115,5 m.  Vnitřní tubus pro metro má lichoběžníkový tvar a výšku téměř 6,5 m, tloušťka jeho stěn je od 30 do 110 cm.
První úvahy a architektonické studie o přemostění Nuselského údolí proběhly několikrát již v době první republiky. Myšlenkou se už v roce 1903 zabýval Ing. Jaroslav Matjanko, po roce 1918 Stanislav Bechyně a po něm Bohumír Kozák:
Stavba mostu ale začala byt aktuální až na konci 60. let, kdy se na pankrácké pláni začala stavět sídliště. Proto bylo rozhodnuto, ze bude cela oblast spojena s centrem podpovrchovou tramvají, která povede v tubusu mostu. V roce 1967 byla zahájena výstavba demolicí velkého bloku sedmnácti(!) domů na dně Nuselského údolí. V listopadu 1970 byla provedena důkladná zatěžkávací zkouška pomoci 66 tanků rakovnického tankového pluku. Trvalo však ještě dva a půl roku, než byl most slavnostně otevřen generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustávem Husákem. Datum 22. února 1973 bylo určeno záměrně k připomenutí 25. výročí „Vítězného února“ a zahájení provozu se stalo velkou politickou akcí vládnoucí strany. Generaci pamatující kapitalismus bylo po šesti letech od poklepání na základní kámen dokázáno to, čeho ve své éře nebyla schopna. Mezi prvními po moste pochodovaly jednotky Lidových milicí a most byl pojmenován po „prvním dělnickém prezidentovi“ jako Most Klementa Gottwalda. Jeho význam v té době však byl omezen pouze na lokální dopravu, neboť nebyl dokončen navazující úsek severojižní magistrály na pankrácké straně. Pro dálkovou dopravu začal mít význam teprve od 30. dubna 1973. Mezi 1.a 7. dubnem 1974 byly provedeny dynamické zatěžkávací zkoušky, mimo jiné též za pomoci impulsních raketových motorů, a 9. května (zase jedno významné výročí!) 1974 začaly jeho tubusem pravidelně projíždět i soupravy metra. Už před jeho otevřením se však objevily problémy. Nejdříve bylo rozhodnuto o změně koncepce z podpovrchové tramvaje na metro a později o nákupu souprav metra ze Sovětského svazu. Zatímco původně plánované tramvaje nebo lehké české vozy metra měly nápravový tlak 10,5 tuny, sovětské soupravy 16 tun. Na takovéto zatížení však most nebyl konstruován, proto museli dělníci do mostu vmontovat speciální zpevňující rošt vážící 822 tun, který roznáší tlak i na boční stěny tubusu. Přesto se stále spekuluje o jeho bezpečnosti, hlavně pro metro. Z toho důvodu byla také trasa C první, na které byly staré ruské soupravy nahrazeny novými. Od roku 1990 nese název Nuselský most.
Při výstupu z vestibulu metra mám přímo před sebou Hotel Corinthia Towers. Z terasy, která jej obklopuje je nádherný výhled na Prahu s 216 metrů vysokou žižkovskou televizní věží v pozadí, do Nuselského údolí a samozřejmě na Nuselský most:

Pohled na Nuselský most z lávky nad severojižní magistrálou 
Dvě železobetonové věže původního hotelu Forum byly postaveny v roce 1988 pod vedením Ing. arch. doc. Jaroslava Trávníčka. Věže hotelu mají 24 pater a 544 luxusně vybavených pokojů s 1 180 lůžky.
V sousedství se nachází budova Správy hlavního města Prahy, dříve sídlo StB, z roku 1897. Třem moderním budovám se říkalo Dlouhý (hotel Forum), Široký (Palác kultury) a Bystrozraký (sídlo StB).
Zmíněný Palác kultury byl lidem obecným zkratkově zvaný Pakul nebo lidojem, případně Husákova hospoda. Jeho výstavba byla zahájena v roce 1976 podle projektu Jaroslava Mayera, Vladimíra Ustohala, Antonína Vaňka a Josefa Karlíka, dokončena byla roku 1981. Tato grandiózní stavba spolykala 11 000 tun ocelových konstrukcí a 39 000 tun betonu. 
Při zahájení stavby bylo o něm referováno jako o Sjezdovém paláci, neboť byl určen také pro konání stranických sjezdů všemocné KSČ. Ke slavnostnímu otevření došlo 2. dubna 1981 za přítomnosti prezidenta ČSSR Gustáva Husáka. To už se ale používal název Palác kultury, který vydržel do roku 1995, kdy byl přejmenován na Kongresové centrum. V letech 1998 až 2000 proběhla generální rekonstrukce a dostavba. K dispozici je osm sálů s celkovou kapacitou 4 500 lidí, přičemž samotný Kongresový sál pojme 3 000 osob.
Od dvojice vysokých stožárů pro vlajky (dříve československou a sovětskou, dnes českou a Evropské unie :-) pohlížím na protější Karlov s kostelem Panny Marie a sv. Karla Velikého a s bývalým augustiniánským klášterem, v němž sídlí Muzeum Policie ČR, můj dnešní cíl. 
A tak jdu, snad poprvé v životě, pěšky po Nuselském mostě. A mohu si udělat představu o jeho výšce. Díky ní se totiž most bezprostředně po svém zpřístupnění veřejnosti stal vyhledávaným cílem sebevrahů. K původnímu zábradlí z roku 1973, vysokému 120 centimetrů, byla za účelem snížení počtu skoků v roce 1997 nainstalována zaoblená pletivová konstrukce o celkové výšce 2,7 metru. Ani tato nástavba odhodlání skokanů nedokázala odradit a během roku 2007 musel být povrch zábran dovybaven ocelovým plechem a plexikrytem bez záchytných bodů. Řada úspěšných pokusů o sebevraždu tímto doplňkem zábradlí ve stejném roce ustala. Skokem z Nuselského mostu dobrovolně ukončilo život přes 300 lidí. Policie ČR ale před dovršením třístého případu přestala skoky evidovat a tak přesný počet není znám.
Na hoře Karlově – Mons Caroli sancti – nejvyšším místě Nového Města pražského nechal Karel IV. vybudovat kostel ke cti sv. Karla Velikého s klášterem řeholních kanovníků sv. Augustiána. Kostel neobvyklého osmiúhelníkového půdorysu byl postaven po vzoru pohřební kaple Karla Velikého v německých Cáchách. Základní kámen k tomuto chrámu položil 18. září 1350 osobně Karel IV. a svatyni prý současně věnoval i vzácnou relikvii z Cách – tři zachované zuby Karla Velikého. Stavba chrámu trvala sedmadvacet let, za husitských válek byl značně poškozen a po jeho přestavbě byl zasvěcen též Panně Marii. Kostel je unikátní především smělou centrální gotickou klenbou o průměru necelých 23 metrů, která se vznáší nad prostorem bez jakékoliv středové opory. Prohlídky kostela s výkladem probíhají bohužel pouze v neděli odpoledne.
Muzeum Policie České republiky mapuje historii, vznik, vývoj a činnost bezpečnostních sborů a složek na území našeho státu, kriminalistiku a známé kriminalistické případy, prezentuje problematiku dopravní a letecké služby, cizinecké a pohraniční policie, ale i bývalé Státní bezpečnosti. Expozice je založena na prezentaci objektivních dokumentů a faktů, podložených více než jedním tisícem exponátů a více než osmi sty fotografiemi. Sbírka začala vznikat v 60. letech 20. století v souvislosti se založením Muzea Pohraniční stráže a Vnitřní stráže, pro které byl charakteristický sběr materiálů k problematice ochrany státních hranic. Se vznikem nástupnické organizace – Muzea SNB a vojsk MV – byl od roku 1972 charakter sbírky rozšířen na celou problematiku bezpečnostní politiky českého státu. Od roku 1990 spravuje sbírky Muzeum Policie ČR.
Expozice je umístěna v křížové chodbě a skládá se ze čtyř částí. První část je věnována historii četnictva a policie na našem území v letech 1850–1938. Kromě množství exponátů můžeme shlédnout stejnokroj četnictva, výzbroj a výstroj z 30. let 20. století a porovnat ji se stejnokrojem, výstrojí a výzbrojí Uniformované stráže bezpečnosti, je možno zamyslet se nad důvody vzniku a nad činností četnických leteckých hlídek, stejně jako nad situací v našem pohraničí, prozkoumat originální hraniční sloup z doby těsně před druhou světovou válkou a pročíst si dokumenty, týkající se činnosti jednotek SOS. V závěru této části je vybavená četnická stanice.
Druhá část je věnována období 1939–1945, činnosti našich bezpečnostních složek na území Protektorátu Čechy a Morava, ale i při nuceném nasazení v Německu. Této části vévodí pamětní deska se jmény 117 pražských policistů, kteří padli, byli popraveni či zavražděni v období let 1938–1945. Závěr je věnován úloze příslušníků policie a četnictva v květnovém povstání a v odboji.
Třetí část expozice navazuje vznikem Sboru národní bezpečnosti (SNB). Mapuje vznik a vybavení Pohotovostního pluku 1 Národní bezpečnosti, přibližuje Pohraniční útvary SNB, historii, vznik a činnost Pohraniční stráže a její technické vybavení – a také operativní techniku používanou StB.
Čtvrtá část se zaměřuje především na vývoj Veřejné bezpečnosti od 60. do 90. let 20. století. Zdůrazněny jsou nejvýznamnější organizační změny a prezentace vývoje stejnokrojů a zbraní v tomto období. V průběhu prosince 2013 se podařilo doplnit tuto expozici o ojedinělé stejnokroje Federálního policejního sboru či stejnokroj příslušníka PÚ VB (Pohotovostní útvar veřejné bezpečnosti), OZU (Odbor zvláštního určení – předchůdce URN) a PMJ (Pohotovostní motorizovaná jednotka) z let 1989 – 1993. Výrazným exponátem je také část stejnokroje generála SNB.
V sálech přiléhajících ke křížové chodbě je prezentována činnost naší současné policie – pořádkové služby, jízdní policie, práce pyrotechniků a výstroj a výzbroj policistů z Útvaru rychlého nasazení. Další sál je věnován vývoji a činnosti dopravní služby od roku 1919 do současnosti. Je zde například výstava řidičských průkazů a jejich vývoj či vývoj zařízení pro měření rychlosti vozidel. V sále jsou též umístěny historické jednostopé  dopravní prostředky používané bezpečnostními sbory – prvorepublikové jízdní kolo a poválečná Jawa „Pérák“. Sousední sál je věnován dopravní nehodovosti a je doplněn motocykly včetně populárního „Nanuka“ ze 60. let či Jawou 350 se zdvojeným řízením pro výcvik
V přízemí lze také navštívit expozici kriminalistiky, která mapuje nejen vývoj, ale ukazuje i nejzajímavější případy naší kriminalistiky. Expozice je doplněna několika scénami, interaktivními moduly a přístroji, kde je možno si vyzkoušet práci kriminalistů.
Výstava Ve víru kriminalistické vědy a výzkumu, kterou muzeum připravilo ve spolupráci s Kriminalistickým ústavem Praha u příležitosti 55. výročí jeho vzniku. Poutavým a přitom srozumitelným způsobem předvádí nejnovější kriminalistické metody, které uplatňuje v boji i s tou nejzávažnější a nejsofistikovanějsí trestnou činností. Návštěvníci mohou vidět i řadu případů, na kterých jsou kriminalistické metody předkládány.
Jak je vidět, prohlídka muzea rozhodně není záležitostí půl hodiny. A to jsem se ještě nezmínil o podsbírce zbraní, střeliva a vojenské techniky, která obsahuje chladné zbraně, mechanické zbraně, palné a plynové zbraně a munici, která časově zahrnuje zhruba 20. století, ale zasahuje i do Rakousko-Uherska. Hodně zajímavý je soubor amatérsky vyráběných a podomácku upravovaných zbraní. Druhá podsbírka se týká předmětů dokumentujících trestnou činnost, která zahrnuje předměty od vybavení kasařů a bytařů až po věci, zabavené pachatelům závažných trestných činů v průběhu 2. poloviny 20. století. Pozornost budí i sbírka pornografie, převzatá z rušeného Kriminalistického kabinetu v roce 1973, stejně jako posmrtné masky válečných zločinců K. H. Franka, K. Daluegeho a H. Jöckela.
A ještě je tu první patro! Přiznám se, že expozici ochrany obyvatelstva jsem vzal zrychleným tempem (pouze u vystaveného „atombordelu“ jsem zavzpomínal na základní vojenskou službu), stejně jako expozici Národní protidrogové centrály, která přibližuje boj policie s drogovým podsvětím.
Zpomalil jsem až na výstavě Tolik let spolu, kterou byla instalovaná ve spolupráci s Římskokatolickou duchovní správou u kostela Nanebevzetí Panny Marie na Karlově a Křesťanskou asociací policistů. Výstava mapuje několik desetiletí, kdy vedle sebe a spolu existuje Muzeum a přilehlý kostel. Je zde celá řada liturgických i jiných předmětů z majetku kostela a množství zajímavých fotografií a dokumentů, mapujících minulost objektu jako muzea nejprve PS, potom SNB a konečně Policie ČR.
Opouštím muzeum s úmyslem provětrat si hlavu a zpřístupnit ji novým vjemům a dojmům. Jdu pěšky přes Karlovo náměstí na „Václavák“, to znamená už od Nuselského mostu po území Nového Města. Nové Město pražské založil právě před 666 lety – 8. března 1348 – císař Karel IV. jako zcela nové město, které bude navazovat na tři předchozí – Staré, Menší a Hradčany. Ulice Nového Města navazovaly na ulice a brány Starého Města, hranice probíhaly v místě dnešní Národní třídy, ulic 28. října, Na Příkopě a Revoluční třídy. Obyvatelé Nového Města tehdy dostali parcely zdarma pod podmínkou, že si do 18 měsíců postaví dům z kamene nebo cihel. Také sem byla přestěhována všechna hlučná či jinak rušivá řemesla. Hradební zeď se čtyřmi branami, baštami a věžemi byla dokončena do dvou let, celé Nové Město bylo vystavěno za osm let. Na rozdíl od Starého Města bylo úplně české.
Míjím budovu nemocnice U Apolináře, vystavěnou jako moderní porodnice na popud hraběte Františka Thun-Hohensteina z důvodu nevyhovujících hygienických podmínek stávajících pražských zařízení. Pro vypracování projektu měl hrabě šťastnou ruku a pověřil jím českého architekta Josefa Hlávku (1831–1908). Fasáda porodnice je z režných cihel, sokl a kružby kolem oken jsou kamenné. Dodnes je tato známá stavba pokládána za jeden z nejzdařilejších novogotických objektů u nás, a protože plně dostačuje parametrům porodnictví současnosti a je obdivována odborníky z oboru lékařství i architektury.
Když už jsem dneska tolikrát připomněl socík, nemohu při cestě Ječnou ulici nevzpomenout jeden starý vtip z té doby:

Jouda chodil Ječnou ulicí nahoru a dolů a kde prý je ten Lenin?
– Lenin? Tady?
– No ano, všude píšou, že Lenin je v Ječný!
– Ale kdepak v Ječný! Věčný!
* * * 
Na rozdíl od Lenina bydlela jeden čas v Ječné ulici Božena Němcová. Na domě čp. 516 má bronzovou pamětní desku z roku 1957 autorů E. Springerové a arch. Zázvorky.
Na rohu Karlova náměstí a Ječné ulice stojí raně barokní kostel sv. Ignáce z Loyoly. Vznikl ve druhé polovině 17. století na místě 23 zbořených středověkých domů a po své dostavbě byl zasvěcen patronovi a zakladateli jezuitského řádu sv. Ignáci z Loyoly. Jezuité byli známi tím, že byli dle vzoru svého zakladatele podřízeni tvrdé kázni, bezpodmínečné poslušnosti a téměř kasárenskému způsobu života.
Jádro jednolodního raně barokního kostela s bočními kaplemi postavil v letech 1665–1671 architekt Carlo Lurago, v letech 1671–1678 ve stavbě pokračoval Martin Reiner. Průčelí kostela, nad trojúhelníkovým štítem, zdobí socha sv. Ignáce obklopená svatozáří, tzv. mandorlou. Portikus s balustrádou a věž z let 1697-1699 je od Pavla Ignáce Bayera. Barokní sochy jezuitů na balustrádě pocházejí z dílny Matouše Václava Jäckla.
V interiéru kostela budí pozornost monumentální vítězný oblouk mezi lodí a kněžištěm. Vnitřní bohatá štuková výzdoba je pravděpodobně od Tomasse Soldatiho. Barokní hlavní oltář z červeného mramoru zdobí obraz Sv. Ignác vstupuje do slávy nebeské.
Kostel patřil do zrušení v roce 1773 jezuitské koleji a poté znovu náležel obnovenému řádu jezuitů v letech 1886–1950. Po pádu komunismu byl kostel v roce 1990 opět navrácen řádu Tovaryšstva Ježíšova.
Svatý Ignác z Loyoly (1491–1556), svatořečený roku 1622, patron jezuitů, vojáků, dětí, těhotných žen, zakladatel řádu Tovaryšstva Ježíšova, autor duchovního díla Duchovní cvičení
Na vrcholku průčelí kostela je socha sv. Ignáce, jejíž zajímavostí je provedení svatozáře, která obklopuje celé světcovo tělo. Tato svatozář byla ve své době chápána jako značně pobuřující, neboť podle církevních pravidel mohl mít svatozář kolem celého těla pouze Kristus, ale Jezuité byli řádem s tak silným postavením, že si tuto výstřednost mohli dovolit.
Na malířské výzdobě kostela se podílel Jan Jiří Heintsch a na sochařské výzdobě Matěj Václav Jäckel, jehož dílo je známé hlavně z Karlova mostu. Další tak trochu mystickou zajímavostí kostela je nápis na tympanonu k poctě sv. Ignáci: MAIORI DEI GLORIAE et SANCTI IGNAZII HONORI PIAETAS EREXIT. Nápis obsahuje takzvaný chronogram – zvýrazněné římské číslice, které označují příslušný letopočet – v tomto případě 1671, kdy byla na střechu kostela umístěna socha sv. Ignáce.

Malá kaple vznikla v meziválečném období minulého století a byla doplněna sochami, které ji jednoznačně charakterizují jako takzvanou Lurdskou jeskyni. Vztahuje se totiž ke zjevení Panny Marie v Lurdech v 60. letech 19. století. Když gestapo po roce 1942 zatklo mnoho jezuitů, pater provinciál Spáčil slíbil, že když se kněží ve zdraví vrátí, bude vybudována nová, důstojná kaple. V té starší Lurdské jeskyni byla jen malá sádrová soška a kameny jeskyně byly z barevné lepenky. Skoro zázračně se po válce všichni jezuité vrátili a o tři roky později byl slib splněn. Dne 8. prosince 1948 byla posvěcena nová kaple Panny Marie Lurdské. Takzvaná Lurdská jeskyně je přístupná denně všem zájemců. Je to další rarita kostela svatého Ignáce – málokterý chrám je otevřen denně bez omezení.
Pamětní deska na fasádě kostela

2 komentáře:

  1. Dorbý den,
    rád bych se jen vyjádřil k větě: "V roce 1989 mělo ČKD Polovodiče 3 500 zaměstnanců, privatizaci podnik nepřežil a dnes zde sídlí Generální ředitelství cel ČR." ČKD Polovodiče sice nepřežil, ale měl přímého nástupce ve firmě Polovodiče, a.s., která sidlila v Praze na Novodvorské (areál bývalého VUST). Polovodiče, a.s. byla asi v roce 2010 koupeny firmou ABB. Výroba výkonových diod a tyristorů stále v na Novodvorské funguje.

    Zdraví Honza

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky za doplnění, mám radost, že to čte ještě někdo jiný, než jenom kamarádi a známí...

      Smazat