Co jsem také přečetl____Alma Mahlerová

Byla slavnou ženou slavných mužů a milenkou nebo múzou mnohých dalších. Svůj dlouhý život prožila ve Vídni, Berlíně, New Yorku či Beverly Hills a z velké části jej zasvětila vytváření vlastní legendy.

Sama svůj obraz pečlivě upravovala, deníky přepisovala a korespondenci ničila. O rekonstrukci jejího života se pokusila francouzská spisovatelka Catherine Sauvatová, která dala biografii výstižný podtitul A vždycky budu muset lhát. Odvážně v ní demytizuje obraz této neobyčejné ženy, nevyhýbá se ani odhalování temných stránek její povahy včetně celoživotního sklonu k antisemitismu (navzdory tomu, že se dvakrát provdala za muže židovského původu), ale nikoho neskandalizuje. Postupuje obezřetně jako by se zkoumaným objektům tiše omlouvala, že takto narušuje intimitu toho, co svěřili papíru, tedy deníku a korespondenci.

Alma Mahlerová (1879–1964) si vždy zakládala na tom, že se pohybovala v blízkosti výjimečných osobností. Patřil mezi ně i její otec Emil Jakob Schindler (1842–1892), umělci u okruhu Vídeňské secese a přátelé jejího otčíma Carla Molla (1861–1945).

Přezdívka Vdova čtyř umění poukazovala na fakt, že všichni její manželé byli umělci, každý se však zabýval jiným žánrem: Gustav Mahler (1860–1911) byl hudebním skladatelem, Walter Gropius (1883–1969) architekt, jenž založil skupinu Bauhaus a Franz Werfel (1890–1945) spisovatel. Zbývá Oskar Kokoschka (1886–1980), malíř, kterého si však Mahlerová nevzala, byť jejich románek byl podstatným hřebíkem do rakve manželství s Gropiusem.

Inspirovala i malíře Gustava Klimta (1862–1918), který byl její první velkou láskou, ale to, čemu cudně říkáme románek, prožila i s ředitelem vídeňského Burgtheatru Maxem Burckhardem (1854–1912), hudebním skladatelem Alexanderem von Zemlinskym (1871–1942).

Oč intenzivněji milovala muže, o to méně jí šla role mateřská. Porodila čtyři děti, jediná Anna (1904–1988) přežila do dospělosti. Své prvorozené dcerce Marii (1902–1907), jež zemřela v pěti letech, Alma odmítla jít dokonce na pohřeb, stejně tak neprovázela rakev svých dvou manželů. V roce 1918 předčasně porodila chlapce, který po devíti měsících zemřel. Jeho otcem byl Werfel, přestože manželem Almy byl v té době ještě Gropius. S ním měla dceru Manon (1916–1935), která kvůli nakažlivé dětské obrně ochrnula a v osmnácti letech zemřela.

Ještě jedna role Almy Mahlerové je podstatná pro dějiny i pro umění: s velkou pompou pořádala večírky. Kdo ve Vídni dvacátých let něco znamenal, chodil k Mahlerové na „šampíčka“, jak nazývala bublinkové sedánky. Na stará kolena vzpomínala, že alkohol byl to jediné, co ji dělalo šťastnou.

Pokud jde o dceru Annu, poprvé se provdala za Rupperta Kollera, po dosažení plnoletosti se s ním rozvedla a vzala si o čtyři roky staršího hudebního skladatele Ernesta Křenka. Kvůli jeho nevěře od něho jen několik měsíců po svatbě odešla. Na konci roku 1929 se provdala potřetí za nakladatele Paula von Zsolnaye, čímž dorovnala počet sňatků své matky. O rok později se jim narodilo děvčátko, které podle rodinné tradice dostalo po babičce jméno Alma. Po pěti letech se rozvedli, Anna měla poměr s Eliasem Canettim, v roce 1939 emigrovala do Anglie a roku 1943 se provdala za ruského dirigenta Anatola Fistulariho. Narodila se jim dcera Marona, Anna po pár letech manžela opustila a odjela za matkou do Ameriky. Od roku 1951 tam žila s filmovým střihačem Albrechtem Josephem, který byl do ní zamilován už ve 30. letech, kdy působil jako tajemník u Werfela. V roce 1970 se vzali a roku 1984 po společné dohodě rozešli.